Tento den se narodil Karel IV., český král a římský císař. Vzpomínáme jeho nedožitých 705 let. Tento den v roce 1921 začal zasedat bolševický výkonný výbor ČSSD, který během dalších dvou dnů přerostl v ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Dnešní KSČM slaví 100 let svého trvání. V tento den roku 1948 vznikl Stát Izrael. Vlastně - nevznikl.
Když jsem byl malej, tak jsme se ve škole o tom prvním datu vůbec neučili. Ani o tom posledním. Zato o předvoji dělnické třídy, to jo. To do nás hustili horem dolem. Dokonce i ve stranickém tisku konkurenční Československé strany socialistické. Takhle - konkurenční. Socialisté byli součástí Národní fronty, předsedu jim najmenovali komunisti, ale ani ministra jim nedali, protože nekolaborovali tak jako plojharovští lidovci. Svobodné slovo mělo stejné články jako Rudé právo, jenom titulky se lišily. (Mimochodem tato nehoráznost se objevuje dodnes, ovšem z jiných důvodů než dříve.)
Svobodné slovo ale mělo sobotní přílohu, kde byla i rubrika pro děti Slovíčko, a kvůli té příloze a určité lidskosti a odlišnosti od RP (v titulcích a komentářích a v přiložených povídkách) měla máma předplaceno právě to sobotní vydání. Kromě Slovíčka jsemsamozřejmě četl i Slovo, takže jsem byl o všem našem i světovém dění náležitě informován. Bylo jsem velmi chytré dítě! "Chytrej jak rádio," jak se tenkrát říkalo. A ano, rádio jsem taky dychtivě poslouchal. Takže jsem byl vždy dobře zpraven o hranici na Odře a Nyse (Nise, ale vyslovuj to keltské jméno tvrdě!), kterou se západoněmečtí revanšisté chystají narušit. A co jsem toho věděl o sionistech a Izraeli, jehož válečnická politika byla v područí amerického uól strítu! Znal jsem vše o Ostrovu svobody Kubě, jehož lid vedl bandita Fidel Castro. (Slovo "bandita" k Fidelovi přiřadil AZ magazín, časopis politické správy Ministerstva národní obrany v popisku k jedné fotce na poslední stránce někdy v roce 1957, jak si pamatuju; to ještě jeho loupežnická banda v horách nebyli "partyzáni".) Silně jsem prožíval berlínské krize i tu kubánskou. Silněji než naše Civilní obrana.
To jsme několikrát ročně trénovali útěk před atomovým bomardováním Liberce, ve školní tělocvičně si nasadili chobotnaté masky a poslouchali instruktáž, jak se bránit před účinky výbuchu (doporučuju nezanedbat ochranu před opožděným působením tlakové vlny - tedy obou vln, i té pozdější vratné, hodí se vědět i při pádu meteoritu). Ale když se kubánská krize hrotila ke globální jaderné přestřelce, Bé padesátdvojky s jadernými bombami na palubě létaly nad imperialistickým Německem až k našim hranicím, kde se otáčely, sovětské ponorky se skrývaly poblíž Ameriky a americké kryty pro civilní obranu se otevíraly, tak přesně ten den jsme šli s Pionýrem na vycházku. Naše CO nereagovala a do krytů se schovali jenom papaláši.
Byl jsem tak chytrej už odmala. Táta se s mámou rozvedl, když mi byly tři roky. Máma i macecha se vzácně shodly, že bych se neměl s tátou stýkat. A tak jsem do toho tátova baráku v Rochlicích, kde jsem měl z příkazu soudu jednou za dva týdny "styk z otcem", tak jsem tam jezdil hlavně za bábou a dědou. V sobotu po škole (ještě nebyly víkendy) tramvají dvojkou. A když měl vlečňák otevřenou plošinu, tak jsem stál na té zadní. Tátovi rodiče mě záměrně nějak nevychovávali, k normálu jsem zde tíhl díky samozřejmému duchu první republiky. Děda vždy na 28. října vyvěšoval československou vlajku, v té době asi jako jedinej soukromník v Liberci. A dělal to oficiálně k výročí svatby, kterou měl s babičkou Emou Vobořilovou právě ten den v roce 1918 na liberecké radnici. V šedesátkách, kdy se už leccos "smělo", se soudružka učitelka strašně divila, že nikdo ze žáčků neví, kdy vzniklo Československo. Někteří věděli, že 7. listopadu 1917 (spletli si to s VŘSR), jiní, že 9. května 1945 (spletli si to s Osvobozením Rudou armádou), další, že 25. února 1948 (spletli si to s Vítězným Únorem). Jenom Kovanic znal správné datum. Soudružka byla zcela šokována. No ale od koho se to ti chudáci děti měli dozvědět?! Ve škole jim to neřekli. Doma každej raději držel hubu. Ještě před pár lety komunisté posílali do vězení lidi, kteří si v hospodě otevřeli ústa za "schvalování kontrarevoluce v Maďarsku". Ostatně to dělali dnes slavící komunisté i později - za zpívání Krylových písniček nebo za "urážku představitele světové socialistické soustavy" (toho kreténa s huňatým obočím Brežněva).
"Naši", tedy mámini rodiče, které jsme do Janova Dolu jeli tramvají jedničkou nebo trojkou vyžírat každou neděli, ti mne nevychovávali ani náznakem. Děda byl podle toho, že před válkou sloužil v čs. armádě, konkrétně v Mladé Boleslavi na hradě, kde byla tenkrát kasárna, a že máma po válce "osidlovala" pohraniční Liberec z pevnostního města Jaroměře, ten byl za války nejspíše ve vládním vojsku, a tak si nevyskakoval. Nakonec ho po roce 1948 vyloučili z KSČ - kam nikdy nevstoupil. Sloučil ho tam společně s celou ČSSD zrádný předseda Zdeněk Fierlinger, kolaborant s KSČ a agent NKVD. A děda Hejtmánek pak při prověrkách prý nevěděl, kdo byl Marx...
Máma se taky nevyjadřovala. Jen se na mě divně dívala, když jsem ji jako malý rozumbrada vinil z rasismu - protože myla ve dřezu zvlášť bílé a zvlášť černé nádobí!!!! (Ach jak se to opakuje - jako stále větší groteska...) Díky rodinným knihovnám jsem aspoň věděl, kdo byl Karel Čapek a znal "žluté nebezpečí" (ze svázaných předválečných krváků a "dobrodružných příběhů" - i s ilustracemi!).
Ale stejně jsem byl chytrej, později dokonce jak televize. Konkrétně televize Orion z Maďarské lidové republiky. Z ní jsem se v červnu roku 1967 dověděl o izraelské agresi proti demokratickým arabským státům, našim spojencům. Důkazem bylo i to, že zrádní sionisté po šesti dnech porazili hrdinně se bránící arabský lid. Z Československé televize jsem se nedověděl další věci.
Že 14. května 1967 mobilizoval Egypt. Načež požádal OSN o odvolání všech jednotek mírových sil ze Sinajského poloostrova. Načež mu OSN vyhověla! Načež egytské divize nakráčely k izraelským hranicím. 22. května uzavřel Egypt pro Izrael Tiranské úžiny. Už dříve nesměly izraelské lodě používat Suezský průliv a veškerý svůj obchod s Asií mohl Izrael obstarávat pouze obeplouváním celé Afriky. Už toto byl akt arabské agrese. Podle Arabů však "už samotná existence státu Izrael je agresí". Egypťané se spojili s Jordánskem a začali vyřvávat, že zaženou Židy do moře. Tehdejší jordánská hranice s Izraelem byla vzdálena asi 15 km od Středozemního moře, teoreticky to šlo snadno. (Dnes je tam "Západní břeh".) Izrael nemá kam ustupovat, Izrael nemá území, na kterém by si mohl hrát na obranné boje. Pročež zaútočil jako první. Jedině tak se mohl zachránit.
Jenže kdo zaútočí jako první, je přece agresor. Byl jsem ve svých telecích šestnácti chytrej jak Rudý právo, jako rádio a jako televize dohromady. Dokonce jsem tenkrát jednu ze vzácných chvil, kterou jsem strávil s tátou, promarnil tím, jak vášnivě jsem mu dokazoval imperialismus sionistů. (To už jsem věděl, že můj dědeček byl Žid; táta měl na ruce vytetované číslo z Osvětimi a jeho dva bráchové byli zavražděni v Dachau. Neměl jsem tedy nic proti těm Židům - ale Izraelci jsou sionisti v žoldu amerických imperialistů, ne? Co ti mají se Židy společného?) Táta na mě čuměl s otevřenou pusou a nemohl tomu uvěřit. Měl proti mé argumentaci nějaké výhrady, ale zcela jsem ho na hlavu porazil "svými" argumenty.
Uplynulo pár měsíců, vypuklo Pražské jaro, bolševik zrušil cenzuru (na kterou se už tak od ledna spousta neposlušných publicistů - obrodných komunistů - neohlížela), můj oblíbený čtrnáctideník Letectví a kosmonautika začal přinášet technické informace z Šestidenní války (ze kterých šlo odvodit i ty netechnické informace), na veřejnost pronikly projevy z loňského červnového zasedání Svazu spisovatelů. Pavel Kohout tenkrát použil paralelu současného Izraele a předválečného Československa. A šlo mu to dobře - včetně otázky:
"Kdyby bylo Československo v roce 1938 namísto kapitulace vypálilo první ránu, mohl by ho někdo ze spravedlivých soudců tohoto střetnutí označit za agresora? V morálním smyslu sotva."
Jo, to byl ten slavnej sjezd československých spisovatelů, který patřil k těm kamínkům, ze kterých pak spadla lavina v osmašedesátem roce. Obrodnou lavinu zarazil až "vstup bratrských vojsk na naše území" 21. srpna 1968. Až když jsem na vlastní oči uviděl okupační tanky, díry po kulkách na fasádě, kaluže krve na dlažbě před radnicí - a slyšel to nehorázné lhaní na drážďanské stanici "Feltava", tak se mi rozsvítilo (skoro) definitivně. Mířily na mne hlavně samopalů i ještě kouřící pistole, a já si říkal - ty vole, celej život se bojíš jaderný války, že na tebe Amíci hodí atomovku, a pak tě zastřelí nějakej Rusák samopalem!
Byl to smutný podzim. Přesto jsem však v tátově tváři viděl ulehčení, ba i úsměv, když jsem mu tehdy přiznal:
"Tati, s tím Izraelem jsi měl pravdu!"
A Izrael právě dnes, kdy toto píšu, tedy 14. května 2021 své 73. výročí - neslaví. Izrael slaví mnoho svátků. Většina židovských náboženských svátků vychází z historické tradice - krom svátků biblických. Připomínají vždy nějaké důležité okamžiky v životě národa - třeba Pesach se slaví v den, kdy se Židé vydali na cestu z egyptského otroctví. Purim zase připomíná zamezení prvního šoa, kdy se mohli perští Židé postavit proti těm, kteří je chtěli zahubit. Tehdy se vysvobodili z intrik zlého vezíra Hamana, který je chtěl bezpodmínečně a absolutně vyhubit. Načež visel na kůlu i se svými syny. A král Achašvéroš dal Židům právo, "aby se postavili na obranu svých životů, aby vyhladili, povraždili a zahubili všechnu válečnou moc národa a krajiny těch, kteří by je napadli". A bylo těch zahubených nepřátelů 75 tisíc. (Proč vy idioti dnešní Peršané, paleoarabové a islámští teroristé, proč si nejdříve nepřečtete knihu Ester, než se pustíte do izraelského národa - který má dnes svůj stát a své ozbrojené síly?!)
Ale i svátky z nové doby se stávají svým způsobem svátky náboženskými, jako právě 5. Ijar, kdy byl v roce 5708 od stvoření světa vyhlášen samostatný židovský Stát Izrael. Který své svátky slaví dle slunečně-lunárního židovského kalendáře, ve kterém letošní 5. Ijar proběhl už 17. dubna. Jenže protože byla sobota, tak měla přednost oslava šabatu - přes něj vlak nejede (jede přes něj jen tank). Oslava Jom ha-acma'ut proto byla přesunuta na čtvrtek 15. dubna, přesněji na 3 Ijar. No a protože podle židovského kalendáře (a taky staročeského, který má svůj ciferník na pražském orloji) začíná den už po západu slunce, tak se v Izraeli slavil Den nezávislosti ve středu 14. dubna večer.
Tohle zvládne opravdu jen inteligent!
Ale on ani ten Karel IV. by dnes nezapaloval sedm set pátou svíčku. Protože slavil ještě podle juliánského kalendáře...
Jako mladej trouba jsem byl hrd, že mám narozeniny ve stejný den jako KSČ. (Smích v sále.) Později na to, že slavím ve stejný den jako Stát Izrael (rozpaky v sále). Však i v současnosti různí světoví státníci blahopřejí Izraeli ku státnímu svátku (který tam už dávno uplynul) právě dnes. Tak proč bych se i nadále nemohl pyšnit? Jenom jsem o tři roky mladší. Roku 1951 tedy připadl 5. Ijar na 11. května, jenže to byla taky sobota, takže se oslava třetího výročí nezávislosti přesouvala stejně jako letos na noc ze středy na čtvrtek...
Shodou okolností se 14. května narodil náš svědek Pavel Kolínský, tedy svědek mé svatby s Ivanou Rezkovou (✡2013). Dnes by mu bylo 95 let. Shodou okolností se právě 14. května narodil i Mirek Zahrádka, tatínek mé druhé ženy (neregistrované partnerky) Jany Rečkové (†2018). Dnes je mu právě 90. (Bohužel to pan profesor kvůli dlouhodobé nemoci moc nevnímá. Ale je doma v péči své ženy Anny.)
Na tyhle datové sourozence jsem pyšný stejně jako na Izrael a Karla IV. Ale století komunisti by měli odejít na hnojiště dějin!
Psáno zvesela v Praze v pátek 14. května 2021 v den mých 70. narozenin - kdyby to někdo nepochopil nebo neuměl spočítat.
PS: Děkuji všem za už došlá i za budoucí přání, esemesky, telefonáty, maily, odkazy na FB, a tak všelijak. Musím běžet, abych stihl podpůrnou demošku před izraelským velvyslanectvím ve tři odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat