.JPG)
V pátek 24. listopadu 1989 uplynul první týden demonstrací, které vyvolal brutální zásah pořádkových sil proti studentskému pochodu k 50. výročí řádění dávných gestapáků. Ten večer bylo na Václaváku a v okolních ulicích už asi 350.000 lidí. Na melantrišském balkonu se objevil miláček národa Alexandr Dubček, který včera kynul davům na bratislavském náměstí SNP. Konečně skončil rok 1968, tehdejší prohra pokračovala dnešním vítězstvím. A zejtra všichni na Letnou!
Ale Sašovi se nechtělo. Dlouho ho přemlouvali, aby ještě zůstal v Praze. Dubček měl vážnou námitku - zakoupil si totiž zpáteční lístek na autobus do Bratislavy a ten by mu propadl... Ale nakonec ho přemluvili.
Ten pátek od rána probíhalo mimořádné zasedání ÚV KSČ ve vokovické Sorboně, jak se tehdy říkalo Vysoké škole politické. Soudruzi, kteří vystupovali ze šestsettřináctek ťapali rozbředlým sněhem ke vchodu a krčili rameny do objektivů televizních kamer. Čekalo se, zda odstoupí neostalinista Štěpán a kůl v plotě Jakeš, čekal se nástup perestrojkového a kulatostolového Adamce.
Po šesté hodině večerní, už po demonstraci, jsem jel z práce, cestou se zastavil u Koně. Diskusní kroužky tam debatovaly o možnostech dalšího vývoje, jedna z nich byla stále možnost násilného zásahu komunistické moci. Naivně jsem tvrdil: Miška (Gorbačev) jim to nedovolí! Před sedmou jsem zalezl do metra a vydal se k rodným Lužinám, takže jsem přišel o ten gejzír radosti, když se pod Václavem četl text ČTK:
"Na mimořádném zasedání ÚV KSČ se přihlásil o slovo Miloš Jakeš a sdělil, že on a ostatní členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ dávají k dispozici své funkce..."
V metru jsem neslyšel ten řev, který vypukl na Václaváku, ani o trochu pozdější rambajs u nás na sídlišti, kde to prý vypadalo, jako kdyby naši dali na nějakém světovém mistrovství rozhodující gól. Nemusel jsem být druhý den tak zklamaný, když jsem cestou do práce četl, jak si to komunisti zpytlíkovali. Místo Jakeše neznámý Urbánek, všichni ostatní zůstali sedět na svých flecích, včetně profláknutého Štěpána. Jenom premiér Adamec si neudržel stranickou funkci. Ti komunisté vůbec nepochopili dobu, ukázalo se, že jsou nereformovatelní.
V sobotu 25. 11. jsem si po výstupu z metra, které bylo zcela polepeno plakáty, kupoval v bufetu v Hybernské, hned u Nádraží Střed, nějaké jídlo na oběd do práce. Snídaly tam dvě poutnice - kulatá malinká babička ve východoslovenském kroji se širokou sukní a její osmnáctiletá vykulená vnučka, taky v kroji. Dal jsem se s nimi do řeči - přijely do Prahy na pontifikální mši ke kanonizaci Anežky České. O nějaké revoluci neměly ani ponětí.
Však on to arcibiskup Tomášek poutníkům z celé země řekl. A odpoledne proběhla skoro milionová demonstrace na Letné. Seděl jsem s kolegy v práci, hlídal elektřinu pro meziměstské a mezinárodní telefony, modlil se, aby k nám do Ústřední telekomunikační budovy někdo nevtrhl a nezablokoval přenosové cesty. Společně jsme civěli na televizi, kde se letenská pláň černala lidmi a zdobila červenomodrobílými prapory. Tohleto přece nemůže být pravda! Ale byla to pravda. Ta pravda, která zvítězila, jak jsem slavnostně zapsal do provozní knihy...
Druhý den, v neděli 26.11., se sešly delegace Občanského fóra a Národní fronty. Havel a Adamec si za cvakotu fotografických spouští potřásli rukama nad československou vlaječkou. Separátně a proti domluvě s OF jednali představitelé osmašedesátníků z klubu za socialistickou přestavbu Obroda se zástupci ÚV KSČ. Odpoledne následovala další letenská manifestace. Objevil se na ní i Adamec, zprvu vítaný nadšeně, nakonec vypískán. Vystoupil Dubček, a bylo patrné, že tento náš symbol svobody a odporu proti okupaci v roce 1968 stále v té době setrvává. Přišli dva policajti z Národní, a jejich prosba o odpuštění byla zakončena masovou motlitbou Otčenáše... Skutečný zázrak! Václav Malý si svou hvězdnou chvíli ale pokazil žertovným prohlášením: "Podívej se Gusto, jak je tady husto." Znevážil tím snad úřad soudruha prezidenta nebo co? V ten správný okamžik volil vždy správná slova a davy na demonstracích pokaždé ukočíroval. Podle mne byl Malý jedním z největších hrdinů těch dnů. Děkuji za všechna Vaše tehdejší slova, pane biskupe.
Ten listopadový týden jsme vyhráli rok 1968, přeskočili dalších dvacet let a náhle se ukázalo, že můžeme mnohem víc, než tenkrát. Že můžeme uvažovat o odchodu okupačních vojsk, vzniku soukromého vlastnictví včetně velkých podniků, svobodě slova, pohybu i myšlení, prostě o normálním životě!
Další den, v pondělí 27.11. 1989 proběhla dvouhodinová výstražná generální stávka, jejíž vyhlášení na Letné mohlo díky televizi sledovat celé Československo.
Skončila revoluce, začalo vyjednávání o převzetí moci.
Pro mne padla tma totality v tomto osobním zážitku: Po nedělní manifestaci se vytvořil živý had spojením rukou tisíců lidí. Po páté hodině odtančil z Letné na Hrad, pokračoval malostranskými uličkami, Královskou cestou v protisměru dohopsal až na Staré město. Potkal jsem ho, když jsem se vracel z práce, už dole na Můstku. Byli v něm hlavně mladí kluci a holky, drželi se za ruce, skandovali žertovná hesla, někteří drželi zapálené svíčky, jiní vlajky, smáli se a tančili. Had se vinul a vlnil, od nedohledna do nedohledna. Sálala z něj radost. Nikoli nenávist, zloba či hořkost. Jenom čiročirá nezpochybnitelná úlevná radost.
Civěl jsem na tu krásu a hlavou mi zněla dávná Chlebnikovova báseň, kterou si zapsal po prohrané ruské revoluci v roce 1905. Myslel jsem na Palacha i na lidi, kteří nerozvážně a bezohledně ke svým rodinám podepisovali Chartu77:
"Byla tma, byla tak černá tma, že se až zdálo, že to není tma, ale cosi slitého z modrých, zelených a červených světel.
A v této tmě se hemžily jakési nevzhledné, lepkavé bytosti, nerozeznatelné od hlíny, jakési nevýrazné, nudné, tiché životy. Ale tyto bytosti nepociťovaly nudu života. Čehosi se jim nedostávalo, cosi jim chybělo, k čemusi tíhly, ale nevěděly co je nudný život, co je to nuda; tu a tam v nich vzplanula touha žít a chtivě a prudce dýchala jako souchotinář, až klesla, chytajíc se za vpadlou hruď. A žili dlouho a nudně tito tvorové, dlouho, velice dlouho, ale nudně, nudně, lepkavě lezouce tmou.
A v téže tmě byla jedna světluška, která si pomyslela: "Co je lepší: dlouho a dlouho lézt ve tmě a žít bezbarvým životem, anebo se jedinkrát rozhořet bílým světlem, proletět jako bílá jiskra, jako bílá píseň zazpívat o jiném životě, ne o životě v černé temnotě, ale o životě, který je jiskřením a proudem bílého světla?" A dál neuvažovala, potřela tenoučká křídla smolou a chmýřím z vrby, a zažehnutá a nadnášená sálajícím ohněm, žalostná a maličká, proletěla jako bílá jiskra v černé tmě a zřítila se se spálenými křidélky a nožkami, vyděšená, umírající.
A černá tma tančila přeludně kolem světlušky, ležící v posledním tažení, v horečných snech, v posledních okamžicích života.
Ale světlo zazářilo. A prohlédly bytosti ve tmě, neslyšitelně a lepkavě se hemžící na zemi. S labutí silou procitla v nich touha po světle.
Když minula tma a nastal den, tu v proudech slunečního světla kroužilo mnoho bytostí. Tančily, neboť poznaly světlo.
A tělíčko mrtvé světlušky bylo zasypáno květy."
(Velemír Chlebnikov, Čmáranice po nebi, vydal Odeon Praha 1974, přeložil Jiří Taufer)
Podporuji výzvu, aby byl 17. listopad vyhlášen státním svátkem.
Psáno v Praze v listopadu 1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 30.11.1999. Den boje za svobodu a demokracii se stal státním svátkem České republiky podle § 1 zákona číslo 245/2000 Sb. ze dne 29. června 2000. To to trvalo!
(Použito vzpomínek a dobových dokumentů, které se ne vždy shodují.)
***************************************************************************************
Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Divný Srpen (21. 8. 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Jak utíkali němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)
Můžou i zabít (17. listopad 1989)
Neuhodí tě! (18. listopad 1989)
Jak jsme vyhráli válku (19.-21.11.1989)
Něco si přej (22.-23.11.1989)
Žádné komentáře:
Okomentovat