Dali jsme si s Janinkou rakouské kafe a rakouský štrúdl v rakouské kavárně v rakouském hospicu, a je už čas vstoupit opět na přeplněné uličky jeruzalémského Starého města. Scházíme ze schodů, zavírají se za námi hnědě natřené (již dávno tomu!) otřískané dřevěné dveře a jsme na strategickém rohu, kde se doposud na západ jdoucí Via Dolorosa lomí vlevo na jih po ulici al-Wad. Tady jsou vždy vojenské/policejní hlídky (izraelská pohraniční policie je součástí IDF), střežící zde, uprostřed Muslimské čtvrti klid turistů a místních křesťanských lokalit.
Mezi ně patří i Arménský katolický patriarchát. Tedy klášter, kostel, hospic, prodejny suvenýrů a hned dvě zastavení Křížové cesty, a to třetí a čtvrté. Zastavení No. III se nachází v přístavku ke klášteru, vlastně v hranolovité kapličce, která zasahuje do profilu ulice. Vstupuje se tam z protisměru, takže příliš spěchající poutník by ji mohl minout. Nad vchodem je v reliéfu vyvedena ona známá scénka, jak Ježíš padá poprvé pod křížem. Scházíme dovnitř po několika schodech. Ocitáme se před dalším vyobrazením oné historky. Zde alabastrově bílá socha Ježíše klesá pod ohromným alabastrovým křížem. Na nástěnné malbě za ním se tyčí Golgota, nad ní v kruhu se modlí zástup andělů. Myslel jsem, že by mu měli pomoci, ale zjevně nesmějí. A je jim to líto.
Čtvrté zastavení je hned vedle. Jde o bránu, jíž se vstupuje z al-Wad/Via Dolorosa na nádvoří arménského kláštera. Vyjímá se na ní luneta s reliéfem Ježíše pod křížem, jak se setkává se svou matkou Marií. Stával tady (samozřejmě) nejdříve kostel křižácký, a před ním možná i byzantinský. Dnes se za dvorkem otevírá vstup do (neo?)románského kostela Panny Marie Bolestné. Vlezeme do něj, ano, novorománský, čistý, bílý, pěkný. Zákaz fotografování je posunut dovnitř až za první lavice, takže vyrobím něco obrazové dokumentace.
Vracíme se na arabskou ulici al-Wad a pokračujeme po ní k jihu. Je v protisměru zcela zaplněna muslimskými zašátkovanými ženami s miminy v náručí; vypadá to trochu, jako by se vracely z vítání občánků.
Souběh Via Dolorosy a al-Wad končí po jednom bloku a asi tři sta metrech. Zde Via Dolorosa znovu odbočuje direktně vpravo, tedy na západ. Hned na rohu se dostáváme k zastavení číslo V. Tak pěkně po římsku jsou zastávky Ježíšovy cesty bolesti označeny. Římská číslice je vyvedena na velkém mosazném knoflíku o průměru asi 40 cm, který tvarem trochu připomíná přerostlou zátku od piva. Takto jednotně jsou označena všechna zastavení, aby nebylo pochyb. Pochyby nastanou, když jsou tato návěstí zakryta hadry, nabízenými místními prodavači.
No, zde při vší posvátné úctě k Ježíšovu utrpení musím prohlásit, že skoro všechna zastavení po začátku Křížové cesty (krom jedničky - odsouzení a dvojky - bičování a přijmutí kříže) nemají vůbec žádnou oporu v úředně schválených evangeliích! To platí až k samotnému příchodu k vrchu Golgota (zde dnes stojí souchrámí Božího hrobu), kde desáté až čtrnácté zastavení z evangelií cituje.
Jenže, co se o nesení kříže píše v pramenech? Podle Jana Ježíš „nesa kříž svůj, šel na místo, kteréž slove popravné, a Židovsky Golgota“. Celou dobu ho nesl jen on. Jenže podle Matouše „a vyšedše, nalezli člověka Cyrenenského, jménem Šimona. Toho přinutili, aby nesl kříž jeho.“ Tedy od začátku až do konce se s křížem měl nedobrovolně táhnout Šimon. Lukáš upřesňuje, že se to stalo, když šel Šimon z pole. A Marek ještě ví, že Šimon byl otcem jakýchsi synů jménem Alexandr a Rufus.
A ještě ke všemu se prý (podle nedávných archeologických nálezů) tahali odsouzenci nikoli se svým křížem, ale pouze s jeho břevnem. Břevna se pak upevňovala na stabilně stojící sloupy na vršku Golgota. To dává smysl, technologicky. Jak kvůli stabilitě vražedného mučícího nástroje, tak i pro odlehčení nutného břemene, které nosívali vesměs sami odsouzenci. (Když se zrovna náhodou někdo kolem nevracel z pole.)
Když jsem takto zavrhl apokryfní zastavení, zastavili jsme se u dalšího apokryfního místa. Nevybylo na něj žádné číslo, ale nalézá se hned za oním pátým zastavením. Ve výši ramene je zde ve zdi zatmelen středověký kámen, v němž je patrna proláklina ve tvaru dlaně. Apokryfní pověst praví, že se jedná o otisk Ježíšovy ruky, který se zde opřel o zeď. Minule se má husitka Janinka nechtěla tohoto dotýkaného místa dotknout, protože by to byla svatokrádež: Buďto proto, že jde o vymyšlenou (a tedy vpodstatě kacířskou) legendu, anebo jde o legendu pravou, a tím více by bylo svatokrádežné vkládat ruce do pravé stopy po Ježíši Kristu.
Pocítil jsem, jak mi někdo zevnitř toho kamene stiskl ruku...
***
(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května 2017, byl to ještě dobrý rok. Psáno v Praze v pondělí 22. a úterý 23. ledna 2018, kdy už je jasno, že Janina chemoterapie v zázračné studii - která ji měla pomoci v boji proti svinskému polymorfnímu myelomu - pro neúspěch skončila. Nástupu do „kohorty“ nové studie by se nemusela dožít, takže jako sedmá chemoška bude nasazena kombinace některých z prvních čtyř. Tedy - až se pro Janinku uvolní lůžko v nemocnici. Úterní cétéčko plic vypadá hnusně, měla by se léčit co nejdřív...)
Fotogalerie z Via Dolorosy od kláštera sv. Anny až do Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
