První jízda

V sobotu dopoledne se v Praze na Lužinách ukázalo sluníčko a zároveň se na okolních lukách (i Lukách) položila také střídmá vrstva sněhu (300 m n.m.). I vyrazil jsem do přírody na malou okružní jízdu. V Centrálním parku Jihozápadního města pod tubusem metromostu jiskřil sníh na zamrzlé hladině Nepomuckého rybníka. Vskutku, plocha ledu byla čista od stop chodců či lyžařů, nikdo se tentokrát nešel probořit, aniž utopit. Zamířil jsem dále po toku Prokopského potoka až k Asuánu. Tuhle záchytnou vodní nádrž pod Jihozápadním Městem můžete na mapě najít skutečně pod názvem egyptské obří přehrady na Nilu. Jméno jí přiřkla lidová slovesnost a na mapě se opravdu vyjímá lépe než původní fádní název "N3 Stodůlky".
V těchto místech se parkové cestičky definitivně mění na asfaltovou okresku. Vjezd na ni je povolen jen pro obyvatele Nové Vsi, původně hlavně zahrádkářské kolonie, nyní lesní vilové čtvrti. Pročež zdejší sněhový zásyp, zvící asi jednoho cenťáčku, byl posypán jemným štěrkem. Až zde jsem si poblahopřál, že jsem nevyjel na běžkách, po nichž plakalo mé srdce lyžaře, když jsem jel na kole parkem, kde hebce střižený trávník, posypaný sněhem, k běžkování přímo vyzýval. A podle stop ve sněhu se toho i někdo dopustil.

Jo, letošní má první jízda se odehrávala na dvou kolech. Myslel jsem si, že v těchto teplotách mírně pod nulou potkám v Prokopském údolí než lyžaře, ale otužilým cyklistům trochu chladu nevadí, jak jsem zjistil hned u Hemrových skal. Někdy před 430 miliony let se zde na dně tehdejšího mělkého moře vytvořila sopečná prasklina, ze které se vylila láva, která ve vodě rychle ztuhla. Dodnes můžeme na úseku asi 4 km od Butovic až k Řeporyjím pozorovat horniny s výrazně kulovou odlučností. Zbytky podmořské sopky vystupují nad povrch do výšky asi 40 m a v délce asi 100 metrů právě zde, kde míval poblíž svůj statek pan Hemr.

A právě zde jsem potkal první tři cyklisty. Z humoru jsem na ně zavolal: "Nepřezul jsem si zimní gumy!" Už při sjezdu po asfaltu od svého domu k obchodnímu centru Luka jsem totiž zaznamenal jistou nejistotu v udržení stopy, takže jsem jel pomalu, tak trochu připosraně. Humor páni cyklisté nepostřehli, protože - jak jsem postřehl já - oni na kolech zimní gumy měli! Mé trekové kolo nemá tak široký rozměr pneu, jako jejich zimnětreková kolesa. Leč jízda silničkou, po níž je od Nové Vsi už průjezd aut zakázán, byla dále již bezpečna, když se člověk držel vyjetých stop s prosvítajícím asfaltem. A včas zazvonil na davy pěšáků, které se Prokopákem hrnuly.

Když tudy jezdívám k Vltavě, abych pak proti jejímu proudu a proti proudu Bertounky jel třeba až do Srbska a pak přes sv. Jana pod Skalou zpátky domů, tak pospíchám a nestavuji se v asi nejzajímavějším kousku údolí, tedy u Jezírka, schovaného kousek takhle vlevo asi 50 metrů od silničky. Avšak teď jsem ho navštívil. Když pospíchám, tak si s sebou pro sichr ani neberu foťák, protože focení dost zdržuje, když máte ujet nějakých 70 nebo i více kilometrů. Ale protože jsem plánoval jen krátké kolečko, obtížil jsem se protentokrát foťákem - jak vidno.

Jezírko je po rekonstrukci, vybagrování bahna, výměně kanalizačních trubek a vylepšena je i odbočka k němu. Což vede k větším návalům na jeho břehu. I nezdržel jsem se a po vyhoupnutí se do sedla jsem směřoval dále, kousek po více frekventované silnici pod hlubočepskými viadukty, pod tramvajovou estakádou směrem na Zlíchov. Ještě před tramvajovou otočkou, bývalou konečnou, odbočuje k Vltavě cyklostezka. Tentokrát jsem nedojel až na její pobřežní část, ale vydal jsem se k jihu po staré Strakonické (dnes Zbraslavská), kudy vede naučná stezka Barrandovské skály.

Kousek od jejího začátku se pod Barrandovskými terasami otvírá starý zrušený lom Křenkov. Dnes se mu říká U Kapličky, protože zde stojí kaplička. Přesněji kaple Panny Marie Bolestné. Zatímco jinde se z kapliček stávala třeba skladiště trhavin, pak zde se z původního skladiště trhavin pro zdejší lom (otevřen 1742) stala kaplička. A to v roce 1847 po velkém neštěstí v lomu. Jde o jednu z mála pražských staveb v beuronském slohu, do něhož byla upravena v roce 1900. (Více v informační tabuli u kapličky.) V podruhoválečném období chátrala a chátrala, v nové době si na ní zkoušeli zuby sprejeři, ale od roku 2019 si ji vzal na starost spolek Prázdné domy, který ji vykopal z bejlí, trní a odpadků a opravil do bělostného hávu. Jehož se už snaží zkurvit další sprejeři - jako by jim nestačily rozsáhlé zdi blízkých (také nově prázdných) ramp Barrandovského mostu.  

Kaplička je nádhernou stavbou, to, co nad ní na Barandovské terasy nastrkal jejich nový majitel je naopak velmi ohavné. Zejména když se ta kovová zásuvka svou černí tluče s vedlejší kulturní památkou, bělostně zářící funkcionalistickou vyhlídkovou restaurací. O dva kilometry na jih dál se v ulici Podjezd (pod Branickým mostem) cyklostezka protáhne podjezdem pod Strakonickou a napojí se na pobřežní dálkovou Á jedničku. Na ní jsem si další fotozastávku udělal až v Radotíně u zdejší nové vznosné lávky od architekta Josefa Pleskota a designéra Vladimíra Janaty. Podjížděl a jezdíval jsem ještě pod a přes její předchůdkyni. Po povodních byla lávka podložena betonovým pylonem, dřevěná prkna, která tvořila její podlahu už byla ohlodaná provozem a jezdit na kole se přes ní už nesmělo, zachován byl jen omezený pěší provoz. Nakonec byla sejmuta a nahrazena novou. Radotínští si museli ještě chvíli počkat, protože původní firma z její stavby doslova utekla. Ale v září roku 2023 jsme se společně s místními i my kolaři konečně dočkali. Někdy sem budu muset přijet po setmění, protože pod zábradlím je umístěno originální osvětlení. Svítilo by dříve, kdyby těsně před jeho zprovozněním nějací přičinliví tvorové neukradli elektroinstalaci...

Ještě jsem si tu odtud vyfotil nádherné halo kolem Slunce. Modrojas byl totiž vystřídán vysokými průhlednými mraky, takže teplota zůstávala na záporné nule. Kolem Berounky jsem pak jel přes Říční lázně (u nichž je místní proslulý kiosek z nějakých důvodů zavřený) skoro až k topolové aleji, která vede až k Černošicím. Ta alej je v současnosti kácena, i když pařezy topolů, prozrazující nejméně padesát let jejich stáří, jsou zjevně zdravé. No jo, jenže těch 50 let je už nejvyšší čas k jejich "obmýtí" (mělo by se tak dít každých 30 let). Protože staré topoly trpí hnilobou a padají z nich uschlé větve. Třeba i na cyklisty, kteří si na kácení jinak zdravých stromů stěžují. No jo, no, jenže když ty stromy byly tak krásné - i po prořezání vršků... Ale nejel jsem fotit kácenou alej, alespoň ne tu, kterou kácí motorové pily. Menší stromy tu totiž kácí - bobři! Dlátovitě okousané pařízky o tom svědčí - pokud by se snad někdo zde neobtěžoval kácet stromy dlátem. Bobři v Praze, no to mě podrž. Jo, před rokem jsem vlastně jel od Okoře tichým Tichým údolím k Roztokám, a tam si v nivě Únětického potoka postavili bobři dokonce hráz. To na Berounce - snad - ještě nehrozí.

Tady jsem ukončil oblouček a začal se vracet domů. Kolem nádherně zamrzlé Zděře (zjevně mrtvého ramene Berounky), stezkou kolem Radotínského potoka až ke starému lomu naproti radotínské cementárně. Už jsem získal jistotu i na sněhu a do kopce jsem jel rychleji než předtím z kopce. Na kilometr jsem se musel poddat frekventované přípojce k dálničnímu Pražskému okruhu, ale pak jsem zas vypadl na okresku, procházející Lochkovem. Zde jsem se na chvíli zastavil na vyfocení místního betléma. 

 Je schovaný u autobusové zastávky linky 120 za knihovnou a sám kryje pomník obětem 2. světové války. Betlém je zde proveden ve formě domečku, jehož čelní strana je zasklená, pročež se vnitřek nedá rozumně fotit. Snad až po setmění, kdy se možná rozsvítí, ale do té doby jsem nemohl čekat. Pod domečkem se na jednom rohu ve sněhu choulí pár oveček, na druhém rohu se tyčí keramická zvonička, podvěšená keramickými zvonečky, ale v ní samé visí zvoneček kovový, na nějž si můžete zazvonit. A na střeše betléma stojí fousatý keramický Mikuláš s pejskem místo čerta a lehl si zde i rozesmátý anděl - taky keramický.

V pozadí nad betlémem jsem postřehl věžičku románské kaple, ale nemylte se, jde jen o ozdobu lochkovského zámku z 19. století, kde dnes sídlí místní radnice.

 

Z Lochkova jsem se vydrásal směrem ke Slivenci. V polích jsem pak odbočil vlevo po asfaltce, po které se už může dojet až k nájezdu na Pražský okruh. Dosud to byla silnice odnikud (z horní čtvrtě Radotína) do nikam, ale časem kolem ní zjevně vyroste další sídlisko. Přes Pražský okruh tu vede dálniční přípojka, ale hned paralelně s ní se dá přejet po lávce směrem na západ taky. Následuje asfaltka, která vede k elektrické rozvodně Řeporyje. Tam se bez povolení jinak než pěšky, koňmo či na kole nedostanete. Leč ty náklaďáky, které po sobě na této odbočce zanechaly bláto, povolení zřejmě měly. A pod tím blátem se skrýval led, který uhnětla kola náklaďáků ze sněžného cenťáčku. Říkal jsem si - pozor, tam to bude asi klouzat, proto jsem jel pomalu a zatáčel opatrně. Zatáčet jsem neměl vůbec, protože jsem s sebou flákl na zem. Takhle doleva.

Co je nejhoršího na jízdě na kole, když je kolem nuly? Když uklouznete na ledu a spadnete do bláta.

Naštěstí nejhorší nápor zachytila rukavice. Na levém koleni jsem si prodřel nový nákoleník, staré tepláky po synkovi pod ním vydržely, ale ještě starší koleno vespod doznalo úhony. Dvě odřeniny by nevadily, ale natloukl jsem si ho! Další cesta po téměř vymeteném asfaltu mezi keři už proběhla bez úhon. Šlapal jsem tedy hlavně pravou nohou, levá se vezla. Dorazil jsem k mostu u Austisu, svezl se po okresce dolů do Řeporyj, tam vyjel stezičkou mezi řeporyjskými skalami a zadními trakty vilek směrem k Ohradě, ještě jedna křižovatka u pumpy Šafránka a už jsem byl skoro doma. Po 34 kilometrech a 234 metrech stoupání.

Zavolal jsem pak přítelkyni Karle do práce, že jsem doma a v pořádku, jen mírně krvácím a bolí mě koleno.

"Vidíš? Já ti to říkala, že když pojedeš dnes na kole, že sebou můžeš fláknout."

Inu, došlo na její slova. Ženy mají nakonec vždycky pravdu.

Jo a - v neděli jsem chtěl vyjet do parku na běžkách. Ale asi to tady na sídlišti zkusím až příští zimu...      

Psáno a boleno v Paze na Lužinách v úterý 7. ledna 2025

PS: Ženy mají vždycky pravdu. Ale jenom některé vám pak pofoukají bolístku a namasírují koleno. :-)

Viz i moje minulé, většinou První jízdy, ale na běžkách:
Poslední jízda (4.4.2006)
První jízda (30.1.2007, ne 2006, jak datuji svůj příspěvek)
První jízda (25.1.2011)
První jízda (7.12.2023)