Jdeme od osvěžujícího brouzdaliště zpátky po světlehnědé (žluté?) šipce po "Ancient Dan trail". Tunelem ve schnoucím přerostlém papyru se zase dostáváme ke schodům, které sestupují od pistáciové vyhlídky. Směřujeme však přízemím rezervace neochvějně dále k Izraelitské bráně. Také ke Kanaánské bráně. Případně tady někde bude i brána z doby železné. Doba železná zde nastala někdy ve 12. století př. n. l. kdežto v zaostalé střední Evropě až o 400 let později. No, ona zde nejspíše byla také nějaká brána či vstup do osady pozdní doby kamenné, poněvadž tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo toto místo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci opevněné město, někdy před 4 tisíci lety, a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan. Takže nové město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, bylo pojmenováno Dan, a bylo to nejsevernější místo Izraelského království.
 |
| Foto 2006. Moc se toho nezměnilo. Na zdi. |
Prošli jsme kolem hradeb, a pak se naše cesty rozdělily. Janinka za hradbami pokračovala vlevo po mírně se zvyšující planince, vydlážděné nepravidelnými kameny k bráně Izraelitské, já směřoval k bráně Kanaánské. Teprve teď jsem si všiml zaobleného kopce v dáli, na němž trčí hrad zvaný Nimrod. Vlastně se vznáší jako obláček nad korunami blízkých stromů. Minule jsem si toho nevšiml, a netušil jsem, že je tak blízko. Inu, gůglí čarou pouhých 5 kilometrů. Až tam jsem však nedorazil, ani k té Kanaánské bráně, skryté pod betonovou stříškou. Zastavil jsem se u brány záchodků. (Ani zde není k dispozici pitná voda.) Posléze jsem chtěl dohnat Janu, proto jsem se chtěl pustit zkratkou nad vykopávkami. Přestože plánek národního parku tuto cestu obsahuje, v reálu je před vstupem na ni varovná cedule: Průchod zakázán! Poslušní turisté tudy nechodí a cestička zarostla hložím a trnoplodníkem Kristovým. Nevěřte plánkům! Totiž důvěřujte, avšak prověřujte. Prověřeno: tudy ne.
Donutím
Janinku, aby se sem vrátila, abych jí mohl odrecitovat svůj deset let
starý dojem: "Ze zbytků hradeb se dodnes rozvinuje pohled do osy
Chulského údolí. Jeho protáhlá niva, sevřená ze dvou stran horskými
hřebeny, je vlastně pokračováním geologického zlomu, který začíná ve
střední Africe, kde před nějakými dvěma miliony lety vznikli první
hominidi, pokračuje Akabským zálivem, vyplňuje ji Mrtvé Moře, klikatí se
v ní Jordán, dostává se až k tomuto místu, kde stojíte na skoro čtyři
tisíce let staré zdi, prochází vám páteří a končí ve vašem podvěsku
mozkovém..."Ale i letos jsem ten pohled přežil. Otočil jsem se k němu zády a vydal se s Janou cestičkou k severu. Vpravo se v lesním podrostu ztrácí další vykopávky, vlevo narážíme na kohoutek s pitnou vodou! Tak na záchodě opravdu nepijte, a kdybyste to nemohli vydržet ke krámkům u vstupu, osvěžte se tady.
Po chvíli dorážíme k dalším vykopávkám. Vnější zídka obklopuje vnitřní
čtvercovou zeď, kde stával místní chrám, vybavený, jak jinak, oltářem. A
protože jsme v Izraeli, tak i vodní nádrží… Za ním stoupají schody na
nejvyšší místo Tel Dan, k základům dávného hradu, či spíš obranné věže.
Zdejší hradby jsou od těch jižních vzdáleny asi 350 metrů. A bývala to
nejsevernější hranice biblického Izraelského království. A také hranice,
na které si po mnoha tisíciletích rozdělily mandátní Palestinu Británie
a Francie. Jejich diplomaté ji rozparcelovali nejdříve na mapě, do
které onu hranici nadrásali olověnou tužkou. Ona tlustá čára na mapě
představovala v terénu šířku 130 metrů! Na jih od jejího středu se
ocitly i prameny Danu, jednoho z nejvydatnějších vodních zdrojů na
Blízkém Východě. Ono to tenkrát bylo jedno. Čárka tam, čárka sem.
Britské a francouzské impérium se kamarádily. V roce 1948 vznikl stát
Izrael, a jeho severní hranice se Sýrií, přesněji řečeno, linie příměří,
byla vedena ve středu oné tlusté čáry, logicky na biblických hranicích
Izraele. |
| Tady byla francouzská Palestina |
 | ||||||
| Zákopy, zarůstající pohraniční cesta, a nová bílá cesta. Výhled přes Exsýrii a Libanon na izraelskou Metullu |
Od "Command-post lookout" scházíme zpátky kolem vraku ženijního tanku zase ke starobylé svatyni. Na jejích schodech skromě pojíme výletnický oběd, sestávající zase z nákupu u tiberiadského pekaře. Nejvíce mi chutná pizzoid se zapečeným sýrem a olivami. Však už bylo na čase něco pojísti, jsou dvě hodiny odpoledne. Už jsme toho v Tel Dan tolik viděli. A ještě uvidíme. Jsme na nejvzdálenějším místě od vchodu, budeme vracet. Cestou se ještě projdeme Zahradou Eden. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 6. září 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Ještě jedno video od pramenů Danu:
***
Minulý příspěvek: Pistáciová hora a rybník Wading
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
