 |
| Teď je nějaká prázdná... |
"Máš v ní pěknej humus," konstatovala moje nová přítelkyně Karla. Milá, distinguovaná - a podle svých slov delikátní dáma.
"Já vím, hummus, ten tam je," přisvědčil jsem. "Míchám si ho s panenským olivovým olejem a olivami."
"Nemyslím humus jako chumus, myslím tím nebezpečné potraviny," pravila Karla, a začala se mnou konzultovat obsah ledničky (správně "chladničky", ale dovolte mi ten výraz používat - sami to tak děláte). "Kdy sis naposledy kořenil kuře thajksou omáčkou?"
No kdy, kdy, tak asi před třemi lety? Omáčka Sweet Chilli Sauce for Chicken měla mít údaj o doporučené spotřebě uveden někde na lahvi, ale ačkoliv jsem poslechl rady "See bottle", ničehož jsem nenašel. Ale byla dobrá, typická thajská omáčka sladkopálivé chuti. Před těmi třemi lety jsem si pochutnal. A pak jsem si ji šetřil. "Po otevření skladujte do 15°C." Nic o tom, že by se pak měla v nějakém termínu dojíst. Ale uznal jsem, že její požití by nemuselo mít blahé následky. Obsah skleničky spolkl záchod (neriskoval jsem otravu hnědé popelnice), sklo a kovová zátka šly do separovaného odpadu.
"Sojovka? Ale ta do ledničky nepatří!" poučila mě Karla. "Jak ji máš dlouho?"
Čínu s ní dělala ještě Ivanka, stále je v lahvince tak polovička hnědého obsahu. Letos to nebylo. "Sojovka se přece nekazí," namítl jsem.
"Máš pravdu, ale já kupuju jinou značku, co před deseti lety ještě u nás nebyla na trhu. Já bych na ní nelpěla."
A tak jsem nelpěl ani já.
"Exotická omáčka? Od kdy?" pokračovala nesmiřitelná Karla.
Měl jsem tam dvě. Jedna byla s datem spotřeby 1.3. 2012, druhá byla novější, měl jsem ji sníst do 1.4. 2013. Dvě lahvičky s něčím zlatě opalizujícím v různé výšce nade dnem. Lupou se lze na obou dočíst: "Po otevření skladujte při teplotě do 7° C..." To souhlasí. Jenže: "...po dobu sedmi týdnů." Tak otevřel jsem je zřejmě někdy hned po tom, co jsme si ledničku koupili. Hm, no jo, no. Směr separace byl jasný.
Pak přišla na řadu památeční umělohmotná dózička, popsaná hebrejsky. I anglicky. Tehina stopro sezamová přímo z Izraele. Koupená na jedné předvánoční dobročinné akci, kdy jednotlivé pražské ambasády u stolků nabízejí produkty své země a stržený peníz pak jde na Bohu libé účely. Koupila ji kdysi Ivanka u izraelského stánku, takže šlo o předchanukovou akci vlastně. A ještě čtvrtina čehosi nahnědlého tekutého se v té nádherné dózičce vyskytuje. Nojono. Tekutinu jsem vylil, ale to lepidlo na dně nešlo odstranit. Takže separace nemožná a skončilo ve směsném odpadu.
Další umělohmotná dózička skrývala lahodné arašídové máslo. Další pomníček: Když se má přítelkyně Jana připravovala na odchod do nebíčka (prostřednictvím rakoviny kostí), chtěla si splnit ještě některá nesplněná přání. Jakožto autorka, vlastně hlavně překladatelka z angličtiny, se mnohokrát setkala s tímto americkým vynálezem, a chtěla ho ochutnat. V tom roce 2018 ho prodávali jenom v sámošce dole v obchodním domě Máj (May), dovoz z Velké Britzánie. Takže jsem zakoupil, opekl topinku, namazal burákovým máslem a ještě jahodovou marmeládou, jak jsme to viděli v amerických seriálech, a přinesl do nemocnice. Janinka do toho kousla a pravila:
"Fuj, to je hnus," a odložila.
Dojedl jsem ten sendvič tenkrát - "jídlo se přece nevyhazuje". Ještě několikrát jsem se pak pokoušel znovu onen sladký blaf pojísti, nakonec zůstal jako pomníček v lednici. "Datum spotřeby na sklenici." Není to sklenice, ale umělohmotná nádoba a datum na ní uvedeno není. Což zjevně autoři textů na štítcích nevědí a nezajímá je to. Ano, i tento artefakt skončil v odpadcích.
Neotevřená sardelová pasta z Rakouska nejdříve dostala milost ("až ji otevřu, tak uvidím"), dokud jsem si pro sichr nevzal lupu a nerozluštil údaj na prolisu tuby: Minimální trvanlivost: "02. 04." A šla do kélu. Tedy ne do hrdla či chřtánu (něm. die Kehle), ale do koše. A to z mé iniciativy.
"Mám z tebe radost!" pochválila mě Karla.
A tak to pokračovalo, až jsme se dostali k lékům. K lékům? No jasně - "udržujte v chladu". Jedna sklenička s hnědým obsahem tak byla udržovaná ("vedle másla!") taky už nějakou dobu. "Použitelné do 24.05.16." Aha, už si vzpomínám. To mi tehdy v lékárně namíchali na nějaký kožní problém višňák! (Višněvského balzám je suspenze tribromfenolátu bismutitého v ricinovém oleji s přídavkem další složky.)
"To je jenom na předpis," zděsila se Karla. No jo, tak chystám další tašku do lékárny. Objeví se v ní i použité, ale už nepoužívané kapky do očí (03/2022 - doba použitelnosti po prvním otevření 28 dní). Pouzdérko na vyvaření kontaktních čoček i s kontaktními čočkami, které Ivanka už posledních asi 10 let stejně nepoužívala, skončilo v umělohmotném odpadu. Vincentku, sirup so skorocelom a materinou dúškou jsem zatím uchránil, ale měl bych ho spotřebovat do 6. ledna.
A uchránil jsem ještě rok starý Indomethacinový Gel (exp. 01.05.24), kterým jsem si měl masírovat své artritické rameno. Mazal, bolet přestalo. Teď zase bolí, na gel jsem zapomněl. Ostatně - neměl mě kdo masírovat. Gel jsme našli, Karla mi rameno masíruje. A tak skončila lednička jako památník. Památky jsou důležité. "Ale památky, ne odpadky," připomíná Karla. Nu a ty památky na své ženy mám i jiné - a jinde než v ledničce.
Hu, ale ještě nás čeká probírka mrazničky. Už jsem ji zčásti dříve vyklidil, ale ještě nějaké UFO (unidentified frozen object) se tam nejspíš nachází. Příruční spížka v kuchyni už za sebou průlet nové přítelkyně má. Tuhle jsem tam chtěl něco přeskládat, ale delikátní Karla mne dopředu varovala:
"Jestli chceš, abych ti vařila, tak se mi do té špajsky neser."
Psáno pro Neviditelného psa o polednách pátku 22.11. 2024, zatímco Karla vaří oběd. Ale ne, není to žádná semetrika, jen je v něčem důkladná a důsledná. A nakonec polévka s játrovými knedlíčky a pečená ryba se šťouchanými brambory za nějaké to "utrpení" stojí.
