Na druhém stupni ZDŠ se mi avšak samostatně zalíbilo v divadle Semafor. A když pak hity (vlastně šlágry) dojice S+Š začal zpívat i Karel Gott, byl jsem unesen. A pak přišel klip (v roce 1963 ještě „filmová písnička“) zdvořilý Woody, a to byla teda skutečná sranda. (Goťák ji zpíval - i když ji nenáviděl!) Nejpěkněji se mi pak líbilo zpívání pana Gotta ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (1964). Celý ten film byl skvělý a všichni jeho herci a zpěváci; skutečným skvostem, na který se dodnes vzpomíná je „nejlepší duet všech dob“ Je nebezpečné dotýkat se hvězd, který zpíval Goťák s Pilarkou.
Když už byl Semafor hvězdě, která padala vzhůru, těsný, zdálo se, že Goťák přejde na živější rokenrol. Píseň Trezor se v tom zdála utvrzovat. Jenže pak se nechal vtáhnout do „středního proudu“ a od té doby jsem ho už nemohl poslouchat. Vlastně - nemohl neposlouchat. Protože jeho písničky se slabomyslnými texty zněly všude. Jejich melodie jsou dodnes označované superlativy, jenže neustálým omíláním v rádiu a televizi byly pro mne nakonec vlezlejší než dnešní reklamy. A často se jim nedalo vyhnout ve veřejných prostorách, ve společné kanceláři nebo v rámci oblíbených rodinných estrád. Jeden čas mě duševně drtila píseň Mistrál. Psal se rok 1972, já byl na třítýdenní praxi v Tesle Holešovice, rádio tam bylo puštěné pořád, a z něj se stále linulo mistrál, mistrál! Abych přežil, vymyslel jsem si paralelní text, který jsem si současně s Mistrovým zpěvem pouštěl v hlavě:
„Odpusťte mi, drahý muži, že ležíte teď v kaluži
krve.
Já jsem vám to přece říkal, když jste tuhle píseň hýkal
prve.
‚Fouká vítr s vláhou‘, to mi buší hlavou,
píseň ta je klíč od ráje:
Kdo mi ji zazpívá, ten se smrti dívá
vstříc.
Mistrál. Mistrál!“
Mistr se ve své nedávné zpovědi přiznal, že jakožto pěvec romantických písní nebyl nikdy bojovník. A taky se nějak musel živit, že, jako my všichni. A jako elektrikář by si tolik nevydělal. Živili jsme se ovšem všichni - a většinou jsme nebyli bojovníky. Ale stejně jsme mu měli se ženou za zlé, že vzal roli dudáka Švandy v hudebním filmu Hvězda padá vzhůru (1974). Tak on Josef Kajetán už v tom roce 1847 napsal Strakonického dudáka aneb Hody divých žen jako pamflet proti emigraci. Tyl prostě mínil, že se má doma pracovat pro národ, avšak v kontextu doby to vyznělo hnusně. U Gotta šlo nejspíš o pokání za vlastní miniemigrace v letech 1968 a 1971. V roce 1968 to ještě nebylo trestné a spousta lidí po Srpnu tehdy v zahraničí vyčkávala, jak se to doma zvrtne (včetně Jiřího Suchého, kterého za flígr na jeviště Semaforu z Londýna přitáhl Jiří Šlitr).
Rok 1971 patřil už do jiné kategorie, a Goťák se ještě přitom venku nějak nelichotivě veřejně zmínil o poměrech v normalizovaném socialismu. Nakonec se ale vrátil. Pomohl mu v tom zřejmě i ponížený dopis, který poslal soudruhovi generálnímu tajemníkovi KSČ. Sám zpěvák existenci tohoto dopisu popíral, ale zjevně něco takového existovalo. Protože právě Husák v jednom z tehdejších svých hnusných projevů pronesl v přímém přenosu něco, jako že „jestli si pan Gott myslí, že nám tu bude dávat nějaké podmínky, tak ať si tam zůstane, my se bez něj obejdeme“. (Zajímavo jest, že tento hnusákovský projev dnes není nikde připomínán.) Nepamětník dnes asi nepostřehne, že onen polozapomenutý film byl vlastně protiemigrační propagandou. Asi ne, protože se to dnes vlastně nepřetřásá.
Jako se přetřásá Gottovo ostudného vystoupení, kdy mu bylo přečíst protichartistický paskvil na srazu kulturních pracovníků. (Pro upřesnění, nešlo o tu slavnou monstrakci Anticharty v Národním divadle 28. ledna 1977, kde se s velkou chutí prezentovala soudružka Jiřina Švorcová, ale o doplňující setkání, které se konalo následně až 4. února v Divadle hudby.) To si tenkrát chudák Gott opravdu nasral na hlavu, a dodnes se mu to po ní rozmazává. Z tohoto svého hříchu se však sám pro sebe vykoupil nijak známou písničkou „Kam tenkrát šel můj bratr Jan“, nazpívanou taky na začátku roku 1977, kdy „tenkrát“ mělo být 1969 a „bratr Jan“ měl být Jan Palach. Což asi málokdo pochopil, určitě ne nomenklatura, která přiřkla mistru pěvci téhož roku ofiš titul Zasloužilého umělce.
Dnes se tvrdí, že titul měl jen čestný charakter, znamenal však pro zasloužilce i možnost vyšších honorářů. Ještě vyšší honoráře dostávali (mohli tabulkově dostat) národní umělci, ale to bylo u Gotta asi jedno, protože ten měl v televizních honorářích zvláštní tabulku, danou extra sledovaností jeho pořadů. Šlo echo, že za jeden televizní koncert ve Slaném dostává sto tisíc korun* (dnes si to násobte asi tak dvaceti), a ty se natáčely tuším jednou za měsíc a vím že v letech 1973–1978. Jakožto hvězda německého Polydoru měl jistě mnohem více, a to byl asi největší jeho hřích v socialistickém Československu. Jehož režim mu nakonec přes všechny jeho občasné přešlapy proti bolševické morálce dovoloval zahraniční koncerty a nahrávací smlouvy. Ty mohly jít jen přes monopolní Pragokoncert, který si z honorářů bral nehoráznou polovičku. A neoficiálně i úplatky. (Smetanovo kvarteto tak muselo za koncerty v Japonsku zakoupit soudružce manželce jednoho z těch pragokoncertních estébáků novou tuzexovou kuchyni...*)
To, že je Karel Gott slušný člověk, skutečný gentleman, jsem si uvědomil právě až v souvislosti s těmi zahraničními honoráři od Polydoru. Jedinou další naší hvězdou ve stáji Polydoru byla totiž Hana Hegerová. Na její účet jednou přišlo možná sto (možná i víc) tisíc, které ale patřily Karlu Gottovi. Hegerová to brala jako svůj německý honorář a „v dobré víře“ ho utratila. Sumu sice později vrátila, to však u soudu neobstálo a ten ji poslal natvrdo na půl roku do lochu za „zpronevěru“. Celé to náramně připomíná plánovanou akci StB, aby známou a oblíbenou zpěvačku klepla přes prsty. Žádnej omyl!
No a tehdy se Gott opravdu projevil jako velkorysý slušňák, protože před soudem prohlásil, že ty prachy Hegerce nechá a zpátky je nechce.* Jenže je zpátky chtěly ty svině z Pragokoncertu, které samy onen „omyl“ (záměrně nebo ve svém bordelu) způsobily...
Ono by se dalo o zpěvákovi, který mi byl časem protivný, napsat mnohem víc. Však mu vyšlo přes 50 milionů desek (elpíček, cédéček, neboli „výlisků“ a „kopií“). Ale jenom jednu mám doma. Dal jsem ji jako vánoční dárek své ženě Ivaně v roce 1975 asi. Přímo na vnitřní kruhové nálepce jest napsáno „Ivanka“, aby se vědělo, pro koho to je. Tenhle dárek totiž nebyl zabalen, ale rozezněl se z gramofonu hned po zazvonění u stromku. A jde o jeden z dvou milionů kusů, které se prodaly v letech 1969-2004. (560.898 u nás a další milion a půl v zahraničí.)
A od té doby byly vytištěny jistě další miliony, kolik, to nevím, možná celkem až pět. (Poslední mně známá reedice vyšla v roce 2016 a je vyprodaná.) V každém případě jde o nejprodávanější českou desku. I když v Německu měla svou původní verzi z roku 1969 a Supraphon vydal až v roce 1973 polydorskou nahrávku s úpravami pro domácí publikum. Krom německých koled zazněly i české, místo německé směsky pak anglická koleda a italská píseň z 18. století. Zazněla i chrámová latina.
A že to bolševik dovolil, když tak klečel na Vánocích? No protože z toho měl náramné prašule, přece. I když se to nikde neinzerovalo, každý rok, co se vytisklo, to do Vánoc zmizelo z pultů i podpultů. (Podle dobového odhadu byly státní devizové příjmy za prodej Gottových nahrávek rovny příjmům za vývoz aut z mladoboleslavské Škodovky:)
Poslouchám tu desku i při tomhle písání. Byla natočena v září 1969 v pražském Týnském chrámu. Ach varhany, komorní orchestr, Pražští madrigalisté (ty by dnes soudruzi z KSČ(íny) k sobě nepustili), dokonalá chrámová akustika - a skvělý hlas Karla Gotta v nejlepší formě.
„Syn Boží se nám narodil a nás hříšné vysvobodil...“
Nakonec - Goťákovi to šlo nejen v chrámu, ale i v synagoze (viz jeden ze záznamů ČST z ledna 1968). Jak se říká - Bůh si nás tam hříšníky, už přebere...
Psáno v Praze na Lužinách dne 3. října 2019
