Vítejte v Jeruzalémě

(Izrael na vlastní kůži)

Trasa z Kumránu do Jeruzaléma, konkrétně do námi vybraného hotelu kousek nad Sionským náměstím, je dlouhá asi 40 km, teoreticky by se dala zvládnout za 36 minut. Napsal jsem minule. A skutečně, od Mrtvého moře jsme do Jeruzaléma dorazili asi za půlhodinu. Vlastně jen na hranici města. Od severomrtvomořské pláže Biankini jsme se vrátili na křižovatku magistrály č. 90 s dálnicí Nambr Van. Tak, dálnicí. Jednička je dálnicí v izraelské nomenklatuře dálnic, tedy jako modře značená "motorway" jenom v úseku od Tel Avivu k Jeruzalému. Než se začne proplétat městem. Od výjezdu z Jeruzaléma je vedena už jen jako červená "major road". Nicméně už před dvěma lety jsem si všiml, že se z rychlostní silnice stává skutečná dálnice. Izraelci k původní trase dostavují další dva pruhy, po kterých teď svištíme do kopce.

Svištíme, protože jsme se rozjeli. Motorek našeho chevroletku docela naříká, ale jedeme i skoro osmdesátkou. Je to o mnoho pohodlnější cesta, než jak ji museli v minulých stoletích absolvovat poutníci z Ruska. Do Jeruzaléma přicházeli z východu, od Jordánu. Vlastně ještě před Jeruzalém  a nad Jeruzalém, kde na Olivové hoře stojí klášter Nanebevstoupení. A hospic, kde spočinuly jejich znavené údy. Poslední nejtěžší versty (40 km) pouti je vedly pouští od brodu, kde křtil Jan Křtitel (-400 m.p.m), až na nejvyšší vršek dnešního Jeruzaléma (+800 m.n.m.). Cestu jim měl usnadnit hlas osmitunového zvonu na místě Ježíšova vstoupení na pravoslavná nebesa. (Další vstup Ježíše na nebesa, tentokrát koedukovaný vstup na křesťanská a muslimská nebesa, je kousek dál a maličko níže.)

Když už se zmiňuji o tom brodu, tak jsem v příslušné kapitole o místě Ježíšova křtu zapomněl učinit doplňující, ale dost důležitou poznámku: Když jsme odtamtud odjížděli, všimla si Janinka, že na střeše odpočivného místa pro poutníky odpočívají holubice. Bílé. Možná prapravnučky té, co se vznášela při křtu nad Ježíšovou hlavou…

Už na fotkách ze stokilometrového průjezdu Jordnánským údolím mezi jezerem Kineret a Mrtvým mořem bylo patrno, že svahy Samařských kopců jsou dosti pusté na to, aby se dalo hovořit minimálně o polopoušti. Úrodná nížina byla zelená skoro jako v Galileji, ale jen proto, že je zavlažovaná. Teď jsme se dostali na úroveň Judské pouště, a cesta od Jericha do Jeruzaléma už vede vyslovenou pouští. Ale ne úplnou, protože i zde jsou nějaké keře, které spásá smíšené kozo-ovčí stádečko. Přikládám sem fotku dva roky starou, protože to jsem si hověl vysoko v turistickém autobuse. Tentokrát řídím našeho motorového oslíka zase já a cestu dokumentuje Jana. Jenže z autího sedadla je krajina částečně skrytá za svodidly.

Výhled na levou stranu silnice zakrývají další svodidla, takže jsme projeli kolem kóty Nula, aniž bych na ni včas Janinku stačil upozornit. V protisměru je zde odpočívadlo pro turisty, na které číhá beduín se svým předraženým velbloudem. Před osmi lety jsem tu vyrobil fotku, kterou jsem pak vybral na obálku knihy Mír v Izraeli. (Protože onu fotogenickou olivu nemohla Jana vyfotit, dám ji sem taky.) Na krásy upozorňuju Janu jen dle minulých zážitků: "Tady někde je beduínská vesnice, koukej na ta vádí, kopce, koukej se kolem!" Sám se moc nekoukám, věnuju se řízení. Jedeme přímo proti zapadajícímu slunci, už je půl sedmé letního času.

Někde tudy si to z Jericha drandil do Jeruzaléma i Ježíš na svém nemotorovém oslíku. O něco pomaleji sice, avšak tomu aspoň nepřekážely zelené autobusy příměstské hromadné dopravy, svážející Izraelce z východních předměstí (z "osad na Západním břehu"). Přece jen jsme se ještě rozjeli i do vršku, naštěstí nebylo nutno šplhat až na hřeben Olivetského pohoří; podjeli jsme ho tunelem. Tak, a teď už za chvíli dorazíme na křižovatku s tramvajovou tratí, tam zahneme doleva, a dál podle domácí přípravy. Mapy mám v hlavě, další mapy jsou natištěné. Janička je drží v tlapkách, ale, bohužel, z nich není  moudrá. 

Tady někde bychom už měli zabočit vlevo podle tramvaje. Po dvou kilometrech od výjezdu z tunelu. Tady ještě ne, tady ne, tady? Ale není tu tramvajová trať! Přejedu tuhle křižovatku a až za ní si uvědomím, že to byla nejspíš ta správná. Jenže kde byly ty tramvaje? Až pozdější studium map odhaluje, že tam tramvajová trať byla – na estakádě nad silnicí a kousek za křižovatkou. Jenže, kdo má sledovat tachometr, odbočky, a hlavně ten děsný jeruzalémský provoz? Věřím ještě, že někde na tu trať narazím, ale už vím, že jsem moc daleko. Jedu směrem, kde před chvílí zapadlo za velkými moderními baráky slunce. Přitom bych měl jet na jih a neměl bych mířit k žádné moderně, naopak k hradbám Starého města. Někde bych měl odbočit vlevo, jenže jednosměrky mi to nedovolují. A hle, přece jen nakonec se mi to povede. Ale pořád je to jen jihozápad. Jsme už moc na západě, budeme se muset někudy vracet. Nakonec přecejen narazím na koleje! Avšak až vysoko na Jafské třídě. Alespoň už vím, kde asi jsem, tudy jsme už mnohokrát jeli autobusem. Drobná potíž je, že jsme jeli po Jaffské třídě, nyní pěší zóně, kde dnes mohou jezdit jen ty tramvaje.

Nu dobře, hned na další křižovatce odbočím zase doleva, abych jel souběžně s Jafskou třídou. Při zpětném studiu plánky prozrazují, že na téhle křižovatce nejde zahnout doleva. No, ale už jsem si trochu zvykl na izraelský způsob jízdy a přijmul jsem jeho "filozofiii" (chucpe)… Trochu si na mne, zatroubili, pravda, ale zabočit vlevo nakonec šlo! Po dalším kilometříku konečně narážím na starou známou třídu Krále Jiřího (toho Pátého), a už vím, kde jsem sichr. Odbočuju zase vlevo, po chvíli opět křížím koleje, a pak už jen zbývá odbočit vpravo na ulici, kterou jsem si mnemotechnicky přezdil na Tak Nevím. Když se ulice ha-Nevi'im začne sklánět dolů, zabočím vpravo k Ruskému dvoru (Russian Compound). Před dvěma roky jsem se tudy vracel k hotelu Jerusalem Tower z purimové oslavy v Mea Šearim! Jak je príma znát alespoň některé záchytné body v cizím městě. Pravda je, že Jeruzalém pro mne není po třech návštěvách tak úplně cizím městem. A tady, v okolí Sionského náměstí (Kikar Zion), jsem už bydlel třikrát. Však taky proto jsem si vynašel hotel právě v těchto místech.

Správně, tudy rovně přes kruhák, hned další ulicí vpravo. A ještě budu muset někde zabočit vpravo, už naposledy. Janinka se nakonec ukázala jako správný navigátor, když se zeptala: "Není to tady?" Zastavím, a koukám po cedulkách. Ulice se jmenuje Horkanos, takže jsme správně. Kdybychom včas neodbočili, pak bychom dál bloudili propletencem jednosměrek, zákazů a přikázaných směrů snad až do rána. Už je tma, když zaparkuju kousek od hotelu. Vytáhneme bagáž a zarejdujeme s ní k chytrému (Smart) hotýlku v čísle 7, hned vedle restaurantu Darna. Vejdeme do recepce, vlídný pán nás přivítá anglicky:

"Vítejte v Jeruzalémě!"

Vytahuju ze složky vytištěnou objednávku z booking.com, ale ani není potřeba, jsme očekáváni, stačí jméno a pas. Dostali jsme pokoj v prvním patře ze tří. V hotýlku není výtah, takže nehrozí šabatové výtahové zácpy. Teď jen stačí zaplatit. Aktuální kurz koruny neznáme, ale má to být 105 dolarů krát čtyři noci. Takže 420 dolarů. Recepční po nás chce z neznámých důvodů jen 410 dolarů. Nebo 1587 šekelů. Asi nějaká akce. Nabízíme mu kreditní kartu České spořitelny. Z nějakého důvodu ji místní stroj nehodlá akceptovat. A to ani mou, ani Janinu. A to ani kreditní, ani debetní. Ano, vyzkoušeli jsme všechny čtyři platební karty, co jsme měli s sebou. A nic. Při půjčení auta zafungovala až druhá karta. Při placení v tiberiadském hotelu až třetí. Nu tak zde ani čtvrtá… Zkoušeli jsme snižovat ždanou sumu, ale zase nic. To prý nevadí, tak zaplatíme zítra. Až se pan recepční domluví se spořitelnou. Nu, hm, ale měli bychom přecejen složit nějakou zálohu. Na tomto místě si musím poblahopřát ke své zatvrzelosti, s níž jsme si pořídili na cestu reálné peníze. Můj potomek totiž zásadně v cizině žádnou hotovost nepotřebuje a diví se, že si někdo nějaké valuty na vejlet za hranice kupuje –  a měl mne k tomu, abych si je zbytečně nepořizoval… (Myslím, že ještě nebyl mimo EU.)

Sáhli jsme do peněženky a vytáhli šest stovek. Pak jsem natahal bagáž do pokoje, nechal Janinku, aby se věnovala vlastní údržbě a vyběhl ven přeparkovat. Na Horkanos jsou parkovací místa mastně placená, je ale už po sedmé, takže se neplatí. Aby nás ráno neodtáhli, objíždím blok. Před Tak Nevím zase na kruháku odbočím vpravo, a dojedu až k ruskému klášteru. Na mapě jsem si našel, že se kolem něj rozkládají hned dvě parkoviště. Zastavím na tom nejbližším parkovacím místě od hotelu, hned před policejní stanicí. Rozhlížím se kolem, jestli tu není nějaká zrada ohledně ukrytého platebního automatu nebo zahaleného zákazu. Aby to bylo sichr, využiju Janinu mrzáčkovskou průkazku a vsouvám ji za přední sklo. Když se vrátím, je už Janinka připravena vyrazit do víru večerního velkoměsta. Potřebujeme se konečně pořádně najíst a taky vybrat nějaké peníze z ATM. Nehodláme se druhý den zdržovat mezikontinentálními hovory, nebo riskovat zablokování spořitelních karet. (Jako se stalo jednomu českému kamarádovi na výletě do New Yorku. Důvod: Chtěl vybrat peníze v neobvyklém a vzdáleném místě!!!) A chci to mít vyřízené ještě dnes, abych neměl v noci zbytečné "nervy".

Scházíme po schůdcích mezi hotelem a živou Darnou. Dostáváme se na piazzetu pod hotýlkem, směrem dolů se otvírá další ulička. A tam dole v průhledu – cink, cink! – projíždí tramvaj. Pár kroků, a jsme na rušné Jaffské třídě, kousek od Sionského náměstí. Na němž se tyčí mrakodrápek zavřeného hotelu Kikar Zion, kde jsme dvakrát přespali s mou milou ženou Ivankou. První patra toho vysokého domu jsou vyhrazena bance, u vchodu nad širokým schodištěm bytuje bankomat. Nepřístupný bankomat! Protože právě tento den si vybral nějaký slovutný místní pěvec pro produkci. Na náměstí stojí pódium, otevřené do našikmo boční ulice Ben Jehudy. Obkolesené pódium, kam se tudyma nepouští. Pokusím se bodyguardům vysvětlit, že si jen potřebuju dojít k bankomatu, ale prý i jinde jsou bankomaty... Chtělo to jen trochu víc chucpe a prodrat se rozchlípeným plůtkem kousek dál, jenže to bychom pak museli překonat tančící davy přímo pod pódiem. A už taky máme hlad. Vedu tedy Janinku kousek výše po Jaffské třídě, a hned u první pitárny zaparkujeme. Najedl jsem se, až mi šťáva z několika druhů dresinků a salátů stékala za uši. Platl jsem zkusmo kartou, jen 12 šekelíků. Ach, Izrael je báječný!

Ještě jsem chtěl Janě ukázat tu skvělou pěšozónní ulici Ben Hinom, alespoň zezadu, tak jsem ji vedl do vedlejší uličky. Avšak i na jejím konci byli pořadatelé a něco chtěli. Buďto pozvánku nebo kupon nebo lístek. Tak nic. Vracíme se zpátky na Jaffskou třídu a jdeme zase dolů směrem ke Starému městu. Třída je rušná, nikoli provozem, ale davy štěbetajících a smějících se Izraelců. Obdivujeme neúnavné stánkaře. Barevné vyřezávané plechy zdeformované do prostoru ukazují v rotaci překrásné proměnlivé obrazce, stejně chvějivé, jako ty na pražském Staromáku. Občas kolem projede rychlostí nepospíchajícího cyklisty cinkající tramvaj. Když včas neuhneme, vyžene nás z kolejí troubením.

A už jsme u starého známého bankovního domu Generali. Jenže zdejší bankomat varuje: Beru si 5 šekelů z trasakce. A maximálně si můžete vyzvednout 2.000 šekelů. A další varování se děje v nesrozumitelné bankovní angličtině. (Mohu Vám spolknout kartu, jestliže si to vaše banka přeje. ?) Jdeme dál, vím, že u Nové radnice byl přítulnější ATM. Nu tak Novou radnici jsem předvedl, její ostřílenou fasádu i jeruzalémské hradby opodál, avšak bankomat jsem nenalezl. Ukazuju Janě alespoň náměstíčko u radnice, kde se stále netočí Archimédův šroub a stále šumějí zelené palmy. Nakonec se pokorně vracíme ke Generali. Jana zastrkrává svou debetní kartu. (Kreditní kartou vybírati hotovost se co nejdůrazněji nedoporučuje kvůli nehorázným částkám, vůči nimž je 5 šekelů částkou horáznou.) A teď kolik vyzvednout? Pamatuju si, že když jsme tady vyzvedávali s Ivankou peníze, tak bankomat s hebrejskou obrazovkou vydával šekely, avšak anglicky mluvící vydával dolary. Dvě stě dolarů by nám stačilo, tisíc by bylo moc. Bankomat vydal překvapivě jen 200 šekelů. A tvářil se, že ani víc neumí. Nebo my jsme neuměli vydojit z něj několikanásobek. A tak jsme si vyzvedli dalších 200 šekelů, však nějaké peníze v hotovosti ještě máme, a domů je zbytečně nepovezeme.

Recepční bytoval za svým pultíkem i v deset hodin večer a opět nás vřele uvítal. Předložili jsme mu čtyři stovky vyrvané bankomatu a Jana vytáhla další stovku z kešeně. Jedenáct set jsme už zapravili. Aj! Chybělo ještě 487 šekelů! "Ty už žádné šekely nemáš?" ptala se Jana. Měl jsem. 137. Scházelo blbejch 350 šekelů. Pak mi to teprve došlo:

"Ale mám ještě dolary, přece!" Pan recepční mi na papírek napsal aktuální kurz 3,87 NIS za 1 $. Krátce jsem zauvažoval:  Za stovku by bylo 387 šekelů. Tak jsem mu vysázel devadesát dolarů. Chvíli to počítal na kalkulačce, pak si ještě ověřil aktuální kurz, načež vykulil oči. "Podívejte, podívejte, rozdíl je jen 14 centů!" Dodnes nevím, jestli mu je ještě dlužíme, anebo jestli jsme ten hotel tak moc přeplatili. Avšak vím, že jsem si u pana recepčního vysloužil nezaslouženou úctu.

A už na nás čekaly zasloužené postele. Zítra musíme do jedenácti vrátit půjčené auto, ale to stihneme, jsme od cílové garáže v komplexu Mamilla vzdáleni necelý kilometr. Musíme jen včas dorazit na snídani a hlavně se pak trefit!

Jestlipak jsme se trefili, a jestli včas? O tom až příště.
Prožito v Izraeli ve středu 30. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v pátek 11 listopadu 2016.

*.

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Moře Mrtvé, stále mrtvější.
Povídání o cestě z Jeruzaléma k Mrtvému moři:
2006: Mír v poušti
2008: Mír judské pouště
2014: Mír rychlé cesty

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz