Paměť stromu

Jana Mikysková, 2010

Data dávných událostí se stále hlouběji noří do času, až zapomínáme, že před těmi časy byly ty dějinné události současností. Některá ta data jsou však přibita křížovými hřeby na dřevo historie tak bolestně, že současností zůstávají. Zůstávají bolestné jizvy, jako ta, zvaná Lidice.



Místo kde tato obec stála je dnes zelenou plání, jejíž pahrbky dávají tušit, že pod nimi stále tlí sklepy domů. Jediný sklep je dnes vykopán, sklep Horákova statku. Sklep, ve kterém čekalo 173 místních mužů (ve věku 14-84 let) na svou smrt.

Nedaleko toho sklepa jsou dodnes v lidické hlíně uloženy jejich ostatky. Hromadný hrob pro ně vykopalo 30 židovských mužů, kteří byli do hořících Lidic přivezeni z terezínského ghetta už toho nešťastného 10. června 1942. Kopali nepřetržitě 36 hodin – to i vraždící esesáci si dali při popravách přestávku na gáblík... Nad hrobem se k nebi vzpíná vysoký kříž z neohoblované tyčkoviny, propletený trnovým věncem.

Ve svahu směrem k novým Lidicím stojí sousoší na památku 82 zavražděných lidických dětí. Nad hranou údolí se pak nacházejí budovy Památníku Lidice. Když se z jeho rampy podíváme přes Lidický potok, zaregistrujeme na protější stráni základy barokního kostela sv. Martina, který sdílel osud všech lidických budov.

Ale ještě jedna památka z dob zničení vesnice se dochovala. Živá památka. Je jí Lidická hrušeň, která v roce 1942 byla jen útlým stromkem, jedním ze tří, který u obecní studny zasadili místní strážník pan Vandrle společně s paní Annou Pekovou. Štěp při zkáze Lidic smetly a zasypaly trosky špejcharu. Zlomily korunu, ale ona se nedala a znovu vyrazila. A protože to byl nezdolný štěp, nese dodnes plody. V roce 2007 byla tato hrušeň vyhlášena Památným stromem, a hned příští rok na jaře se u ní konalo první setkání.

Tehdy byl konec dubna, a hrušeň ještě nekvetla. Letos jsme se zde sešli již poosmé. Byla sobota 30. května, a už nekvetla. Ale nádherně se zelenala. A nádherně se od ní rozezníval zpěv Hornického pěveckého sboru Kladno, který vedl sbormistr Milan Makarius. Stanislav Motl pak vzpomněl dvou mužů, kteří přežili lidickou tragédii: československé piloty RAF Josefa Horáka a Josefa Stříbrného. Po propuštění z torza československé armády odešli už 27. prosince 1939 do zahraničí, aby mohli bojovat proti nepříteli.

Přes Javorníky se jim podařilo dostat se na Slovensko. Přes Košice putovali do Maďarska, přes Jugoslávii na Střední východ... Do svého cíle se dostali až po několika měsících. Do francouzské armády nastoupili Josef Horák jako letec, Josef Stříbrný do pozemního vojska jako dělostřelec. Po porážce Francie unikli na britské ostrovy, kde bojovali dál.

Stanislav Motl u Lidické hrušně

Josef Horák létal na bombardovacích letadlech. Byl vycvičený navigátor, ale protože bylo potřeba palubních střelců (jejichž úbytek byl největší), přešel dobrovolně na toto nebezpečné místo, na kterém absolvoval kolem 40 misí. Teprve po dalším výcviku se stal pilotem bombardéru.

Josef Stříbrný se přihlásil do prvního kursu parašutistů. Společně s Josefem Gabčíkem, Janem Kubišem a dalšími se připravoval na výsadek v protektorátu. Při výcviku se však zranil, a tak nemohl onen kurs absolvovat do konce. Přihlásil se do jiného kursu a stal se z něj navigátor. Se svým bombardérem absolvoval asi 600 operačních hodin.

Stanislav Motl s odbojáři

Oba slyšeli zprávu z rádia o zničení a vyvraždění Lidic, oba se s ní museli vyrovnat. Létali dál, ještě s větší nenávistí vůči německému nepříteli. Podařilo se jim přežít všechny kruté boje. Jejich skutečná kalvárie (jak jejich osud nazval Stanislav Motl) nastala až v roce 1945, po návratu domů. Do Lidic se totiž vrátily i lidické ženy. Vdovy po zastřelených mužích a matky zavražděných dětí. Mnohé z nich oba Josefy vinily ze svého osudu. Toto první zastavení kalvárie bylo následováno dalšími. Při projednávání stavebního družstva, kde se rozhodovalo, kdo z lidických dostane jaké domky, se valná většina přítomných shodla na tom, že "Horák a Stříbrný mohou za Lidice", a proto žádné domky nedostanou.

Po únoru 1948 byli oba, jakožto západní letci, odstraněni ze svých vojenských funkcí. Josef Horák se opět uchýlil do emigrace, když ještě předtím mohl do Británie odeslat svou anglickou manželku Winifred se dvěma dětmi. Utíkal skoro stejnou cestou, jako v roce 1939… Opět nastoupil v RAF, bohužel v roce 1949 se při letecké havárii těžce zranil a zemřel.

Josef Stříbrný byl zatčen za "rozvracení republiky", po nějaké době, strávené v pověstném "domečku" poblíž Lorety byl propuštěn, ale mohl pak pracovat jenom jako natěrač. Manželství se mu rozpadlo, on sám zemřel už ve svých 61 letech.

Načež se nad oběma našimi hrdiny uzavřela hrobka mlčení. Ani po listopadu 1989 jakoby "neexistovali". Občanské sdružení Lidice proto nyní zakládá iniciativu, jejímž výsledkem by měl být návrat obou Josefů do Lidic. Možná tu budou mít sochu, nebo se objeví pamětní deska, snad vznikne pamětní síň... (Něco víc než jen názvy dvou lidických ulic.)

Hornický pěvecký sbor Kladno v Oáze

Ta Lidická hrušeň všechno pamatuje. U ní se soustředil celý příběh Lidic. Máme šanci právě tady tu křivdu, které se Josefu Horákovi a Josefu Stříbrnému dostalo, alespoň částečně napravit. "Pokusme se o to, abychom vrátili Horáka a Stříbrného zpátky do Lidic," ukončil svůj projev Stanislav Motl.

Následoval ještě sborový zpěv hornického sboru. Nakonec nás pan Antonín Nešpor z o.s. Lidice pozval již tradičně do místního domova seniorů Oáza na vernisáž obrazů s tématem Lidické hrušně, které vznikly od minulého roku.

Ta Lidická hrušeň se v minulých letech stala poslem naděje, protože její štěpy rostou už na sedmi místech po celé republice. Naposledy byl její štěp zasazen v Ivančicích letos 21. dubna, kde zdobí společnou zahradu mateřské školy, základní školy a dětského domova. Dceřiná Lidická hrušeň č. 6 byla vysazena v Dolních Vilémovicích na Třebíčsku dětmi z pěti základních škol vloni 7. listopadu, ale nějaký vandal ji letos začátkem března zlomil! Vzal to jedním vrzem i s nově vysázenou švestkovou alejí. Tento stromek však dokázel, že je skutečně po "mamince" – jeho zlomená koruna opět obrostla zelenými lístky.

Inu, stromy dokáží přežít i to, co člověk nedokáže. Ale člověk by měl uchovávat alespoň vzpomínku na ty, kteří nepřežili. A na ty, na které se mělo zapomenout.

Psáno v Praze na Lužinách dne 2. června 2015

Letošní lidická tryzna se koná v sobotu 13. června v 10:00. Na místo vás dopraví autobus kladenské linky A22, který vyjíždí od stanice metra A Nádraží Veleslavín v 9:25 a před Obecním úřadem v Lidicích vás vysadí právě v 10:00.

Fotogalerie z letošního setkání u památné hrušně je zde.