Panovy prameny

(Izrael na vlastní kůži)

Prameny Chermonu aneb Banias jsou už pátou přírodněkulturní izraelskou rezervací, kde nemusíme platit vstupné. Patří totiž do seznamu na zelené kartě, kterou jsme si koupili před dávnými časy, vlastně teprve před šesti dny v Megiddu. Zakoupili jsme si tam variantu s šesti návštěvami, teď budeme absolvovat pátou. Jsme na místě, kde pramení další zdrojnice Jordánu. Na svatém místě už od pohanských dob. Jak o tom svědčí samotný název lokality.

Tady je totiž Panovo. Ještě dávno před turisty tuto oblast dobyl jistý Alexander Veliký, jenž sem roku 332 před naším letopočtem zavedl řecké způsoby. Mezi něž patřilo i zbožštění pramenů, skal a jeskyň. A zde máme vodní strouhu, která sbírá podzemní vývěry, a nad ní v kolmé, asi dvacetimetrové vápencové stěně obrovskou jeskyni, uprostřed ní kámen, na němž se možná přinášely oběti už dávným božstvům. Řekové zabrali jeskyni i s kamenným oltářem a věnovali ho bohovi Panovi, pánovi pastvin, stád a pastýřů, lesů a lovců, kterému se klaněli i dřívější pohané. Před jeskyní pak vystavěli chrám, zvaný Panaenon. Od toho vznikl název místa "Paneas", aneb v arabské výslovnosti Banias.

Místo je poprvé zmíněno v díle historika a politika Zenona Rhodského, jenž píše o slavné bitvě, která zde proběhla roku 198 př. n. l. Velkokrál Antiochos III. z dynastie Seleukovců na těchto místech dosáhl rozhodujícího vítězství nad Ptolemaiovci a získal tak vládu nad Palestinou. No, Antiochos to pak o sedm let později tvrdě prohrál s Římany u Thermopyl a Římané se pak později zmocnili celé Malé Asie. V Banias začali stavět až v posledních desetiletích před začátkem našeho letopočtu. No, "Římané". Tehdy uzavřel prameny dalším chrámem kolaborantský král Herodes Veliký. A onen chrám po svém zvyku věnoval právě panujícímu římskému vladaři, jímž byl císař Augustus.

Za zády máme vykopávky města ze začátku našeho letopočtu, ale my se nejdříve jdeme podívat na prameny. A abychom je dobře viděli, kráčíme po jedné ze zídek, které překračují zhruba dvacet metrů široký tok, hluboký asi na dlaň. Dlaň souhlasí s místními popisky, které stanovují teplotu vody na 15° C v létě i v zimě. V zimě nezamrzá, v létě neohřeje. Ze dna k hladině i nad ní vyrůstají jakési vesele zelené listy, které se táhnou v dlouhých pruzích. Jak už jsem psal, v izraelských rezervacích se najdou vždy všechny aspekty, které jsou vzácné, a je potřeba je chránit. Tedy krom historických a geologických vzácností také živá příroda. Neslyšíme sice místní pěnice, nezaznamenali jsme hejna holubů skalních, ve vodě nezřeli rybku s podivným názvem haffaf (Capoeta damascina) a na břehu šneka Theodoxus jordani jordani, avšak stromy se před námi skrýt nemohou. Ano, vrby, jasany (syrské) a topoly.

A fíkovníky, samozřejmě. Na jednom z nich se pase něco, co vypadá jako přerostlé morče. Daman. Z dálky prý Féničanům damani připomínali dobře vykrmeného králíka (až 70 cm dlouhého a 5 kg těžkého králíka). Takže králíky žijící na Pyrenejském poloostrově považovali zase za damany, a zemi pojmenovali podle nich - Země damanů, aneb "`í šəpānîm". Z čehož vzniklo latinské "Hispánie"… A naopak staří překladatelé Bible často místo pojmu "daman" použili Evropanům známého králíka. Přičemž damani jsou nejbližší příbuzní slonů, jak o tom svědčí jejich horní řezáky, připomínající kly. Řezáky ani kly jsme nespatřili, jen spokojené stromové zvířátko mezi fíkovými listy. Byl jsem rád, že ho Janinka viděla naživo, tedy v jeho vlastním prostředí, jinak než v ZOO.

Od vody jsme po schodech vyšli několik metrů výše a ocitli jsme se na sklaní plošině, poseté troskami chrámů a fotografujícími turisty. Nahlédli jsme do Panovy jeskyně, onen kámen uprostřed ní ve strakatém stínu mírně zářil a vůbec se netvářil že by se na něm někdy mohly konat krvavé oběti, snad i lidské. Z chrámů zůstaly po tisíciletích jen trosky a vykopané základy, ve skalní stěně po nich pak výklenky. Jako u "dvora bohyně Nemesis", kteroužto stavbu zde umístili Římané roku 178 plus. Z Nemesidiny svatyně do dnešních časů přečkala i podlaha, tvořená šachovnicí bílých a načervenalých kamenů.

Roku 220 našeho letopočtu zde římský císař Heliogabalus aneb Elagabalus nechal vystavět chrám, v jehož hrobkách byly uloženy kosti posvátných kozlů. Inu, tento císař byl Syřan a vlastně i kněz boha Élá-gabála. Když se tohoto boha snažil prosadit jakožto hlavní římské božstvo, znamenalo to už poslední kapku pro senát i vojsko, a tak jeho kosti skončily na dně Tibery. Senát pak na jeho památku uvalil zatracení, takže o tomto jednom z mnoha šílených římských císařů (prosazoval v Římě syrské způsoby, vzal si mj. vestfálku a svého milence vozataje a propuštěnce Hierokléda hodlal jmenovat caesarem...), jsem se dověděl až u popisku antických trosek.

Dobrovolné měřítko

Jakýsi antický císař by mi i nadále mohl zůstat neznámý, avšak s tímto místem je spojeno mnohem známější jméno. Na tomto místě totiž, dle jistého Matouše, požehnal Ježíš dalšího apoštola, Petra, za to, že ho identifikoval jakožto Mesiáše. A pravil slavná slova: "I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí." Pravil u této hnědé vápencové skály. Zde také uzdravil ženu, jež byla už dvanáct let postižena krvotokem. Nevědomky tedy, ona se pouze dotkla jeho pláště. A mělo to účinek mnohem lepší než spousta peněz, jež dala na svou léčbu. No, Ježíš jí pak řekl další známá slova: ""Dcero, víra tvá tě uzdravila." Kdyby to vždy bylo tak jednoduché, že Janinko?

Nu, čas pokročil, bylo po půl čtvrté, i vydali jsme se podívat se na antické město. Znovu jdeme podle pramenů, tryskajících ze skály. Jak jsem citoval minule /a>jeden ze žalmů, jenž chválí Hospodina: "On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod." Tak tady nejspíš nějaký Mojžíš šel a svou hůl táhl podle paty skal.

Vyrazili jsme po levém břehu řeky Banias po jedné ze tří tras, a to po purpurové trase, která byla dle itineráře rozpočítána na 45 minut. Dorazili jsme k dřevěnému mostku, přešli ho, opustili zelené vody Banias a po chvíli došli k hnědě zbarvenému proudu potoka Guveta. Ten zjevně netryská ze skály, a zbarven byl kvůli včerejšímu dešti. Cesta se změnila na dřevěný most, který se táhl souběžně s potokem, abychom mohli projít nejdříve mod novodobým silničním mostem a o kousek dál pod mostem římským. Další antickou pamětihodností byla vodní elektrárna, která zjevně historicky nedávno zarostla místní vegetací.

Vyšli jsme od potoka Guveta a ocitli se poblíž rozcestí, kde purpurová a žlutá trasa odbočovala od červené trasy, která vede údolím řeky Banias až k jejím vodopádům. Tam se hodláme také podívat, avšak ty dva kilásky chceme přejet po silnici autem. (To je problém všech výprav, které nemají svého šoféra, jenž by je vyzvedl v cíli cesty a ony se nemusely vracet na původní parkoviště.) Na rozcestíčku nás vítá malá kaskáda úzkého toku, jehož zdrojem je pramen, tryskající ze skály. Tady se jí Mojžíš nejspíš jen dotkl. A pak tam ještě někdo vsunul kus kovové trubky. Uvítal nás tady rovněž uklízecí pán v uniformě posádky parku. Nesl odpadky v igelitovém pytli a bedlivě se nás zeptal:

"Kampak to dete?" 

"Deme po purpurové trase", odvětili jsme.

"Tak to dete dobře, protože k vodopádům byste to už nestihli."

Inu, zavírá se v pět, a kdo má pak turisty v parku shánět k jejich autům, že? Jest zakázáno nejen vstupovati, ale i pobývati v areálu mimo návštěvní hodiny! Rangerové a ostatní členové pracovního kolektivu budou skutečně šťastni, pokud budou moci odpovědět na vaše otázky. Nerozpakujte se je oslovit…



Po Filipově smrti celá jeho tetrarchie připadla do syrské provincie. A v roce 54 císař Nero dává toto a několik vedlejších území do správy jednomu z vnuků Heroda Velikého, Agrippovi II. Ten si zde zbudoval palác s lázněmi, a roku 61 ho z vděčnosti přejmenoval na "Neronias". Nero však roku 68 spáchal asistovanou sebevraždu a město se opět stalo Cesarejí. Zatímco po nástupu křesťanství, tedy během byzantinské vlády, byly chrámy Paneas opuštěny a rozpadaly se, samo město na důležité spojnici mezi Damaškem a pobřežím vzkvétalo i nadále. Roku 636 se tu zabydlelo byzantské vojsko, aby se konsolidovalo před bitvou s muslimskou armádou v bitvě u Jarmúku. Jenže křesťané tam osudně prohráli, a to byl konec prosperity. Místní obchodníci ztratili tradičních trhy, přesto zde nějakou dobu ještě někdo bydlel. Z města se stala vesnice, o které se ví ještě roku 780. Město bylo obnoveno pod jménem Banias až v 10. století, kdy ho osídlilo několik vln muslimských uprchlíků. Židé zde v té době také žili, alespoň dva:

Vnikli jsme do podzemní chodby, která vedla nad vodním kanálem, jímž protékal jeden z pramenů Banias. Před deseti lety jsem o tom napsal: "Římani, kteří tady měli vojenský tábor, to měli dobře vykoumané. Ledové prameny svedli pod podlahu obytných objektů, a tak měli i v nejparnějším létě příjemný chládek. Vynalezli si water-condition."

Až sem mířili i křižáci, kteří Banias brali jako důležitý bod na hranici mezi tehdejší Palestinou a Muslimskou říší se sídlem v Damašku. Jenže muslimové Banias opevnili a vystavěli i hrad Nimrod na vršku východně od města. Během křižácké výpravy roku 1099 se sem křižáci nedostali, města a hradu se zmocnili až roku 1129, a to díky vnitřním svárům mezi muslimy. Jenže to trvalo jen do roku 1132, kdy muslimové Banias opět dobyli. Po bitvě u Hattínu (v horách východně od Tiberias), kde Saladín roku 1187 rozprášil křižácká vojska Jeruzalémského království, ztratil Banias definitivně na své důležitosti. Mamlúci ještě město znovu opevnili, jenže to už bylo jen na cestě odnikum nikam. Mamlúci nakonec odešli, opevnění se rozpadala, pustnoucí domy obývali pouze diví beduíni. Další, kdo tudy po zapomenuté cestě na Damašek táhl, byly až roku 1967 tanky Izraelských obranných sil. Načež se začalo s vykopávkami – a dosud se neskončilo. Šli jsme se do nich podívat.

A to obec z Jeruzaléma a obec z Babylonie. Jako třetí tu sídlila sekta Karaitů, bylo to jejich důležité centrum. Někteří z nich obsadili bývalé královské lázně a učinili z nich synagogu.
Cesta nás zavádí k další křižovatce, necháme žlutou trasu, která obchází antické město po jeho vnějším čtvercovém obvodu jít rovně dál, a stoupáme po schodech k vykopávkám. Ano, bývalo zde město už v helénské době. Ve 3. století př. n. l. tu bylo kulturní středisko, jež vybudovali Ptolemaiovci poblíž "pobřežní cesty", o níž hovoří již Kniha Izaiáš. Kráčelo po ní ve starověku i novověku množství vojsk. Třeba zrovna zmiňovaný Alexander Veliký. Potomci mu jeho říši pěkně rozebrali. Po Ptolemaiovcích přišli Seleúkové. 20 let př.n.l. bylo toto území součástí království Heroda Velikého. Jeho potomci mu říši pěkně rozebrali. Její severní část připadla jednomu z Herodových synů, tetrarchovi Filipovi II. Město zde založil roku Tři plus. Nejdříve ho pojmenoval Paneas a učinil ho hlavním městem svého čtvrtinového královstvíčka. Roku 14 pak Filip po vzoru svého velikého tatíčka město přejmenoval na Caesareu. A to k poctě římského císaře Augusta (případně dalších císařů). Flavius Josephus místo popisuje jako Caesarea "Paneas", aby bylo odlišeno od přímořské Cesareje ("Maritima"), v Novém zákoně se hovoří o městě Caesarea Philippi. Předpokládám, že Filip onen název takto používal, jsa od centra moci v Římě poněkud dále než Flavius.

Nahoře hrad Nimrod

Podlezli jsme další most a vynořili se na jeho druhé straně. A koukám jak blázen: Antický most, který původně sloužil římským legiím, je dnes součástí silnice č. 99 a prohánějí se po něm auta!

Agripův palác, tedy jeho sklepení a oblouky a zdi a sloupy, byl přímo uchvacující. Nás však už trochu tlačil čas a také jiná potřeba. Pořádně jsme se rozhlédli v troskách římského paláce, a pak se vydali kolem rekonstruovaného domu, na němž byly výchovně použity všechny druhy původního zdění, zpátky k parkovišti. Jenom jsme prošli otáčivým turniketem, který nás vypustil přímo na silničku před tím parkovištěm. Na něj jsme vešli kolem vstupního domku vedle spuštěných závor, mávaje zelenými kartami. Byly už čtyři hodiny, vlastně teprve čtyři; deklarovaných 45 minut jsme zvládli za pouhou půlhodinu. A nic jsme nezmeškali.

Nastal čas navštívit toalety, z čehož se stala tak trochu bojovka. Přímo u vchodu se nalézá restaurační zařízení, které však v tuto dobu už spíše zelo. Jediným zákazníkem byla černobílá kočka, která chtěla nejdříve něco vydundat od Jany, ale ořechová tyčinka to nebyla. Na její zoufalé mňoukání jí něco přinesl jeden ze členů personálu. Přičemž ji oslovil:

"Co blázníš, proč sis neřekla dřív?"

Také jsme se tady dověděli, kudyma na hajzlíky. "To musíte támhle až k tomu plotu." "Támhle" bylo daleko asi čtvrt kilometru a střežila ho klasická hajzlbába, která před zavíračkou právě vytřela. Pod jejím bedlivým pohledem jsme si museli nejdříve očistit boty, než nás vpustila do svého království. Ve čtvrt na pět konečně nasedáme do chevroletku a včas opouštíme areál Panaeonu, Agrippova paláce i města Banias. Ještě se chci zastavit u vodopádů Banias, ale to už je pouze čistá příroda, myslel jsem si. Jenže…

O tom si ale povíme až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 27. září 2016.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Zurčící zahrada Eden
Povídání o rezervaci Banias z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz