Včera jsem obcházel severní ejlatské pláže od nejlepší Palm Beach až po ty nejkrásnější hotelové, ale dnes pojedeme na tu úplně opravdu nejlepší pláž, jak se na ni pamatuju z roku 2008. Náš první celistvý den v Ejlatu bude zasvěcený odpočinku. Celý ho chci strávit u moře. Jenže, když se napíše "celý", tak u něj samozřejmě nebudeme 24 hodin. Určitě k němu nevyrazíme v půl sedmé ráno, kdy mne vzbudilo Slunce, vylézající zpoza jordánských pahorků na severovýchodě. Snídaně je totiž až od osmi.
A když snídaně, tak snídaně: Konečně zase jednou klasicky izraelsky hotelová. Na začátek se zchladím džusem, oblibuji pomerančový. Pak si dám loužit čajový pytlík a vydám se na obhlídku. Na talíř si naberu jeden bílý rozmíchaný tvaroh ze čtyř (vynechávám barevné sladké varianty), k tomu přidám ze sýrové nabídky plátek sýra, pak kostičky tvrdého sýra normálního i uzeného, zaplácnu humusem, samozřejmě. Naložím salátek, rajčátka, plátky okurky a nasypu něco oliv. K tomu vajíčko natvrdo, to je vždycky košer. Jako sladký dezert dnes vybírám kompotované meruňky. Při druhém kole minu zeleninovou nabídku různě ostrých papriček, cibuli, mrkvičku, zelí, klíčky i bulgur. Zaměřím se na hvězdu izraelských snídaní, totiž kyselé rybičky! Kyselé rybičky, toť báseň, jen se rozplývají, až se z nich rozkoší motá hlava. Už nezbývá místo na teplou kuchyň, a tak si dávám za zítřejší úkol okusit plátky brambor v sýrové omáčce či hovězí v omáčce rajčatové. Z bohaté nabídky sladkých perníčků a koláčků a čokoládových mufinů si vezmu než jeden symbolický keksík. Už to totiž není kam dát, i když postupnému zasycování věnuju tři čtvrtě hodiny. Ano, ano, izraelské hotelové snídaně buďtež pochváleny! 
Trvalo asi hodinu, než jsme po snídani provedli všechny nezbytné ranní úkony a zabalili věci k vodě, k čemuž jsme včera večer už neměli sil. Však máme dneska na koupání celý den. Třebaže panuje příjemných 27 stupňů, v noci bylo tak 23, klimatizaci jsme opět nezapínali. Člověk si na to suché teplíčko snadno zvykne! Když se v deset koukám z terasy, nejsem si tím koupáním tak jist. Severní obzor je bíle zamžený, jako když na Novou Louku v Jizerských horách stéká mlha ze severního hřebene Holubníku. Také tady fouká od severu silný vítr, avšak ten tady nepřináší mlhu, ale bílý písek z údolí Arawa. Nad západem naštěstí panuje modrojas, tak se to snad nějak pročistí. Jedenáctá rozhodne!, říkávali jsme v dětství doma v Liberci. (A taky – když je vidět Ještěd, bude pršet, když není vidět, pak prší.)
 |
| Mraky z písku nad terminálem. Z toho nezaprší. Asi… |
A teď pozor, nepřejet tuhle asi sto metrů širokou oázu. Ta ve svém nitru skrývá ono ždané koupaliště. Parkoviště před oázou bohužel přetéká, obsazena jsou i místa pro mrzáčky. Hledal jsem dopředu na mapách, kde bychom mohli jinde zaparkovat, ale nenašel. Až přímo na místě zjišťuji, že za oázou je kruhák ("Dolphines square"), ze kterého lze sjet na parkoviště na pobřeží, kousek od ropného terminálu. Docela rozsáhlé parkoviště – a poloprázdné, neboť zde město Ejlat vybírá parkovné. Místa pro invalidy tady nejsou vyznačena, takže strčím do strojku 25 šekelů, a parkovat zde můžeme celý den. Ono se to parkovné může zdát drahé, ale v poměru k příjmům je to skoro jako byste počítali v korunách krát dva (průměrná izraelská mzda přesáhla v roce 2015 10 tisíc šekelů). A navíc – vytištěný lísteček z jednoho parkoviště mi zaručuje celodenní parkování v celé ejlatské oblasti! (Od jedenácti večer do šesti ráno se parkuje zdarma.) Tohle parkoviště tady před devíti lety nebylo. Můžu srovnávat i dál.
Co se nezměnilo: I o šabatu je zde otevřeno, jak ukazují místní parkoviště. Zejména o šabatu, kdy Izraelci vyrážejí do lesů a na břehy jezer a moří. Bedekr lonely planet sice pro sobotu nenašel otvírací dobu, ale na internetu byla. Že prý do pěti. Uvidíme. Co se změnilo, to jsou ceny. Jedná se totiž o "soukromou pláž", takže za vstup se platí. 67 šekelů zapraví dospělí (bylo 58), 46 děti 3-15 let, stejně jako penzisti a studenti (bylo 40), hendikepovaní 35 (místo 30). Potápění s delfíny vyjde taky dráž: Pokud chcete šnorchlovat, stojí vás to 290 (bylo 255), přístrojové potápění vyjde na 339 (295). Avšak musíte se předem objednat! Vojáci to tu mívali zadarmo, teď tenhle údaj chybí. Platit se dá kartou, kdy zaplatíte spravedlivý převod někde kolem aktuální parity. (Asi 6,50, bývalo to 4,55 Kč, Česká národní banko! Pravda je, že i NIS/ILS šekel posílil.) Vytahuji svůj novinářský průkaz, a ptám se paní pokladní, jestli pro mne nemá nějakou slevu. Vida, má – můžu jít zadarmo! (Nezáviďte – odpracoval jsem si to už minule.) Janinka zase ukazuje svůj invalidní průkaz na parkování (který díky za zaplacení parkovného může mít s sebou) a dostává slevu. Průkaz je označen mezinárodně srozumitelným znakem plus Janinou fotkou, takže i zde funguje. Za parkování jsme dali 25 šekelů, na vstupném pro Janu tak ušetřili 10! 
Vcházíme do areálu kolem jedenácté hodiny, a ukázalo se: Černé mraky se tlačí skoro až k vodní hladině. Nejen fotografování bude stát za houby. Nicméně vedu Janinku kolem podkovovité zátoky na největší místní atrakcí, tedy delfíny. Vlastně úplně první atrakcí, kterou potkáváme, je dřevěný chodníček, pohupující se na vlnách. Nesou ho plováky, je vybaven i několika altánky, a právě odtud se delfíni pozorují. Pěkně se houpá, a je plně obsazen, zejména dětmi, které sedí na podlážce a koupou si bosé nohy ve vodě. Snad doufají, že je nějaký delfín očuchá…Nejdřív nejsou žádní delfíni vidět, ani u kruhového mola na plováku, kde na ně čeká jejich cvičitelka. Až po chvíli se rozstříkne voda. Tam skáče! Vidíš, Janinko? Snažím se je sejmout foťáčkem, ale jsou na něj moc rychlí v tomto téměř poledním téměř soumraku. A taky se vyskytují spíše sporadicky – oproti minule. Konečně se mi podaří sejmout alespoň několik použitelných fotek, když je slečna cvičitelka drbe na bříšku. Jenže oproti minule jsou nějak větší vlny, nebo jsem se více nasnídal, prostě jde na mne mořská nemoc. Nechávám tedy Janinku s delfíny a odplížím se na břeh. U vchodu na houpající se molo je fotogalerie delfíní posádky. A najednou mi dojde, proč jsem jich tak málo viděl: Je jich totiž míň! Před devíti lety se tu předváděl jeden samec se šesti samičkami, teď tu plavou jen čtyři kusy. Původně snad pocházeli ze zrušeného delfinária z Tel Avivu a jedná se tudíž o druh delfína skákavého, který prý zde v Rudém moři není doma. Mláďata zjevně neměli, asi budou muset majitelé téhle atrakce najmout už brzo novou posádku…
On by člověk na téhle pláži ani moc nezmokl. Celou ji zakrývají trojúhelníkovité plachty, natažené na vztyčené stěžně – jako kosatky na nějaké lodi. Člověk se tak nespálí od sluníčka a díky odrazům od vln se přece jen může opálit. Slunce navíc opaluje i přes ty plachty, věděli jste to? Je třeba se tedy vždy mazati krémem s faktorem nejméně 30. Nyní se to zdá být zbytečno, neboť slunce je kdesi za mračny. Ale přijeli jsme se vykoupat, tak se vykoupáme! Konečně doráží Janinka a ujímá se role strážkyně batohů. (Po nepříjemném zážitku na barcelonské pláži, kde Janě ukradli kabelku s doklady a penězi si dáváme větší pozor – i když v Izraeli se nás nikdo ani nepokusil okrást!) Nejdříve jdu okusit vodu. Přeplavu zkušebně prostor, který je mi k dispozici, a připadá mi oproti minulejšku nějak menší. Skutečně jsem si myslel že má v průměru sto metrů, a teď je to jen padesát. A je ještě omezen u břehu, kde je ohraničen nebezpečný úsek se skalami. Ale koupe se dobře, a ani se nemusím s nikým strkat, většina z těch mála lidí, co vešli do vody, setrvává na mělčině.
A teď jsem si skutečně zapotápěl. Využil jsem trénink z bazénu a nápad, který mě minule napadl až dodatečně: Místo, abych se vznášel 45 stupňů nakloněn ke dnu a kopal ploutvemi, abych se udržel pod vodou, a musel tak ke korálům zvedat ve stejném úhlu hlavu, potápím se kolmo a pod vodou se otáčím o 180 stupňů, takže mám před sebou kolmou skalku jako zeď, a prohlížím si ji cestou dolů. Ano, správný potápěč, zejména ve slaném moři, je vybaven olověnými závažími; v Suchdole mi stačí tak dvě, tady bych musel mít asi čtyři až pět. Drobný problém ovšem je, že se zde závaží nepůjčují (pokud nejdete s delfíny), a vozit letadlem dalších pět kilo kvůli několika hodinám na jedné pláži je přinejmenším luxus.
 |
| A plave tam snad někdo kromě Janinky? |
Při dalším střídání se znova potápím ke korálům. Ale prohlížím si i dno. Smutné je, že se na něm hromadí odpadky, a to i u ohraničující bariéry. Konzervy od piva, papírové obaly, úlomky plastu. Asi je sem snesla voda od břehu. Rybiček moc taky nevidím, neboť mám ještě v paměti jejich hejna u Korálové pláže, kde jsem byl s výpravou v roce 2014. Letos tam ale nejdeme, protože i když je tam potápění bezva, samostatné plavání nestojí za nic – není tam pro ně kvůli korálům skoro žádný prostor. Janinka se nepotápí, plave "jako paní radová" s hlavou vytrčenou nad hladinu, aby si příliš nenamočila vlasy. A hlavu strkat pod vodu je jí nepříjemné. Delfíní útes je prima pro nás oba – ona si zapave, a já si zapotápím. Letos jsem objevil i kameny poblíž onoho suku, které leží na dně, a na nichž také bují korálový život. Měním se v korálovou rybku a proplouvám jedno užší místo, které tvoří náznak tunýlku. Jo, zapotápěl jsem si.
Čas však zatím plyne, a žaludek již zpracoval svůj ranní příděl. Těším se, jak si dáme něco dobrého v místní samoobslužné jídelně. Bereme si peníze a karty a doklady. Vedu Janinku na to místo blahobytu – ale je už zavřené! Mají otevřeno jen do pěti – a ono je pět! Slunečního času jen čtyři, a to slunce teď pálí. Nicméně úřední den skončil. Podle lonely planet i provoz na pláži. Ale kdeže – stále ještě přicházejí další lidé a stále ještě platí vstupné a stále ještě – už moc nelezou do vody, spíše se věnují společenskému životu v plavkách. Inu, šabat je i pro bezvěrecké Židy (kterých je stále více než těch pravověrných nábožných) dnem odpočinku a setkávání. Ale co budeme jísti? Posadíme se v místní hospodě! Naplavaní a napotápění jsme do zásoby, tedy se osprchujeme, osušíme, převlečeme (právě takhle vpravo u našeho odpočivného místa je zrovna příhodná přírodně pojatá toaleta), načež si sedneme u pohostinného stolku. Po nějaké době zjistíme, že jídlo nám, ano, přinesoui pod nos, avšak objednat si ho musíme u pultu. Je to tam napsáno pro ty, kdo tomu rozumí. Nejdříve jsme nerozuměli. Pak nás zase šíbrujou k jinému stolu, ten náš odnášejí – žeby taky zavírali? Ale kdež, po půlhodině čekání nám je jídlo přineseno.
Červené golanské s nimi lépe chutná.
A zítra zajedeme do oceanária. Ale o tom až příště.
Prožito a užito v Ejlatu v sobotu 29. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 22. srpna 2017.
Foto © Jan Kovanic
Delfíní útes v roce 2008: Mír delfínů
***
 |
| A nashledanou! |
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
