Kde je můj počítač?

Jana R.

No? Kam jsem si ho schoval, než jsem jel na Festival fantazie do Chotěboře? Že ho teď nemůžu najít? Takovej ten malej noťas asi 20 na 30 cm, co jsem s ním procestoval Izrael i Jizerky, kde jsem si do něj ukládal denní fotografické práce...

Takhle – je to můj počítač, protože ho používám. Zdědil jsem ho po partnerce Janě, po které se taky jmenuje. Dnes už ho na akce nevozím, protože můj nový foťák má novou kartu 16 Giga, a tam se fotodokumentace kratší akce vejde. Takže poč nechávám doma. Ale pro případ násilného vloupání si ho vždy uschovám, aby mi ho případný zloděj neodnesl. Jeho obsah je sice chráněn dlooouhým heslem, ale znáte dnešní šikulky – hoděj na to generátor hesel a za dva, tři dny ho odheslují. A také – nejde o samotný stroj, ale o jeho obsah. Takže jsem ten noťas – poté, co jsem si v předvečer odjezdu do Chotěboře připravil asi sto fotek k přednášce o krásách křivky S – takhle vzal a takhle strčil do jedné ze svých skrýší. A už ho nenašel, a to už před odjezdem. Naštěstí jsem předtím, než jsem ho schoval, zkopíroval obsah harddisku do externího harddisku a spešl do dvou flešek ještě fotodokumentaci k té přednášce, kterou jsem jen díky tomu mohl uskutečnit. Řekl jsem si, že ten notebook najdu, jen co se vrátím.  Jsou to dva týdny, a dosud jsem ho nenašel. Zůstal mi jen jeho obal…Od té doby píšu na stolním písíčku, které jsem zdědil po své ženě Ivaně, po které se taky jmenuje. Stále však provádím bleskové výpady, aby se ztracený stroj nestihl schovávat, anebo přebíhat z jedné skrýše do druhé. V prádle není. Ani mezi tričky, ani mezi trenýrkami. Pod gauč jsem ho nestrčil. Do nádobí se nevejde. Do knihoven už nestrčím ani knihu (proto si je už nekupuji, jenom půjčuji). V dřevěné peci, kde skladuji výtisky svých knih, taky není. Ve skříních taky nic. Ani ve sklepě! Našel jsem však aspoň další flešku, jeden z pěkných vánočních dárků, který vypadá hustě bojově, jak zábleskový granát a normálně visí na krku. Asi před třemi lety jsem si ho sundal a od té doby postrádal. A našel jsem externí superharddisk s externím napájením, který jsem si schoval, než jsem jel před měsícem zpívat se sborem Rimon do Polné na festival židovské kultury Polin.

Je to skvělý harddisk. Má vlastní napájení a místo na 4 Tera dat. Jsou v něm obtištěny všechny naše počítače od roku 1992. A mám v něm všechny své digifotky od roku Šest. Jediný problém je, že ho ten Ivanin počítač, pocházející původně z roku asi Fünf, nedokáže přečíst. (No jo, je trochu upgradeovaný, má navíc dva disky ze synkova počítače.) Ale to, že se superharddisk připojil, jenom vidí. Už nezvládá předvést jeho obsah. Stejný problém má s předcházejícím jednoterabitovým harddiskem, který jsem si před časem vyčlenil výhradně pro fotky. Jenže vloni jsem si ho zcela zaplnil. Ještě mám jeden externí harddisk na 320 Giga, kam si ukládám veškerou práci a veškeré potřebné dokumenty mimo fotky a filmy, naštěstí ten mi Ivanin stroj přečte. A tady mám zálohované i všechny své přednášky. A knihy. A povídky. Stejně je šílené, že veškerá má literární práce se vejde do prostoru, který zabere jedna jediná povedená – i nepovedená – fotka…

Mám i svůj počítač Honza, ten je asi z roku Nula, a už jsem ho nespustil tři roky. Proč taky, když jeho obsah mám otištěn v Ivaně, Janě a dalších dvou externích harddiscích. A fotky z něj v jiných dvou harddiscích. Ještěže zálohuju. I když to teď nemohu přečíst.

No jo, ale ten noťas Jana bych fakt potřeboval. Už proto, že Ivana je šíleně pomalá na těch internetech. Když si to změřím, tak ping je asi 0,8 s, nahrává rychlostí 32 Mb/s, a to při poskytování služby 100/100 (Jana z toho přes wifinu dokázala vytěžit i 70/80.) Rychlost stahování vyhodnotil automat na Lupě dokonce jako zápornou! (Napodruhé to bylo lepší - ping 24 ms a 22/42 Mb/s.) Chudák počítač si v běhu dne zasírá něco, čemu jsme v sedmdesátkách říkali "vyrovnávací paměť" a v devadesátkách "informační bazén". Takže při psaní komentáře na Facebooku mu trvá třeba tři vteřiny, než přijme jedno písmenko. Anebo nedovolí komentáře vůbec... No, na druhou stranu mi to přináší velkou úsporu času.

Kvůli tomu hledání (a taky stříhání tatínka) přijela dokonce dcerka Terka až z dálněvýchodního Černého Mostu. Ono je to tak, že cizí oko zahlédne hned, co domácké oko automaticky přehlédne. A ženy jsou v tomto ohledu expertky. Byly Jana i Ivana, je i Tereza.

"A co je tohle, tatínku," pravila chvilku poté, co se ponořila do houštiny drátů, nabíječek a psů pod archivním toaletním stolkem. To je, Terezko, starší Janin laptop, který má ale úplně v p... nefunkční zdroj. Takže ani dcerka nenašla. Ocenila ale, že jsem noťas nestrčil do trouby, chladničky, mrazáku, myčky ani pračky. (A pak domácí spotřebiče nespustil…)

"Můj psací stůl, nechtěl dál u mě stát," zpívá Mišík text Kainarovy básně. Zdá se, že můj psací počítač u mne taky nechtěl být. "Bloudí, bloudí tak jako Ahasver. Já milerád za něj dám srdce půl. Bloudí, bloudí, nemá cíl a směr…"

Jdu zase rýt nosem ve své 4D domácnosti. Uvidíme, jestli Janu stihnu nalézt do uzávěrky Neviditelného psa. Třeba při tom najdu alespoň zámek na kolo – nebo občanku…

Psáno a plakáno v Praze na Lužinách v úterý 27. července 2021 v 13:22 SELČ

Doplněno 20.00: Tak jsem našel aspoň tu občanku…

Ivana K.