Poněkud jsme se s Janinkou zdrželi u pátého zastavení na Via Dolorosa. Kde mi někdo podal ruku ze zdi. Ale nejspíš to bylo jinak. Z povrchu onoho ďolíku ve tvaru lidské dlaně vystupují jakési žilky pevnějšího kamene. Když se o ně opřete, pak nastane nejspíš nějaká akupresura a dlaň se může mimovolně sevřít. Třeba. (Další pěkný apokryf!) Teď už kráčíme do stoupající schodové prodejní uličky k zastavení šestému. Kolem prodejen s pohlednicemi a tričky, s barevnými hadry a kabelkami, kolem arménského obchodu s arménskou keramikou. Moment – Arméni by měli být v Arménské, a ne v Muslimské čtvrti, ne? Omyl. Obchodníci jsou v Jeruzalémě všude, a Via Dolorosa je pro ně skvělou destinací. Ostatně tu nejspíš mohou být i nějací židovští obchodníci, jak můžeme soudit podle zavřených krámů. Jestiť šabat… A vida, tady na zdi visí obchod se sandály.
"Ty by se mohly hodit."
Pod půloblouky, oblouky a klenutými stropy přicházíme k zastavení šestému. Poznáme ho už zdáli – podle davu zbožných poutníků. Některé ženy v bílých šátcích poklekají před sloupkem, zazděným do zdi, kde před dvěma tisíci lety možná stál, ale spíše nestál. Je na něm vyryt latinský nápis "6st pia Veronice faciem Christi un teo deterci". Jsme na místě, kde jistá Veronika podala Ježíšovi šátek, aby si mohl otřít zpocenou a zkrvavenou tvář. Praví další apokryfní legenda. Psal jsem minule, že většina zastavení na Cestě bolesti jsou založena na apokryfních historkách. Tahle je však superapokryfní. Zatímco Marie, Šimon Kyrenský nebo Pilát jsou osoby, které známe z evangelií, a na různých zastaveních se popisují jejich nedoložené činy, pak jakási Veronika v Písmu vůbec zmíněna není! Však také první papežové zuřivě popírali apokryfní legendy, než se s nimi smířili – a nakonec fakticky přijali. A Veroniku dokonce prohlásili za svatou – a to hned dvakrát. Zatímco evangelisté o Veronice ničehož nenapsali, původní prostá legenda rostla a bytněla, čím více času uplynulo od popisované události. Vykladači našli, že ona hodná osoba byla totožná se ženou která se zázračně uzdravila, když se dotkla Ježíšova roucha. A tato Veronika, konkrétně sv. Veronika z Caesareje Filipské, má svátek 12. července. Přičemž další svatá Veronika prý svatý šátek (do nějž je, jak známe z desítek filmů, obtisknuta Kristova tvář) odvezla do Říma, kde ho měla předat historicky existujícímu papeži Klementu I. (tedy někdy v letech 91 až 97, kdy seděl na stolci). Tahle sv. Veronika má svátek 4. února a na Via Dolorose je jí zasvěcen přilehlý kostel, konkrétně Kostel tváře Krista Svaté Veroniky. Nachází se tu i patriarchát Melchitské řeckokatolické církve. Podle jiných pramenů zde stojí Kaple Malých sester Ježíšových, a to na fleku, kde "podle tradice" stál dům dvojjediné Veroniky. I když jde o fikci, pak v reálném příběhu nějakého anonymního vězně, který se tudyma mohl trmácet na Golgotu, se nějaký takový projev soucitu mohl stát.
"Je to příjemný, že tě někdo podpoří, když je ti nejhůř."
Neprostupný dav ošátkovaných žen (jež jistě nejsou muslimky, ale to se někdy těžko rozezná), vyrazil od Šestky ještě před námi. Jdeme za ním stále vzhůru, stále po schodech a stále častějšími tunely, stále nižšími a nižšími. Pěší provoz naštěstí řídne na křižovatce se súkem Chán al–Zét (aneb ulicí Beit ha-Bad), který tvoří hranici s Křesťanskou čtvrtí. Tady vlevo po něm vede hlavní poutní trasa pro turisty, kteří mají na Jeruzalém pět hodin. Kopíruje linii původních jeruzalémských hradeb. Stávala zde brána, kterou se vycházelo ven. Z nějakého důvodu někdo usoudil, že zde byl vyvěšen rozsudek smrti nad Ježíšem. Takže se tomu tady dnes říká také "pilíř Jeho odsouzení." Dnes je na něm kovový knoflík s označením "VII". Zde měl Ježíš padnout (podle legendy z 18. století) pod křížem (či spíše pod břevnem) podruhé. Pokud tudy šel, tak je to dobré místo na upadnutí, protože tady už končí největší stoupání. Teoreticky by si mohl oddechnout, že má největší dřinu za sebou."Se břevnem možná, ale kříž se již blíží."
Pokračujeme na západ, tentokrát už Křesťanskou čtvrtí, ale ono se to tu opravdu nedrží doslova, protože i zde je spousta arabských krámků. Teď jdeme po ulici el-Khanqa (pro mne už navždy mnemotechnicky "el-Kšanda"). Po dvaceti metrech se vlevo na zdi objevuje další kovový knoflík, zastavení číslo VIII. Zde je ve zdi řeckého kláštera umístěn kruhový kámen, jakási pečeť, či snad zbytek nějakého kamenného mlýnku, neb v jeho středu se nachází otvor. Z něho vystupuje vytesaný kříž s římskými písmeny a číslicemi. Dnes pro dav poutníků nefotografovatelný. Na tomto místě měl Ježíš dle legendy napomínat ženy, aby pro něj neplakaly. Legendu samu neznám, evangelisti ji nezaznamenali. Jenže asi je to lidské plakat, když vidíte, v jakém stavu je váš přítel, anebo i cizí trpící člověk.
"Musel to být smutný pohled, ale pláč byl zbytečný."
Golgota je odtud už jen sto metrů směrem vlevo nahoru. Za dob Herodových se tu rozkládala pustina před hradbami. Dnes se přímo na Lebku jít nedá, protože prostor je zcela zaplněn různými budovami. Čili je nutno učinit čelem vzad, vrátit se na křižovatku k zastavení sedmému, a po ní pokračovat (odtud) vpravo, neboli na jih po súku Chán al–Zét . Je potřeba se nezastavovat před agresivními krámky, z nichž vybíhají jako chapadla chobotnic z korálového útesu čilí obchodníci. Už toho máme za dnešek dost – a to ani neneseme žádné břevno. Pozorně sleduji pravou stranu súku, dokud se kamenné krámky nezmění na plátěné stánky, za nimiž lze vidět světlé schodiště, stoupající paralelně se súkem. Jsme jen šedesát metrů od předcházející křižovatky, podle toho si tuhle odbočku z masově turistické Via Dolorosy můžete odkrokovat. Schody vedou k zadní části patriarchální katedrály sv. Jakuba. Ale odráží se od jeho zdí zpátky, než nás vyvedou na uličku směřující vlevo, takže zase na západ. Tohle je ta "pravá" Via Dolorosa. Zatím jsem si vždy liboval, že tudy se masové turistické výpravy nehrnou. Jenže nejspíše si mé články přečetli průvodcové, protože dnes se i tudy valí davy.
"Jestli chceš, tak ti ještě půjčím hřeby."
Tentokrát jsme nevlezli do koptského chrámu s podezřele nízkou echtovní gotickou klenbou a podezřele nízkými antickými sloupy s hlavicemi v úrovni očí (dnešní podlaha ve výši prvního patra původních chrámů). V krámku se suvenýry jsme vloni neobdivovali barvotiskové obrázky. I když šlo o velice nábožné suvenýry, husitská křesťanka Jana vloni odfrkla: "To by je Ježíš hnal!"
"A převrhl stolky s těmi modlami."
 |
| 2008 |
 |
| 2017 |
"Etiopané, chudáci, neměli někdy v 17. století na zaplacení osmanských daní a ztratili tak právo užívat samotný chrám Božího hrobu. Jejich místo v pětici uživatelů chrámu zaujali jiní křesťané – koptové. Kteří jaksi na oplátku posléze dovolili bydlet Etiopanům alespoň na arménské střeše u jejich kláštera. Takže Etiopané si tu před lety vytvořili jakousi africkou oázu. Koptové později mnohokrát želeli svého rozhodnutí, protože tenhle plácek na střeše přímo sousedí s jejich kostelem sv. Heleny, ze kterého právě jdeme. Etiopané jsou pak "uživatelé" původně koptského střešního pozemku i přilehlého kláštera. A od roku 1970 je tomu tak i z rozhodnutí izraelského soudu, podle kterého si Etiopané místo přivlastnili právem držby. Takže takhle jednou v době společné modlitby koptů přišla izraelská policie a vyměnila zámky u vchodů do kláštera a klíče dostali Etiopané. Soudy však neskončily, a každých několik let izraelský soud svoje rozhodnutí poněkud mění. "Kontrola místa" se prý musí navrátit koptům, avšak Etiopané mají zůstat "uživateli". Občas se tu s kopty, kteří se je snaží násilím vytlačit, i nekřesťansky (vlastně křesťansky) poperou…""Já měl tedy jiné starosti."
Od loňska je tu velká změna: Střechu "afrického" kláštera kryje trubková konstrukce, která nese střechu z vlnitého střechu. Visí z ní velké modré plachty, které zakrývají stavební ruch. Takže už do kláštera neprší, a snad ani nespadne. Zjevně někdo (Koptové? Etiopané určitě ne, ani UNESCO, to spíše jeruzalémská radnice) začal po letech s rekonstrukcí, takže souchrámí Božího hrobu nespadne.
Nad nízkými obdélníkovými dveřmi takhle vpravo je na kusu překližky vyvedeno anglické, francouzské, hebrejské a španělské varování "Pozor na hlavu!". Opravdu jsem asi o vstupu do téhle červí díry neměl psát, protože dnes je tu narváno. Vystojíme frontu na vstup a pak scházíme tři schůdky na odpočivadlo, z něhož nahlížíme do 
okénka jednolodního etiopského kostelíka. Ocitli jsme se v asi 80 cm širokém prostoru mezi zdmi tohoto kostelíka a zdí Chrámu Božího hrobu. Po sešlapaných kamenných schodech sestupujeme z výšky asi jednoho patra. Na dně schodiště vlezeme vlevo do dvířek kostelíka, který procházíme kolmo k hlavní ose. Zírám nahoru, ze starorománského stropu odpadávají kusy omítky. Ještěže je nad kostelíkem vztyčena ochranná provizorní střecha. Vpravo se v čelní zdi kostelíka objevují opět nizoučké dveře, Vyjdeme jimi a jsme na placce před vchodem do toho nejsvatějšího křesťanského chrámu. Vylezli jsme hned vpravo od venkovních schodů, které vedou do kaple Franků. (Kdybyste tudy chtěli jít v protisměru, tak abyste to našli.) Vystoupám do nich a učiním dokumetační fotku. Kdybych mohl vejít dovnitř do kaple, viděl bych oknem přímo na vršek Golgoty. Nebo na to, co z ní zbylo. Takhle musím zase po strmých schodech slézt dolů Vcházíme s Janinkou do chrámu. Vpravo se nahoru vinou schody. Kteréžto jsou místem zastavení číslo X. Zde římští legionáři Ježíše svlékli, načež o jeho oděv metali los. Toto už má oporu v Novém zákonu, jako všechna zbývající zastavení Křížové cesty. Samozřejmě se tak nestalo na těchto konkrétních schodech, ale na skále, která zde tehdy stávala.
"Člověk by se normálně styděl, ale v určité situaci je vám to už jedno."
Skála golgotská zde byla nepochybně ještě až do roku 326, než se tu začalo se stavebními úpravami, které skončily roku 335. Tehdy na tomto místě nechal císař Konstantin na přání své matky sv. Heleny postavit první baziliku. Golgota zde tedy už dávno není. Zbyl z ní jen jakýsi ohlodaný kamenný suk. Téměř celá byla odtěžena, aby měli věřící bezbolestný přístup na onen nejsvatější flek.Vylezeme po schodech nahoru a ocitáme se zase v nepřehledném davu. Kdyby bylo vidět více, zpozorovali bychom oltář, připomínající poněkud krb. Jsme u zastavení XI. Zde byl Ježíš přibit na kříž. Hned za ním je Dvanáctka: "Uprostřed zlatých a rudých ozdob se tu vznáší plechoidní krucifix v měřítku 1:1. Na stropě nad krucifixem jsem ve stínech nepostřehl medailon z dob křižáckých válek, ani mozaiku z roku 1937, která ho obklopuje. Více mne zaujala poněkud děsivá představa, že zde byl někdo – kdokoli – ukřižován, a že ten prostor, který jeho zmučené tělo zabíralo, je vyplněn tímto artefaktem. Protože tady někdo určitě ukřižován byl. Za stovky let, co Golgota sloužila jako popravčí místo, to bylo nejspíše tisíce lidí. A protože se tak dělo v Izraeli za římské nadvlády, pak pochopitelně tisíce Židů. Ten jeden Syn člověka se mezi nimi historikům nějak ztratil…"
"No, dneska by mě tu udupali."
Scházíme dolů po dalších schodech a přicházíme k červenému obdélníkovému kameni. Je z červeného vápence a poněkud připomíná matraci. Asi metr osmdesát dlouhou, šedesát centimetrů širokou a deset cenťáčků vysokou matraci, ležící v mramorové posteli. Jsme u zastavení třináctého, jež nás vloni tak dojalo. Jde o Kámen pomazání či "Kámen zabalení do plátna". Ježíšovo tělo k pohřbu připravovala jeho matka Marie a (nejspíše jeho sestra) Maří z Magdaly. (Podle židovské tradice té doby se mrtvého těla mohly dotknout toliko matka, manželka či sestra zemřelého.) Ale Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže na tomto kameni určitě neleželo. Protože ten pochází až z roku 1810, kdy sem byl položen za rekonstrukce po ničivém požáru z roku 1808. A ani na původním kameni, protože samotný chrám postavil až ve čtvrtém století císař Konstantin. Jenže ten kámen má jinou autenticitu: Tady se věřící mohou dotknout místa, kde se v trojdimenzionálním prostoru nacházelo tělo Syna Božího. Na nevěřícího pak místo působí právě tou historií soucitu a zármutku. "Ono je to čtyřdimenzionální…"
Dnes jsme již poněkud vyšťaveni, a tak jen pokračujeme dále k zastavení poslednímu. Číslo XIV nese Ježíšův hrob (nebo místo, kde kdysi stával). A zase: Bývala zde svažitá skála, ve skále jeskyně, v jeskyni hrob. Hrob v majetku Josefa z Arimatie, který v té době ještě nebyl dosud použit. Skála byla při stavbě chrámu odtěžena, aby se kolem jeskyně mohla postavit svatyně. A z jeskyně tak zůstala jen její slupka. Málem jen ta díra ve skále, obestavěná svatyní. Nad ní se vznáší ochranný kontejnment, tedy obrovitá betonová klenba rotundy, zvané Anastasis, aneb Zmrtvýchvstání. Jde o kopuli s dírou nahoře uprostřed, kterou dovnitř padá sluneční světlo a občas i déšť nebo sníh. (A nahoru by mohly stoupat třeba duše.) Díra se odborně nazývá "okulum" a zajišťuje, že se tíha klenby přenáší do pevných stěn. A je to kopie kupole Pantheonu v Římě, který nechal postavit roku 123 císař Hadriánus. Tahle klenba je postavena v měřítku 1:2 k římskému originálu, přesněji 22:43,2 metrů. 
"Anebo kousek vedle, myslím."
"Prostě Bohapustá homeopatika."
 |
| 2014 |
 |
| 2017. ??? |
"Já jsem taky odtud vypadl už třetí den…"
***
(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května 2017. Psáno v Praze v pátek 25. ledna 2018. Včera se lůžko pro Janu na hematologii našlo, a dneska z jejích plic doktoři vypumpovali 2 litry vody. A sedmá chemoška se už rozbíhá...)
"Podám ti ruku."
Fotogalerie z Via Dolorosy od kláštera sv. Anny až do Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
