Nevymahatelnost práva je dnes většinou občanů chápána jako jeden z nejtíživějších problémů. Klade se za vinu zejména polistopadové době. Hodně o tom křičí zejména komunisté, kteří to právo v minulosti nejvíce zničili. Komunistický režim byl zločinný, ale důsledky jeho zločinů byly petrifikovány dnešní demokracií.
Neuvědomujeme si totiž plně, že komunismus byl skutečně zločinem, zločinné bylo i jeho právo. Dosud nechápeme, že nacismus a komunismus jsou ideologie velmi podobné. Zatímco německý fašismus byl po prohrané válce odsouzen, komunismus vesele kvete dál. Ale pokud komunisté právo porušili, je možno je i dnes žalovat a slavně zvítězit. Například:
Dva bratři Jeslínkovi se už v roce 1996, pouhých sedm let po pádu rudého práva, domohli toho, že jim nezávislý soud navrátil polovinu břevnovské vily. Rodinné vily, kterou jejich předci nechali v roce 1936 vystavět na rohu dnešní Michalovicovy a Tomanovy ulice. Rudé právo padesátých let nad vilou vyhlásilo "národní správu", od roku 1967 ji osídlil jeden z nejmocnějších mužů tehdejšího režimu, člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a největší pražská komunistická krysa soudruh Antonín Kapek. V rozmachu perestrojky zakoupila celou vilu v roce 1986 za necelých čtyřista tisíc korun jeho dcerka.
Která zde bydlí dodnes*. Jeslínkovi se do své půlky dosud nedostali, neboť pozemky patří paní Kapkové, přece máme právní stát, ne? A ve svobodném světě je nemyslitelné, aby kdokoli mohl zneužívat soukromého majetku třeba tím, že by ho pošlapal cestou na majetek svůj!
Zlaté římské právo! Na gramofonové desce Táto vzpomínej vzpomínal pan Werich svého krátkodobého studia na právnické fakultě. Jak přinesl mamince první státnici a řekl jí: Tady ji máš, a vetkni si ji třeba za klobouk. Načež studia ukončil, aby mohl pokračovat ve svobodném hérectví. Ale i Jan Werich, při své nedovzdělanosti, si pamatoval na ten starověký zákon, který dává povinnost majiteli pozemku umožnit hnát tudy krávy k napajedlu, není-li cesta jinudy. Protože však jedna kráva něco podoného nyní zjevně neumožnila, rozhodoval nakonec až soud ústavní, který pravil, že pozemky patří tedy Jeslínkovým.
Soud nižší instance zasedal toto pondělí* znovu, aby komunistickou loupež napravil. Soud zasedl, ale zatím chtěl jen upřesnit některé podrobnosti. Paní Kapková se cítí být psychicky atakována okem hyenistické televizní kamery, raději od jednání odešla. Hrozí jí, že přijde i o druhou půli vily, kterou nabyla v souladu s právem rudým. Ale až za několik let. Pak se možná odvolá ještě k ústavnímu soudu.
Jeslínkovi se mají. Do své vily stále nemohou vstoupit, ani zkontrolovat, co vlastně Eva Kapková s jejich majetkem provádí, ale mohou se těšit, že během několika málo měsíců, možná už na začátku příštího tisíciletí, se jim část ukradeného dědictví vrátí.
Mnohem hůř jsou na tom emigranti, kterým se v jejich bývalém domě rozvalila rodina ostravské komunistické bestie jménem Mamula. Mamulovci se nedají, zákony se musejí dodržovat, majetek předci nabyli přesně dle práva. Rudého.
Vzpomínám si, jak mne z celých těch procesů s bývalými komunistickými exponenty zaujala taková drobnost: Když estébáci zatkli a internovali rodinu jednoho ze zrádců, tuším, že Vlada Clementise, ale jistě něco podobného probíhalo i u Slánského a jiných, vrhly se do jejich bytu skutečné hyeny, bývalé rodinné přítelkyně. Rvaly se spolu o ložní prádlo i o porcelánový servis. Marta Gottwaldová měla přímý drajv a silnou politickou pozici, vyboxovala si pro sebe víc. Slánského i Clementise, jakožto zasloužilé komunisty, někdy v roce 1963 rehabilitovali. Posmrtně. Jejich rodiny se navrácení ukradeného majetku nedočkaly.
Rodina Gottwaldova se přikrývá ukořistěným damaškem snad dodnes. A mladistvý pan Gottwald, než vyrazí na sraz mladých komunistů, kde bude vykládat současné komunistické teze, že Vítězný Únor byl "demokratickým a svobodným rozhodnutím většiny občanů ČSR", se možná posíluje douškem chutné kávy právě z toho porcelánového koflíku po některém z bývalých předkových soudruhů.
Komunisté se dnes těší podpoře nezanedbatelné části demokratických a svobodných voličů ČR. Prosím tyto voliče - zeptejte se svých oblíbenců, z čeho vlastně pijí! A není v tom starožitném koflíku náhodou krev?
*Psáno v Praze na Lužinách ve středu 22. září 1999, v Neviditelném psu vyšlo den na to. Dnes na netu nedohledatelno.
(V textu bylo užito informací z článku Radka Bartoníčka "Bratři stále nemohou vkročit do vily, kde bydlel Kapek", regionální příloha Praha Mladé fronty Dnes, 21.9.1999)
PS: Ano, je to právě dvacet let, co jsem toto napsal. Ani internetová archeologie nevydoluje podobné perly z hlubin času a Astonova shořelého serveru, co měl tenkrát na záchodě. Ale některé věci je potřeba stále připomínat, i když si je už ani internet nepamatuje.
Ostatně v hlavičce mé neviditelně psí rubriky Šamanovo doupě se tehdy skvěl slogan:
"Šamana není radno dráždit, vidí do budoucnosti a pamatuje i na minulost!"
