Hlavní ostrov archipelagu má tvar rohlíku. Na mapě do jeho vnitřku směřují lodní trasy, po kterých sem, pod strmé svahy kaldery, přijíždějí mamutí turistické koráby. Jenže naše výprava měla bydlet v městečku Kamari na vnější, východní straně ostrova. (Mimo sezonu 500 obyvatel.) Ano, jistěže, také jsme se nechali jedno ráno naložit do busu, abychom se vydali přes kopec na západ k plavbě kalderou. Turistickým motorovým škunerem se stěžni, ale bez plachet. Z přístavu Athinios na centrální, stále aktivní vulkanický ostrůvek Nea Kameni. Vyšplhali jsme se do výšky 127 metrů nad přístav, prohlédli si všech jeho pět kráterů. Jsou prosty lávy, magma bublá někde pod nimi. Moderní přístroje hlídají jeho aktivitu, fumaroly jsem nezaznamenal, i když se prý občas objevují. Na ostrůvku bylo pusto, když jsme na něm vystoupili.
ALE! To jsme museli z přístavu vyplout už v osm ráno. Když jsme se z vulkánu před půl jedenáctou vraceli, už proti nám dusaly jak stádo slonů nepřehledné davy Japonců a Američanů. V přístavu se tísnilo hned pět škunerů. Prchli jsme na nedaleký ostrůvek Palea Kameni, kde jsme byli zase první, takže jsme si mohli v klidu okusit u jeho břehu teplých pramenů, snad sirných, prý léčivých. Nepřistáli jsme, první nedočkavci mohli skočit z paluby, další lezli do vody po žebříku. Já z něj skočil po ploutvích a hned jsem si mohl zkusit, jak chutná sedmimetrová hloubka, ve které jsme zakotvili. Ano, s ploutvemi se potápět dá. Nebo se závažími, jichž jsem neměl (ta jsem si do zavazadla nebalil). Středozemní, potažmo Egejské moře je totiž tuze husté. Ofiš jde o 3,8 %, ale zdálo se hustší. Určitě více než na Slapech. Člověk se na jeho hladině přímo vznášel! Ale když se chtěl podívat pod hladinu, tak musel ploutvemi tvrdě pracovat na hydrodynamickém vztlaku, vlastně podtlaku, pokud chtěl zůstat u dna.
Tento ostrůvek je neobydlený, ale přesto je na něm kostelík, ortodoxní, samozřejmě. A kousek vedle bydlí bezdomovec, avšak ten se v současné době vyskytuje převážně v nemocnici, jest už starším seniorem.
A zase, když jsme odjížděli, museli jsme se vyhýbat karavaně následujících lodí, abychom se dostali právě včas na protilehlý okraj kaldery, který tvoří samostatný ostrov Thirasia. Na jeho vrchol jsem se po strmých schodech nestihl dostat, vyšel jsem jen do poloviny. Čas, vyhrazený na zdejší místo, jsme totiž strávili hlavně u oběda, který přece nelze uspěchat. Netušil jsem, jak může být mečoun dobrý! Zvlášť, pokud ho člověk zalévá vínem (local dry white). Odtud jsme pluli na severní okraj rohlíku Santorini a odspoda obdivovali strmé svahy, na nichž visela mětečka Oia, Firostefani, Fira a Megalochori. Naštěstí nás po přistání stihl vzít autobus vzhůru klikatou strmou silničkou, kde se musí vytáčet až do protisměru, pět minut před třetí hodinou. Ve tři se totiž silnice uzavírala, aby se nahoru dostaly karavany autobusů s pasažéry oněch megalodí, které k pobřeží musí vozit přepravní bárky. Ten den těch oblud mělo přijet šest a museli bychom čekat hodinu...
Ona bělostná městečka jsme navštívili zase autobusem při velkém okruhu po Santorini. Někdo na nějaké sociální síti udělal kdysi fotku západu slunce v Oiy, pohled přes modré báně bílých kostelíků, a tak teď celý svět musí navštívit ausgerechnet Oiu, aby si udělal svou vlastní fotku. My tam byli už ve tři, užili si výhledů, uličky na terasách nad strmými svahy jsme si prošli v davech ještě přiměřených. Odjížděli jsme po páté, proti karavanám přeplněných autobusů jsme mířili k jihu do Firostefani. Odtud jsme si pěšmo prošli do Firy a až odtud sledovali západ slunka nad ostrovem Thirasia, který odtud opravdu vypadá trochu jako krokodýl. Jenže slunko, potvora, zalezlo do mlžného oparu nad mořem už asi dva stupně nad krokodýlí hlavou.
Většinu času jsem ale trávil u moře a v moři. Městečko Kamari je jen asi deset minut busem od letiště, obával jsem se hluku letadel, ale ta přilétala asi s půlhodinovým intervalem. A naopak poskytovala na sebe, jak tak nízko šikmo směřovala k pobřeží, hezký pohled. A zde jsem zíral, jak je na tomto místě turistický průmysl dobře zregulovaný.
Co ho reguluje nejvíce, je přísně nastavená výšková hladina domů. V roce 1956 zde bylo poslední velké zemětřesení. Při obnově měst bylo dovoleno postavit nanejvýš dvoupodlažní domy, pokud jsou ve svahu, pak třípodlažní. Takže žádné turistické megakomplexy se zde nevyskytují. A když jdete po pobřežní kolonádě, pak si prohlížíte jen přízemní krámky. Což činí promenádu přátelskou a útulnou. Z jedné strany je lemována krámky a tavernami, z druhé zahrádkami, které k těm tavernám patří.
Mmch: V tom roce přijížděly na ostrov lodě s pomocí z celého světa. Na lodi z Austrálie přijely sazenice eukalyptů. A od té doby má Santorini stromy! Na lodi z Jižní Ameriky připluly zase aurakárie. Zy zde nerostou v tak hojném počtu. Zatímco eukalypty tvoří celé aleje podél cest, aurakárie zdobí spíše zahrady kolem domků.
Celý den je na kolonádě živo, ale příjemně živo. Nejživěji v noci. Není zde takový nával jako na Karlově mostě. A je to nepospíchající prořídlý dav, který se zastavuje u nákupních turistických pastí nebo si čte vyložené jídelní lístky.
Restaurační zahrádky, kryté pergolami, jsou položeny na nízkých terasách. Přímo pod nimi se rozkládá antracitová pláž ze sopečného písku, promíchaná bílými tečkami vápencových kamínků. V jiné části zase valounky, ba valouny. Boty do vody se silně doporučují. Pláž je pokryta rákosovými slunečníky a lehátky - 2 lehátka a 1 slunečník za 15 € - anebo jsou při konzumaci aspoň alespoň za 20 € v přilehlém restauračním zařízení "zdarma". (Tohoto zdarmého poležení jsem si neužil, ležel jsem bez placení na své dece rovnou na drobných kamíncích - stejně jako mnozí jiní turisté z Běloruska, Ukrajiny i Ameriky.) A ta pláž je široká asi třicet metrů, ale dlouhá skoro dva kilometry. Vejdou se sem všichni, kdo mají zájem. Většinově se rozvalí na lehátkách, či přímo postelích s vysokými matracemi, menšina se rochní ve vodě a plave. A to nejen Češi! Konec září zde byl teplý, ve dne kolem 27°, v noci kolem 24°. Voda měla o něco míň.
Užíval jsem si na té pláži dvou míst. Někde u jejího prostředku jsou asi sedmdesát metrů od břehu dva ostrůvky. Tohle místo jsem si vybral už při domácí přípravě k potápění s ploutvemi, maskou a šnorchlem. První den zde bylo moře zvířené pískem, ale u těch ostrůvků bylo čisté Ostrůvky to jsou nečekaně kamenité. Vlastně tvořené pouze oblými několikametrovými balvany, mezi nimiž se tak krásně proplouvá. Zvedají se jen pozvolna ode dna, nejdřív jednotlivé baolvany , až pak se kupí. Bylo nečekaně zábavné honit se kolem těch balvanů za hejnem rybiček, které vždy zapluly za obzor kamene a dál se hnuly, až když se za nimi objevil netvor s ploutvemi na nohou.
Koukal jsem nevěřícně na dno a připadal jsem si jak v magazínu National Geographic. Esovitě se po něm vlnily černé valy, mezi nimiž byly mezery - asi pozůstatek lávových proudů. No, Santorini soptilo naposledy v roce 1950, ale tady nejspíš ne. Učinil jsem v těch mezerách nečekaný archeologický objev - byly v nich nacpány stejně veliké okrouhlé balvany, něco pod metr v průměru. Nějaké disky? Hm, no jo. Když jsem se k nim ponořil, byly to - pneumatiky, vyplněné pískem a pokryté zeleným kalem...
První den jsme přiletěli ráno, ještě jsme v hotýlku stihli snídani. Hned jsem pak běžel na pláž k dalšímu svému oblíbenému místu. Jih pláže je tam ukončen kamenitým mysem. Ale potápění tam není k ničemu, jen plavání ve vlnách. A překonávání příboje. Ten den bylo po superúplňku a v přílivu příboj zesílil. Byl problém se přes něj dostat do metrových vln a byl problém se dostat z něj na břeh! Vysoké vlny utemovaly břeh do příkrého, až dvoumetrového svahu. Když se člověk vymanil z vln, musel do něj rychle popoběhnout, aby ho další vlna nestrhla zpátky. Ale nečekaně příjemné bylo válet po kaménkách sudy v tom příboji. Než mi tedy strhl čepici proti úpalu a dokonce i potápěčskou masku. Tu jsem zachytil, čepici už ne.
Kdo chtěl okusit jinou pláž, mohl za 8 € nasednout do vodního taxíku. Loďka uvezla až 40 pasažérů. Nedržela jízdní řád, pendlovala po 40 minutách. A za necelou čtvrthodinku vás odvezla kolem nosu hory Mesa Vouno k jižnější vesnici Perissa. (Mmch, na té hoře, vysoké 365 m, jsem taky byl. Jsou tam zříceniny antického města, znáte to - Římané, Heléni, Egypťané... Tam jsme šli pěšky kolem kostelíka, který stál u jeskyně, kde ze stropu padala voda do banánových listů - jediný zdroj pitné vody pro Théru, jak se Santorini úředně jmenuje. (Ale většina hospod má uvedeno "Santorini" ve svém názvu. Na letišti však hledejte spoj, co letí do Thiry.) Zpátky jede loďka nejpozději v pět odpoledne (zase za 8 €). Jo - a nastupuje se do ní z vody po žebříku, mola pro ně nejsou, jebn žluté bóje - tak u těch se nekoupejte, prosím. Jinak na vás zahučí lodní siréna.
Blízko je i nejvyšší hora ostrova, Profitis Ilias, 567 m. (Nad mořem, tady kolem dokola nic jiného není.) Tam jsme se dostali busem při projížďce kolem ostrova. Jsou tam vojenské radary a klášter.
Původní mniši odešli někdy v osmdeátkách, když se na horu nastěhovala řecká armáda. Pak tam kolem roku nula přišli jiní mniši, přivezli s sebou i 2.500 sazenic olivovníků. Do té doby na ostrově olivy nerostly. A tak jsem tam nakoupil mnišského panenského oleje. A nakládaných sušených rajčat. A nakládané listy kapari. Ale růžence ne. Konec mmch.)
V Perisse jsem si vyfotil krásný ortodoxní kostel se stupňovitou zvonicí, a pak se přilnul ke skále zase od jihu. Je zde betonové molo, na kterém si člověk může natáhnout ploutve na nohy, aniž by si do nich nabral kamínků. Na skále nad vodou cvičili své horolezecké umění náctiletí Američané. Dolezli, kam mohli, pak spadli do moře. Skákat ze skal do moře je přísně zakázáno, monitorováno místními autoritami a pokutováno policií. Ale padat? Proč ne...
Tady bylo potápění jako v bazénu. Vlevo kolmá skála, protkaná roklinkami, kterými se hezky vyplouvalo na hladinu. Vpravo široká, do hloubky se mírně snižující planina, jako dno skutečného bazénu. Její šedý povrch byl drobně zvlněný, jako hladina při mírném větříku. Na jedné šedé vlnce, poházené bílými kaménky leželo něco malého šedého, poházeného bílými skvrnkami. Tak asi čtyři cenťáčky široký talíř - s ocáskem. Když mě to zmerčilo, dalo se to na útěk po těch šedých vlnkách a zanechávalo za sebou zvířený písek. Malý platýs! Poprvé viděný...
Když jsem se vracel k molu, uviděl jsem v nízké vodě kousek nade dnem plavat kolmo k němu několik utržených listů rákosu. Ale proč neklesnou na dno nebo nevyplavou na hladinu? A proč mají po stranách korálky, vlastně očka a vepředu dlouhý jehlovitý zobáček? No protože to jsou mořské jehly! Také poprvé viděné. Když už jsme u toho, tak tam na severu za balvanitým ostrůvkem jsem poprvé v moři viděl také bíle a tmavě pruhovanou rybu s charakteristickými rozdělenými ploutvemi ve tvaru perutě. Já byl asi v osmi metrech, hloub se nedostanu, ona tak v deseti. Perutýn! Perutýn? Ležel na dně v malé kapse mezi balvany a odpočíval. No moment - perutýni žijí přece v teplých mořích, Tichém a Indickém oceáně. A v Rudém moři. No tak teď je už Egejské moře nejspíš dost teplé na to, aby se tu mohli usídlit. Nevyděsil mne, že je jedovatý jako kobra, nehodlal jsem ho hladit, ale že už je tady!
Santorini je krásný ostrov, nejkrásnější, když sedíte v partě kamarádů na břehu šplouchajícího moře a dáváte si do nosu. Ale je tu pro Čechy draho! Jako všude v Řecku a na ostrovech zvlášť. Jenže kam už by měl mladší senior jinak investovat vybrané důchodové pojištění?
Ale stejně - na Santorini nejsou nejkrásnější západy slunce na přeplněných terasách nad kalderou. Ale na ranní pusté pláži jeho východ!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 1. října 2024, prožito na Santorini minulý týden
