(Užít si Via Dolorosu)
Psal jsem minule, jak jsme s Janinkou seděli v klášteře sv. Anny ve stínu parčíku s bystou kardinála Lavigerieho. Ten založil řád Bílých otců, kterým Francie toto strategické místečkou poblíž jeruzalémské Lví brány svěřila do opatrování. Přítel Pedro mi připomněl, že o tomto kardinálovi a jeho řádu psal ve svém životopise Pochoduj nebo zemři i generál Josef Šnejdárek. Ve stručnosti je tam toto:
"Kardinál Lavigerie založil v severní Africe řád Bílých otců, pěstitelů známého mešního vína. Bílí byli proto, že nosili šaty jako Arabové. Nápad dobrý. Úspěch žádný. Biskup Charles de Foucauld (později ho upálili Senussiové), mi ukázal jednoho pokřtěného Araba…" Pro úplnost dodávám, že Šnejdárek pobýval v severní Africe jako důstojník francouzské Cizinecké legie od roku 1907, než se přesunul na západní frontu Velké války. Řád Bílých otců původně působil v té době pouze v severní Africe, pak se ale přesunul i do jiných koutů Afriky, tam, kde je to vskutku "černý kontinent". Mezi animisty uspěl více než u muslimů, současně mají v Africe asi třináct tisíc duší. I když to bývalo více. Ale každá kapka je dobrá – černí křesťané jsou v Africe nejspíše nejlepší hrází proti rozpínavosti islámu.
*
Je asi deset miut po poledni letního času, vycházíme z dřevěné fortny kláštera Svaté Anny, zaklenuté kamenným lomeným obloukem. Náměstí al-Ghazali před námi svítí zlatými vápencovými bloky. Tímto projektem Jeruzalémské nadace a izraelského ministertva turismu se zapsal začátek Via Dolorosy do třetího tisíciletí, jak praví informační tabulka. Inu ano, ačkoliv pouliční cedulky tvrdošíjně opakují, že jsme stále v ulici Lví brány (Shaar Ha Arayot). Jdeme takhle vpravo na západ. Úzká ulička nás vede pod lomený oblouk. V Jeruzalémě (i v jiných městech Blízkého Východu) se prostě postaví přes ulici dům, a v přízemí se udělá průchod. Vy si myslíte, že jdete ulicí, ale vlastně procházíte domem. Ušetří se tím fůra místa a dole je pak skvělý stín. Nic se ale nesmí přehánět, protože jinak se vyrobí z ulic podzemní město – všeho přiměřeně, přiměřeně. Za tímhle průchodem se vpravo zvedá další náměstíčko, obklopené srostlicí nesourodých domků. Tady to mám rád už od roku 2008, kdy jsem tudy šel poprvé. Tehdy jsem si zapsal: "V jeruzalémském Starém městě se bydlí, takže na prastarých kamenných domcích stojí černé válce klimatizace, satelitní antény i sluneční kolektory, různé kabely se kroutí na historických zdech a prolézají střílnami v tisíciletých branách. (Zasekat do historických zdí je lze těžko, ještě těžší je pokoušet se o výkop, který by nezničil archeologický skvost.)" Pohled je stále velice malebný. Jdu tudy už potřetí, ale teprve teď si všímám schodiště, stoupajícího nahoru a stupňů, které tvoří jakýsi amfiteátřík. Všímám si toho proto, že na stupíncích se zde ve stínu olivovníků ukrývá před poledním sluncem pár turistů. (Důležité! Před náměstíčkem se takhle vpravo nabízí dámské záchodky.)
Včera se, jako každý pátek, na školním dvoře shromáždili františkánští mniši. Ti pak vezmou na svá bedra symbolické kříže, uchopí se praporců a za zpěvu nábožných písní vyjdou na pouť po Via Dolorose k Chrámu Božího hrobu. Dnes tudy nedusá průvod mnichů, ale i tak je turisty dosti zahustíno.
Protože z Via Dolorosy vlevo nemožno, procházíme vpravo na malé nádvoříčko. Znova opíšu: "Vpravo Kaple Bičování, vlevo Kaple Odsouzení. Jdeme vpravo, protože tam je dnešní No1 celé Via Dolorosy. Vypadá to tu hodně byzantsky. Avšak jest postaveno v neobyzantském stolu poměrně nedávno, roku 1927. Architektem byl nám už dobře známý Ital Antonio Barluzzi (Dominus Flevit, Chrám Národů)." Poprvé a podruhé jsem ten kostelík či kapli Bičování jen fotil zvenčí. Potřetí jsem pouze nakouknul. Počtvrté, tedy vloni, jsem se dokonce usadil do lavic a zapisoval si dojmy. Protože příslušný piktogram (a Janinka) focení zakazoval. A letos zase sedím v lavici, ale už fotím, protože se ukazuje, že snímati by se nemělo za mší. Nyní se nemší, a krom toho uzávěrky kolem mne cvakají ostošest. Fotí se dobře, protože boční i čelní oblouky jsou prosvětleny vitrážemi. Mozaika na zemi usvědčuje bedekry z drobné nepřesnosti, neb hlásá, že zde jest "Custodia Francescana Terrasanta A.D. MCMXXIX" (tedy 1929).
Když už jsme tu, podíváme se i ke 2. zastavení, které je ukryto v kapli Bičování. Opět obdivujeme nástěnnou mozaiku, složenou jakoby z dlažebních kostek, které ukazují zvlněnost místní krajiny. Na ní stříbřité modýlky předvádejí model Jeruzaléma za Ježíšových (Herodových) časů. Aby se to nepletlo, tak je tentokrát sever umístěn vpravo. Jedna pustá vydulá hnědá dlaždice znázorňuje Golgotu. Je vidět, že je ve vnitřním úhlu hradeb, samo popravčímu místo se samozřejmě nachází za tehdejšími hradbami. Pohled zdola vzhůru do vysoké lucerny (zde "lucerna" = kopule, vynesená na širokém válcovém dříku, jehož stěny jsou vybaveny okny, jimiž dovnitř padá světlo) je i letos úchvatný; rovněž výzdova bočních kaplí uchvacuje, ale trochu nás zachvacuje únava, hlavně psychická. Davy turistů nás vytlačí na ulici. Do uliční zdi Kaple Bičování natloukli podnikaví arabští obchodníci skoby, na nichž rozvěsili koberce. Ze stříšek visí šátky, z portálů domů kabelky. Krámek na začátku rampy, vedoucí k muslimské škole s tím pravým místem Pilátova soudu, nabízí suvenýry velice ekumenicky: Arabské koberečky, keramické talíře s motivem dávné mozaiky, na níž jsou vyvedeny křesťanské ryby, šófary, magnetky na ledničku s hebrejským nápisem "Šalom" a kabelky z velbloudí kůže.
Ale nějak nás přešla nálada na prohlídky vnitřností okolních staveb. Posunujeme se k odpočinkovému bodu naší dnešní procházky po Cestě bolesti. Tentokrát nás už nezlákají kovové dveře, zasazené do klenutého portálu z bělostných kamenů, jejichž spáry jsou vyplněné černou linkou. Řecký ortodoxní patriarchát v Jeruzalémě vás zve do čísla 39. Tadyhle vpravo se prý nachází "Prison of Christ" – jedno z nejméně tří vězení, kam měl být Ježíš přiveden po zatčení v zahradě Getsemany. (Jedno Ježíšovo vězení se nachází přímo v chrámu Božího hrobu, druhé jsme navštívili včera v kostele sv. Petra u kohoutího kokrhání. Ale vězení zde nepochybně bývalo, a dosti děsné. Vloni jsem si zapsal:
Procházíme kolem čísla 36, kde se pohostinně v levé zdi otevírá vchod do kláštera arménského katolického patriarchátu. Za vchodem stoupá několik schodů na dvůr. "Guest House Section", ano, i Arméni zde nabízejí ubytování.
Otáčíme se k hlídkám zády. Minule jsem si zapsal: "Ano, tak tady vlevo je třetí zastavení, a hned za ním čtvrté zastavení. Obě jsou součástí arménského katolického kostela. Třetí zastavení, kde Ježíš padá poprvé pod tradičním křížem, snímám proti směru naší cesty, jinak to nejde: vchod do příslušné kaple vede z protisměru. Kapli beru i s protějším minaretem, a ještě nevím, že na zkoseném rohu, který také zabírám, sídlí vyhlášený Rakouský hospic se žlutým papežským praporem na žerdi nahoře na terase kavárny, odkud je prý nádherný rozhled po Starém městě. Tak příště si tuhle pamětihodnost nesmíme nechat ujít!"
Za takto ozdobeným vchodem je ještě jedna kovová brána, která nás už bezbolestně vpustí na schody, po nichž vystoupáme ze syrově studeného zádveří (či spíše průchozí kaple) na zahradu, zastíněnou stromy a křovinami. Další schody musíme vyjít, abychom se dostali do vchodu neorománské vily. Ze stinného přízemí se od schodiště rozbíhají na obě strany dvacet metrů dlouhá křídla s hostinskými pokoji. Na stěnách jsou zde vystaveny obrazy se slavnými hosty a popisky. Nejdelší popisek je snad u císařpána France Josefa I. Totéž nás čeká v prvním a druhém patře. Z českých jmen zaznamenávám Aloise Musila (což byl moravský katolický kněz a jeden největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20., také vykladač bible, cestovatel, etnograf a spisovatel) a Jan Šrámek, předseda československé exilové vlády v Londýně v letech 1940-1945. Zde je tedy zaznamenán hlavně jako římskokatolický kněz, jenž založil a dlouho předsedal Moravsko-slezské křesťansko-sociální straně na Moravě (po roce 1918 přejmenované na Československou stranu lidovou). Ještě jsem hledal podobnou vzpomínku na Dominika kardinála Duku, ale tu jsem nenašel – možná byl jeho pobyt málo historický.
Na odpočívadle posledních schodů číhá drobná překážka ve formě mladé dámy, která po nás požaduje poplatek za výstup na střechu. (Chytře, taky už jsem zažil pokladnu na rozhledně až nahoře pod vyhlídkou.) Věnujeme tedy na provoz platformy drobné vstupné ráže asi dva až pět šekelů. Druhá nečekanost je, že jiná mladá dáma nese své kamarádce kafe odspoda. Kafe odspoda? A já myslel (a i napsal, přece), že nahoře na terase je kavárna. Tak tady nahoře na střeše ta kavárna není. A nakonec ani terasa. Na ploché střeše o rozměrech asi 40x20 metrů se nalézá skutečná "platforma", dřevěná podlážka o rozměrech deset na deset. I za ni díky vídeňská hospodářská komoro! Je odtud skutečně nevšední výhkled na jeruzalémské panorama, které snímám znovu a znovu. Pohled dolů ze střechy, pohled na obzor, přitažení snímku, a znova, kdyby se mi něco nepovedlo. (Však se podívejte na odkaz pod článkem.)
Scházíme proto do přízemí. A tam vpravo nás příslušný obrázek černouška ve vysoké červené čepici vede ke Meinl Kaffee. Avšak uvnitř jest posádka povýtce rakouského rázu. Kafárna to je samoobslužná; fronta u výdeje není dlouhá, ale poněkud čekáme, než se přes automatickou kasu prolne rakouské EET s jeruzalémskou existencí. Alespoň máme čas na výběr z mnoha lahvových piv, minerálních vod a ovocných džusů. Co se jídla tejče, tak nám zrak padá na skleněný poklop, pod nímž jest prázdno, možná i vzduchoprázdno. Ale nad ním se hnědá klasický vídeňský Sachr dort. Dort, kvůli kterému jsme původně jeli s Janinkou do Vídně, ale nakonec jsme k Sachrům přes dlouhou frontu odmítli zapadnout. Ani tady nám na tuto sladkost nepříchází chutě, ale asi si ji budeme muset dát. Naštěstí objevím za skleněným rohem štrúdl, a tak je jasno: Zweimal kaffee und zweimal strudel, bitte. Jana je kávová, já bych si mohl dát čaj, ale jsem v rakouské kafárně, dám si taky kafe!
Chvíli vyčkáme, než parostroj vychrlí, a pak si hledáme místo na sezení. Mohli bychom tady pod gotizující křížovou klenbou, ale proč se uzavírat do vídeňské kavárny, když venku zuří Jeruzalém. A tak tedy vyjdeme na terasu. Je tu skutečně terasa, na úrovni druhého patra, na terase zahrada, venkovní sezení ve stínu stromů. Chvíli trvá, než najdeme volné místo, je to tu docela zabydlené. I odtud je výhled z Rakouska přes výložníky se zrezivělým ostnatým drátem přímo na strategickou Via Dolorosu. Jen co dosrkáme kafe a dojíme štrúdl, tak do ní sestoupíme.
Ale o tom až příště.
***
Fotogalerie z Via Dolorosy, včetně Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE
A zde jsou avizované fotky, pořízené uvnitř rakouského hospice.
A zde je vyprávění z roku 2016 (nejen) o putování první částí Via Dolorosy.
(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno v Praze v pondělí 15. a úterý 16. ledna 2018, kdy už je jasno, že šestá Janina chemoterapie selhává a bude potřeba nasadit sedmou.)
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)