Přes Pražačku, nákladové nádraží Žižkov a Strašnice se táhla linie obrany východní části Prahy. Až sem postoupily německé tanky od Českého Brodu a na těchto místech se rozhořely nejtvrdší boje. Z tohoto směru se do centra Prahy Němcům nakonec nepodařilo postoupit. Žižkov zůstal za Povstání "svobodnou republikou". Ale těžce za to platil.
Teď vám opíšu, co jsem našel v knize Oty Holuba "Smrt na prahu vítězství" (Magnet, Praha 1975). Je to samozřejmě poplatné době vydání, jsou vynecháni vojáci ROA (ti ale na východě Prahy nezasahovali), odsouzeno příměří, podepsané ČNR atd., ale některá fakta jsou tam popsána reálně. A hlavně - Holub ještě mluvil s pamětníky, přímými účastníky bojů. Doslova opsaný text je v uvozovkách:
"Statný pětašedesátiletý Václav Urban byl milým společníkem a výborným vypravěčem. Listoval v seznamech zpracovaných před třiceti lety... Štercl, Rendl, Šindler, Šerkop, Pánek, Kirchmanové...
...pět mužů se dvěma puškami a jednou pistolí ve čtyři hodiny v neděli ráno 6. května obsadilo statek na Pražačce. Teprve k ránu přicházeli další bojovníci a první bojová skupina rostla - sedm, deset, dvanáct, čtrnáct mužů! Už měli více pušek, granáty, pancéřové pěsti. Ale proti sobě zkušeného a surového nepřítele, který odrazil dva marné útoky slabě ozbrojené I. a II. skupiny, směřující proti kulometným hnízdům nacistů v parku. To již v celém okolí přehradily všechny ulice mohutné barikády a jejich obranu v Mladoňovické a části Svatoplukovy (dnes přejmenovány - JK) a Jeseniovy ulice převzala Urbanova skupina.
´Už jsme měli první padlé,´... vzpomíná Václav Urban. ´Se mnou šel syn lékárníka, student. Podával mi střelivo, když jsem ostřeloval obsluhy německých kulometů. Měl jsem starou pušku, ale přesnou! Na padesát kroků bych špagát přestřelil... No a ten hoch lezl se mnou a dostal to tam!´
V neděli se povstalci už dvora nezmocnili, naopak. Museli se stáhnout za barikády, do ulic, protože nacisté, přesunující se za svahem nad tratí od Památníku i ze školy, byli před palbou barikádníků kryti a útoky proti nacistickým kulometným hnízdům se zhroutily. Teprve když se kulomety IV. bojové skupiny se střech domů ve Wiklifově ulici (dnes asi Viklefova - JK) zastřílely na postavení nacistů, začalo být horko i Němcům a přešla je chuť na pronásledování barikádníků.
Noc uběhla celkem klidně. V pondělí (7.5.) ráno se ve Václavu Urbanovi probudil starý tankista, který se ve třicátém roce seznámil se staříky "Renaulty" u milovického pluku útočné vozby. Když se dozvěděl, že na nákladovém nádraží stojí bez užitku "stíhač" bez kanónu, poslal pro něj své mechaniky - bratry Kirchmanovy. Když přijeli před velitelství, tváře povstalců se zklamaně protáhly. V čelním pancíři se šklebila velká díra po chybějícím kanónu a masce, kterou byla vidět celá osádka."
Ve Štýbrově slévárně na Kolárově náměstí tank upravili:
"Otvor po kanónu překrývala přivařená tlustá železná plotna, určená nejspíše původně jako masivní poklop jakéhosi kanálu. A nad ní svářeč propálil do pancéře malou střílnu pro kulomet.
´No a to už jsme byli páni. Namontovali jsme do tanku kulomet a rozváželi po nejohroženějších úsecích Pražačky posily a zasahovali tam, kde nacisté chtěli zaútočit...´"
Velitelem tančíku se tedy stal praporčík Václav Urban, jako řidiči se střídali automechanici bratři Miroslav a Václav Kirchmanové, kulomet obsluhovali Petr Straka a Václav Plešák.
"Když se však v pondělí odpoledne ve dvě hodiny objevilo na Chmelnici sedm nepřátelských tanků, které ve tři hodiny dojely ke škole a ve čtyři dva z nich se rozjely proti ulicím, ústícím do Poděbradovy třídy (asi dnešní Koněvova - JK), musel Urbanův kulometný stíhač rychle zmizet. Proti tankům se rozeběhlo několik povstalců s pancéřovými pěstmi.
´Já sám jsem se jen bezmocně díval z ulice na německý tank a pak jsem najednou uviděl postavu ve výkladě u ševce. Zamířila na tank, když se právě obracel. Ještě před chvílí jsem těm klukům vysvětloval, kam mají mířit. Zablesklo se a ze zasaženého tanku vyšlehl oheň. Zasáhl jej student Čeněk Tetauer. Druhý nacistický tank se zastavil a rychle couval. První i druhá bojová skupina využila příhodného okamžiku a znovu jsme zaútočili...´
V noci na 8. května nacistické tanky ještě několikrát vyjely do palebných postavení, ale nakonec vyklidily Pražačku a ustoupily, až na jediný, na Libeň a do Karlína. Před posledním pancéřem SA-mani a vojáci v úterý (8.) dopoledne hnali ženy a děti proti barikádám.
´Víte, když podobnou hrůzu před sebou vidíte, chtěl byste hned něco udělat, zničit ho první ranou, rozbít, zapálit a přitom víte, že jste vlastně bezmocný...´ vzpomíná na kritický okamžik 8. května Václav Urban.
Fašisté se zastavili. Možná, že slyšeli, jak Mladoňovickou ulicí duní pásy tanků. Že nejsou jejich, pochopili okamžitě. Do středu Prahy se žádné jejich jednotce z východu nepodařilo proniknout."
Byly to tanky od strašnického vysílače Českého rozhlasu. Odpoledne 7. května 1945 se kolem něj rozmístila celá tanková rota - tři tanky a dva obrněné transportéry.
"Zatímco se kolem strašnické vysílačky osmého května situace přece jen uklidňovala, od blízké Pražačky zaznívala prudká palba. Tankisté se pokusili projet Mladoňovičovou ulicí již sedmého května, v pondělí, ale brzo se vrátili. Další cestu přehrazovaly mohutné barikády a jejich hlavním pondělním úkolem byla přece jenom ochrana vysílačky. Netušili, že několik desítek obránců sousedního úseku prožívá nejtěžší okamžiky povstání.
Teprve osmého května projely tři stíhače a dvě "housenky" mezi bloky skladišť žižkovského nákladového nádraží. Od školy na Pražačce je nacistické kulomety zasypávaly palbou. Konečně tanky vjely na Mladoňovičovu ulici. Ale než vysunuly hlavně svých zbraní za rohy domů, mával na velitele roty urostlý muž ve francouzské přilbě, který ani na chvíli neodložil svou pušku. Po chvíli vyjednávání na velitelství v Jeseniově ulici si plácli. Tank I. bojové skupiny praporčíka Urbana společně s ostatními vozy roty zaútočí na hlavní odpor - školu, obsazenou SA-many elitní standarty Feldherrenhalle, kteří se na Pražačce opevnili. Bude nutno ještě ujednat součinnost s ostatními skupinami úseku a mohou vyrazit."
Nakonec ale k útoku nedošlo. Kapitán Hradil znovu vyjednával s osádkou školy, která držela rukojmí. "Kolem páté odpoledne spatřili barikádníci proud mužů v nacistických polních uniformách, kteří po zuby ozbrojeni, s kartóny nábojů i zavazadly pod ochranou kulometníků, opouštějí školu. SA standarta Feldherrnhalle vyklízela pozici a dlouhý had nacistů se stáčel po silnici ke Karlínu a Libni.
Rojnice barikádníků se připlížily ke škole. O půl šesté večer 8. května byla se stožáru stržena nacistická vlajka. Brzy potom nalezli povstalci hromadný hrob třiceti bestiálně umučených zajatců. Nacisté však beztrestně mizeli dolů ke Karlínu. Vrahy chránila nesmyslná dohoda, kterou s nacistickým velením uzavřela Česká národní rada a velitelství Bartoš."
Padlí hrdinové mají dodnes u vchodu do budovy současného gymnázia svoji pamětní desku, v tyto dny obvykle ozdobenou věncem. Myslím na ně. Protože zase můj tatínek se právě 5.5. 1945 znovu narodil. To když přijely do Gusenu, pobočky koncentráku v Mauthausenu, americké tanky 1. čety Troops D od 41. průzkumné roty vedené velitelem Stuff Sergeantem Alem Kosiekem.
Dík Ale, dík Vašku, díky Čeňku...
Psáno v Praze dne 4. května 2005, poprvé vyšlo na NP den poté, pro dnešek změněno jen pořadové číslo výročí.
Informace o dění na Pražačce a dalších nacistických válečných zločinech v Pražském povstání jsou uvedeny i na stránkách Ústavu pro výzkum totalitních režimů, odkud jsou převzaty i fotografie.
