Mizíme z místa pravého pravoslavného Ježíšova křtu na Jordánu. Nejdříve tři kilometry pouštní okreskou k silnici č. 90, tam vlevo dolů. Na jih. Po dalších šesti kilometrech se zprava připojuje dálnice č. 1 z Jeruzaléma. Mohli bychom na ni odbočit, přistát u našeho hotelu, zabydlet se a projít se po městě. Ale na to budeme mít ještě čtyři další dny. A auto vrátíme až zítra, stejně se počítá celý den. Půjčili jsme si ho v jedenáct, do jedenácti ho vrátíme. Ale až zítra. Je teprve čtvrt na tři letního času, a mám naplánovány ještě dva postupové cíle.
Na téhle křižovatce jsem úspěšně splnil ještě jeden tajný cíl. Tím, že jsem jel izraelskou severojižní magistrálou od Jardenitu až sem, tak tím jsem spojil nejjižnější bod severní větvě devadesátky, jímž byl pro mne v roce 2006 Jardenit, a nejsevernější bod její jižní části, totiž právě tuhle křižovatku s jedničkou. Trasou v údolí Jordánu jsem sešil linie, které jsem projel před deseti lety. Teď mám devadesátku procestovanou celou! Od Metuly na libanonské hranici, až po sinajský přechod do Egypta dole na jihu pod rudomořským přístavem Ejlat.
Jsem na to pyšen, avšak Janinka nějak nesdílí mé nadšení. Asi se už těšila na hotel. Ale Jani, čeká nás přece Kumrán, jsme od něj jen deset minut jízdy! Když Kumrán, tak Kumrán. Krom starobylých památek tam mají jistě i nějakou restauraci. V patřičném místě jsme odbočili k oné lokalitě, tedy na křižovatce do kibucu Kalija (Qalya, Kalya) a pak hned vlevo. Pokud byste Kumrán hledali na mapách, pak ho najdete nejspíš pod názvem Qumran (tedy v latince, hebrejské a arabské písmo by většině ze čtenářů nejspíše nepomohlo). Byl jsem tu už dvakrát, ale nejedli jsme tu. To však nevadí, už od parkoviště vidím před velkou přízemní budovou terásku se židlemi. Šplháme tam po schodech ze suterénu, avšak teráska je od jídelny oddělena skleněnou stěnou. A za ní také prázdno! Zkusmo beru za dveře, zamčené. Tak se tam dostaneme snad zevnitř. Vcházíme do areálu kolem výběrčí budky. Po šesté a naposledy si necháme proštípnout zelený turistický pas, právě jsme ho vyčerpali. Dříve, než se mohu zeptat na jídelnu, jsme hnáni do promítacího sálu. Nemuseli bychom, ale právě začíná film, a další promítání bude za půlhodinu?, čtvrthodinu?, no prostě později. A bude na něm asi ještě více návštěvníků než teď, protože na parkovišti přistává další karavana autobusů. I tak je plno. Turisté obsadili skoro všechna sedadla, my urvali poslední dvě. Sledujeme pětiminutový filmek s krásnými leteckými záběry, ve kterém je krátce zmíněn i archeologický význam místa, ale hlavně se předvádí jeho přírodní krása. Snímek je ozvučen anglicky a pod ním jedou čínské znaky. Aby turisté rozuměli.
Vyjdeme z muzea ven k severní části archeologického naleziště a zkusmo obcházíme blok prodejní budovy zvenčí. Ne, ani zde není vchod do restaurace. Tak se alespoň kocháme pohledy k Mrtvému moři na východě, k vádí pod námi a k horám na západě. Protože se už ven vyhrnul stohlavý dav Číňanů a obsadil dřevěný chodníček, procházející vykopávkami, vzali jsme to po obvodu areálu. Symbolický plůtek obklopuje toto místo, a většinou je na něm známý obrázek panáčka, padajícího ze skály. Cliff edge! Ne že by na vás číhal přímo útes, ale jde to tu prudce dolů. A ještě, než dojdete na samotný okraj údolí, můžete na bezpečně oblém zalomení uklouznout po písku a sjet dolů, drásaje svůj oděv a kůži na asi desetimetrové ostré skluzavce.
Jen na jednom místě se plůtek otevírá k západním útesům. V těchto místech vede zelená značka do strmého úbočí, které bylo kdysi pevninským svahem, spadajícím z šelfu. Jsme v hloubce 340 metrů pod světovým oceánem, na pevninském úpatí. Na cestičce pod svahem vidím nějaké poutníky, kteří neodolali a vydali se k těm pravým jeskyním, které prý skrývaly ony světoznámé Svitky od Mrtvého moře. Není to tak daleko, když se člověk dívá přes zoom foťáčku. A na mapě snad jen necelý kilometr? A nějakých padesát metrů převýšení? Bedekr vyhrožuje poutí hodinu a půl dlouhou, v jednom směru, avšak podle zkušeností by měla stačit max půlhodina tam a půlhodina zpátky. Jenže hodinu už obětovat nehodlám. Máme dneska ještě jeden cíl. A navíc – viditelná procházková zóna končí patrně tam, kde se úpatí lomí ve svah. Kamenitý svah, z něhož místo stromů vyrůstají vysoké obelisky. Vypadají, jako by se rozhodovaly, jestli se zřítí vcelku, anebo se raději rovnou rozsypají na kamínky. Každodenní střídání denního větru a nočního chladu, v zimě i mrazu, udělaly z těchto skal něco, co jsem nazval "instatntní štěrk". Nemusíte míchat, stačí se dotknout, a skála se vám v ruce rozpadne v kameny…
Raději obcházíme perimetr vykopávek podle plůtku, až dojdeme k známému již mi "sousuchu". V útesu nad ním jsou jiné jeskyně, hezčí. Jednou jeskyní se můžete podívat skrz ostroh do dalšího vádí. Ale až teď vidím, že nad ním jsou ve skále závrty, kterými při deštích nejspíš vtékala dovnitř voda, no a v převažující době sucha mohly klidně sloužit jako komíny. Obejdeme vykopávky až ke zdi, které je uzavírají z východu. Prý až sem sahala voda v době, kdy zde esejci sepisovali své spisy a vydělávali si na živobytí hrnčířstvím. Nechám Janu u zdi, a běžím dál k moři, abych se dostal na vyhlídku, ze které bych mohl sejmout silnici č. 90 a břeh moře. Jenže za oblinou svahu se zaobluje další oblina, "cliff edge" je za dalších padesát metrů, takže tuto svoji snahu vzdávám. Vracím se k Janince kolem trnitého houští, do kterého se zachytil umělohmotný kelímek.
Číňani se přesunuli, takže můžeme projít vykopávkami. Ukazuji Janě kanály, kterými se rozváděla voda z velké cisterny. A tu je studna, jedna ze studní. Vyschlá, pochopitelně. Na jejím dně se neblýskají mince, ale nějaké kreditky? Či snad navštívenky? Vítr sem některému turistovi svál umělohmotnou láhev a sluneční brýle. Cestička nás vede kolem místností, kde se hrnčířilo, kde se jedlo, kde se spalo a kde se psalo. Jdeme kolem přehršle nádrží. Rituální lázně zde byly. Velký počet mikví jsem vysvětloval před osmi lety: "Písař, když opisoval svaté texty (a zde se zachovaly některé biblické knihy v nejstarším známém záznamu), a v roztržitosti si prohrábl vlasy či se poškrabal za uchem, znesvětil svou ruku a ona už nebyla hodna dalšího svatého psaní. Ruku mu kvůli tomu neuťali – zato se musel rituálně vykoupat. Místní posedlost noření do vody má možná i nečekanou souvislost s Janem Křtitelem, jenž mohl být Esejcem. Místo Ježíšova křtu je odsud poměrně nedaleko…"
Ovšem, když chce člověk ty mikve vyfotit, naráží na to, že to skoro nejde. Není v nich voda, takže jsou vidět hlavně schody, které vedou až na dno jen asi půl metru široké. Člověk vlastně nevidí ty bazénky, ale pouze schody do nich. Po dřevěných schodech vystoupáme na nízkou kamennou věž. Všude jsou vlastně dřevěné schody a kovové chodníčky, abychom nešlapali přímo po historii. Z věže máme nejlepší výhled, ale máme už kamení, schodů, mikví, úvalů, cisteren, kamení, mikví, kanálů, bazénů, nádrží, kamení, schodů a Číňanů dost. Jdeme konečně něco zakousnout. 
Ze dveří, za nimiž Janinka utrácela své drahé šekely, vychází usměvavá paní, ukazuje na mě, mává, a cosi hebrejského volá. Má v ruce můj canonek!!! I se všemi dnešními fotkami. Foťáček jsem si položil u pokladny, když jsem si dával Janin nákup do batohu. Je to paní pokladní, a poznala nás na displeji podle selfíčka, které jsme si s Janou udělali. No, poprvé asi nelituji, že nás občas samofotím, což je při neotáčivém displeji vždy velice ošemetné. Nebýt toho fota, nemohl bych fotit Jeruzalém. Naštěstí jsem svou ztrátu nepostřehl, jinak by můj vztek byl asi společensky neúnosný.
A jestlipak se mi to vrátí?
Prožito v Izraeli ve středu 30. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 1. listopadu 2016.
*.
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Minulý příspěvek: Hranice Jordán.
Povídání o návštěvě Kumránu (2006): Mír v Kumránu
Kumrán (2008): Mír pouštní koupele:
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
