Jak jsme zahynuli v Negevu

(Přežít Izrael)

Nejprve se ještě vrátím k minulému vyprávění Jak jsme zahynuli v Českém lese. Článek potěšil čtenářku Miroslavu, zejména popisované bloudění. A to proto, že když v té oblasti byla v červnu, dva měsíce po nás, a hledala odbočku ze šestky na Dimonu, tak tam rovněž bloudila, a to za "plné poslušnosti navigaci". Ta je honila ze šestky na jakýsi "camprdlík", aneb silniční útvar, podobný mému "Ping pongu po kruháčích". Taky ztratili půlhodinu času. Já neměl zapnutou navigaci, ale prohlížel jsem si trasu na gůglích mapách. Kdybych si prohlížel raději jen mapu (a ještě raději přehlednější mapy.cz, kde to není bílé na světle šedém), a nebyl zblblý, tak bych si správnou cestu našel sám. Vyhlašuji plnou neposlušnost navigaci! A slibuji poslušnost Janince…

Čtenář A. Alda reagoval na můj povzdech o neexistenci spodního patra v izraelském lese, vysázeném na poušti. "Aby se les sám obnovoval, musí v něm být vrstva humusu a zeminy s humusem promíchané. V čistém písku a kamení se semenáčky nechytí, leda tráva. Když se tedy sází les na poušti, měla by se s ním sázet i tráva, eventuelně mechy. Ale to zpočátku určitě nelze zvládnout pro zvýšený nárok na vodu." Tak tráva tam už rostla, i když už byla suchá, mechy a lišejníky jsem nezaregistroval. Avšak nezoufejme: "Za nějakých tři sta roků tam ale snad dostatečná vrstva klíčivé půdy vznikne z opadaného jehličí." Mohlo by to být už za dalších 30 let, nový les totiž umožňuje růst dva tisíce let neviděných květin a návrat nečekaných živočichů do přírody. Mravenci tam lezou!

Čtenář Jebueu zase mínil, že název mého "skvostného vyprávění" byl "trochu hloupý". Přiznávám, že jsem byl inspirován názvem povídky Oty Pavla "Jak jsme zahynuli na rybách", kde pan spisovatel a jeho dva bráchové při návratu z ryb havarovali s autem. To je ovšem vzápětí popřeno Otovou povídkou "Jak jsme nezahynuli na rybách". A tak ani my nezahynuli v Izraeli, i když zrovna teď budu vyprávět, jak těžko přežívala Janinka v přenádherném prostředí Negevu.

Včera večer nás přivítala paní Guy kromě jiného i talířkem keříčkových rajčátek a čerstvých okurčiček z vlastní zahrádky. Místo drinku "Welcome Vegetable." Jinak je zahrádka plná květin, keřů a stromů. U zdi k sousedovic zahrádce se rozkládá miniaturní jezírko s hájkem drobných bambusů a houštinou rozmarýnu. Vyjadřujeme obdiv, paní hostitelka skromně podotkne: "To můj muž." Zahrádka obklopuje hranolovitý domek. Máme v něm pokojík "s vlastním vchodem". Jinak ani není možno, protože to bychom museli chodit přes seknici, která zabírá zbytek přízemí. Zatímco v seknici platíme svůj pobyt (pod 100 dolarů) přes příruční terminál paní hoteliérky, její manžel a dva malí synové večeří u rodinného stolu. Jde skutečně o rodinný hotel, který má v hodnocení Booking.com devět hvězdiček z deseti. Někdy i 9,1, jak ukazuje diplom z roku 2015. Po vyřízení formalit se už stmívá, takže si ani neužijeme terásky, na které stojí stolek a dvě židličky. Rozsvěcují se zahradní, sluncem napájená světýlka, ale ta toho moc neosvětlují. Zapadáme na pokoj, nějak tuze nevybalujeme, hned zítra jedeme dále. Janinka mizí na toaletě, na kterou se těšila už od Českého lesa. Jak bylo minule řečeno popíjíme golanské rudé víno na oslavu Janiných narozenin a spát jdeme brzo. V deset už zhasínáme.

Guy Family Guestroom's

Krásně jsme se vyspali, alespoň někteří z nás. Jana je bledá – většinu noci strávila na záchodě. Má zvýšenou teplotu. Nejspíš snědla něco nevhodného, na "Faraónovu pomstu" v zemi tak hygienické, jako je Izrael, nevěříme. Jinak by to byl problém pro zbytek naší dvoutýdenní cesty, ze které jsme si užili zatím jen tři celé dny. Mě vlastně předevčírem v Jaffě také popadl průjem, ale to byla jednorázová záležitost, které občas propadám po dietní chybě typu "moc a rychle jsem se přežral". Přemýšlíme, z čeho by mohla mít Jana své potíže a nakonec se shodneme na jahodách z tržiště. Nežeby jsme si je neomyli, ale Jana prostě půl kila jahod ještě nikdy na posezení nesnědla. A pak taky je už pátým rokem na různých chemoterapiích, které její imunitě moc nepřidaly. Na což často zapomínám – při její vitalitě a pracovitosti. Teď je Janince tak špatně, že neví, jestli vůbec bude moci schopna jízdy automobilem. Což je problém hlavně logistický, protože večer se máme nacházet na druhém konci Negevské pouště, v hotelu u Rudého moře v Ejlatu. Tak ono je to jenom něco přes 180 kilometrů, ale říkejte to člověku, kterému bude celou cestu špatně. Je jasné, že teď ráno budeme muset vynechat procházky po památníku Ben Guriona a cestou vynecháme všechny připravené odbočky, abychom se do Ejlatu dostali co nejdříve. Pokud tam dnes vůbec vyjedeme.

Nejdříve je však nutno Janince poskytnout první pomoc. Bohužel nemáme v lékárničce ani Endiaron. Nějak jsme s tímto problémem nepočítali, zatím se nám většinou na našich cestách vyhýbal (kromě mé nedietní jednorázovky v Barceloně). Je třeba nakoupiti v místní lékárně nějaké "antidiarheicum", jak mi píše paní doktorka Jana do zápisníčku. Budou mít ale v téhle vesnici (1721 obyvatel v r. 2014 včetně posádky univerzirního campusu) nějakou lékárnu? Nejen lékárnu! Papírová mapka, kterou máme k dispozici, nabízí hned dvě kliniky, označené červenou Davidovou hvězdou! Tu jednu, která se nachází v nákupním centru, si nechám jako náhradní, a zamířím ke druhé, která je nedaleko onoho centra. Janinka mi napíše své příznaky na papírek, abych se nemusel s paní lékárnicí dohadovat: Diarhea, pain in the stomach, stomach cramps. (Krom bolestí žaludku tedy i křeče. A hlavně – průjem.)

Vyrazím tedy hbitě do lékárny, papírový plánek v ruce. Míjím uličky, podobné té naší. Uličky mezi pouští a pouští, sestávající se z různých hranolovitých patrových domků. Přes zdi zahrádek přepadávají keře s bohatými květy, připadám si jako ve skleníku kosmické lodi uprostřed pustého vesmíru. To je ta část obce Midreshet Ben Gurion, vzdálenější od centra. Čím více se blížím "centru", tím je bydlení chudší. Na kraji písčité plochy se v blahovičníkovém hájku se nacházejí dlouholetá provizória. Přízemní teskáče, tamhleten domek je zroben z hobry a tu je jenom přívěs. Nejspíše první obývané místo, už se na něj tlačí pohodlně vypadající řadové domky. A na tomhle plácku nezaměnitelné nízké betonové krabice s otvory pro vzduch pro podzemní bunkr. Vesnice vznikla teprve roku 1963 jako "polní škola" podle vize válečníka, politika a agronoma Davida Ben Guriona. Podle něj se hlavní rozvojové území Izraele nachází na území vyprahlé pouště Negev – jedná se o 70 % území státu! Od samého počátku této osady, tedy od roku 1963, tu měl domek i Ben Gurion se svou ženou Paulou. David se sem pak uchýlil po odchodu z politiky. A od roku 1973 tu má i svůj hrob. Nuže vize Ben Guriona se zatím splnila jen částečně – na sever od "negevské metropole" Beer Ševy se dnes už pěstuje pšenice, rostou lesy, navrátily se vinice, kdo však viděl jih, tomu se nechce věřit, že by tomu mohlo být i zde. Ale vždyť zahrádky místních osadníků vznikly také uprostřed pouště!

Po deseti minutách přicházím na roh, kde se vyjímá přízemní betonový blok prolomený vysokými okny, vypadající jako poskládaný s nasunutých krychliček. Klinika? Ale ne, nějaká kulturní instituce. Ptám se mladé paní s kočárkem, kdeže je tady ta "clinic"? Tady za rohem. Taky tam jde se svým robětem na kontrolu. Nenápadný přízemní domek ve mně nevzbuzuje zrovna dojem kliniky (jako později šílený bílý mamut nemocnice Hadasa v Ejn Kerem). Vcházím dovnitř, zaregistruji sedátka u stěny, jasně čekárna u lékaře. Vlastně u lékařky; za otevřenými dveřmi se právě věnuje jinému roběti a jeho mamině. Klinika? Zjevně dětská poradna! A jestli apotéka?, ptám se paní doktorky. Ano, jistě, moment. Usedám, za mnou ona informační matka, přichází další pán, dávají se do řeči. Tak tu paní doktorka asi nebude jen pro mimina. Za chvíli skončí s tím předcházejícím, zavírá a zamyká ordinaci. Ouvej! Ale vzápětí se otevírá okénko v boční prosklenné stěně, a prosím, co si přejete, lékárna je k službám.

Aha! Takže tady je paní doktorka zjevně pro všechny obyvatele obce nejen všeobecnou lékařkou, ale i lékárnicí! No jasně, přece se nebudou trmácet do padesát kilometrů vzdálené Jihlavy, pardon, Beer Ševy. 1721, to není moc pacientů, ale základní lékařskou péči mají za rohem. Jen jestli budou mít něco proti průjmu? Mají, malou šedou krabičku. Je levnější než oběd v tržnici. Pacientka nechť si vezme dva prášky hned, a po každé příhodě další. Jsem rád, že nedostanu jenom lístejček s tím, že lék objednají a mám si přijít zítra…

Povzneslo mi to náladu. Teď ještě do vedlejšího nákupního centra pořídit sanitary towels. Nákupní centrum je uplacírováno uprostřed travnatého parčíku s dětským hřištěm a sestává z několika krámů, přikrytých stanovou plachtou proti slunečnímu  žáru. Většina obchodů je teď v půl desáté ráno ještě zavřena, včetně drogerie (asi druhá "clinic"), falafelárny, pizzerie a hospody, otevřeno má kavárna, půjčovna kol a sámoška. Nakoupím v ní jen něco pečiva ku snídani a na cestu, ždané drogistické výrobky jenom ofotím, a spěchám zpátky. Cestou mi už vykrystalizoval další postup:

Guy Family Guestroom's

Poprosím majitelku hotelu o další nocleh, bude-li možno. V Ejlatu jsme měli přespat tři noci, jednu tedy v (již neodhlasitelnému) hotelu oželíme a přijedeme o den později. Seznámím s tímhle plánem Janinku, předám jí léky a ukážu fotky potřebného zboží. Vybere si, a já spěchám zpátky na náves. Právě včas! Před domkem nakládá paní Guy oba kluky do auta, poveze je do školy. (Na desátou? To se mají! Škola je nejspíše v sousedním Sde Boker.) Seznámím ji s Janinými problémy a ptám se, zda bychom mohli případně přespat ještě jednu noc, kdybychom to potřebovali. Což možná nebudeme (reakce Jany na prášky vypadá nadějně). Bohužel, má již obsazeno, ale může nám zařídit přespání jinde. A nabídne mi svezení do centra. Ušetřím asi pět minut, ale i ty se hodí. Za účast s hostem, snahu pomoci a nalezení řešení problému dávám podniku Guy Family Guestroom's jedenáct bodů z deseti…

A to jsme ještě nevyužili všech nabídek. Tato ubytovací možnost je totiž inzerována "bez snídaně". Avšak k dispozici jsou křupy několika druhů v neomezeném množství. A taky jsme dostali litr mléka, když dojde, máme si říci o další. Sladké křupky (kvůli své homeopatické cukrovce) nekřupu, avšak mléka jsem si po ochutnání (místo obvyklého čaje s mlékem) k zakoupenému pečivu dopřál. Skvělé! Naposledy jsem tak dobré mléko snad pil od krávy u tetinky v českorajských Koberovech! Janinka, chudinka, se musila spokojit s hořkým čajem. Donutil jsem ji užmoulat alespoň roh suchého rohlíku. Po snídani se pak cítila schopna převozu do Ejlatu. Sláva! Zabalili jsme, napsali jsme na papírek poděkování, položili na stolek a zatížili klíčem.

Řeka Zin

Avšak nevyjeli jsme z obce hned. Přecejen, když se udělalo Janince trochu lépe, rozhodl jsem se potěšit ji pohledem na kaňon řeky Zin. A když už jsme tu byli, zašli jsme i k hrobům Davida Ben Guriona a jeho ženy Pauly. Vezli jsme pro ně z Jizerek a z Českého středohoří pár kamínků… Do následujícího parku jsme jen nahlédli. Janě bylo fakt špatně. Takže jsme vyjeli otevřenou branou z osady. Po kilometrové odbočce jsme se napojili na transnegevskou silnici číslo 40. Odbočovali jsme vlevo, tak jsme museli chvíli čekat, než do vyhlášeného návštěvního místa přibočí několikero turistických autobusů. Bylo už po půl dvanácté, autobusy z Ejlatu, Tel Avivu a Jeruzaléma již dorazily. 

A my odrážíme. Vzduch má 26 stupňů, skály a písek kolem, nás nepochybně více, odhadem tak 35°. Poprvé na cestě Izraelem natrvalo pouštíme klimatizaci. A já přišlapuji plynový pedál. Hyundai je ve větší rychlosti živější, avšak musím dávat pozor v zatáčkách, abych to s tou živostí nepřehnal. 32 kilometrů na parkoviště v Micpe Ramon překonáme průměrnou předepsanou rychlostí 90 km/hod za jednadvacet minut. Cestou si odškrtávám návštěvu pramenů řeky Zin odspoda. Hezká procházka skalnatým kaňonem až k jezírku, kam padá vodopád ze skalní stěny by od parkoviště byla dlouhá jen tři kiláky tam a tři zpátky. Prostě moc na někoho, kdo je rád, že sedí a moc to nedrncá. Tuhle trasu jsem si prošel virtuálně předem na gůglích mapách. Už jsem myslím psal, že jak jsem se připravoval do pro mne neznámých destinací, tak jsem je měl tak zmapovány – že už skoro bylo zbytečné je navštívit reálně.Odškrtávám si také návštěvu pramenů řeky Zin odshora, i když tam bychom šli z parkoviště jen asi kilometr tam a kilometr zpátky. Ne, Jana neujde ani kilometr. Proto taky vynecháme možnou návštěvu národního parku Avdat. Jenom obdivujeme máslově žlutou siluetu rekonstrukce zdejší pevnosti, hrbící se vlevo na kopci.

O Avdatu Janince během cesty alespoň vyprávím. Ukazuju jí další místní pamětihodnost – vězení Nafkha Penitentiary. Cesta do Micpe Ramon nám tak uběhne skutečně rychle. Na parkovišti zastavím na dnes opravdu potřebném místě pro invalidy a vedu Janu k hraně útesu. Nechci, aby o to přišla, když už to máme cestou, prakticky pár kroků od auta. "Micpe" znamená "vyhlídka", a ta je odtud na Machteš ("kráter") Ramon skutečně nádherná. Ramon ani není tak kráter, jako šlépěj geologického obra, která má rozměry 40 x10 km. Mírné zakalení ovzduší nedovoluje dohlédnout až na podélné konce, ale protější okrajový hřeben je vidět dobře. Fotím, fotíme oba. Skladba žlutých, hnědých, okrových, cihlových, černých a dalších barev v kombinaci s jejich rozvrstvením v pouštním a horském reliéfu donutila Janinku, aby vytáhla k focení i svého chytrouše. Což zřídkakdy činí dobrovolně. Procházíme kolem prázdné betonové vyhlídky (kdo by do ní lezl a platil vstupné, když výhled se naskýtá všude kolem). Obdivujeme rozeklané trhliny, které ukazují, kde se v příštích tisících let asi odtrhnou bloky skal. Marně hledám skoby pro horolezce, vlastně dololezce, které jsem obdivoval minule. Možná jim v Izraeli oblíbené slaňování zde zatrhli ochránci kamenné přírody…

Machteš Ramon

Rozhled je nádherný, ale spíše sleduju nejisté kroky Janinky. Vracíme se nejkratší cestou, mineme tak místního Rusa, který hraje na harmoniku teskné písničky. Klobouk mu bude muset zaplnit někdo jiný. Dobře, dobře, už jsme zpátky, v dobrodiní klimatizace (je letní poledne) a pohodlných sedadel. Jestli jsme během té čtvrthodinové prohlížecí procházky překonali dvě stě metrů, tak to bylo moc. Ano, bylo to moc. Už se nebudeme zdržovat a pojedeme rovnou do Ejlatu. Janinka mi sice dnes s navigací nemůže pomáhat, naštěstí jedu touto cestou už potřetí, i když poprvé za volantem. Ale ono není moc kde zabloudit, křižovatek je na trase pomálu.

Avšak nejdříve je nutno dáti si řádný pozor. Už jsem přirovnával serpentiny k Micpe Ramon k podobné cestě z Míseček na Zlaté návrší. A těch pohledů ze svahu, jenž není porostlý smrky a klečí! Ale to jsme jeli nahoru, autobusem. Cesta dolů je rovněž scénická, avšak nějak prudší než nahoru. "Zařaďte nižší rychlost!" vybízí nás výstražné cedulky. Navíc ještě samozřejmě přibržďuji brzdami, abych vytočil zatáčky; jsou nějak strmější a točitější než ty na staré vojenské krkonošské silnici. Tady z místa za volantem fotit opravdu  nemůžu! Poprosím tedy Janinku, aby snímala okolí sama, což s velkou neochotou učiní.

Sjedeme na dno kráteru, po chvíli stoupáme po jeho protější pozvolnější straně. Ale tím klikatice, klesání a stoupání nekončí. Ani scéničnost krajiny. Projíždíme vádí za vádím, kaňony za kaňony. Janince připomínají krémově a čokoládově žíhané místní kopce dort typu harlekýn. A tak se neovládne a dobrovolně vytáhne svůj plochý tenký strojek, který umí dělat lepší fotky než můj foťáček. Sláva! Líbí se jí tady! I když nikde u silnice není žádné spásonosné křovíčko. Prý vydrží někam, kde je tekoucí voda, mýdlo a ručník. A tak jedeme a jedeme. Konečně je trochu rovnější silnice, rozjedu se nadoraz, to jest, aby mi tachometr ukazoval stovku, jedu tedy něco málo přes povolenou devadesátku. Ale stále mne někdo předjíždí! Protože vezu nemocného invalidu k jeho místu odpočinku, přišlápnu taky trochu izraelsky pedál, ale tak rychle, jako v Česku, se jet neodvážím. Takže ani nikoho nepředjíždím…
 

Rovný úsek silnice se zvedá do kopců, kde se v jednom vyschlém vádí táhne za sebou řádka sloupů prachu. Tahle dodaleka viditelná karavana je řadou tanků, které zde poblíž mají stanoviště. Izraelská armáda cvičí přesun pouští. Napadá mne, proč mít v místních podmínkách vlastně neviditelné tanky, když je každý uvidí na dlouhé kilometry předem. tedy prach, jenž zvedají…

Jedeme, jedeme, Jana chvilkami usíná. Míjíme občasné obce, jejichž domky jsou schovány za kadeřemi stromů.  Konečně zase jednou křižovatka, téčková. Vlevo vede silnice číslo 13 dolů do údolí Arawa. Z domácí přípravy a ze zkušenosti všask vím, že musíme klesat k Arawě stále po čtyřicítce. Teprve pak najedeme na devadesátku, která nás dovede do Ejlatu. Po třináctce bychom se tam taky dostali, ale po čtyřicítce to je rychlejší. A tak odbočím vpravo. Po další čtvrthodině další téčková křižovatka, vlevo opět k Arawě. Odbočuji vpravo, avšak hned na sousední autobusové zastávce si dovolím nakouknout do Janina chytrouše. A vida, už jsme na dvanáctce, tady jsme měli odbočit vlevo. Obě cesty opět vedou do Ejlatu, ale ta vlevo je rychlejší a pohodlnější. A nepřeklopil se na ní ještě autobus s ruskými turisty, jako na té dvanáctce v roce 2014... Byl bych býval odbočil správně vlevo i bez chytrouše – kdyby mi cestáři včas ukázali číslici 40. Samotný směr "Eilat" tady nemusí moc znamenat…

Mírně stoupáme až na sedlo mezi horami Ketura a Ajit až do výšky 470 metrů nad mořem. Před námi se objevuje hrana šelfu. Na dalších 15 kilometrech musíme sestoupit až na úroveň 80 m n.m. "Zařaďte nižší rychlost," velí opět cedulky. Samozřejmě – abychom nedopadli jako čeští řidiči autobusů v Alpách, kteří na dlouhých klesáních brzdí jen brzdami. Motor hyundaie ve vysokých otáčkách trochu vyje, i když přibržďuji brzdami. "Užívej si výhledů," radím Janince, "bude hůř!" Já sám si užívám točení volantem. Poslední úsek je už rovný, kolmý k ose údolí. Možno přeřadit na čtyřku, i ta brzdí, ale jedeme stejně devadesát, a šetříme palivo. Na dně údolí narazíme na další téčko – severojižní magistrálu číslo 90, po které zamíříme vpravo na jih. Jsme skoro doma. Totiž – skoro u nákupního střediska Jotvata, kde se zastavíme na oběd, jak jsem byl naplánoval úplně nejdříve. Do odbočení k Jotvatě je to už jen deset kilometrů, ale silnice tu náhle přechází na mimoúrovňovou dálnici! Na prostředním pruhu se objevují svodidla, jemináčku, jak tady odbočím vlevo? Dříve jsme sem zajížděli milosrdně od jihu... Měl by tady být nějaký výjezd vpravo, ale tenhle je asi moc brzo, kilometr od vesnice.

Nebyl. Tedy byl daleko, ale tady jsme měli sjet! Snižuju rychlost, snad budu moci někde odbočit do kibucu, který je vpravo, a pak se nějak vrátím, abych se dostal k výjezdu do obchodního střediska na druhé straně dálnice. A sláva! Na konci vesnice se objevil nenápadný záchranný výjezd dva metry široký, který leze pod silnicí a tunýlkem vlevo ji podjíždí! Vracím se na parkoviště Shopping centra po úzké stezce pro traktory, kterou elektronické mapy nevidí. Je tři čtvrtě na dvě, čas na oběd. 74 kilometry z Micpe Ramon jsme zvládli za hodinu a půl, a to i se zatáčkami a civěním do chytrouše na předminulé křižovatce. Vylezeme z vozu, ještě před obědem si jdeme "umýt ruce". Po nezbytné čtvrthodince se vynořujeme a míříme k obědu. Je nám však nejdříve projíti nákupním šílenstvím veselých krav. Vlastně ne veselých – tady v Jotvatě mají krávy spokojené. Jak mi vyprávěl znalec, který se byl podívat v místním kravíně: Hraje tam uklidňující hudba, krávy se volně procházejí po přiděleném areálu. Když se jim chce, jdou se opalovat, když se jim zachce, jdou se schovat do stínu plachet anebo dovnitř do klimatizované haly. Je-li hodně vedro, vejdou pod osvěžující sprchy. Pakli pocítí hlad, jdou ke krmelci, když je tíží vemeno, nastoupí do kotců s automatickým odsáváním. Exkurze je možná, avšak po předchozí domluvě, což jsme naštěstí nebyli učinili, neboť bychom se nyní s díky museli omluvit.

Ale nákupní šílenství trvá, jako minule: Šopink areál nabízí příšerné umělohmotné hrnečky s tlemícími se kravami, velice nevkusné porcelánové talíře s kýčovitými pohledy na Svatou zemi a velice vkusné keramické talířky a misky s mozaikovými motivy. Odolám a koupím jen tři čokolády s kravičkou pro naše dětičky. Projdeme až do jídelní samoobsluhy, kde si dám něco hovězího s rýží. Ze suché rýže mi ujídá milá Janinka, alespoň kousek. Aby si měla po čem vzít prášky. Ten nový i ty ostatní, co si s sebou veze. Dám si alespoň dva kopečky místní vyhlášené zmrzliny z místního vyhlášeného mléka. Ale necítím to pravé nadšení. Jana zmrzku nemůže. Nemůže skoro nic. Mám stále obavy o její zdraví i obavy, jak najdu závěrečnou cestu k vybranému HI - Eilat Hostelu. Mám i obavy o nádrž našeho vozu, avšak v něm je tolik benzinu, že s ním dojedu do Ejlatu i zpátky sem. Tady jsem chtěl původně natankovat, ale nechci mrhat časem, a naštěstí ani nemusím. Benzin si tady vezmeme až cestou do Jeruzaléma. Teď si jen dopředu obhlédnu, kudy na tomhle nedětském dopravním hřišti mohu zajet k pumpě.

Nuže, vzhůru na Ejlat! Nejdříve kilometřík zpátky na sever na soustavu kruháků, podjet dálnici a pak již směrem na jih. Čeká nás závěrečných 42 kilometrů. Jedeme kolem odbočky vpravo do údolí Timna ke kamenným houbám a Šalamounovým sloupům. Úplně původně jsem plánoval tady zastavit cestou do Ejlatu. Ale stavíme se tu až při cestě na sever. Vlevo se nám asi v kilometrové vzdálenosti jeví nějaké letiště, na jehož jediné severojižní ranveji stojí jediné letadlo. Letiště se muselo vejít do toho jednoho a půl kilometru šířky, kterou činí vzdálenost mezi silnicí 90 a Jordánským hášimovským královstvím. ("Vítejte v Jordánsku!", pějí naše mobily.) Nejspíše to bude mezinárodní letiště Timna Airport, o jehož stavbě rozhodla izraelská vláda v roce 2011, a na jehož 3.600 metrů dlouhé dráze měla přistávat letadla už v roce 2016. Tak letadlo zde nejspíše přistálo, alespoň to jedno, avšak je rok 2017 a národní letiště přímo uprostřed Ejlatu tahle Timna zcela určitě zatím nenahradila. Je stále ve výstavbě, či spíše v provizorním dokončení v minimalistické úpravě, protože žádné stavební stroje aniž činnost nevidno. O deset kilometrů dále vidíme vlevo další letiště, také s téměř nulovým provozem. Osa jeho dráhy je od devadesátky vzdálena asi tři kilometry, což značí, že leží už v Jordánsku. "King Hussein International Airport", prozrazuje mapa.

A už se objevují vnitrozemská jezera plná slané vody, jež sem prosakuje z moře. Nedaleko se odsolují; tuhle vodu pije celý Eilat. Který už vidíme z mírného svahu ležet dole u moře, společně s jordánskou Akabou. Nejdříve však musíme projet checkpointem, který překračuje silnici (ne už dálnici) devadesát. Jana se diví, ale vysvětluju jí, že vjíždíme na území zvláštní bezcelní zóny, která se pozná tak, že některé produkty jsou tu dražší, než jaké lze zakoupiti jinde se clem.

První kruhák naznačuje, že jsme již přijeli do města, ale k dalšímu kruháku můžeme jet ještě sedmdesátkou. Za dalším kruhákem se už vlevo objevuje ranvej letiště, která rozřezává Ejlat na část obytnou a část hotelovou. Vlevo letiště, vpravo bloky domků v zahradách, rovně palmová alej ve středním dělícím pásu. Už můžeme jen padesátkou, to jsme opravdu ve městě.

Původně jsem chtěl odbočku k našemu dnešnímu hotelu najít podle počtu kruháků, ale odbočit musíme na osmém – pokud nějaký další nedostavěli. Kdo to má počítat?  Raději jsem si situaci předem obhlédl v mapách.cz v leteckém pohledu. Avšak ten je nezřetelný. Naštěstí držím ve vlastnictví papírový plánek města, který jsem si odminule uschoval do svého archivu papírových map. Uschoval – a včas našel! A tak podle něho jedu: Počkám na velký kruhák, první za letištěm, ten, ze kterého se dá jedině odbočit vlevo. (Před ním to znemožňuje letiště, za ním mořské pobřeží.) Ten ještě překonám rovně. Na dalším kruháku odbočím vpravo, a pak hned po deseti metrech na nekruhové křižovatce vlevo přes protivný pruh do správné jednosměrky, načež vjedu na parkoviště jednoho hotelu a projedu jím na parkoviště našeho hotelu/hostelu. A jsme pro dnešek doma! Jana na mne zírá s obdivem, jak jsem napoprvé krásně zaparkoval přímo před vchodem, obdiv k sobě cítím i sám. (Po tom katastrofálním kufrování včera!) Z Jotvaty jsme tu za plánovaných 35 minut.

A tak jsme nezahynuli v Negevu!

Jsou tři hodiny odpoledne, od Ben Gurionova hrobu jsme odjížděli v půl dvanácté. Dobrý čas, protože se už od dvou můžeme ubytovat.
 
A umýt si ruce. I to ostatní.

Pohled z terasy HI - Eilat Hostelu.

A přeparkovat, protože stojím na placeném parkovišti, a hotel inzeruje neplacené parkoviště. Které jsem si zamluvil. A chci si obhlédnout tu nejkrásnější ejlatskou pláž, Palm Beach, abych na ni mohl zítra Janinku zatáhnout. Na zítřek mám totiž naplánovaný odpočinkový den u moře. Teď se to velmi hodí!

Ale o tom až příště.

Prožito a přežito cestou z Midreshet Ben Gurion do Ejlatu v pátek 28. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 8. srpna 2017.

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Více o Sde Boker a okolí viz Šamanovy články z roku 2008 Mír nad řekou Zin
a z roku 2014  Mír pilných osadníků.

O cestě přes Negev a vyhlídce na kráter Ramon viz články z roku 2008 Mír kráteru Ramon
a z roku 2014: Mír nebezpečných zatáček (taky tam jsou pěkné fotky:)

A kdo by měl zájem o národní park Avdat (včetně fotek), může si o něm přečíst zde: Mír odolných obránců
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.