Jak praví doprovodný text: "Na Liberecku se trampské hnutí začalo formovat od roku 1928, a to hlavně díky společnému zpěvu trampských písní a výletům a pobytům mladých lidí z Horního Růžodolu do okolní přírody."
No a kdo bydlel v převážně německém Liberci v Horním Růžodolu? Hlavně místní Češi. Takže je představen český (československý) tramping, protože vandrování německých skupinek mládeže se do kolonky klasického trampování nehodí. Nehodily se do něj ani aktivity Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken- und Isergebirge) nebo místního Klubu českých turistů. Ani neorganizované vejletování Liberečáků do hor. Chodila tak po horách za první republiky i rodina mého táty. Ten naučil chodit do hor i mámu, a ta v tom pokračovala i po rozvodu. Takže já jako rodilý Liberečák jsem ty hory poznával od mala. Od patřičného věku jsem v nich chodil sám. A potkával tam trempíře, občas narazil i na jejich tábořiště. Jednou jsem sólo přespal i na Islandu, pod vrcholovou skalou Olivetské hory.
Nebylo to pod širákem, avšak pod převisem, který byl chráněn ohrádkou z tyčkoviny. Stejně mě neochránila před ranním anenským chladem, kdy mě vzbudilo před pátou ráno Slunce, vycházející za svahem Černé hory. Tehdy tam byla holá pláň po likvidaci polomu, který navíc poznamenal požár. No a dnes, když se tudy toulám, tak se procházím kmenovinou téměř zralého porostu. Tyto vzpomínky ve mně probudil originál totem z Islandu, který na zmíněné výstavě nechybí.
Výstava je to hned trojí. Jednak faktografická, kdy se na ústředním panelu, který uprostřed protíná výstavu, bíle na černé popisuje celý vývoj místního trempování až do současnosti. Výklad je doprovázen i dobovými fotografiemi. Zadruhé jsou zde vystaveny artefakty: betly, žebradla, usárny, feldflašky, zvadla, placky, camrátka, kroniky a kytary. A vlajky, třeba ta od osady Rykatado - nikoliv Rikatado. Protože Spojené trampské osady si tento název utvořily někdy v roce 1936 podle počátečních písmen zakládajících členů: RYves, KAmarádi, TAbu a DObromil. A zatřetí je ta výstava i prožitková, když si můžete u umělého ohýnku na zeleném koberci sednout před stanem, vlastně jen celtovou tlamou na lavičku z rozpůleného polena, pokecat si s kamarádkou, počíst si v osadní kronice či hrábnout do strun kytary.
 |
| Bokajs a paní kurátorka |
Jo, už napoprvé jsem tu dělal ostudu, když jsem si do té kytary hrábnul. Říkal jsem si už předem, že ta kytara bude určitě rozladěná - a byla. Vzal jsem si kvůli tomu obmyslně i ladičku, ale nakonec jsem si na Najdispoluzaky.cz musel postěžoval kolegům: "Byl jsem v sobotu v muzeu. Ta jejich kytara se nedá naladit. Snažil jsem se, ale na jednom kolíku chybí pacička. Ledaže bychom si přinesli vlastní. Trail to Island a další dvě písničky se hrají z reproduktorů, ale naštěstí jen slabě, to bychom přeřvali..."
A co udělal Bokajz? Domluvil se s paní kurátorkou Janou Rous Stěhulkovou a když jsem tam byl napodruhé, tak byla kytara už naladěná! Abych prej nepomlouval MUZO. Takže jsem hrábnul do strun a vyrobil alespoň pár slok písničky Trail to Island od bratrské dvojice Ryvolů. Tři akordy úplně stačí, aby se mohlo hrát! Nikdo se nepřidal, tak jsem toho nechal - však jsme si později v protější Kotelně po obědě zařvali u svých kytar a bendža lépe.
No jo, no, dědci a naše krásky, nějak nám ten tramping stárne. Ony i osady zanikají. Ty na Červeném a Blatném potoce vzaly zasvé při stavbě Kamenické přehrady. Pohltila je voda, nebo se ocitly v chráněném území. Naposledy letos padl Losí dům na Blatném rybníce. Ještě dříve dalo místnímu trampování velkou ránu vyhlášení Jizerských hor za chráněnou krajinnou oblast a následný zákaz táboření, bivakování i jen spaní pod širákem. To se samozřejmě dá napravit tím, že se domluvíte s polesím - stejně o každém šustnutí v lese ví hajný dřív než si rozbalíte spacák. Avšak něco pro ten les musíte udělat. Takže když jsem počátkem sedmdesátek na severním břehu přehrady Černá Nisa ("Bedřichovská přehrada") samotářsky stanoval kousek od osady Fort Adamson (kde jsem měl nezapomenutelný zážitek z toho, když Kapitán Kid - znechucen naším zpěvem jeho Slabocha Bena - předvedl originál, ačkoli se zapřisáhl že už nikdy, nikdy, nikdy ho nezazpívá a nezahraje), tak jsme pak několik dní stavěli protipožární hlídkovou věž na blízkém Brdu. Podobně to měl zařízené i profesor z liberecké průmyslovky známý pod přezdívkou Brouk, v jehož Broukárně jsem také měl párkrát čest přespat - společně s jeho asi dvacítkou studentů...
Je to dnes už historie a věnují se jí historikové. Současné Jizerské hory jsou přeplněné turisty, houbaři, cyklisty, lyžaři.. I dříve tajné cestičky už přemnožené lidstvo objevilo a chodí po nich s pejskem na procházku. V Jizerkách je dnes nejkrásněji - když v Liberci prší a nahoře je liduprázdno. Klasický tramping se přetavil do "outdoorových aktivit". Ale co, když mládež nakonec přece jen vyrazí do lesa, do přírody, s partou i bez, tak tam nakonec ani nemusí kempovat. Pro naši generaci to býval začasté útěk do svobody, to už snad dnes také není tak drastické.
Jak to bylo kdysi se do MUZY v Liberci můžete jít podívat ještě do 2. února 2025.
Z Liberce pro Neviditelného psa Jan Kovanic
 |
| Bylo mělko |
