Pálilo se těsně před vpádem nepřátel. A pádem režimu. Pálila tak i StB už někdy kolem 25. listopadu. Nižší složky pochopily správně, která bije. Dříve než jejich šéf generál Alojz Lorenc, jenž až 1. prosince 1989 vydal ke skartaci a zničení dokumentů ofiš rozkaz. Který ani zbaběle nepodepsal a nechal to na svém zástupci Oto Sedlákovi (jak o tom mluví badatel Radek Schovánek). Panovala totiž obava, že by se - podobně jako se tomu stalo oněco dříve ve Východním Berlíně - mohly dokumenty dostat do rukou demonstrantů.
Nižší složky chápaly už dříve, že se jim režim hroutí. Vyprávěl mi kamarád Jirka, že když jejich disidentskou partu kolem Hnutí za občanskou svobodu v létě roku 1989 vybrali estébáci v altánku v Krčském lese, že mu vyšetřující estébák na konci výslechu pravil:
"Doufám, že si budete pamatovat, že jsem s vámi jednal slušně..."
To jiní estébáci dříve se taky často chovali velmi slušně. Jako když kamaráda Dana v rámci "agenturního a kontrarozvědného rozpracování" jakožto "prověřovanou osobu" lákali v půlce osmdesátek ke spolupráci. Tehdy měl Dan už tři děti, dvě z toho chodily do školy. A ten slušný estébák Dana, když už odcházel, slušně upozornil:
"Dejte si venku pozor. Je tam silný automobilový provoz. A kolikrát auto srazí třeba i dítě na přechodu, když jde do školy."
A Dan tedy - co nejrychleji emigroval i s celou rodinkou...
Jiní estébáci nebyli slušní ani na počátku roku 1990. V prvních letech tohoto století jsem polehával na neurologii na Homolce. Tam si kluci často řeknou více než prozradí manželce. Spolupacoš Franta se nám svěřil, že byl agentem CIA, kterého ale StB zatkla až v únoru 1990. Bez zatykače a bez soudu ho strčili do jedné cely na Pankráci. A kdoví, kde by skončil, kdyby ho tam náhodou neobjevila parlamentní komis, která v devadesátém zkoumala, jacíže to vězni vlastně ve věznicích přebývají. Nakonec po nějaké době dostal milost od prezidenta Havla, kdy ale musel slíbit, že o celé věci bude deset let držet hubu. Držel, a až později o tom napsal s Pavlem Žáčkem knihu. Tak on ten Franta dostal milost - aniž byl odsouzen, aniž byl obviněn - a vlastně aniž byl zatčen!
StB přitom byla rozpuštěna právě v tom únoru 1990. A rozpustil (avšak nevypustil) ji tehdejší lidovecký ministr vnitra Richard Sacher. Ten po volbách v červnu 1990 podal demisi. Prý ze zdravotních důvodů. Ale také po kritice, která se rozpoutala po aféře s lidovcem Bartončíkem, na něhož se těsně před volbami provalila spolupráce s StB. Sacher to o něm měl vědět a včas to nepráskl vedení (KDU-)ČSL, aby ho nestavěli na kandidátku. Nu, odjinud zase vím, že Bartončík měl skutečně zdravotní problémy. Anebo mohl mít, když se ho někdo snažil strčit v metru pod přijíždějící vlakovou soupravu...
Velkou (a kontroverzní) službu pro veřejnost při identifikaci agentů StB vykonal disident Petr Cibulka, když v roce 1992 zveřejnil ve svých Necenzurovaných novinách Rudá kráva jejich seznamy. On to udělal v rozporu s již existujícím lustračním zákonem, který ovšem vypadal tak, jako by ho stvořili sami estébáci. Mezi lustráty, kterým byl odepřen přístup do různých veřehjných funkcí - a kteří byly pokryti smrdutou hanbou - se totiž dostali i "kandidáti" na agenty či informátory. Ústavní soud už v roce 1992 nalezl, že tito nebyli vědomými spolupracovníky.
No samozřejmě, že nebyli! Byli to lidé, které si StB vyhlédla, protože pracovali v novinách, v divadle, pohybovali se mezi podezřelými máničkami, anebo to byli přímo disidenti. To dá rozum, že nelovili ředitele podniků a funkcionáře KSČ - protože ti pro režim pracovali už z popisu své práce! Když mě v únoru 1979 přijímal do zaměstnání pan H., takto Hlavní energetik MTTÚ (Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředny), ptal se mě, co jsem dělal v roce 1968. Na to jsem odvětil, že to mi bylo sedmnáct a...
"Už nic neříkejte," přerušil mě. "Ještě jste nebyl zletilý. Víte, to mám za úkol od obvodního výboru Prahy 3 ptát se na tyhle věci."
No on to byl komunista, a proto mohl být i Hlavním energetikem. Ale poslouchat ovšem musel více partaj než nadřízené. Kolega a kamarád Jirka mu později, když spolu byli v kabelovém prostoru, stíněni metry krychlovými železobetonu, prozradil sladké tajemství:
"Víte, pane H., když jste mě přijímal, ptal jste se, jestli nedělám něco proti režimu. No nedělal jsem. Ale teď jsem podepsal Chartu."
"Jéžíšmarjá!" zděsil se H. "Tak to hlavně nikde neříkejte."
A Jirka to neříkal. Až mě se jednou svěřil na jednom školení uprostřed severomoravských lesů, když jsme se spolu ožrali. A pak jsem jednou v ulici Na Veselí, kde jsme s ženou Ivanou a svými dětmi bydleli na štorc od rohu pankrácké věznice, a kde na druhém rohu bydlela v přízemí Marta Kubišová, tak tam jsem takhle jednou Ivance řekl: "A že bychom třeba podepsali tu Chartu?"
Na to odvětila: "Já jsem si svý odpracovala už v osmašedesátém." Když pak byla doslova na půlhodinu vyhozena z práce, a estébáci po ní šli přes tři zaměstnání. Ani jako laborantka nemohla pracovat - ale to je jiná pohádka. Ještě k té pohádce přidám porevoluční poznámku. Když jsme si začátkem devadesátého roku mohli vyzvednout spisy, které na nás vedlo Zvláštní oddělení (správně "Oddělení pro zvláštní úkoly", ve všech firmách existovala tato vpodstatě rezidentura StB), tak je Ivance dlouho odmítali vydat. Nakonec si dupla - a dostala složku, čítající tři papíry, včetně vlastnoručního životopisu. Jenže ta složka byla zalomená ve výšce asi 4 cm...
Pamětníci si pamatují, s jakým podivným vzrušením jsme hltali Rudé krávo, tedy ty Cibulkovy seznamy. Nejdříve jsme se podívali na sebe, jestli náhodou nás někdo neoprávněně... Sláva! Ne. Ale byl tam jako agent jeden strejček, který se angažoval v šedesátém osmém a pak taky po něm šli. A byla tam švagrová - no ta jako průvodkyně Cestovní kanceláře mládeže "musela". Jinak by to ty průvodkyně a průvodci prostě nemohli dělat. A jako průvodkyně pak s mým starším bráchou, který byl v jejím zájezdu jako platící účastník (a "prověřovaná osoba"), emigrovala do Francie. Tady někde udělali soudruzi z StB chybu...
Oprávněně evidováno bylo desetitisíce osob. Ústavní soud v tom svém nálezu ještě krom kandidátů z kategorie "vědomé spolupráce" nepochopitelně vyřadil i "důvěrníky". Ti tedy práskali zřejmě "nevědomě". Nepodepsali vázací list, ale mnozí byli aktivnější než samotní "agenti". Někteří velmi rádi a snaživě donášeli, jiní z musu existenčního, kdy jim šlo doslova o život. Někteří to na sebe před těmi, na něž měli donášet práskli, jiní se snažili zatloukat (viz současný nejoblíbenější nejmenovaný český politik). Když to na ně prasklo, tak se všelijak ospravedlňovali. Někdy měli raději mlčet. Jako předseda jednoho spolku, kde jsem taky byl ve vejboru. My mu nic neříkali, ale nějak čerstvě se to ve veřejnosti probíralo. Historik. Chtěl dále dělat historii? Ne. Měl vnuka! A vnuk chtěl studovat vysokou školu. Takže podlehl...
Jindy jsem si kvůli přípravě článku otevřel Archiv bezpečnostních složek, kde právě rozjeli nový systém křížového vyhledávání, jehož výsledky hodili na hlavní stránku - a vypadlo na mě jméno známého, až kamaráda z jiné party. Příjemného, zasloužilého, postiženého... Nu, styděl jsem se ho na to zeptat. Naštěstí mě samotného StB nevyhledala, takže jsem nemusel čelit státně bezpečnostnímu nátlaku.
Zvláštní je, že veřejnost šla po agentech - ale ne po estébácích, tedy zaměstnancích ministerstva vnitra! Ti často vystupovali jako svědkové v případě, že se agenti proti uvedení už v oficiálních seznamech ztopořili. Tak to zkoušel i dřívější místopředseda poslanecké sněmovny komunista Filip, který ty své svědky, dříve jeho řídící orgány(!), zaměstnával ve své právnické firmě...
Jenže měli bychom si více všímat těch kreatur, co ty agenty řídily. Důstojníků, komunistických funkcionářů a politruků. A toho, co dělají dnes. Avšak nějak nám ti staří estébáci stárnou. Jenže vstávají noví bojovníci. Politici, manažeři, muži a ženy v pozadí, co se dnes chovají tak, jako orgány Státní bezpečnosti kdysi. A zdá se, že takové razantní, útočné, podpásové, lživé, pomlouvačné, sebechvalné, dychtící po moci a zisku, zkrázka oportunistické a bezskrupulózní jednání získává u mas pochopení a podporu.
Co s tím dnes, kdy slavíme 35 let svobody? Musíme se proti starým i novým estébákům stále stavět. I když se to zdá marné. Jenže člověk nebojuje proto, aby vyhrál, ale aby se nedal.
A my se nedáme!
Psáno pro Neviditelného psa v Praze na Lužinách v pátek 15. listopadu 2024
Šamanovy články, týkající se roku 1989, jsou sroceny na štítku 1989 na blogu Šamanovo doupě. (Nelekněte se, je tam asi 40 kousků...)
Už v neděli ve 14:00 se můžeme potkat na Staroměstském náměstí v Praze. Společně řekneme jasné ne nástupu autoritářů v Česku.
