Do břicha Mamilly

(Izrael na vlastní kůži)

Večer jsme si nastavili budíka na tři čtvrti na osm, abychom stihli včas vrátit auto. Tedy v jedenáct. Smart Hotel v uličce Horkanos nám docela vyhovoval. Bydleli jsme v prvním patře, ale z okna a miniaturního balkónku jsme si prohlíželi tenhle kout Jeruzaléma z výšky druhého patra. Jo, je tu svah, což se dá říci o většině Jeruzaléma, který je postaven snad na desítkách pahorků. Na jihozápad vidíme až na Jaffskou třídu, ale zajímavější je život přímo na náměstíčku pod námi. Večer tu na zahrádce před občerstvovnou byl obsazen jen jeden stolek, byla dost zima. Další zahrádka patří k podniku v naší uličce, proto se nachází na terase vlevo, patro nad náměstíčkem. Nad touto zahrádkou vystupuje anténa ruských špionů u pravoslavného kláštera v Russian Compound. Za chvíli tam půjdeme pro auto. Ale nejdříve nás čeká snídaně.



V hotelu se pilně pracuje, náš pokoj je asi jen jeden ze dvou, který je obyvatelný. Ale chodbou se pohodlně protáhneme kolem řemeslníků, kteří se již chystají rachotit ve vedlejších pokojích. Hotýlek je to malý, a tak ani snídaně není příliš překypující, jak jsem byl zvyklý ve velkých podnicích. Avšak nakonec zcela postačuje i pouhá polovina nabídky : Džus, kafe, čaj, mléko. Bulky, housky, rohlíčky, chleba. Na plátky nakrájený červený pomeranč, žlutý pomeranč, bledé pomelo. Rajčátka, papričky, olivy, opečený lilek. Sýr plátkový, sýr fetta, sýry tvarohovité, jogurt. Nakládané rybičky a chumus! Konečně izraelská snídaně!!!

Naposledy u stolu ještě nastuduji trasu do parkoviště v Mamille, a už je pomalu čas, abychom se sbírali. V půl deváté jsme usedli k jídlu, ve čtvrt na deset se zvedli. Za další půlhodinu už jsme natolik sbalení a vytoaletovaní, že můžeme vyrazit. Času dost. Jenže na první křižovatce zjišťuju, že nemůžene projít k rovnou k parkovišti, je nutno nejdříve sejít na Jaffskou třídu. A to je zrada. Po Jaffské třídě musíme projít jen kolem dvou domů. V jednom je kavárna, ve druhém krámky. Nechávám Janinku, aby se kochala vystavovanými šperky a keramikami, ale pomalu začínám být nervózní. Čas letí, kochat se budeš jindy! Pryč z Jaffa Road! Přicházíme k policejní stanici. Obdivuji policejní auto, vlastně malý motorový vozík s valníkem, na němž je plachta, zajištěná bytelným visacím zámkem. Vypadá to, jako by místní policajti občas sbírali i odpadky.

Konečně přicházíme na parkoviště. Z jedné strany ho hlídá policejní stanice, ze druhé ruský pravoslavný chrám Svaté Trojice. Uhlídali! Je pět minut po desáté, času spousta. Pěšky by to bylo kilometr, autmo to budou kilásky tak tři. Času dost. Naposledy usedám za volant, naposledy udávám startovací heslo. Vyjednosměrkuju se na starou známou ulici Tak Nevím, po ní vpravo dolů sjedu ve štrůdlu aut kousek k páteřní silnici s tramvajovým tělesem uprostřed. Dostanu se na ni, až mi to dovolí semafor. Už napotřetí. A hurá vpravo dolů ke Starému městu! Je to jen asi dvě stě metrů. Ale ještě než dojedeme před Damašskou bránu, musím se rozhodnout, které dva ze čtyř proudů zvolit. Ty vpravo do tunelu, nebo ty vlevo po vršku? Není čas radit se s mapou, ona mapa mi stejně ten tunel zatajila. Vím jen, že mám jet vpravo kolem hradeb směrem k Jaffské bráně. Čili na poslední chvíli a dosti izraelsky vyjedu z jednoho ze dvou štrůdlů, směřujících do tunelu a zařadím se k jízdě kolem severozápadních hradeb. Ale už vím, že je to špatně. K západním hradbám už neodbočím, nejde to, odbočuje pod ně tunel pode mnou. 

Ovšem neztratil jsem se. Vím, kde jsem. Bezvadně se orientuji. Ve správný okamžik přijíždíme ke křižovatce u Parku nezávislosti. Odbočíme vlevo, a jsme na správné ulici, akorát v protisměru. Nevadí, někde odbočím přes středový pás, vysázený květinami. No, ono mi to s tou adresou, kde máme vrátit auto, nebylo jasné od samého začátku. Pick-up station byl v Haifě na 48 Hahistradut St. Tam jsme se trefili, díky Danielovi. Drop-off station se nachází, dle manuálu, co jsme dostali, na jeruzalémské adrese 8 King David Street. Ale pozor! Vehikl máme zaparkovat v autoparku "Mamila center" Itzach kariv 6. Ulici Jicchaka Kariva, jednoho ze zasloužilých starostů Jeruzaléma, jsem si našel, ale čísla na mapě nebyla uvedena. Jen dva objekty a dva vjezdy do nich. Teď jsou na druhé straně ulice. Sudá čísla. Takže když otočím na druhé vhodné příležitosti, budu rovnou pod šestkou, a kdyby ne, nad náma je komplech Mamilla, všemi strany průchozí, garáže jistě budou taky průjezdné. Nuže konstatuji zde, že nebylo tomu tak.

U prvního vjezdu jsem se pokusil zeptat ostražné osoby, jestli tady je to parkoviště společnosti Sixt, ale ani jeden jsme si nebyli jisti, co kdo chce, a co kdo odpovídá, navíc jsme už stáli v příjezdu, a za námi se štosovali další parkováníchtiví řidiči. Tak jsem zaplul dovnitř. Nejdříve jsem ovšem musel z automatu vydojit lísteček, aby se zvedla závora. Jakže? Ještě budeme platit parkovné? Ale to snad ne. Prostě uvnitř zaparkujeme u Sixtu, vrátíme auto a odejdeme pěšky. Tak ano, nakonec zaparkujeme, ale ne u Sixtu. Ten tady totiž není. A průjez do vedlejšího parkoviště taky ne. Zanechávám chevroletka v péči Janinky a řítím se ven. Bude už pomalu půl jedenácté, čas se chýlí!

Vyjdu ven a uzřím tu zradu. Zajeli jsme do čísla osm! Podle evropských zvyklostí by další barák vpravo měl mít číslo 10. Ale je to šestka. Ta správná šestka! Ověřuju si ještě u místní strážní bytosti, že tam někde ve vnitřnostech garáží sídlí firma Sixt a běžím zpátky k Janince. Cestou se ještě zeptám ostražné osoby v osmičce, jak můžu vyjet ven. Poradil mi, kterak zaplatit patřičné šekely u automatu. To snad ne? Jsme tu jen deset minut! Nu ale zaplatím, dorazím k vyjevené Janince a mezi zuby zadrtím: "Je to vedle."

Přijíždíme k závoře – a ona se zvedne sama, bez zastrkávání zaplaceného lístku. První hodina je zřejmě zdarma, vole! Nu dobře, hlavně, že víme, kam zajet. Nejdříve tedy je nutno vyjet z osmičky, vzápětí zajet do správné šestky. Z šestkového automatu vydojím další lístek, závora se zvedne a jsme vevnitř. No ano, ale kde je ten blbej Sixt? Nakonec nás šipky navedou v podzemí až úplně dozadu. Je tam sixťácký plácek pro čtyři auta, dva pruhy pro dvě auta, jeden vjezd. Tři auta tam stojí, najíždím na čtvrté místo – jenže další ouha. Pán před námi se rozhodl couvat, protože zjistil – až tady po zaparkování – že má vrátit auto v jiné půjčovně. (!) V kleté osmičce. Musím couvat opatrně, Izraelci skutečně šetří každý centimetr čtvereční. Nerad bych na poslední chvíli svěřený stroj odřel. Teď chápu, proč půjčovny nabízejí tak malá autíčka!

Konečně přirážíme k chodníčku cílového parkoviště. Vylézáme, jdeme do kanceláře. Je 10:40. Takže na řečnickou otázku z konce minulého vyprávění mohu říci: Ano, trefili jsme se a včas. Zcela nervově vyčerpán si sedám či spíše lehám na přistavenou pohovku. Vypouštím páru. Ve frontě nechávám s papíry stát Janinku. Jenže stále jsme ještě neskončili. Obě přepážkové paní vyřizují ta dvě auta před námi. Deset minut před jedenáctou konečně přicházíme na řadu. Přišel totiž už technik. A hlásí závadu.

"Nemáte plnou nádrž!"

Dcerka mi dle svých skotských zkušeností radila, ať vracím auto co nejprázdnější – když jsme si přece na startu kupovali benzin do plné nádrže. Jenže my si nekupovali benzin, ale dostali auto s plnou nádrží. Je nutno přijet opět s plnou.

"Tak je to ale všude na světě!" vysmívavě nás poučuje nějaká Američanka. Tak ta asi bude mít dneska šťastnej den. Nu dobře, jak je možno nedostatek napravit?

Paní u okénka poradila. "Sjeďte si k nějaké pumpě, dotankujte a vraťte se."

Mám zase vyjíždět ven? Do jeruzalémské špičky, přičemž nevím, kde tu jaké pumpy jsou? A je pět minut před jedenáctou, vrátili bychom se po jedenácté, čili by nám účtovali celý další den, a možná navíc penále za nedodržení vratného termínu. A ještě bych v tom stresu určitě někde naboural. Auto jsem opustil, a už se do něj nehodlám vracet. Adrenalin mi dovolil vstát a zaujmout pozici u okénka. Paní přepážkové rozhodně oznamuji, že já už odsud nepojedu. Copak mi nemohou prodat benzin oni, nemohu si ho, sakra, doplatit na místě?

Ano, jde to. Jenom pak je benzin dvakrát dražší. No sláva! Včera (Včera? Včera!) jsem v Tiberias nějaký benzin kupoval, úplně nasucho jsem nepřijel. Tak kolik? 150 šekelů. Není to nakonec ta nejdražší zkušenost. 75 šekelíků bychom platili kdekoli jinde…

Uf, uf uf. Konečně vycházíme na ulici. Na nejbližších schodech vystoupáme do karda, které probíhá celým nákupním konglomerátem Mamilla. Nějak se nemohu soustředit na krásy místa. Alespoň ukazuji Janince Sternův dům. Je mírně posunutý z dřívějšího místa, proto má všechny kameny stále ještě očíslované. Tady bydlel během své návštěvy Jeruzaléma v roce 1898 Theodor Herzl. Tehdy si o věci samostatného židovského státu promluvil se samotným německým císařem Vilémem II., který tu byl ve stejné době. Vilém sice neměl pochopení, avšak "Herzl mluvil s císařem" a stal se tak osobou, se kterou hovoří panovníci.

Otevřenou obchodní pasáž lemují drobné plastiky. Pěkné a na prodej! Také bychom si mohli koupit knížky. I když bychom si asi moc nepočetli. Janinka by si však chtěla dát kafe. Vždyť měla k snídani? No, kavárna by měla mít záchod... Nakonec nám jeden vlídný místňák poradí, kde se můžeme restaurovat i bez předraženého kafete. Osvěženi a uklidněni se vydáváme dál. Průhledy nad schodišti obdivujeme místní zeleň. Chrámy a krámy necháváme být. Vystupujeme po schodech nad výjezd z toho tunelu, do něhož jsem se před hodinou netrefil. Otevírá se nám pohled na Citadelu a Jaffskou bránu. Jsme před hradbami Svatého města.

Jsme tady, jsme tady! Ó, Jeruzaléme!!!

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 30. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 15. listopadu 2016.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Vítejte v Jeruzalémě.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz