 |
| Časy |
Ovšem získání takové cenné věci neslo i své problémy. Mohl bych o ně přijít! Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se kam to schová. A kam schovat hodinky, když si chce člověk zaplavat a hodinky vskutku neoplývají vodotěsností? A na přírodním koupališti není k dispozici kabinka, natožpak sejf? Od kamarádů jsem dostal dobrou radu: schovej si hodinky do levé boty. I činil jsem tak dlouhá léta, a ono to vskutku fungovalo. Nikdy nikdo mi neukradl ani hodinky, a ani tu botu.
Tedy v době, kdy jsem byl malej. Kolem roku šedesát. A ještě připusťme, že Liberec byl – přes všechnu svou krajskou důstojnost a historickou důležitost – víceméně maloměstem. A možná jsem měl i štěstí, ale neslyšel jsem o nikom, že by mu jeho levou botu někdy někdo vykradl...
Rovněž tak stan byl domem, jehož nedotknutelnost byla ctěna. Když jsme s mámou stanovali v Jizerských horách na Černé Nise a šli jsme na výlet, brali jsme si s sebou ovšemže doklady a peníze. Avšak většina věcí samozřejmě zůstala ve stanu. Ten však bylo potřeba zabezpečit: pořádně zamknout na olivy, později zatáhnout zip až do konce. Vzhled stanu nesměl nikoho nechávat na pochybách: Tento dům je nyní opuštěn, nerušte jeho soukromí! A fungovalo to. Avšak už kolem roku sedmdesát jsem slyšel neuvěřitelné zvěsti, že se našli nějací zločinci, kteří stany vylupovali!
K desátým narozeninám jsem dostal kolo značky Junior. Nebyl tak luxusní, jako Favorit staršího bráchy, který měl dokonce přehazovačku (trojkolečko). Ale jezdit na něm bylo mnohem pohodlnější než na dědečkově kole, kde jsem musil šlapat pod rámem. Kolo mi otevřelo nové obzory. Drandil jsem nejdříve kolem našeho baráku. Ale pak jsem se vydával dál. Za půl hodiny jsem mohl být na svazarmovském letišti. U jedněch či druhých babiček a dědečků. Za čtvrt hodiny na Lesním koupališti. Kolo nešlo schovat do levé boty - stejně mi ho nikdo neukradl.
Ke svému majetku, který mi umožňoval tu nádhernou svobodu, jsem se nechoval vždycky ohleduplně. Nemazal jsem ho pravidelně. Kolo jsem čistil, až když bylo od bláta zapraseno k nepoužitelnosti. Užíval jsem si ho do poslední možné chvilky dne, než jsem už opravdu musel jít k večeři. Pak jsem pospíchal, a často jsem kolo ani nezamykal do sklepa, ale nechal ho stát před ním. Anebo dokonce opřené před domem. Samozřejmě, že ne všem na očích! Měli jsme do našeho dvouletkového domu z boku takový sjezd do sklepa, tak u těch bočních dveří pod terénem jsem ho nechával. Ale jenom do té doby, než nějaký lupič ukradl ve sklepě z bráchova Favoritu tu jeho vzácnou přehazovačku... No ale vždyť právě ten sklep nebyl bezpečný, mohlo by se říci. Avšak ta krádež mi ukázala, že se přece jenom krade, a kolo, opřené před domem – třebaže uschované před přímým pohledem – by mi někdo mohl vzít mnohem jednodušeji...
Tak tedy mým dětem ukradl na konci osmdesátek kdosi kola ze sídlištní kočárkárny. Vlastně vybílil kočárkárnu do mrtě. Ale největší nebezpečí pro dětské cyklisty dnes představují auta. V mém předpotopním dětství se automobilový provoz pohyboval na stupni nula až jedna. V celičkém Liberci se nevyskytoval jediný světelný semafor. (První se objevil v roce 1970 na Gottwaldově/ Soukenném náměstí, aneb Tuchplace, jak říkávala babička od táty.) Nejčastěji jsem jezdil bočními uličkami s mlatovým povrchem. V ulici Ant. Beera nebyl například na takové ulici problém hrát fotbal: patami jsme si vyryli okrajové čáry, školní brašny vyznačily branky, a už se hrálo. A když náhodou přijelo auto, zastavilo a počkalo, až jsme si branky uklidili. Pak opatrně projelo – a mohlo se hrát dál.
Svůj bicykl jsem si nezamkl ani 21. srpna 1968, když jsem na něm přijel k radnici. Ten den nehrozilo, že by mne přejelo auto, spíše tank. Opřel jsem si kolo o historický meteorologický sloupek za radnicí, tam, kde před hodinou nějaký voják okupantských armád Varšavské smlouvy zastřelil člověka. Stálo tam i po několika hodinách a několika dalších mrtvých. Něco takového jako zámek na kolo jsem v té době ani neznal...
V létě jsme jezdili na kole, v zimě na lyžích. Ať už běžky nebo sjezdky – o polednách se zapíchly do sněhu před hospodou. Někdy se braly hůlky dovnitř – ale ne kvůli obavě z krádeže, avšak, aby se nepomíchaly s jinými. No, děje se tak i dnes. Ale mimo horská střediska – a mimo sjízdné silnice. Po kterých lupiči mohou rychle zmizet i se vzácným úlovkem.
Doba se trochu změnila. Dneska bych si s sebou cennosti na přírodní pláž nebral. Proto, když jsme kolem roku nula jezdívali na Slapy, nechávali jsme si je se ženou v autě. Do té doby, než nám někdo vykradl kufr. Ano, policajti kolem parkovišť rozmístili cedulky s nápisem: Auto není trezor! Ale stan trezor býval. Nebo levá bota.
I tenkrát, když nám na Slapech vykradli auto, levá bota mi mé Paljóty s moc kameny (stále ještě analogové, i když už quartz) ochránila... Problém jsme zatím vyřešili rasantně. Už se tam v létě koupat nejezdíme. Na Petynce je taky pěkně. No a v zimě v krytém bazénu v nemocnici Na Homolce.
Byli jsme tam i dnes. A i dnes jsem si do levé boty, než jsem ji strčil do šatní skříňky, uschoval své nové švýcarské hodinky. Pravda je, že jsem při návratu z bazénu poněkud znejistěl, když jsem cosi nahmatal ve své pravé botě.
Ale to byl jen můj švýcarský kapesní nůž...
Psáno v Praze na Lužinách v neděli 28. března 2010
Ne, to není překlep. Jde o článek 11 let starý. To bylo v době, kdy jsem psával článek denně. Ale na Neviditelného psa jsem měl možnost vstoupit jen dvakrát týdně. Takže vyšel pouze na mém blogu Šamanovo doupě, pročež jste si ho dodnes nemohli na Psu přečíst. (Jak se to hodí, když teď píšu jen jeden článek tejdně. Anebo vůbec.:)
Viz i vzpomínku přítele Egona Wienera z Liberecka, kterou napsal o tomtéž trochu později, nevěda o mé schovávačce. Taky míval Ruhly!
