Sant Pau, nikoli Sant Pablo, jak by snad mělo zníti ve španělštině, protože jsme přece v Katalánsku. Nejspíš tak se zde svatý Pavel už v 10. století jmenoval. Přesněji v roce 911, odkdy pochází náhrobní deska barcelonského vladaře Guifré II. Anebo v roce 977, odkdy pochází první písemná zmínka o kostelu. V onom století se klášter nacházel daleko za městskými hradbami, byl "del Camp", (nikoli "del Campo"), tedy "na venkově". Od venkovního nebezpečí ho chránilo vlastní opevnění, na jehož zbytcích je dnes miloučký park a dětské hřiště. Opevnění ho chránilo a uchránilo několikrát. Bohužel hned napoprvé ne. Klášter byl už roku 985 zničen muslimskými vojsky al-Mansura Ibn Abi Aamira, jenž byl znám spíše jako Almanzor, velkovezír a faktický vládce Kalifátu cordobského. Místo bylo obnoveno na konci jedenáctého století, stále ještě za panování románského slohu. Pozoruhodné je, že Sant Pau přežil nejen středověké šarvátky, ale i válku o španělské dědictví, občanskou válku, ba dokonce i developerské a modernizační snahy všech staletí. Místní Josefové Druzí ve španělské vládě sice v roce 1835 klášter zrušili, ale už roku 1879 byla stavba prohlášena národní kulturní památkou.
A je to echt románská stavba. Chladivá. Nezaplevelená turisty. Zastavili jsme se zde cestou na vrch Montjuïc, je nedaleko od nástupní stanice po(d)zemní lanovky na onen vršek, poblíž stanice zelené linky metra L3. Naštěstí jsme to stihli ještě před polední přestávkou (jež se koná od 13.30 do 16.00), a nebyla ani neděle, kdy je zavříno. Návštěva kostela je drobně zpoplatněna (dospělci 3 €, dospělci přes 65 2 €, ti to mají všude o něco levnější – doklady nejsou vyžadovány, je vám věřeno). Zapravili jsme vstupné, vstoupili a žasli. Kasa je ve zvlášť umístěném domě, který nejspíš sloužil za obydlí mnichů. Odtud se prochází se do čtvercového patia, obroubeného arkádami s dvojitými sloupy, které působí poněkud maursky. Tato část byla (stále ještě románsky) postavena ve 13. století. No a pak už jsme vnikli do jednolodního kostela. Navštívili jsme s Janou už několik románských staveb na českém území. Známe rotundu na Vyšehradě, vykopávky původního sv. Víta na Hradě, sešli jsme k základům kostela na Levém Hradci, poseděli v rotundě na Řípu, ale něco tak velikého a zachovalého a drsně románského jsme u nás neviděli. Ani ve Staré Boleslavi. (Pravda, ještě jsme nebyli ve sv. Jakubu v Jakubu.) 
Pěkný a hojně navštívovaný a neplacený je pak kostel Santa Maria del Mar uprostřed čtvrti la Ribera. Platí se výstup na střechu s báječnou vyhlídkou, avšak schody na ni jsme vlastně poslední den pobytu už nevystoupali. Jednak jsme byli unaveni, a jednak jsme už měli převyhlídkováno. Kostel má tedy rovněž polední přestávku (13.30-16.00), jíž je nutno se vyvarovat. Co nemá, je hlídač, takže do kostela vstupují i dámy značně krátkých šortek. (Nu, pánové taky, ale ti mají šortky delší a nezajímavější.) Nicméně ve vnitřním třílodním prostoru panuje klid a duchovno. Postaveno bylo 1329 až 1384, čili za pouhých pětapadesát let, a jde tedy o echtovní gotiku, katalánskou gotiku s vysokými štíhlými sloupy. Gotické oblouky a klenby doplňuje ještě v přístavbě barokní kaple. Než tu byla gotika a baroko stával zde románský chrám z 9. století. A kolem něj, nebo spíš pod ním, byl římský hřbitov. Na něm ležela i sv. Eulálie, než ji postavili katedrálu. Avšak tento kostel je věnován Panně Marii mořské, ochránkyni rybářů a námořníků, jak ozřejmuje i jedna socha světice, pevně stojící na malé loďce, omývané vlnami.Vitrážemi v oknech proudí měkké světlo; některé z těch oken pamatují i 15. století. Jiné byly zničeny při požáru v době občanské války (1936). Na zdi je možno obdivovat i ohořelý zbytek dveří, jež byly sežehnuty během této války s generálem Frankem (Madrid), anebo při jiných válkách. Na severní straně, až za východním obloukem, který obkružuje kněžiště, je možno v okně spatřit moderní vitráž, od severu sem padá modré chladné světlo. Pod ním leží socha muže, dle odění nejspíše námořníka. V té přehršli svatých, různě ukřižovaných či probodených tento muž pouze klidně spí na lavici, smrtelně znaven svou prací. Nejoriginálnější svatý, pravý svatý. Jeho mučednictvím je těžká práce, trvalá námaha, nikoli jednorázová slavná smrt. A svou odměnu možná nalezne v nebi, avšak její část už má teď – svůj spánek… No, o stavbě kostela a životě ve středověké Barceloně existuje celý román. Zove se Katedrála moře, napsal ji Ildefonso Falcones, vyšla r. 2006 a už o dva roky později byla k mání i v češtině. (Dosud nečetl.)
Vstupní portál z jihozápadu je přístupný z malého náměstíčka, které je tak malé, že z něj nejde ani ten portál společně s věžemi vyfotografovat. (Dávám sem snímek ze šikmé ulice Argenteria, na kterém se jeví onen vstup i s věžemi.) Ono to náměstíčko nejprve asi nebylo tak malé. Ale nějaký bohatý měšťan si předsunul kus svého domu před frontu domů, a opatřil ho průchodem v bývalé linii náměstí. No a další příslušník městské šlechty pak v linii předsunutého domu rovnou postavil celý barák, za nímž je ulička, která byla původně okrajem náměstí. Takhle čtu tu hustou zástavbu já.
Kostel je vybaven rovněž čtyřmi vchody! Tím hlavním jihozápadním jsme vstoupili, a prošmejdili vnitřní prostory až k východu na severovýchodní straně (s krátkou chvílí na vstřebávání velebnosti místa). Vylezli jsme na bulváru Passeig del Born, zabočili vlevo a sombrérovou uličkou (Carrer dels Sombrerers) prošli kolem boční zdi kostela k jeho severozápadnímu vchodu. Překřížili jsme kostel k jihozápadu, kde jsme vypadli na náměstí Fossar de les Moreres, aneb Hřbitova morušovníků. Morušovníky zdobily náměstí, které patřilo bohatému měšťanu Bernatu Marcusovi. O darování pozemku ho někdy ve 12. století požádal místní farář, aby měl kde pohřbívat své farníky. Dle pověsti Marcus dlouho váhal, nakonec pozemek na tento účel věnoval – avšak s podmínkou, že do patnácti dnů by tam měl být někdo pohřben. Protože jinak, dle jeho mínky, farář pozemek k pohřbívání nepotřeboval. Patnáct dní uplynulo bez pohřbu, a Marcus kráčel do kostela, aby zrušil věnování svého daru. Když však došel pod ty morušovníky, srazil ho na místě infarkt, takže podmínka byla splněna, a on sám byl ten, kdo "otevřel" hřbitov. Mnohem později, v roce 1714, zde byli pohřbeni obránci Barcelony, kterou z francouzskou pomocí dobyl zlořečený (a minule zmiňovaný) Filip V. (Madrid). Dnes je místo upraveno jako památník "těm, jenž zemřeli při obraně práv a ústavy Katalánska při obléhání Barcelony 1713-1714", jak praví několikajazyčný nápis na moderní skulptuře, k níž se do mírné nálevky sklání celé náměstíčko. Skulptura je vysoká, štíhlá, rudá, a poněkud připomíná obrovitý srp, který se chystá proniknout do zdi kostela. Srp je nahoře ozdoben komínkem, ze kterého šlehá věčný plynový plamen. Na jeho úpatí se toho dne, nedlouho po "Dni" (národním katalánském) hromadily věnce, věnované katalánskými politiky.
Inu – Katalánci tři sta let (a dva roky) trpí, a nejméně polovina z nich (7,5 milionu obyvatel) pociťuje španělské království jako tyranii. Fakt je, že pokud už v Barceloně jste, a dobře se díváte a posloucháte, a trochu znáte i naše dějiny, že to lépe chápete, než když se na to jen díváte ve zpravodajství Čtyřiadvacítky. Nevím, jestli by mně, být Kataláncem stačila jen autonomie, ale tohle asi lépe chápou Slováci než Čechoslováci…
Kostelů má Barcelona mnoho, přemnoho. A dokonce má i synagogu! Jednu jedinou, proto Velkou. Sinagoga Major de Barcelona je schovaná uprostřed úzkých uliček barcelonské čtvrti Barri Gótic, nedaleko katedrály. Těžko jsme to našli. (Adresa: Carrer de Marlet', 5) Jde se po ní po schodech do sklepa. A je hodně malá. Jedná se o nejstarší synagogu v Evropě - asi ze 3. století. Tak dobře, o jednu z nejstarších. Ve Španělsku, pardon, Katalánii, je nejstarší určitě. Není jisté, zda už první stavební konstrukce (pod podlahou můžete vidět odkryté pozůstatky římských zdí) na tomto místě sloužila jako synagoga. Ale už v 6. století tak tomu bylo určitě. Pak zase pár set let ne, ale ve 13. století se dočkala náramného rozkvětu. Roku 1203 král Jaume I. (Jakub I.) osobně navštívil tuto Velkou synagogu a přesvědčil se, že je fakt malá. Bylo tomu tak vinou zákona, podle něhož nesměla být žádná synagoga větší než – nejmenší kostel města. Takže král dovolil a synagoga se dočkala dalšího patra. Jenže už 5. srpna 1391 si Barceloňané vyřešili židovskou otázku tradičním způsobem: Ten den došlo k rabování v židovské čtvrti. Ano - bývala tu židovská čtvrť, už není. 300 židů bylo zmasakrováno, zachránili se jen ti, kterým se podařilo utéci. Zbylí "dobrovolně" konvertovali ke křesťanství – pardon, na katolicismus. Co nebylo rozkradeno, tedy hlavně nemovitosti, to připadlo králi. Synagoga byla obnovena roku 2002, jenže už se zde nekonají žádné obřady, neschází se komunita, která neexistuje. Synagoga slouží hlavně jako muzeum a příležitostně pro nějakou akci typu svatba. Konkrétně: V roce 2003 zde byl obřadně sezdán kanadský pár, šlo o první židovskou svatbu v těchto místech po 600 letech. Synagoga je tedy vybavena základní potřebou, jíž jest 500 starý svitek Tóry, kterou daroval jistý newyorský právník v roce 2006.
Člověk by řekl, že v Barceloně nejspíš neexistuje antisemitismus, protože tu už pěkných pár set let neexistují židé. Dnes jich tu žije jen několik: Dva ortodoxní, dva reformní. Dva dle Halachy, dva konvertovaní. Dva Aškenázové a dva Sefardové. Celkem – čtyři… A stejně v lednu 2009 jeden pravicový vytlemenec baseballovou pálkou bušil nejdříve do fasády, a když mu zaměstnanec synagogy v tom chtěl zabránit, tak mlátil do něho. Zlomil mu ruku a způsobil otřes mozku, takže muž musel být hospitalizován. Hovado bylo zadrženo policií, o jeho dalším osudu jsem nenalezl zpráv.
Uzávěrka Psa se blíží, další Střepy budou za týden.
Psáno v Praze dne 23. září 2016
PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli
Žádné komentáře:
Okomentovat