V naší rodinné tradici se udržovala zkazka, že bába s dědou měli svatbu právě 28. října 1918. Takže dvacátého osmého října vždycky dědeček vyvěšoval československou státní vlajku na balkon. Pokud by se to nějakým lidem třeba z uličního akčního výboru nelíbilo, tak říkal, že ji vyvěšuje na výročí své svatby. Jenže oni na tom rochlickém kopci nad Libercem drželi spolu, protože to byli většinou předváleční Češi, a tak s tím ani za komunistů neměl problém. Pamatuju se právě na zlatou svatbu 28. října 1968, která samozřejmě po nešťastném 21. srpnu probíhala v určitém smutném flóru. A co o té svatbě a dalších osudech mé rodiny z různých střípků vzpomínek i dokumentů vím, a co by mi děda mohl vypravovat, to by znělo asi takhle:
"Mobilizovali mě až začátkem patnáctýho roku, když byly všecky armády zakopaný ve svejch liniích. To už byla v Liberci dostavěna horní kasárna, kde jsem sloužil. Byl jsem cukfýra, teda četař. Ale žádnou četu jsem naštěstí výst nemusel. Počítal jsem balistický tabulky pro různý ráže a tonáže, měl jsem na to Odhnerův arithmometr. Takže jsem naštěstí nešel na frontu. A odpoledne jsem měl volný, i neděle; na katolický kázání jsem jako žid nemusel chodit. Jenže já nedržel ani šabat, takže na sobotní tancovačky mě užilo.
Emču jsem poznal v Růžodole na bále u Votočků, tam chodili všichni liberecký Češi. Měli tam tenkrát na zahradě krásnou tančírnu se skvělejma parketama. Ty někdo ukrad' začátkem října v osmatřicátým, hned po Mnichovu, ale ještě než přišel Wehrmacht. Bábiny rodiče byli český vlastenci, socani. A těm nevadilo, že jsem žid. Bylo štěstí, že nebyli křesťani, páč jsme se s Emou chtěli brát a smíšený manželství mezi židy a křesťany byly za Rakouska zakázaný. Vlastně až v devatenáctým, za republiky, byly povolený.
Babička pocházela z Vratislavic, ale bydlela u liberecký tety na Tuchplace. Stejně ale dovolení ke svatbě museli dát páni rodičové. A to se pak zapisovalo do matriky. Jo, v osmnácti jsi mohl padnout za císařpána, ale ženit ses mohl jen s rodičovským pardonem, pokaváde ti ještě nebylo čtyřiadvacet. A to nám ještě nebylo. Ve Vratislavicích nám to povolili, jenže moje židovská kolínská rodina byla proti. I když se můj tatínek považoval za pokrokovýho, tak se mu ta naše svatba pranic nelíbila. A tu svatbu jsme si nějak moc neplánovali, jenže jsme už měli měsíc starýho Otíka, tvýho strejdu. Do války jsem nemusel, ale ženit jsem se halt už musel.
To pondělí osmadvacátýho října v osmnáctým roce chodily už od rána do Liberce všelijaký zprávy. Nejdřív přišel dálnopis z Vídně, že císař Karel uznává podmínky míru, který by Rakousko-Uhersko mohlo podepsat s Dohodou. A tam bylo, že národové mocnářství mají získat autonomii. No a pak před polednem dorazil další dálnopis z Prahy o srocení lidu na Václaváku. V jedenáct hodin tam pravoslavný kněz Isidor Zahradník vylezl na podstavec Koně a prohlásil že jsme svobodní, což lidi vzali jako vyhlášení samostatnýho státu. Československýho. Šak to tam ty kameny pod svatým Václavem pamatujou!
A tak já popad babičku, prodávala tenkrát v uzenářství hned u kasáren, tak já ji popad a hurá na radnici. Na matriku. A hned prej – máme novej stát, už neplatí tyhlecty císařský foršrifty, voddejte nás. Ale tam, že ne. Že jestli nějakej stát, tak možná, ale zákony budou platit tak dlouho, než se schválej nový. Ale vždyť byla revoluce! Tak já povídám: A kdo vám to může poručit? Tak jsme šli přes vedoucího matriky vejš, přes tajemníky, až jsme byli za půlhodinu u samotnýho purkmistra Franze Bayera. Němce, ale znali jsme se z Český besedy. Chodil tam jako představitel města – vždyť nakonec ten náš Václav Šamánek, co dělal v Besedě předsedu, než v šestnáctým umřel, ten byl jeho švagr. A dyť byli vobá i doktoři. Studovali spolu. Mudři-švagři. Takový to bylo tenkrát v Liberci promíchaný.
Tak já zase: pane purkmistře, je tady ta revoluce, a kdybychom čekali na nový zákony, tak dítě bude chodit do školy. A Bayer nato: No, novej stát bude, ale to se ještě neví, kterej. Němci tenkrát v rakouský Říšský radě už pár dní richtovali republiku »Deutsch-Österreich,« teda jako »Německé Rakousko«. To Rakousko už tenkrát chtěli spojit s Německem, společně s českým pohraničím. A to já právě věděl, že na tohle Bayer slyší. A taky jsem věděl, že se chystá pohřeb Roberta Jahna v libereckým krematoriu, ale tam se za Rakouska spalovat nesmělo. I o jeho stavbu se museli Liberečáci soudit. A soud tehdá rozhodl šalamounsky: Je zakázáno spalovat lidská těla, ale není zakázáno stavět krematoria. A tak ho postavili.
A já říkám – pane doktore, jste moderní člověk, krematorium jste společně se švagrem prosadili už před šesti letama, slavnostně votevřený bylo vloni, to jen zpátečnická císařská vláda ho zakazuje plně využívat, jsou tam jen obřady. Ta rakouská vláda nad českejma zeměma je u konce, tak nevozte ty nebožtíky ke spálení do německý Žitavy, jako dřívějc. Ať se pohřby odbejvaj sakumpásk u nás! I s žehem. A protože jste pokrokový člověk, tak nás můžete taky rovnou voddat, i když to rakouský zákony zatím bez požehnání rodičů nedovolujou. Jako to spalování, co už běží v Německu. Kde je taky zavedenej povinnej už od Bismarcka občanskej sňatek.
Jak slyšel »Bismarck«, »zpátečnická císařská vláda« a to s tou kremací, tak hned celej vožil. Takže jsem ho ukecal a hned z fleku nás ze svý moci úřední voddal. Jenže jako svědky zavolal dvě báby z matriky, a ty napsaly do záznamu, že naše děti budou národnosti české, vyznání mojžíšské po otci. Tenkrát jsme byli rádi, že jsme konečně vůbec byli vzatý a tohle jsme nechali bejt. Nějak to pak za republiky nemělo význam. Čechoslováci jsme byli. Vždyť já si hned na svatební cestě, co jsme si odbyli pěšky z radnice po Schicker Strasse dolů, teda jako Pražskou, k babiččině tetě na Tuchplac, přišpendlil jako českej vlastenec na uniformu trikolóru. I když pak na mě řval jeden moc nařvanej Němec „Was ist das?“. No a já mu odvětil: „Máme republiku, což to nevíte?“
Jenže druhej den vyhlásili liberecký Němci aspoň tu svoji provincii Deutsch-Böhmen a třetí den zpopelnili v krematoriu Jahna. Půl roku před tím, než předseda Společnosti pro spalování mrtvol a poslanec Revolučního národního shromáždění Jaroslav Kvapil prosadil ten svůj zákon – v tý době, co už nevedl činohru Národního a ještě nešéfoval Vinohradskýmu divadlu.
Já do templu nechodil, byl jsem, jak se říkalo »asimilovaný«. Po válce mi nabídli lidi od Jana Satrapy, ať vedu jejich uzenářství v Nádražní ulici dole u Nisy. No a to víš, že nebylo zrovna košer. Teda jako že se tam vedly vepřový šunky třeba. Nebylo to podle židovskejch regulí prostě.
Podle židovskejch pravidel je židem jen ten, kdo má židovskou maminku. A to naše děti neměly. Jenže pak přišel Áda nejdřív do Liberce – to jsme ještě utekli k tetičce do Prahy –, ale potom Němci zabrali i Prahu, a tak pro nás začaly platit norimberský zákony. A tam bylo: kdo je v papírech napsanej jako žid, tak je halt žid, i když podle židů žádnej žid není. Takže naše děti šly do lágru už ve dvaačtyřicátým. Já jel do Terezína až v únoru čtyřicet pět, a to už nebyly transporty na východ, páč Aušvic osvobodili Rusové v lednu. Babička se se mnou nechtěla rozvíst a jako árijka mě tím chránila. A nakonec teda zachránila, protože z lágrů se málokdo vrátil. Z patnácti stovek »rasově nevhodných« Liberečáků jen já, tvůj táta a ještě asi pětatřicet dalších. Nějak jsem to v Terezíně doklepal do květnovýho vítězství. Načež jsem teda málem umřel na skvrnitej tyfus, ale babička mě dostala i z toho.
No, vítězství. Celkem nahovno, protože se ho naše tři děti nedočkaly. Jen tvůj táta.
 |
| Děda Otto s bábou Emílií, 1955 |
Ty máš v papírech národnost českou, jenže jsi můj vnuk. A stejně jako dřív náckové, tak i komouši dneska přesně věděj, kdo je žid a kdo ne. Líp než sami židi!“
Tohle mi dědeček o svém životě s babičkou nevypravoval, ale takhle nějak to mohlo být. Jak jsem to napsal do svého zatím nedokončeného románu Paměť kamenů, v němž využívám reálií 20. století v Liberci a jeho okolí.
Dáno na síť 28. X. 2025
