Jo, jasně, Amerika, té se to musí správně uvést. Takže film začíná 31. října 1967, kdy zase jednou na strahovských kolejích vypadlo světlo. To tam vypadávalo často už od začátku akademického roku - a študáci se pak nemohli učit. Pak netekla ani voda a netopilo se. Spontánní průvod študáků, kteří tehdy scházeli na Malou Stranu pod poněkud recesistickým dvojznačným heslem "Chceme světlo!" skončil jejich zmlácením. (Na Hradě v té době bylo nějaké zasedání Ú Vé a někdo se lekl, že by to snad mohla být demonstrace proti Vedoucí Úloze Ká eS Čé.) Film už neukazuje, jak "příslušníci" vnikli i na koleje a vytahovali studenty i odtamtud. Neříká, že postup Veřejné (ne)bezpečnosti odsoudili nejen akademičtí hodnostáři ČVUT, pod které koleje spadaly, ale i většiny vysokých škol. Vždyť šlo (právě skoro na výročí!) od 28. října 1939 o první takový incident na akademické půdě - a tenkrát se jednalo o gestapo! Studenti měli rodiče a rodiče měli veřejnost. Postup policejních složek tehdy dokonce začala vyšetřovat i vojenská prokuratura. Tahle úvodní scénka byla poněkud sveřepě sevřenou zkratkou, po které se přítomná mladší generace pro sebe ptala:
"To jako vono jim vypadlo světlo a voni šli hned demonstrovat?"
No, nebylo to "hned". Tohle filmu nevyčítám, nemůže tam být vše a tomuto konkrétnímu incidentu se věnují jiné články a filmové dokumenty. Film Vlny totiž není dokument, je to umělecké ztvárnění reality - ale musel jsem si na to trochu jako pamětník zvyknout. A jako pamětník musím pochválit to, že film reálně popisuje atmosféru. Včetně jakéhosi šedozeleného zákalu, evokujícího tehdejší barevnost českých barevných filmů i oblečení lidí. (V tomto je dokumentárnější než jásavě barevní Renčovi RebeLové.) A jako umělecké dílo si ke ztvárnění vybírá určité momenty od konce roku 1967 do Srpna 1968 na cestě k cíli, jímž je vyprávění o statečném boji rozhlasáků o rádiové vlny.
A protože je to film o rozhlase, zazní v něm i tvrzení, že rozhlas byl hlavním médiem, který v té době utvářel atmosféru. Pravdou je, že tu atmosféru spíš spoluvytvářel. Pro mě v té době větší práci v informovanosti dělal necenzurovaný tisk a televize. Na Československou televizi se však už vzpomínalo dříve právě proto, že ta měla asi největší dopad na náladu ve společnosti, ať už tím, že vysílala filmy tehdejší Nové filmové vlny československé kinematografie, anebo že dávala místo nečekaně ostrým dokumentárním pořadům o komunistických zločinech 50. let a rovněž se stala nositelem převratných informací. Faktem je, že rozhlas nabyl svého významu právě v době sovětské invaze - protože tehdy se už rozmohly "tranzistoráky", kolem kterých se na ulicích shromažďovali lidé. Navíc začaly vysílat snad až desítky krajských, městských nebo lokálních stanic. O úloze rozšiřování informací díky vysokonapěťovým telefonům energetiků nebo dálnopisným stanicím, ale hlavně stovkám radioamatérů snad vznikne v budoucnosti taky nějaký film.
Ale zpátky právě k tomu filmu Vlny. Vždy, když vnímám nějaký film, tak mu věřím až do chvíle, než se ve mně zadrhne nějaká tříska. A ta tříska v oku Vln se týká vysílání z nuselské vily, kam se vposledku uchýlila Redakce mezinárodního života, která odtud provozovala už poslední "Svobodné legální vysílání". Ve filmu je nad vchodem do vily vidět označení, že jde o italskou ambasádu. A protože je film doprovázen anglickými titulky (Oscar!) a v určitých momentech i vysvětlujícími českými titulky, tak právě v téhle chvíli se objevuje nápis "Italské velvyslanectví". Později je rovněž slyšet, jak Věra Šťovíčková sděluje celém světu italsky nejnovější informace o okupaci Československa.
Tak to je nejen tříska, ale přímo kravininum a divím se, že to nikdo z informovaných v souvislosti s filmem ještě nezvedl (aspoň jsem si nevšiml) - snad aby se nenarušily jeho šance v závodě o Oscara. Protože vyprávění o téhle epizodě jsme si mohli vyslechnout či přečíst už dříve i později.
Stručně: Evropští a američtí komunisté byli podporováni finančně i jinak sovětskými tajnými službali, aby rozvraceli demokracii na Západě. Jednou z forem sovětské podpory italským komunistům bylo i organizování a zabezpečení jejich ilegálního vysílání do Itálie. A dělo se tak z Prahy, konkrétně z té vily, kam se uchýlila v srpnu 1968 i ona mezinárodní redakce, jejíž osud je tak poutavě filmově zpracován. Italští komunisté se tvářili, že vysílají odněkud z Itálie, ale vysílali ve skutečnosti z Nuslí - a úplně dada je, že tam sice byla redakce, ale reálně šla do Itálie vlna z vysílače, který se nacházel někde na území Sovětského svazu. Kdyby o tomhle vměšování do svých vnitřních věcí věděla italská ambasáda, ta by řvala!!!
Italští komunisté v té době podporovali Dubčekovu (a u nás většinově vnímanou jako jedině možnou) vizi o "socialismu s lidskou tváří". Formálně byli jejich pražští redaktoři vedeni jako zaměstnanci Čs. rozhlasu, jejich redakci měli v péči nakonec naši technici - po nějaké poruše, kterou jim odstraňovali. Tak se o "tajné vile" dozvěděli. A proto se nakonec poslední "Svobodné legální vysílání" našeho rozhlasu ozývalo z prostor a ze zařízení, kterou italským bolševikům zajistili sovětští kágébáci. A redaktoři sdělovali světu své informace samozřejmě česky.
A nejen
informace. Jak vzpomíná Ondřej Neff: "A právě Jan Petránek tam vysílal
svoje nejslavnější vysílání, které Rusy naštvalo nejvíc, to byly
písničky vyhnanců z Gulagu.“
Tak
to je ta tříska ve Vlnách, kterou byl odplaven pocit reality. Kdy jsem si
uvědomil, že sleduji umělecké dílo, které bylo realitou pouze
inspirováno. Zamrzelo mě to, zejména, když se mělo jednat o zdůraznění
důležitosti "seriózní nestranné žurnalistiky založené na faktech".
Ale jinak pěkný. Lidi po skončení promítání tleskali.
Povzdechnuto v Praze na Lužinách v říjnu 2024
