Jedeme na sever po zelené "Regional Road" číslo 918. Placatým Chulským údolím míříme k prvnímu hlavnímu cíly své cesty, k Tel Dan. Bude to jednoduché, tahle silnice nás vyvede na červenou devětadevadesátku, tam zabočíme k východu, a za chvilku tam už jsme. Znovu přejíždíme Jordán, tentokrát ze západu na východ, a opět se srovnáváme k severu. Tok Jordánu mizí za lány bažin, vpravo se zvedají stráňky nejnižšího patra Golanských výšin. Za kibucem Lehavot ha-Bašan se silnice stáčí vlevo. A my jedeme po ní, vlevo rovně, ačkoliv jsme měli, abychom jeli skutečně rovně po devět set osmnáctce, odbočit vpravo. Přejeli jsme. Přejel jsem já, no, protože řídím. Ale třeba jsem nepřejel, a cesta se zase stočí k severu? Přejíždíme jakousi strouhu (Jordán, což nevím), a skutečně, silnice se stáčí zase k severu, ale ne dost. V aleji blahovičníků zastavuji na úzké krajnici. Poprvé a snad naposled během našeho cestování po Izraeli vytahuji busolu. Střelka ukazuje, že míříme přímo k severu. Sláva, nezabloudili jsme! Nemusíme se otáčet, což by ta této poměrně úzké a poměrně živé komunikaci nebylo jednoduché.
Směřujeme tedy neochvějně dále, když v tom mi červíček v hlavě praví: Pověz mi, Honzíku, jak to, že jedeš na sever, když přímo před sebou vidíš Kirjat Šmonu? Která je na východ od Tel Dan? Je to prosté, milý červíčku. Nejedeme na sever, ale na severovýchod. Tam, kam ukazovala střelka. Střelka busoly uvnitř auta, auta s kovovou karosérií, jež je Faradayovou klecí a deformuje rovněž magnetické pole Země. Vracet se ale nebudeme. K severu se propracujeme prostřednictvím dvou čtyřčíslých "Local Roads". Díky tomu je nám konečně dopřáno projet přímo vesnicí. Zdejší osady jsou velice sevřené, jak jsem už psal. Je tomu tak kvůli úspoře půdy, ale hlavně kvůli většímu bezpečí a jednodušší obraně obydleného okrsku. V této zahuštěné zástavbě není místo na průjezdní silnici. Což je rozdíl oproti Evropě, kde vznikaly vesnice kolem komunikací. V Izraeli byly silnice stavěny mnohem dříve než novodobé kibucy a mošavy, takže se vesnice stavěly kousek od silnice, a nebývá tudíž potřeba stavět obchvaty. Na místě obchvatu je celá vesnice, a silnice vede přímo. Mošav Beit Hillel, jenž byl založen r. 1940 jako jedno z pevnostních sídel na linii tzv. Usiškinových pevností, je v tom to výjimka, a proč, to nevím. Možná proto, že tu jeden čas bydlela jen jedna rodina, možná proto, že východně od mošavu se do roku 1948 na břehu říčky Hasbani (aneb potoku Snir) rozkládala arabská vesnice Lazzaza, a Beit Hillel měl působit jako linie, zabezpečující oblast, obydlenou Židy.
A konečně jsme na křížovatce s devětadevadesátkou, odbočujeme vpravo na východ a přejíždíme onen Snir, jenž je jednou ze tří zdrojnic Jordánu. Pramení asi šedesát kilometrů odsud na sever, pod hranicem Libanonu a Sýrie. K tomuhle prameni tedy nezamíříme. (Kdybychom tam chtěli jet po silnici, byla by cesta dlouhá asi 350 km. S Libanonem neexistuje přejezd, museli bychom sjet někam pod Kineret k nejbližšímu ze dvou přechodů do Jordánska, projet Sýrií, ehm, a teprve pak se vynořit v Libanonu… Tolik o vztazích mezi Izraelem a sousedy.) Mnohem blíže to máme k pramenům jiné zdrojnice Jordánu, totiž řeky Dan, které se nacházejí v národním parku Tel Dan. Jen přejet odbočku do vesnice Dan a nepřejet za ní odbočku vlevo! Podařilo se, a za chvíli už přistáváme na parkovišti před vstupním areálem. Od památníku Eli Cohena, jsme odráželi před čtyřiceti minutami, podle plánu měla cesta trvat půl hodiny. Máme zdržení jen deset minut, co to je!
U parkoviště na nás číhá rozlehlá stavba místní občerstvovny. Využijeme pouze jejích toalet; ještě není ani půl jedné, je brzo na oběd. U pokladny nemusíme platit, jen podáme své zelené karty, a je nám na nich zcela zdarma proštípnuto už čtvrté políčko. Tel Dan! Byl jsem tu sice už před deseti lety, ale až po návratu, když jsem si prohlížel mapku rezervace, jsem zjistil, co všechno jsme tu vynechali. V roce 2006 jsme si šli prohlédnout hlavně historické zříceniny biblického hradu Tel Dan (řeknu málo – kanaánské období v letech minus 2700 až minus 2400). Tohle nechci ovšemže zmeškat, a ty vykopávky chci své přítelkyni ukázat, bažím však hlavně po tom, co se prozrazuje už u vstupu do rezervace svým hukotem, totiž po vodě. Těším se na zdejší potoky a toky, které celý areál protkávají. V Jizerkách jsme chodili s Janinkou bosky po kluzkých kamenech Kamenice nebo se brouzdali pískem, ležícím na rašelinném dně Blatného potoka, a ušli jsme tak i kilometry. To zde nepůjde – jednak jsme v rezervaci a musíme se držet vyznačených cestiček, a jednak by nás ta voda odnesla.
Hned na prvním mostě, pod nímž teče zde regulovaný tok Danu, to vidíme. Voda hučí, žene se, jiskří ve slunci. Tady jde o jediný tok, ale výš se v nízkém hrbatém pralese skrývá celá síť potoků, potůčků a pramenů. A také různé pamětihodnosti. Chtěl bych je tentokrát navštívit úplně všechny! Mapka oblasti vypadá jako plán nějaké stolní hry. Jsou v ní vyznačeny body, které chci všechny projít, a je nakresleno bludiště bílých cest, které překrývá bludiště modrých vodotečí. To bude bojovka! Předem jsem si přichystal strategii, takže nepůjdeme po "předpřipravených" trasách.
Hnědé šipky by nás zavedly labyrintem pramenů Danu po krátké trase k jezírku zvanému Wading a zpět. Deklarovaná délka jedna hodina – ale nic bychom neviděli, jen to jezírko, které ale stejně chci znovu vidět.
Zelené šipky dlouhé trasy by nás během jedné a půl hodiny nechaly projít dokonce Zahradou Eden. Tam se chci taky dostat, ale je to málo.
Měla by mne uspokojit dvouhodinová cesta po trase žluté (světlehnědé), která prochází téměř všechno: Jezírko Wading, vykopávky tisíciletých hradeb, prohlídku "The High Place" (akropole) a dokonce i vyhlídku velitelského stanoviště nad novodobými zákopy (1948-1967). Zpátky bychom to vzali kolem pramenů, navštívili Atlantickou vyhlídku s pistácií a kolem jezírka zase zpátky. Ale to bychom nešli kolem nejbouřlivější části Danu, a vynechali bychom i Zahradu Eden.
Anebo lze zvolit kombinovanou dvouhodinovou žluto/zelenou trasu, kde bychom popatřili i na památný mlýn. Ale zase bychom vynechali Atlantickou vyhlídku a opět zahradu Eden. Ale já jsem si předsevzal navštívit všechno! Včetně stromu medvídka Pú.
Prvních pět minut je jasných. Jdeme po sdružené trase proti proudu hučícího Danu, který je skryt za stromy a křovisky a travinami. (Cesta je vhodná i pro vozíčkáře a vede vlevo od bystřiny, tedy po jeho pravém břehu.) Stromy jsou povýtce blahovičníky, ale nacházejí se tu i podivuhodná stromiska s kmeny nečekaných patvarů. Křoví je křoví, dokážu v něm rozeznat jedině mladé fíkovníky. Travinou jest několik metrů vysoký papyrus. A už jsme u druhého mostu, přecházíme na levý břeh. U zábradlí se zastavím, vida, je tu stejný fíkovník jako před deseti lety, a stejně jako tehdy se na jeho větvi choulí malá zelená bambulka – nezralý fík.
Na druhém břehu je rozcestí cest i dvou přítoků Danu. Takže tu na most přes Dan navazuje kolmý můstek přes oba přítoky. Vpravo i vlevo pokračuje visutá dřevěná mostní cesta. Vpravo mohou zeleným tunelem, prorvaným bujnou vegetací i vozíčkáři. Já však vleču Janu vlevo kolem hučící vody. Po asi padesáti metrech narazíme na další křižovatku. Nejdříve nahlédneme za ni směrem dlouhé trati, protože zde vede pod hustými stromy hať až k samotnému toku. U něho je již cesta vydlážděná velkými kameny. Je ohrazena dřevěným zábradlím, aby snad někdo neuklouzl a nepadl do rychle běžící vody. Pěkné místo na fotografování!
Vracíme se ke křižovatce a míříme do vnitrozemí. Kamenisky dlážděnou cestu sleduje drobný potůček. Voda je vlastně všude, vlevo od cesty prýští přímo ze skály pramínky. Neodolám, k jednomu pokleknu a napiju se z dlaně, jako někde doma v Jizerkách. (A přežil jsem to také bez následků.) Po chvíli přicházíme k další křižovatce a u něj k prvnímu cíly naší bojovky. Jsme u mlýna. Jana ho přehlédne a jde dál. Musím ji zastavit. Není divu, že ho přehlédla, však, pokud bych nebyl připraven, přehlédl bych tu betonovou kostku, s velkými kameny na fasádě taky. Mlýn je starý 150 let a až do roku 1948 se v něm mlelo dvěma mlýnskými kameny. Dnes je zarostlý džunglí, a dovnitř jsem nelezl ani já. Hm, a to je všechno? Všechno.
Důležité je tohle místo hlavně proto, že v propletenci cest je orientačním bodem trasy na proslulou "Atlantickou vyhlídku". Na křižovatce u mlýna zabočím vlevo, jdeme proti směru doporučených šipek. Mírně stoupáme až k další křižovatce. Vlevo je ona Zahrada Eden, ale my jdeme přímo. Do cesty se nám staví kamenné schodiště. Tentokrát nás nečeká nic tak náročného jako včera na schodech Gamly. Lidumilným schodištěm vystoupáme až na plochý vršek pahorku, který se klene jen asi do výšky 20 metrů nad proudem Danu. Kruhové prostranství, obkroužené nízkou kamennou zídkou, a uprostřed stojí pistácie. Strom asi deset metrů vysoký, vlastně přerostlý keř, z jehož pně se hned u země rozbíhá vějíř mohutných větví. Ty stíní nádhernou vyhlídku na jih do chulského údolí, sevřeného mezi libanonské pohoří Naftali a kdysi syrské Golany. Žádný Atlantik odsud samozřejmě neuvidíme. Vyhlídka se zove "Atlantic pistachio lookout", protože tu roste "řečík", aneb pistácie druhu Pistacia Atlantica. Tady na ní nehodují housenky. Ani oříšky ještě nezrají, země pod tímto stromokeřem je zato pokryta opadanými květy.
Chvíli tu setrváme, sežmouláme něco placiček, a už sestupujeme po schodech druhou stranou. To je jediná nevýhoda mnou vybrané trasy – že když už jednou těch dvacet metrů vyšplháme, že je musíme zase sešplhat. Než budeme zase šplhat nahoru.
Kolem schodů rostou další všelijaké botanicky zajímavé rostliny, včetně trnoplodníku Kristova, našeho dobrého známého z Kafarnaum. Ale i jiné mnohé trnoplodníky tu rostou, a dokonce i duby, které zde mají trny na koncích oválných listů. Přicházíme k jedné neavizované pamětihodnosti – ke zbytkům zákopů druhé obranné linie izraelského státu před Sýrií a Libanonem. Dnes se ještě dostaneme do první linie, ale po tomhle sestupu nás nejdříve čeká jeden pěkný rybníček. Od atlantické pistácie jsme sešli na cestu, která v přízemí rezervace kopíruje silnici, jež je na druhé straně plotu. Místo abychom se vydali vlevo k vykopávkách, zamířím nejdřív vpravo, zase zpět k východu. U cesty tu stojí další pistácie. Tahle ale měla smůlu. Když jí bylo šest metrů, zapálil ji nepozorný návštěvník. Ačkoliv je tu zakázáno rozdělávat ohně, ba ani kouřit se tu nesmí!
Tunelem, proraženým návštěvníky v uschlém papyru (skutečně tu nekuřte!) docházíme asi po sto metrech k "jezírku Wading". "Vejding půl" je prostě – brouzdaliště! (Jak čtenáři, znalí angličtiny, již jistě dávno vědí.) To jsem nečekal! A přitom jsme se na tomto místě před deseti lety stavovali. (Naštěstí jsem tehdy, obklopen spoluúčastníky zájezdu, netušil, že se tu lze brodit, takže jsem své milé ženě Ivance nedělal ostudu…) Skutečně, pro vodumilné návštěvníky je zde přichystáno místečko, kde si mohou smočit nožky, a přitom nebýt odplaveni někam do bažin. Do jezírka se nesmí se skákat (nejvíc je hluboké 65 cm, ale většinou sahá hladina jen po kolena). A dítě do deseti let do něj smí vkročit pouze v doprovodu dospělého.
Dítě ve mně si hned sundalo sandály a sestoupilo po nízké betonové rampě do vody. Muselo dávat pozor, neb ploché dno nádrže je vydlážděno kameny, ve vodě kluzkými. (Alespoň zde nebylo bahno.) Trénink z Jizerek se vyplatil! Včetně tréninku pobytu v ledové vodě. Ještěže tu uprostřed jezírka o průměru asi 20 metrů čeká na promrzlé děcko ostrůvek, na němž roste strom (očíslovaný), kde se dá na chvilku posedět a ohřát si nožky. A poslechnout si zpěv asi patnácti nábožných – zřejmě amerických – poutníků, doprovázený na kytaru.
Dobrodilo jsem se zpátky k Janičce, která si tento zážitek odpustila. Zato se s kolegyní turistkou dohadovaly, jestli uklouznu a zcáchám se, takže měla o zábavu postaráno. Inu, uklouzl jsem – avšak včas vyrovnal! Jana měla ze mě srandu. Tak tady jsem si doslova prožil Izrael "na vlastní kůži"!
Zatímco jsem si utíral čisté, bahnaprosté nohy (nátělníkem, nezapomeňte si na cestu, při které se můžete namočit, vzít na tělo nátělník!), sundali si Američani botky, vyhrnuli nohavice, a za předčítání příslušných pasáží ze čtečky, sestoupili do vody. Ze čtečky jim četla čtečka, tedy dáma, která si nehodlala sundávat punčocháče ani vyhrnovat sukni… A četla nejspíš o křtu v řece Jordánu. Že nejsme v řece Jordánu? A nejsme na tom pravém křtěcím místě u Jardenitu? Tak zaprvé: Jardenit není pravé křtěcí místo. Za druhé: Jsme přece ve vodách Jordánu! Protože tahle voda do něj poteče. Homeopaticky vzato – v každé kapce vody může být nějaká molekula, která už Jordánem prošla. Nebo Kamenicí.
Leč je potřeba hnouti se dále. Hodina je už skoro pryč, a my jsme teprve v polovině cesty směrem tam, tedy na nejvzdálenější bod našeho kličkování, kde nás čekají kanaánské, izraelitské a izraelské obranné linie za akropolí. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 2. září 2016.
Minulý příspěvek: Poklidná vyhlídka
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Kolem schodů rostou další všelijaké botanicky zajímavé rostliny, včetně trnoplodníku Kristova, našeho dobrého známého z Kafarnaum. Ale i jiné mnohé trnoplodníky tu rostou, a dokonce i duby, které zde mají trny na koncích oválných listů. Přicházíme k jedné neavizované pamětihodnosti – ke zbytkům zákopů druhé obranné linie izraelského státu před Sýrií a Libanonem. Dnes se ještě dostaneme do první linie, ale po tomhle sestupu nás nejdříve čeká jeden pěkný rybníček. Od atlantické pistácie jsme sešli na cestu, která v přízemí rezervace kopíruje silnici, jež je na druhé straně plotu. Místo abychom se vydali vlevo k vykopávkách, zamířím nejdřív vpravo, zase zpět k východu. U cesty tu stojí další pistácie. Tahle ale měla smůlu. Když jí bylo šest metrů, zapálil ji nepozorný návštěvník. Ačkoliv je tu zakázáno rozdělávat ohně, ba ani kouřit se tu nesmí!
