Osud stromů

Osudem stromu je vzklíčit, prodrat se do světla, vyrůst, dospět, rozesít svá semena a pak padnout. V civilizaci padnout pod údery dřevorubecké sekyry anebo být uříznut motorovou pilou. Pokud strom vyroste ve městě, pak většinou pod řezy hasičské nebo horolezecké pily, protože nahnilé, větrem nalomené anebo častěji překážející stromy zde likvidují buď hasiči nebo horolezci. Někdy i preventivně. A někdy i předsraně zbytečně. Mnohdy i proto, aby se uvolnil prostor pro "zahušťování" výstavby. Mohli by ho v případě nebezpečného nalomení seříznout i městští strážníci, kteří mají příslušný kurz, ale ti to mají zakázáno. Jak mi pravil měšťák, hlídající v létě roku 2018 rozlomený javor pod mým oknem na sídlišti Lužiny.

Stál tu třicet let, ten javor, ne strážník. Byl to doyen stromoví ve vnitřku našeho rondelu, přímo ent. Přežil obmýcení architektonicky nevhodných stromů při úpravě vnitrobloku v roce 2009, kdy se potřebovaly utratit evropské peníze. Trpěl ochcáváním sídlištními psy. (Měl bych si nechat patentovat a hlavně průmyslově vyrábět ochranné ochcávací plůtky.) V zimě vynikaly jeho větvě na sněhově bílém pozadí jako perokresba. V létě stínil asfalt cesty, když pršelo, tak se v něm zrcadlil. Na podzim zářil nádhernými barvami.  

V květnu 2016 foukal vítr a jedna z jeho mohutných větví byla servána až ke kořenům. Tehdy ještě pánové s motorovými pilami rozřezali a odklidili jen upadlé trosky. Javoru byl amputován roztřepaný zbytek a zející rána byla ošetřena. Na konci června 2018 foukal vítr zase tuze silně. Ono se do toho rondelu občas prodere rameno větrného proudu a udělá nám tady uvnitř takový architektonický vír. Urvána byla další větev. Sešel jsem dolů, abych zrekognoskoval zbylý peň a zjistil, že z něho vyrůstají už jen dvě silné větve. A ty byly rozštěpeny. I udal jsem nebožáka místním strážníkům, aby ho dorazili. Dorazili, ale ne strom, jen sami. Místo obtáhli výstražnou páskou, aby zbytek stromu nedopadl někomu na hlavu, na kočárek nebo pejska. Poté přichvátali hasiči. Vzali si na to hned dva vozy, žebříky a jednu pilu. Javor pak rozkrájeli na kousky, které později zahradníci odstranili. Nejvíce bylo listí. V tom listí se skrývaly i mé slzy. Javor byl můj dlouholetý přítel, fotil jsem ho od té doby, co jsem do ruky dostal první digitál, tedy asi deset let. (Historku, která se k tomu váže, jsem popsal už před lety v článku Dva příběhy s anděly, kde je i víc fotek mého padlého oblíbence.)

Postupná devastace javoru mi připoměla zdravotní problémy mé ženy Ivany, která umřela v listopadu 2013 na rakovinu prsu. A taky zdravotní problémy mé neregistrované partnerky Jany, která na rakovinu kostí umřela v březnu právě toho pro javor osudného roku 2018. Leč život šel dál. V době úspěšného pobytu Ivanky v Motole (s klostridií) a marného pobytu Na Homolce ("operace neměla ty výsledky, ve které jsme doufali") se mi v kastlíku na lodžii usídlil mezi rozkvetlými pelargoniemi jakýsi tenký proutek. Nevěnoval jsem mu pozornost a vyrostla z něj břízka. I přesadil jsem ji do keramického petrželáku, velkého květináče, z něhož měly ze stran vyrůstati bylinky. Leč zanedbával jsem zalévání a bylinky vychcípaly. Zato se mi hodil na zasazení břízky.

 

Když jsem na začátku toho roku 2018 pobýval u Janinky v bohnickém paneláku v době, kdy jí řekli "už vás nebudeme trápit chemoterapií", vyrašil mi v kontejneru s čtyřicetiletým přísavníkem další proutek. Vlastně tříproutek, který připomínal vidličku. Taky se z něj vyvrbila břízka, vlastně "vybřízila" se mi. Této vidličce jsem poskytl menší čtverhranný umělohmotný květináč, zdál se být přiměřený. Jednou přišel děsný vítr a urval pravý zub vidličky. Další dva rostou dál. Hlavním kmínkem se ale stal zub levý, nikoli prostřední, jak by člověk očekával. Pro sichr jsem zbylé dva zuby připevnil lepicí páskou k zábradlí lodžie. A tak jsme spolu spokojeně žili.

Jenže právě v téhle době u nás v paneláku vypukla rekonstrukce fasády. V jejím rámci proběhlo i přeorání lodžie. Jen jsme s touto akcí museli počkat až do doby, než z děr ve fasádě vyletí mladí rorýsi. Jenže břízy ani přísavník samozřejmě odletět nemohly! Tak jsem jim poskytl azyl v bytě, kde s určitými obtížemi přežily zimu a rekonstrukci. Přísavník jsem tedy musel uříznout ve výši stropu. Naštěstí pak obrazil. (Odyseu, kterou jsem tehdy se svými rostlinami absolvoval, jsem popsal v článku Akce Asuán.)

Před přední fasádou našeho domu rostly tři nádherné borovice černé. Rozrostly se do mohutnosti z malých semenáčků. Architekti nás varovali: "Nesázejte si stromy před okny. Za dvacet let se vám to nebude líbit!" A nelíbilo. Těm lidem až do třetího patra, kteří měli v bytě šero. A tak se po nezbytných formalitách s radnicí (pozemky "předzahrádek" nejsou našeho eSVéJéčka) přistoupilo k jejich kácení. (A s nimi zmizely i další "přebytečné dřeviny".) Škoda, byly tak pěkné - pohledem odshora...

 

Další stromový doyen rostl vpravo za naším vchodem, odlišoval pětačtyřicetistupňový roh našeho rondelu od ostatních zdejších polo-rohů. Vyrostl nejspíš divoce a to ještě v době výstavby. Byl to nejdříve keř, který se doširoka rozrostl. Jednoho dne přišel pán s pilou a ořezal mu všechny souběžné kmínky a zůstal než jeden. A tak se z keře stal strom. Postavili pod něj telefonní budku, pak z té budky odmontovali telefon, nakonec odvezli celou budku, strom, který se nad ní nakláněl, rostl dál. Žena Ivana mínila, že by to mohl být blahovičník aneb eukalyptus. Ty jsme viděli poprvé v Izraeli; jejich listy měly stejně šedavě zelenou barvu. Sousedka mi při venčení psa tvrdila, že se jedná o olivovník, protože má takové kulaté plody. No, olivovníky znám z Olivové hory i z ostrova Santorini, tak ty to opravdu nebyly. Přítelkyně Karla, se kterou jsme si nedávno připomněli devítiměsíční trvání našeho vztahu, objevila na jeho větvičkách trny a prohlásila ho za akát. No ale akáty vypadají snad jinak, ne?  

Často jsem ten akátovník fotil z lodžie i z chodníku. Říkal jsem si, jak se tak hezky nakláněl, když se odtahoval od fasády, kdypak se asi vyvrátí. No, už se nevyvrátí. Tohle úterý ráno přišli páni v červených montérkách a rozřezali ho na kousky. Náš roh je bez telefonní budky a bez stromu nějak náhle nějak nahý.

Karla je nenápadná přítelkyně stromů. Když uviděla ty mé břízy v jejich květináčích, vyčinila mi, že je "trápím". Ta Ivanina prý "schne odshora". I zajeli jsme do velkošopu se stavebninami, kamny, sanitou, kabely, svítidly, nářadím, zahradnictvím a mnoha dalšími položkami pro dům i zahradu. Koupili jsme kontejner 45x45 na 44 litrů zeminy, 40 litrů zeminy pro okrasné stromy, jo a pod ten kontejner i patřičnou "misku". Postavil jsem do toho kontejnerku břízu i s petrželákem, vzal největší kladívko a petrželák rozbil. Bal kolem kořenů držel stále jeho formu. Doplnil jsem zeminu a zalil. Bříza drží a zelená se odspoda.

A když už jsem měl první břízu tak pěkně přesazenu, uzřel jsem samostatně, že druhá bříza je opravdu chudák, i když neschne, vyráží prvními lístky a tváří se spokojeně. I vydal jsem se opět do toho, no, do Hornbachu. Koupil jsem totéž a provedl to samé. Ta Ivanina bříza usoudila, že strop lodžie neprorazí a rozrůstá se dole. Janina bříza je chytřejší, vyklání se ven do volného prostoru. Tak se vykláněla, až se jednou i s květináčem převrátila. (To měla ještě tři kmínky a nebyla připevněna lepicí páskou.) Tehdy jsem na květináč nakladl kameny, přivezené z Jizerských výšin i Golanských hor. Ale teď jsou zbytečny, s takovýmhle závažím se už nepřevrátí.

Co se týče stromoví, zavlečeného na lodžii, tak semínka břízek přivál samozřejmě vítr. I když nejbližší bříza je asi sto metrů za rohem. Ale jednou na jaře koukám jak krtek zjara, co mi to roste v kastlíku s měsíčními jahodami? Jakýžeto plevel? Podíval jsem se blíže, a ten stonek rašil - ze žaludu! Nějaký pták si ho schoval, zapomněl na něj a on vyklíčil. Bohužel nepřežil přesazení do kontejneru k přísavníku.

Několik let jsem na lodžii pěstoval vánoční jedličku. Té se soužití s přísavníkem docela líbilo, ale byla otrávená z Vánoc. Takže jsem ji jakožto vánoční stromek využil jen dvakrát. Pak rostla samostatně, až jsem ji vloni na jaře napůl chcíplou konečně vypustil do lesa u domku kamaráda ve Vráži. Milan se o ni dobře stará, přes léto ji pilně zaléval, přežila i první svobodnou zimu.

V jedli, když byla ještě spokojená

Jo, mám na lodžii ještě jeden strom. Taky plevelnou potvoru. Na jaře vyraší zelenými lístky, ale už tak od května nezdravě žloutnou. Stromek roste, dal jsem mu přiměřenou nádobu. Pro letošek ho ještě nechám v jeho větším květináči, možná ho jen sundám ze skříňky a postavím na podlahu. Karla ho identifikovala jako javor, snad klen.

No vida, zase javor. Jarý strom! Až ještě povyroste, domluvím se s radnicí Prahy 13 a jejím zahradníkem a přesadím ho na prázdné místo, které zůstalo po javoru, co ho sklátil vítr ve vosumnáctým. Prázdná místa by totiž měla být zaplněna.

I ta v srdci...

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 28. března 2025  

Javoroid vpravo za šnytlíkem