Psal jsem minule, jak jsme s Janinkou seděli v klášteře sv. Anny ve stínu parčíku s bystou kardinála Lavigerieho. Ten založil řád Bílých otců, kterým Francie toto strategické místečkou poblíž jeruzalémské Lví brány svěřila do opatrování. Přítel Pedro mi připomněl, že o tomto kardinálovi a jeho řádu psal ve svém životopise Pochoduj nebo zemři i generál Josef Šnejdárek. Ve stručnosti je tam toto:
"Kardinál Lavigerie založil v severní Africe řád Bílých otců, pěstitelů známého mešního vína. Bílí byli proto, že nosili šaty jako Arabové. Nápad dobrý. Úspěch žádný. Biskup Charles de Foucauld (později ho upálili Senussiové), mi ukázal jednoho pokřtěného Araba…" Pro úplnost dodávám, že Šnejdárek pobýval v severní Africe jako důstojník francouzské Cizinecké legie od roku 1907, než se přesunul na západní frontu Velké války. Řád Bílých otců původně působil v té době pouze v severní Africe, pak se ale přesunul i do jiných koutů Afriky, tam, kde je to vskutku "černý kontinent". Mezi animisty uspěl více než u muslimů, současně mají v Africe asi třináct tisíc duší. I když to bývalo více. Ale každá kapka je dobrá – černí křesťané jsou v Africe nejspíše nejlepší hrází proti rozpínavosti islámu.
*
My pokračujeme dále. Vpravo zve ke vstupu krámek, který se pyšní, že nabízí Kodak film. A zmrzlinu Algida. A spoustu krásných a levných šátků, halenek a sukní z evidentní uměliny, nejspíše z Číny. Ty jsou pro větší nabídku rozvěšeny i po okolních a protějších zdech. Vcházíme do dalšího průchodu. Uprostřed něj odbočuje vlevo tunel, na jehož konci je světlo – jeden ze vchodů na Chrámovou horu. Dnes mne nezláká, chci provést Janinku komplet celou Via Dolorosou od začátku až do konce, tak žádné zdržovací odbočky!
Po dvě stě metrech od fortny kláštera sv. Anny se konečně dostáváme na začátek Via Dolorosy. Pokračujeme ve stejném směru a po stejné ulici, po jaké jsme dosud šli, avšak zde začíná tradiční Ježíšova pouť. Tedy podle tradice – jež se ustálila až v průběhu 18. století. Opíšu z loňska: "Tady vpravo je první zastavení, ukryté v Klášteru Bičování. Ono to první zastavení leží tedy tady vlevo, kde bývala kolem roku Nula pevnost Antonia, kterou Herodes vystavěl pro římské vojáky. Tady někde byl (dle tradice z 18. století) Ježíš odsouzen ke smrti. Pokud se tak stalo v tvrzi Antonia (a ne v reálnější Citadele), pak skutečně tady. Vlastně "tam", protože na toto místo turistům nelze dojíti. Za Osmanů tu byla kasárna, dnes tam je maktab, muslimská chlapecká škola. V protisměru do ní vede mírná rampa s několika nízkými schody."Včera se, jako každý pátek, na školním dvoře shromáždili františkánští mniši. Ti pak vezmou na svá bedra symbolické kříže, uchopí se praporců a za zpěvu nábožných písní vyjdou na pouť po Via Dolorose k Chrámu Božího hrobu. Dnes tudy nedusá průvod mnichů, ale i tak je turisty dosti zahustíno.
Protože z Via Dolorosy vlevo nemožno, procházíme vpravo na malé nádvoříčko. Znova opíšu: "Vpravo Kaple Bičování, vlevo Kaple Odsouzení. Jdeme vpravo, protože tam je dnešní No1 celé Via Dolorosy. Vypadá to tu hodně byzantsky. Avšak jest postaveno v neobyzantském stolu poměrně nedávno, roku 1927. Architektem byl nám už dobře známý Ital Antonio Barluzzi (Dominus Flevit, Chrám Národů)." Poprvé a podruhé jsem ten kostelík či kapli Bičování jen fotil zvenčí. Potřetí jsem pouze nakouknul. Počtvrté, tedy vloni, jsem se dokonce usadil do lavic a zapisoval si dojmy. Protože příslušný piktogram (a Janinka) focení zakazoval. A letos zase sedím v lavici, ale už fotím, protože se ukazuje, že snímati by se nemělo za mší. Nyní se nemší, a krom toho uzávěrky kolem mne cvakají ostošest. Fotí se dobře, protože boční i čelní oblouky jsou prosvětleny vitrážemi. Mozaika na zemi usvědčuje bedekry z drobné nepřesnosti, neb hlásá, že zde jest "Custodia Francescana Terrasanta A.D. MCMXXIX" (tedy 1929).
Vycházíme do prudkého světla na mezikapelní dvorek. Ptám se pana hlídače v dozorné boudě, jestli jsou tu záchody, tedy hlavně pánské záchody. A dovídám se tajnou informaci, která se zatím do bedekru nedostala: Vlevo od chrámu Bičování se musí projít brankou do dlouhé úzké uličky, kryté zeleným loubím která odděluje chrám od františkánské knihovny a Studijního muzea, které uschovává archeologické nálezy františkánských archeologů z Kafarnaum, Nazareta, Betléma a podobně. A tam vzdadu vlevo to už musí každý najít. Naštěstí je branka do uličky odemčena… 
Vcházím už asi pojedenácté pod oblouk Ecce Homo. Možná proto ho tentokrát nefotografuji. Mohu sem ale dát loňské foto a ocitovat ze své knihy Mír v Izraeli: "Slovy „Ejhle, člověk!” měl obmyslný Pilát představit Ježíše davu právě zde. A zde tedy, na této dlažbě… Zadržme. Jsme přece v Izraeli, ne? Čili zbytky dlažby, které nalezli archeologové na tomto místě pocházejí až ze 2. století občanského letopočtu. Oblouk samotný pak zbudovali Římané v roce 70 pro přístupovou cestu, aby se dostali k pevnosti Antonia. Ta stála na kraji Chrámové hory, které se zmocnili židovští povstalci během první války židovské. Pevnost padla, obránci byli pobiti, chrám zapálen. Roku 135, po poražení povstání Bar Kochby, neboli druhé válce židovské, vítězní Římané oblouk rekonstruovali a ještě k němu připojili dva další – nefunkční – oblouky po stranách uličky. Funkci tedy měly – jde o památník římského vítězství. Ejhle, lidé!"
Za menším levým obloukem se otvírá vchod do kláštera Sionských sester (Notre Dame de Sion). Nahlédnu dovnitř, dnes je před oltářem živo. Asi čtyři vozíčkáři s doprovodem naslouchají výkladu, a snad se i modlí. Za oltářem vyrůstá z nových hladkých kamenů zeď s románsky či spíše římsky vypadající branou, vedoucí jen do polokruhovitého prostoru. Snad je to jeden z pozůstatků pevnosti Antonia, která zde dříve stávala. Z výše položeného výklenku, z apsidy, na ně shlíží kříž, vymalovaný na zlatém pozadí, v něm se odráží světlo, padající shora ze skrytých oken lucerny v neviděné kopuli. Kdybychom sebrali duševní a tělesné síly a vstoupili dovnitř, snad bychom mohli nahlédnout i do podzemí, kde se prý nacházejí vodní nádrže, které sloužily jako zásobárna vody v době sucha; nejznámější z nich se nazývá Nádrž vrabce. Ale nějak nás přešla nálada na prohlídky vnitřností okolních staveb. Posunujeme se k odpočinkovému bodu naší dnešní procházky po Cestě bolesti. Tentokrát nás už nezlákají kovové dveře, zasazené do klenutého portálu z bělostných kamenů, jejichž spáry jsou vyplněné černou linkou. Řecký ortodoxní patriarchát v Jeruzalémě vás zve do čísla 39. Tadyhle vpravo se prý nachází "Prison of Christ" – jedno z nejméně tří vězení, kam měl být Ježíš přiveden po zatčení v zahradě Getsemany. (Jedno Ježíšovo vězení se nachází přímo v chrámu Božího hrobu, druhé jsme navštívili včera v kostele sv. Petra u kohoutího kokrhání. Ale vězení zde nepochybně bývalo, a dosti děsné. Vloni jsem si zapsal:
"Po plechových schodech scházíme do prostor, vykutaných do skály. Moc prostorné tyto prostory nejsou. A to jsou ještě větší, než ještě nižší prostory, do kterých scházíme po kamenných schodech. Připadám si trochu jako v českých skalních hradech. A ještě níže je jakási studna, vězení ve vězení, kam zavírali zvlášť vzpurné vězně. Smrdí to tu svíčkami, které vyrábějí spíše stíny než světlo. Stěny jsou očazené dávnými loučemi. Doráží na nás mírná klaustrofobie. Tak ano, tohle je echt, žádný Holywood, žádná maškaráda nahoře, žádné nošení podměrečných křížů. Oba s Janou cítíme, že "tady to mohlo být". A že tady to je! Protože, ať už byl tady Ježíš zavřený nebo ne, zde někdo jistě trpěl, a to ne jenom jednu poslední noc. Nějací synové člověka. Sice nejspíš zloději a vrazi, ale určitě i političtí odpůrci Říma a farizejů." 
Dosud mírně stoupající cesta se začíná sklánět ke strategické křižovatce se severojižní magistrálou al-Wad, kam nám zbývá asi jen 70 metrů. Na levém rohu téčkové křižovatky s uličkou Bank ha-Dam se zde v protisměru normálního proudění po Via Dolorose (proto jsem si ho dosud nevšiml) nachází starobylý nárožní kámen, zabudovaný do novobylého bělostného patníku, jenž se pyšní hebrejským nápisem. Ale čím jiným, než právě hebrejským nápisem uprostřed Muslimské čtvrti je památný, to tedy nevím. (Snad to ví někdo ze čtenářů, který onen nápis rozluští?)Procházíme kolem čísla 36, kde se pohostinně v levé zdi otevírá vchod do kláštera arménského katolického patriarchátu. Za vchodem stoupá několik schodů na dvůr. "Guest House Section", ano, i Arméni zde nabízejí ubytování.
Vlevo Arméni, vpravo zeď, vlastně jedno patro vysoký taras, na němž se skrývá zelená zahrada kolem našikmo postavené hranolové budovy. Tam míříme. A už jsme u bezejmenného minaretu na rohu s ulicí al-Wad, která první část Via Dolorosy kříží a zašpuntovává. Pravidelně tu stává dvoučlenná policejní hlídka. Dnes jsou tu dvě – tříčlenná na Via Dolorose a dvoučlenná na obvyklém místě za rohem. Všímám si, že letos pro ni postavili skleněnou budku, velice připomínající autobusovou zastávku. (Avšak bez reklam.)
Otáčíme se k hlídkám zády. Minule jsem si zapsal: "Ano, tak tady vlevo je třetí zastavení, a hned za ním čtvrté zastavení. Obě jsou součástí arménského katolického kostela. Třetí zastavení, kde Ježíš padá poprvé pod tradičním křížem, snímám proti směru naší cesty, jinak to nejde: vchod do příslušné kaple vede z protisměru. Kapli beru i s protějším minaretem, a ještě nevím, že na zkoseném rohu, který také zabírám, sídlí vyhlášený Rakouský hospic se žlutým papežským praporem na žerdi nahoře na terase kavárny, odkud je prý nádherný rozhled po Starém městě. Tak příště si tuhle pamětihodnost nesmíme nechat ujít!"
Tak dnes si ji ujít nenecháme, protože je deset minut po půl jedné, a to je právě čas na mírné občerstvení a spočinutí. Vystupujeme po pěti schodech k otřískaným hnědým dřevěným dveřím. Kamenná cedule vlevo hlásá anglicky, že se zde nachází římskokatolický kostel Svaté rodiny, což je svaté místo, další kamenná deska vpravo dodává německy, že zde je Hospiz zur svatá famílie, aneb (opět anglicky) Austrian Hospize. Kousek pod touto cedulí je nově instalovaná plechová tabulka (vloni tam ještě nebyla), jež menším písmem totéž uvádí i hebrejsky, arménsky a anglicky. Beru za kliku – a je zavříno! Chtěli jsme k Rakušákům na kafe, a oni nám opět přes poledne zavřeli, mizerové! Možná je to jen z bezpečnostních důvodů – vlevo je u dveří instalován zvonek s mluvítkem. Mačkám bílé tlačítko a přemýšlím, jestli se mnou bude obsluha mluvit hebrejsky, německy či arménsky, a jak jí v tom případě odpovím. Mluvítko však zůstává němé, a tak vztekle táhnu Janinku pryč. Když vtom se za námi dveře otevírají a vypadávají z nich nějací turisté. Já otevíral ven, a ony se ty dveře vetvírají dovnitř!
Tak sláva, můžeme vstoupit. V zádveří vlevo je v zlatě vymozaikované nice umístěna soška Madony s bytelným podstavcem. Skví se na něm latinský nápis, jenž oznamuje, že toto jest Magna Mater Austriae, Mater Gentium Slavorum a Magna Domina Hungarorum (darováno Dr. Wolfgangem Pineggerem roku MMVII). No, kdyby to ona – zejména pro Slovany – nebyla spíše rakouská macecha, tak se kolem těch zlatých nápisů nemuselo vyskytovat hned osm státních znaků, včetně našeho. A mohli jsme zde možná bydlet – jako spolumajitelé – jen za provozní náklady. Možná po osm dní úplně zdarma. Jako tomu bylo v roce 1863, kdy zde rakouské mocnářství vybudovalo pro své poutníky toto ubytovací zařízení. A zasloužili bychom si to, protože i čeští katolíci přispěli na jeho vybudování. Jenže v roce 1939, kdy se stalo Rakousko, jakožto součást Třetí říše nepřítelem Velké Británie, "nám" to Angláni zabavili. Dlouho po válce, až v roce 1985, pak Izrael objekt vrátil – ale už jenom "zbytkovému" rakouskému státu… A proto dnes nad vyhlídkovou terasou vlaje nejen zlatobílý prapor papežské kurie, ale i červenobílý prapor rakouský. A vevnitř má kavárnu Meinl.
Avšak nejsme tu proto, abychom se rozhlíželi po obytných křídlech, leč abychom vystoupali k nebesům. Poslední schody vedou na plochou střechu. Bronzová tabulka zde děkuje jménem rakouského hospicu vídeňské hospodářské komoře pod vedením jejího prezidenta diplomovaného inženýra Waltera Rucka za její finanční příspěvek k obnovení terasy pro návštěvníky. (Besucherplattform - ta němčina je hrozná řeč!) Stalo se tak roku 2015.Na odpočívadle posledních schodů číhá drobná překážka ve formě mladé dámy, která po nás požaduje poplatek za výstup na střechu. (Chytře, taky už jsem zažil pokladnu na rozhledně až nahoře pod vyhlídkou.) Věnujeme tedy na provoz platformy drobné vstupné ráže asi dva až pět šekelů. Druhá nečekanost je, že jiná mladá dáma nese své kamarádce kafe odspoda. Kafe odspoda? A já myslel (a i napsal, přece), že nahoře na terase je kavárna. Tak tady nahoře na střeše ta kavárna není. A nakonec ani terasa. Na ploché střeše o rozměrech asi 40x20 metrů se nalézá skutečná "platforma", dřevěná podlážka o rozměrech deset na deset. I za ni díky vídeňská hospodářská komoro! Je odtud skutečně nevšední výhkled na jeruzalémské panorama, které snímám znovu a znovu. Pohled dolů ze střechy, pohled na obzor, přitažení snímku, a znova, kdyby se mi něco nepovedlo. (Však se podívejte na odkaz pod článkem.)
Stojí to za to, vynořit se z města sem nahoru a strávit tu pár minut. Vyskytují se zde bezvadné pohledy. Pohledy přes pláň střechy na sever mezi domky a křivolaká schodiště Muslimské čtvrti, která tady k Damašské bráně stoupá až nad hospic, pohledy přes pláň střechy na jihovýchod přes Chrámovou horu až na Olivovou horu. A když si ten pohled přitáhnu zoomem, tak mám hned vedle zlaté báně Skalního chrámu, vzdáleného 400 metrů tady tu šedě stříbrnou kopulku Arménského katolického patriarchátu, který je hned přes ulici jménem Via Dolorosa. A támhle na jihozápadě se ve zvedmutém vlnobití střech skromě skrývá bělavá kopule synagogy Churva, vpravo od ní (a blíže) vztyčuje svůj bílý prst zvonice luteránského kostela Vykupitele, a hned vedle ní se choulí šedé báně chrámu Božího hrobu. Tam končí Via Dolorosa, ale než tam dorazíme, musíme si přece ještě dát to kafe!
Chvíli vyčkáme, než parostroj vychrlí, a pak si hledáme místo na sezení. Mohli bychom tady pod gotizující křížovou klenbou, ale proč se uzavírat do vídeňské kavárny, když venku zuří Jeruzalém. A tak tedy vyjdeme na terasu. Je tu skutečně terasa, na úrovni druhého patra, na terase zahrada, venkovní sezení ve stínu stromů. Chvíli trvá, než najdeme volné místo, je to tu docela zabydlené. I odtud je výhled z Rakouska přes výložníky se zrezivělým ostnatým drátem přímo na strategickou Via Dolorosu. Jen co dosrkáme kafe a dojíme štrúdl, tak do ní sestoupíme.
Ale o tom až příště.
***
Fotogalerie z Via Dolorosy, včetně Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE
A zde jsou avizované fotky, pořízené uvnitř rakouského hospice.
A zde je vyprávění z roku 2016 (nejen) o putování první částí Via Dolorosy.
(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno v Praze v pondělí 15. a úterý 16. ledna 2018, kdy už je jasno, že šestá Janina chemoterapie selhává a bude potřeba nasadit sedmou.)
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
