Barcelona je město s jedním a půl milionem obyvatel a
pěti a půl miliony turistů. Šli jsme v jedné z úzkých uliček starého
města s přítelkyní Janou proti takovému proudu turistů, až to vypadalo, že
je tam pěší jednosměrka. Ohlédl jsem se - a další jednosměrka šla naším směrem.´
Katalánsko má se Španělskem mnoho nevyřízených, či spíše
neuzavřených dluhů. Jedním z nich je dodnes bolestná vzpomínka na
občanskou válku, ve které Katalánci prohráli na dlouhá léta svoje svobody.
Včetně svobody používat vlastní jazyk. Generál Franco („Madrid“) nepotřeboval
žádnou opozici, ani politickou, ani národnostní. Dnes mluví katalánštinou
polovina lidí, 75 procent ji ovládá, a pokud chcete dostat v Barceloně opravdu
dobré zaměstnání, jest nezbytností. (Neovládám ani španělštinu, ani
katalánštninu, a tak názvy kostelů, památek a ulic píšu, jak jsem je posbíral
po mapách a wikipediích, takže se omlouvám Kataláncům, pokud někde uvedu
španělský název.)
Barcelona má svůj FC. Nejsem fotbalový fanoušek, avšak FCB
je pojem. Když hraje s Realem Madrid, tak je to pro místňáky stejné, jako
když my jsme hráli po osmašedesátém hokej s „Rusákama“.
Barcelona má svůj Petřín. Je jím vrch Montjuïc, na který
vede podobná pozemní lanovka, jako na ten Petřín. Tedy spíše většinou podzemní
lanovka (rovněž v systému místní MHD).
Vlastně - vedou na ni tři lanovky.
Ta po(d)zemní od stanice metra Para-lel (Funicular de Montjuïc). Na její
konečné se dá přejít ke kabinkové lanovce Teleféric. Ta vás vyveze až na
samotný vršek „Židovské hory“ (173 m). Zajímavostí této lanovky je pravoúhlé
zatočení v prostředku cesty na místním Nebozízku. A pak samozřejmě
panoramatické výhledy.
 |
| Červená tečka uprostřed je kabina lanovky 100 metrů vysoko |
Třetí lanovka, Transbordardor Aeri, je asi nejdramatičtější.
Její lana jsou natažena zdánlivě vodorovně mezi dvěma věžemi (85 a 107 metrů) a
úbočím Petřína (40 metrů nad mořem). Vede tak trochu odnikud nikam, a jezdí s ní
dnes už jen výhradně odvážní turisté. A milovníci technických památek. Šílená
lanovka aneb vzdušná tramvaj se dvěma červenými vozy byla dána do provozu roku 1931. My jsme toto dobrodružství nestihli.
Na Petříně jest postaven zdejší Špilberk, pevnost Castell de
Montjuïc, odkud se naskýtá panoramatický pohled na nádherné město na planině mezi
mořem a horami. Pevnost měla chránit
město od moře, jenže neuchránila město od pevnosti, když ji obsadil roku 1706 bourbonský
král Filip V. Hradby byly sice zničeny, ale kopec zůstal stát, takže se odsud
dala Barcelona pohodlně ostřelovat. A byla to válka o dědictví španělské, ve
které se Katalánsko postavilo na rakouskou stranu. Roku 1706 byl nakonec Filip
V. s pomocí spojenců odražen, ale vrátil se roku 1714. 11. září byla
Barcelona dobyta, a od té doby si Katalánci toto výročí připomínají jako Národní
den Katalánska, La Diada Nacional de Catalunya či prostě jen „Den“ (la Diada).
Byli jsme tam zrovna minulou neděli s Janou taky. My a
stovky turistů na pláži, milion Katalánců v ulicích. V televizi to
vypadalo mnohem důrazněji než na Václaváku v roce 1989. Ráno položili
představitelé státu, tedy autonomie, kytice u sochy hrdiny protifilipovského
odboje Rafaela Casanovy. Kolem stály řady vojáků v pěkných uniformách z 18.
století, připadal jsem si trochu jako při sledování Lelíčka ve službách
Sherlocka Holmese. Načež začali hrát hymnu Katalánska. Má tři sloky a je to velice
smutná písnička. A hrála se znova a znova při dalších kladeních na dalších
místech. Večer vyšel do ulic milionový dav. No, před čtyřmi lety bylo v ulicích
dva miliony lidí. Ne každý chce samostatnost, jak ukazovalo květinové plato s přeškrtnutými
nůžkami, položené pod sochou vrchního velitele... |
| Santa Maria del Pi |
Španělská televize pak o projevech místních představitelů
přemítala celý další týden. Jeden z nezachycených centrálních politiků
křičel něco o zrádcích a teroristech, z čehož si pak jeden nezachycený
humorista dělal srandu. Další zase zdůrazňoval, že prezident Katalánska není
žádný prezident, ale předseda vlády jednoho z mnoha španělských
společenství. To by pak mohla chtít samostatnost třeba Valencia nebo Baskicko.
Což chtějí...
Ještě více však televize přemítala o jisté Dianě Quer, která
zmizela 22. srpna a už se neobjevila. Mladá dívka se zdá být hvězdou sociálních
sítí, minimálně od doby, kdy zmizela. O její výchovu se hádali její rozvedení rodiče.
Na každém kanálu jejímu případu věnovaly televizní stanice každý večer spoustu
času.
Vůbec televize. Ta hotelová nabízela několik desítek
programů ve španělštině, několik v katalánštině. (Nula anglickojazyčných
či jinojazyčných programů.) Španělskojazyčná televize jde odlišit od televize
katalánské docela snadno - přes prostředek obrazovky se táhne přepis do katalánštiny,
což dosti kazí vizuální pohodu při sledování TV pořadů a filmů. (Možná je to i
účelem.)
 |
| Santa Maria del Pi |
V Barceloně je mnoho kostelů. Nedá se říci, že na
každém rohu, protože někdy to ani roh není, prostě je zeď nějakého pěkného
baráku, a pak hned pokračuje zeď nějakého památného kostela. Bydleli jsme v hotelu
kousek od kostela Santa Maria del Pi. Je obklopen snad třemi náměstími, na
každém z nich několik kaváren. Postaven byl ve 14. století během pouhých
70 let. Je jednolodní a vyveden jest v gotice katalánské. Byl poškozen
požárem v roce 1936, možná během občanské války, ale je obnoven.
Katalánská gotika se patrně vyznačuje mohutnými oblouky, mezi nimiž jsem si
připadal jako v břiše velryby.
 |
| Katedrála sv. Eulálie |
O několik uliček dál se vzpíná katedrála. Tu stavěli dvě stě
let jak se na katedrálu patří. Vstup do ní hlídá bedlivý strážce. V kraťasech
a s odhalenými rameny se sem nesmí! Ostatně jako do žádného místního
kostela. Přísný pán upozorní i na
zapomenutou kšiltovku na hlavě. Samozřejmě, při vchodu do domu Páně se sluší
smeknout. Nejdříve vstupujeme do ambitu, obklopujícího dvůr s kašnou, na
níž stojí socha jednoho z patronů Barcelony, svatého Jiřího.
 |
| Katedrála sv. Eulálie |
Kolem kašny
se volně potulují velké bílé husy. Má jich být třináct, ale nespočítal jsem je,
neustále se přesunovaly, aby byly co nejdál od mého nového nikonku. Do bílé
husy se prý převtělila svatá Eulálie, když byla za krutovládce Diokleciána umučena.
Psal se rok 304 a křesťanské dívce Eulálii bylo teprve 12 let. Načež se stala další
z patronek Barcelony. Kostel jí začali stavět ve 13. století. A dnes je v něm pochována.
Katedrála je tady, uprostřed čtvrti Barri Gòtic. Chrám Svaté
rodiny, La Sagrada Familia, to je úplně jiná kapitola! Aha, vidím, že Barcelona
si opravdu zaslouží více kapitol. A proč že jsem je pojmenoval „střepy“?
Protože na „střípky“ jsou moc hrubé. Sbírám je z hromady dojmů trochu
nazdařbůh, než vyvane vůně vzpomínek.
Psáno v Praze dne 16. září 2016
PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli
