Jak na Liberec nespadla jaderná bomba

Pozorný posluchač

Už asi pětadvacet let jezdím v létě na jeden, dva týdny dovolenkovat se do Jizerek na Šámalovu chatu, (kde jsme s třídou měli v roce 1969 za doznívající svobody maturitní večírek). Jezdím tam každoročně, nejdříve se ženou Ivanou, když zemřela, tak s partnerkou Janou, když zemřela i ta, jezdím sám s kolem... Letos jsem si vzal s sebou notebook, abych do něj mohl ukládat fotky. No a najednou, jak tak jezdím a chodím po kraji, kde míjím pomníčky, jak mne oslovují místa, oživená skutečnými příběhy v mém připravovaném románu Paměť kamenů, tak mě napadlo, že v tom noťasu mám vlastně poslední verzi tohoto pospávajícího textu. A že bych ji mohl vzbudit. A že v Liberci je aktivní Fantasy klub, kam občas jezdím z Prahy jako autor i jako řidič jiných pražských autorů. A že bych v něm mohl něco přečíst, když už jsem v Liberci. (Přesněji dvanáct kilásků nad ním v horách.)

Milenky a vrazi

Zrovna probíhá soudní proces s fotbalovými šíbry a státní ouřednicí. Státní ouřednice přiznala, že měla s fotbalovým šíbrem milostný poměr, avšak krátký pouze. Jen co by mu schválila státní dotace z fondu ministerstva školství a sportu na jeho aktivity.

Možná ani není státní ouřednice žádná zločinkyně, o tom bude dumat nejméně pět soudních tribunálů. Ani fotbalový šíbr a jablonecký latifundista možná není zločinec, jen fotbalový šíbr a lafitundista, což není od sebe až tak daleko. Tenhle evidentně zlo činil, avšak možná v zákonném rámci. Nicméně oba byli v evidentním střetu zájmů.

Vodopády, hrad a kostel

Na Hamrštejně

Poprvé v životě jsem se podíval k vodopádům Černé Nisy, skrytým hluboko v kateřinském údolí pod zbytky skalního hrádku Jezdec. A to proto, že mi na Novou Louku, kde jsem byl bytoval o své dovolené, zavolal opravář z Mnichova Hradiště. Chcíplé auto, které mi odtáhl na začátku rekreace od Mladé Boleslavi až na Novou Louku a poté k sobě, mi přiblíží do Bílého Kostela. Takže si pro něj nebudu muset jet na kole kilometrů padesát, ale jen třicet. Vyrazil jsem až po obědě, protože jsme měli sraz domluvený na šestou hodinu večerní.

Takže jsem si naplánoval cestu pokud možno mimo frekventované silnice. Místo silnicí přes Bedřichov jsem se tedy vydal horami, lesy. Za přehradou na Černé Nise jsem se bral po asfaltce, zvané Uhlířská cesta (ne nadarmo se jeden místní vrchol jmenuje Milíř) k rozcestí Závory, což stálo jen trochu stoupání. Následoval spád po Kateřinské cestě k sedlu pod Javorovým vrchem. Ze zdejšího rozcestí láká cyklistu vlevo pohodlná asfaltka až na silnici do Liberce pod rudolfovskou přehradou. Už jsem tudy vloni jel. Ale já měl naplánované ty vodopády, takže jsem z asfaltky odbočil vpravo a po žluté značce se vydal přímo kolem Černé Nisy.

Kolem čtyř přehrad, ale vykoupu se v potoce

Kamenice pod přehradou

Když už jsem se ocitl na Nové Louce bez (stále ještě opravovaného auta), ale mám kolo, podívám se někam. Už dlouho, asi tak třicet let, jsem nebyl na přehradě na Bílé Desné nad Desnou. Mapa mi ukazuje cestu asi třicetikilometrovou, na převýšení se raději nepodívám. Někudy musím tam, někudy se musím vracet. S těžkým srdcem jsem pro cestu tam zvolil trasu přes Josefův důl. Do Josefova Dolu se jede dolu, ale nejdříve se musí do kopce ke Kristiánovu.

Štolpich rázu protistátního

Podivuhodně romantická a éterická Sissi, choť císařpána, u Sloupského potoka nikdy nebyla. Ale má tam desku. Zase.

..............................

Posledně jsem vyprávěl, jak jsem našel tajnou cestu zkracovačku od Nové Louky na sedlo Holubníku. Vylezete z ní na Nové cestě, kousek od křižovatky Pod sedlem Holubníku, právě uprostřed tříkilometrové asfaltky mezi Kristiánovem a tím sedlem. No, zkracovačka prodlužovačka. Ušetříte možná pár set metrů délky a padesát metrů převýšení. Ale počítejte nejméně půlhodinu navíc jako objevitelskou daň. A připočtěte pár škrábanců na nohách, když jdete v kraťasech. 

Co člověk zjistí na vlastní kopyta

Stručná zpráva z Jizerek

Hejnická bazilika s mým kolem

Do Jizerských hor zatím nezavítal kůrovec - tedy ne více, než je tam vždy k mání (viz lokalitu Na Kůrovci). Jsou stále vlhké a rašelinné, i když méně, než bývalo zvykem. Na Nové Louce nad Bedřichovem (780 m n. m.) je o pět až osm stupňů chladněji, než je obvyklé v podhůří. Vím to, protože jsem si na tamním lesním zámečku alias Šámalově chatě užíval dovolené. Jako už asi pětadvacet let, od té doby, co zámeček Lesní správa pronajala panu Polákovi a posléze jeho synkovi. Nejdříve jsem tu pobýval s milou ženou Ivankou, když umřela, tak s družkou milou Janinkou, no a teď už třetí rok sám, když ta odešla taky do éteru.