(Jeruzalém na vlastní kůži)
K Jaffské bráně do Starého města jeruzalémského se dá vyjít rovnou po schodech z obchodní pasáže Mamilla Mall. Vylezete na přemostění Jaffské třídy a jste hned u brány, otevírající vstup do historického Jeruzaléma od západu. Dnes se do něj chodí a jezdí širokým průrazem v Sulejmanových hradbách, ale já táhl Janinku skrz onu bránu. Aby si užila výstřelného pohledu kolem hradeb, který ukazuje, jak se z této brány dal bránit příjezd od Jaffy. A aby si užila pravoúhlého obranného zlomu v cestě do centra, jaký jsme spolu poprvé užívali v Aku. Dav nás táhne kolem hradeb Citadely do Davidovy uličky (el-Bazar), ale my zabočujeme vpravo na jih kolem vnitřních hradeb Citadely a její Fasaelovy věže. Citadelu (Davidovu věž, co není ani Davidova, ani věž) navštívíme někdy příště. Na dnešek jsem naplánoval jiné cíle. Tím hlavním je několik svatých objektů, nahňácaných vedle sebe na vršku, zvaném Sión.
Z náměstíčka Omara ibn al-Chattába před Citadelou směřujeme na jih třídou Arménského patriarchátu (Armenian Patriarchate Road). Jdeme kolem lákajícího vstupu do arménské taverny, kousek dále se otvírá staletá kamenná zeď portálem do uměleckého centra s arménskou keramikou. Ano, procházíme Arménskou čtvrtí, ze které jsem viděl vždycky jen tuhle průchozí ulici, která se po chvíli změní ve skutečný koridor. Ten má šířku jen asi čtyři metry a z obou stran je sevřen sveřepými zdmi. Ty jsou prolamovány jen občasnými okny. Uličku (road???) překračují místy půloblouky, na nichž trůní obytné věže. Auta tady jezdí jen jednosměrně, aby se za ochranné kovové sloupky vešly i štrůdly turistů. Tudy své ovečky ženou průvodci až na horu Sión. Jenom Dalia naši výpravu odklonila k nahlédnutí do katedrály sv. Jakuba. Jeho návštěvu jsem ale minule zmeškal, když jsem výpravu opustil kvůli nafocení jezdeckého sousoší krále Richarda Lví srdce a sultána Saladína pod hradbami města. Vstup do katedrály by měl být někde vlevo. A, tady se ve zdi do úzkého průchodu otevírá žlutá plechová branka. Asi vchod do katedrály.
Průchod nás však vyplivne do uličky svatého Jakuba (St. James street). Ale jsme alespoň uprostřed čtvrti, kterou jsem dříve jen spěšně procházel. Však taky potkáváme nábožného žida s typickými vousy a pejzy v typickém klobouku… No moment, jsme v Arménské čtvrti? Ano, jsme, ale ve starém Jeruzalémě už dávno neplatí striktní rozdělení národnostní a náboženské podle čtvrtí. A od osvobození Jeruzaléma z jordánské okupace v roce 1967 se městem mohou toulat a bydlet v něm dokonce i Židé. Tak ano, základní rozdělení platí, ale i v Křesťanské a Arménské čtvrti lze nalézt muslimské obchodníky. Náměstí u Citadely na pomezí mezi Křesťanskou a Arménskou – tedy taky křesťanskou – čtvrtí se jmenuje po příteli samotného proroka Mohameda. Mešity jsou po celém Starém městě. Spousta kostelů a téměř celá Via Dolorosa se zase nachází v Muslimské čtvrti. Svou existenci si tu vydobyla dokonce i synagoga Moše Danona (v letech 1908-1936, a pak až od roku 1985). Ale jistě, teď jsme ve čtvrti Arménské (kde zjevně bydlí všichni – krom muslimů), a užíváme si úzkých uliček i stínu, který poskytují proti slunci, které je už teď, chvíli po desáté hodině letního času, dosti důrazné.
Uličky. Ano, jeruzalémské uličky, které nutí fotografa brát snímky na výšku, aby se mu do nich vešly. Jsou při tom tak úzké, že musíte jít na samý jejich konec, než zjistíte, jestli se tam zlomí v pravém úhlu do svého pokračování, anebo jestli jenom neslouží jako přístupová cesta do nějakého bytu, domu, hostelu či katedrály. Vychází se do nich a schází se z nich po schodech, které vůbec nepodporují turistické kufry na kolečkách. Jejich zdi jsou porostlé popínavými rostlinami, kabely a plynovým potrubím, z dlažby raší stromy a požární hydranty. Jejich profil zužují odpadkové kontejnery, květiny v květináčích a zaparkovaná auta. Často jsou zatrubněny do nekonečných tunelů. A tady, v Arménské čtvrti, jsou pozoruhodně opuštěné. Proudy turistů je míjejí.
Ale nezabloudili jsme v nich, protože slunce nám jasně naznačovalo, že směrem k němu se nachází ždaná hora Sión. Někdy jsme museli zahnout k severu, jinak to nešlo. Ale na nejbližší vhodné křižovatce s ulicí Ararat (nojo, Arméni), jsme vyrazili k jihu. Alfabeta pod reliéfem jezdce na koni, který zdolává přízemního draka, oznamuje, že jsme u arménského patriarchátu. A vzpomíná se tu svatého Georgije (hebrejského). Kolem přízemních domků, jejichž střechy jsou ozdobeny černými barely na ohřev vody a fotovoltaickými panely, procházíme pod kamennými oblouky až k dvířkům arménského kláštera sv. Jakuba. Mohli bychom se podívat dovnitř, jenže je zrovna polední přestávka (9:00-13:00) a dvířka jsou zavřená. A to je dost hloupé, protože všechny dostupné mapy – v bedekru Ikaru, na Mapy.cz i v google maps ukazují, že se tudy dá projít přímo k Siónské bráně. Tak možná dá, pokud jsou ona dvířka otevřená. Bohu žel, na žádné z map jsme nenašli údaj o jejich otevírací době (krom čtyřhodinové polední přestávky je otevřeno od 6:45 do 16:00). Ale možná proto je tu tak příjemně málo turistů, vlastně kromě nás dvou a dvojice dam s červenými leteckými kufry, pátrajících po svém hospicu nikdo.
Kolem prodejců s cucy na špejli a oříšky procházíme uličkou, sevřenou mezi vysokými zdmi. Na ypsilonové křižovatce se vydáváme vpravo k neorománskému chrámu Zesnutí Panny Marie. Opět fotím jako blázen, ačkoliv jsem dost fotek udělal už minule. Vedu Janinku do chrámu, zvaného též Dormition. Jeho výstavbu začátkem 20. století sponzorovala německá města i manželka německého císaře Viléma II: Pruského Augusta. Fotogenickou kuželovitou střechu ze čtyř stran podpírají čtyři vysoké věže, bělostné zdi září dodaleka. Kousek vedle se tyčí k nebi zvonice, dostat to všechno do hledáčku z naší žabí perspektivy nelze. Vstupujeme do kruhové chrámové lodi, jakési baziliky, jejiž lavice jsou obráceny směrem k jihu. Ve výklenku je tam zobrazena Madona. Ve vedlejší kapli pak sedící Ježíš Kristus mezi stojícími dvanácti apoštoly, nad ním bílá holubice. Nástěnný (a nástropní) obrazy mi připomínají styl byzantských ikon i secese. 
Jana říká "pěkné", a chystá se místo opustit. Zadržím ji a vedu k srdci této náboženské památky. Nenápadnému srdci, které je ukryto pod podlahou. Jde se tam točitými schůdky dolů, až tam budete, nepřehlédněte je! Jest tam ukryta vzácnost nejvzácnější: Katafalk Panny Marie, na němž spočívá socha světice ze dřeva a slonoviny. Jedná se spíše o kenotaf, aneb symbolický hrob, protože Marie v tomto sarkofágu z počátku 20. století zcela jistě neležela. Pokud ležela, pak kousek dál, v bývalé kapli bývalého křižáckého kláštera. Přes všechnu mou ironii i zde "něco" je. Ve své knížce Mír v Izraeli o tomto místě mj. píšu: "Zdejší neorománské vilémovské místo je dnes už historické, neboť i za pouhých sto let lze v tisíciletém městě mít svou vlastní historii. A být ostřílen ve válkách, které zde občas propukají v dobách mezi jednotlivými míry. Sto let modliteb přineslo i tomuto místu svatost a víru, že zde pronesená modlitba může přinést uzdravení blízkému člověku."
A tak modlitba může pomoci i sobě samému, pokud v ní věříte. Určitě neuškodí! Tedy pokud potom později Někomu nevyčítáte, že se vaše přání nesplnilo tak, jak byste chtěli vy. Modlit se tu mohou i nevěrci, ba i husité, také židé, pokud jsou hodně liberální. Dokonce i muslimové. A to u výklenku, který je obrácen k Mekce, neb také muslimové ctí Marii – jako matku proroka Ježíše. A císařovna Augusta nejspíše ctila i mohamedánskopu víru…
Je tu stejně mizerné světlo jako minule, takže foťáček bez blesku snímá opět poněkud zrnitě, ale přesto fotím. Užili jsme si symbolického Mariina hrobu, a pak už spěcháme zpátky k ypsilonové křižovatce, abychom odbočili do jejího druhého ramene. Náměstíčku před Večeřadlem stále vévodí bronzová socha "cara Davida" s loutnou a rozflákaným nosem ("nebudeš si činiti podobizen, jimž by ses klaněl"). Tak Davidovi se tu nikdo neklaní, nos mu rozbili přezbožní židé, protože hned vedle mešity, kde je ona místnost, kde Ježíš (podle křižáků, kteří to zjistili v 11. století) naposledy povečeřel, je i památné židovské místo. Býval tu prý také kámen, na němž ulehla ke svému poslednímu pozemskému spánku i matička Spasitelova, a byla zde rovněž pochována – podle tradice z 15. století. Tady tedy zde ze/us-nula už podruhé, podle starší tradice. Navštívíme ještě třetí místo Mariina ze(u)snutí, ale až někdy příště. Navštívíme i Večeřadlo, ale ne teď, protože je před vchodem do něj náramný houf dychtivých turistů. Nejdříve se zastavíme na onom posvátném židovském místě, totiž u symbolického hrobu krále Davida, který se (podle tradice ze 4. století) nachází v přízemí celého tohoto mešitního komplexu – a je to synagoga.
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli ve čtvrtek 31. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 29. listopadu 2016.
*
Foto © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Minulý příspěvek: Do břicha Mamilly .
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Šaman na hoře Sión v letech
2006: Mír krále Davida
2014: Mír klidného spánku
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
