V podnělí jsem byl u svého očaře, aby se mi podíval na sítnici. V rámci mé kompenzované cukrovky tak činím každý rok, letos jsem si to trochu prodloužil, neb jsem se objednal až v srpnu. Očař měl narvanou čekárnu. Byl jsem sice objednán na určitý termín, nicméně rozkapávání vždy aspoň hodinu trvá. Vzal jsem si proto s sebou respirátor. Ještě před týdnem jsem byl negativí a za tu dobu jsem nekonal žádných rizikových aktivit, i kurz fotografování teď vedeme distančně. Předpokládám tedy statisticky za méně pravděpodobné, že někoho nakazím, než že někdo nakazí mě. „Moje rouška chrání tebe“, avšak „můj respirátor chrání mě“. Usadil jsem se v rámci možností poněkud stranou, za stoupačku, jež mne oddělovala od dvou dívek mého věku (65+). A učinil jsem dobře!
Jedna z těch dívek byla totiž dosti žvavá. Pochopil jsem, že doprovází svou přítelkyni k lékaři jako dobrovolnice, jež posléze pomůže téměř nevidoucí stařence ze schodů, avšak to byla nejspíš pouze deklarace. Spíše se chtěla vykecat, po celou dobu totiž téměř nezavřela hubu. Jedno z mouder, které sdělovala širšímu okolí bylo, jak je tahle mládež neodpovědná, neboť schválně nepoužívá roušek, mládež, a je jí jedno, mládeži proklaté, že my, chudáci důchodci, jsme ohrožená skupina. Věnoval jsem se sice svému sudoku (v Metru má velké čtverečky, to vidí i rozkapané oko), ale při téhle ageistické poznámce jsem se na onu řečnici pohlédna otočil. A seznal jsem, že sama svoji tlamu orouškovanou nemá! Už dopíjela kávu z automatu, který je v čekárně instalován pro slušné lidi.
Útlocitně jsem vyčkal, až dopije, avšak i potom pokračovala v hořekování na naši zkaženou mládež. Slušně jsem ji upozornil, že ačkoliv nadává na mladé, sama roušku nemá. Baba téměř vypěnila, že přece pila kafe! Jemně jsem odvětil, že teď ale kafe už nepije. Velmi nevrle si roušku narvala na ksicht, naštěstí jsem již byl volán k panu lékaři. Ještě jsem při odchodu zaslechl, jak si hlasitě stěžuje, že jsem ji „buzeroval“. Po proběhlém vyšetření (sítnice v normě) jsem na onen drobný incident upozornil pana docenta. Jen si povzdechl a pravil, že měl horší zákaznici, která při vyšetření (při kterém na vás vyšetřovatel sedí za svým přístrojem téměř tváří v mordu) odmítala roušku použít. Když jí marně upozornil už potřetí, pravila, že se nenechá terorizovat a bude si na pana doktora stěžovat. Načež práskla dveřmi.
Lidi, buďmež rozumní! Nosmež na obličeji ochranné pomůcky, to je to nejmenšní, co můžeme udělat. Rouška ochrání v 50 % případů, respirátor v 75 %. Avšak my, co tu roušku nosíme, nenosmež zase frňák vysoko nad epidemiologickými nedouky a disidenty! Mohl by nám totiž vyklouznout zpoza roušky, a odhalený nos nechrání ani okolí, ani nás. Rovněž nosit roušku celý týden není moc účinné, tedy k ochraně, přispívá to spíše k nákaze nejen koronavirem! A to: Množí se zde bakterie, a jak ukázal test serveru iDnes, i plíseň! Občas i stafylokok, ten zlatý. Přesto tak činí – podle výzkumu agentury IPSOS pro společnost RESPILON – 15 % brutálních Čechů. Tedy že nosí roušku celý týden. (Aha! Proč že si měním ponožky každý den? Aby se mi nevrátila vojenská plíseň, když jsem nosil roušky, pardon, ponožky, celý týden!) Ale ani nosit roušku celý den, jak činí 40 % brutto registrovaných obyvatel, také není moc platné. Rouška by se měla měnit po každém použití. Jednorázovka pak vyhodit (zabalená do umělohmotného sáčku), bavlněná zase sterilizovat alespoň pětiminutovým varem. (Po čase si zkontrolujmež, jestli se padesátkrát vyvařená rouška náhodou nerozpadá, případně nepouští vlákna a prach.)
Dvě procenta lidí nenosí roušky z ideologických důvodů. My ostatní bychom nad ně neměli zvedat nos, ale chytit se za něj. Jenom 16 % populace mění roušky po každém použití. Které by nemělo býti delší než dvě hodiny, případně do zvlhnutí, protože na vlhkém podkladě se množí viry a bakterie, a tak jejich použítí začne být kontra-produktivní. Tady je možná potíž, že i při masivním nošení roušek se epi-demi situace neuklidňuje. Ano, nosmež roušky, jak vyzývají i přední čeští vědci. Já jako nepřední český technik vyzývám:
NOSME ROUŠKY DOBŘE!
Mimochodem, koupil jsem si na jaře i respirátor dvojku, jiný v lékárně neměli. Platil jsem 130 korun, a myslel jsem, že dostanu celý balíček. Houbeles! Paní magistra roztrhla balíček před mýma užaslýma očima a podala mi jeden (číslem 1) kus FFP2. Až na přímý dotaz odpověděla, že chrání jen osm hodin… Za pár dní byl jeden kus v lékárně už za 113, nedávno jsem si koupil pár jednotlivě zabalených kusů po 89,- u pumpy (když tankujete plnou, pak vám další platba nepřijde tak odpuzující). Jo, ano, dostal jsem i jeden kus od vlády.
Naštěstí mám dost roušek z jara: od radnice jsem dostal jednu, od synkovy přítelkyně dvě (jednu jsem zpopelnil při vyváření), a další čtyři od dcerky, holky šily. A měl jsem taky pár jednorázovek ještě z dřívějších dob. Jo a dostal jsem jich pět od vlády.
Dopsal jsem, skláním nos, a nakonec ještě prozradím poslední pravidlo, i když ho málokdo dodržujeme: Nesahejmež si na roušku holýma rukama. Když se to už stane, umyjmež si ruce. (Když píšu umyjmež, tak myslím umyjmež dobře.) Když někam jdeme, mějmež s sebou aspoň jednu roušku náhradní. V pytlíku.
A teď jdu vařit rouškovou polívku. A pak pytlíkovou. V různých hrncích…
Buďte zdrávi!
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 16. října 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat