Ta kytka se jmenuje Urana a roste jich snad několik desítek na začátku prohlídkové trasy, klikatící se Ornamentální zahradou. Nevyrostla zde, společně s kolegy ze sklárny Pačinek Glass ji vyfoukal umělecký sklář Jiří Pačinek. Stejně jako třeba houby druhu Květnatec opálový nebo plameňáky u jezírka.
 |
| Květnatec opálový |
Když sem přijdete v obvyklou otevírací dobu, pak si je můžete obhlédnout všechny snad jediným pohledem. Ale jejich krása se doslova rozzáří až za tmy. Protože tyhle kytky (a houby a zvířátka a skleněné koule) i celé záhony jsou obdařeny elektrickým barevným světlem. A některé i jemnou skleněnou hudbou. Například u těch zelených uranových lodyh, připomínajících místy až hebrejské písmo, zní skleněná symfonie od Miloše Mio Vacíka a Alana Vitouše, hraná skleněnou harfou v podání Petra Špatiny.
Pak se zahrada utápí ve tmě, ve které září nádherné skleněné artefakty. Tma je poněkud znešvařena až kýčovitým osvětlením stromů, ale někomu se to líbí i tak. Světelnými řetězy obemknutá dvojice sekvojovce obrovského bývá v létě průchozí. Dnes se tam nesmí, protože zde bydlí spousty bílých postav, připomínajících mi poněkud muminkovské hatifnaty. Ale nemají vůbec žádné ručičky, ani očička, jsou to jen lodyhovité bubliny - avšak v jasných postojích. Takže když se pozorně podíváte, pak bezpochyby zjistíte, že se jedná o betlém!
 |
| Betlém |
Jinde zase mají očička i rostlinky. Očička, zobáky, drápy - pokud se jedná o Adélu von Kunratitz, která je poctou a poděkováním režisérovi Jiřímu Švankmajerovi. Zde prohlídku doprovází tklivá melodie Mozartovy ukolébavky "Princi můj malinký, spi," zpívaná telecím tenorem.
 |
| Ještě nevečeřela |
Ony ty jemné meloddie zní u každého záhonu či solitéru, ale bývá těžko je rozeznat, protože tma, která zářící objekt obklopuje, je plná davů dychtivých návštěvníků. Kteří ji až přeplňují. Fotografují, přitom lezou kam nemají, třeba na trávník, anebo, což je ještě horší, do vašich záběrů. A mluví a mluví a mluví...
Zmlknou až v závěru prohlídky, kdy vás trasa zavede ke kopečku, na němž se skleněný záhon barevně rozsvěcuje v rytmu La valse d'Amélie (jak mi prozradil Youtube při nahrávání dvouminutového videa). Dav nejdříve pomalu umlká, a nakonec vzdychne.
Procházka je u konce a můžete se pomalu odebírat k východu a cestou se stavovat u dalších záhonů a rybníčku a kiosků s občerstvením. Anebo nahlédnout ještě do galerie s výstavkou dalších skleněných objektů, které si případně můžete i zakoupit.
Několik rad: Denní prohlídky končí v 16:00. Tato noční je otevřena až od 17:00. Výstava je přístupna z ulice Nádvorní 134, kde je Výstavní sál botanické zahrady a jinak se tudy dá z Botanické zahrady jen vycházet.
Zatímco denní prohlídky jsou každý den, tyhle jen od čtvrtka do neděle, a končí se už 2. února, takže máte poslední možnost.
My tam byli v sobotu večer už od pěti, což je asi nejhorší termín Čekali jsme 20 minut u pokladny. Ano, lístky lze koupit přes internet, ale ne ty seniorské zlevněné nad sedmdesátku, ty musí člověk koupit až na místě, aby mohl ukázat občanku - anebo svou tvář. Když přijdete v těch pět a máte elektronickou vstupenku, tak pak čekáte jen čtvrthodinu, než se dostanete přes vstupní turniket. Obě fronty jsou náramné a nával uvnitř je takový, že má přítelkyně Karla ve tmě chňapla po ruce zcela cizího chlapa a málem mi s ním zmizela ve tmě. On by se snad i dal unést, ale měl tam zase svoji dámu. I ta moje vbrzku rozeznala rozdíl. Já měl kulicha!
Psáno a zváno v Praze na Lužinách v pátek 24. ledna 2025
Viz i příslušnou stránku Botanické Křišťálová zahrada
Žádné komentáře:
Okomentovat