"Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
Nemá smyslu pouštět se do křiku, že jde o protiústavní jednání, neb text poslaneckého slibu je součástí čl. 23 Ústavy. Článek 26 dokonce natvrdo hlásá:
"Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy."
Nějakým způsobem přitom vázali věrnost partaji nejen členové dochcípávající vládní koalice, ale i dřívějších stran. Když se například v roce 2002 dopustila zločinu neposlušnosti Hana Marvanová, tak to bylo "nerespektování názoru demokratické většiny". Tak se tehdy vyjádřil novopečený předseda US-DEU Ivan Pilipp o své předsednické předchůdkyni. US-DEU (Unie svobody – Demokratická unie, kdo si to dneska pamatuje?) byla tehdy společně s KDU-ČSL součástí většinově socdemácké vlády premiéra Vladimíra Špidly. A poslankyně Marvanová odmítla po povodních v létě roku 2002 ve Sněmovně podpořit vyšší daně předkládané v rámci popovodňového balíčku.
Ostatně nemusíme se vracet jen do roku 2002. Naše polistopadová demokracie se inspirovala předruhoválečným Československem. Snažila se opsat jeho klady, ale přejala i praxi dřívější "velké Pětky". Jak tehdy jednal československý parlament? Přesně před sto lety ho na stránkách Lidových novin kritizoval kolega Karel Čapek. A mohl by to napsat i dnes. Nakonec, proč ho neopsat:
*****
"Kdyby parlamentu opravdu nešlo než o vyřizování státních záležitostí, byly by tam v každém konkrétním případě možny vlastně tři strany: jedna, která je pro věc, druhá, která ji odmítá, a třetí, která ji obstruuje, protože zásadně popírá první i druhou stranu. Jsou státy, které vystačily pár set let méně, než s tímhle. Další strany jsou možny vlastně jenom tím, že bylo vymyšleno cosi mezi "pro" a "proti", totiž politický handl. Budu pro tvou věc, budeš-li ty pro mou; budu hlasovat pro tuhle státní nezbytnost, budeš-li ty hlasovat pro zavedení cla z ponožek nebo pro státní úhradu státních deficitů. Je to skutečný obchod; té a té věci se dává souhlas, protože se chce získat nějaká jiná výhoda. Hlasy, které má ta která strana k dispozici, jsou velmi cenné, neboť jsou, abychom tak řekli, trhovým zbožím; dá se za ně něco trhnout. Tahle strana nese na trh kopu hlasů a tahle jenom mandel; kdyby dodala o jeden hlas méně – kdyby například měl některý poslanec o věci odlišné mínění a podle toho hlasoval – bylo by to porušení obchodní morálky; chci říci, bylo by to tříštění."
...
"My, kteří nejsme politiky, přitom nechápeme jenom to, proč se k tomuto handlu aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy; stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek (mohly by být různých barev) a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno. Bylo by to lacinější a jaksi věcnější."
(Z článku Proti tříštění, 1925)
"Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co je jim libo. Jsme jim dobří jen k tomu, abychom jim odevzdali hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc."
...
"Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohodujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi."
...
"Jsme velmi bezmocni; ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme; avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém nebo aby se přesevše zkusilo změnit je. Je to věc kreditu; my, kdož jsme jenom občané, uvěřujeme jistou mravní hodnotu lidem, kteří s ní mají hospodařit. Naše politika (mluvím stále o nás, kdo nechávají politiku jiným) je prostě otázka důvěry; naše politická činnost je omezena na akt, jimž svěřujeme jiným plnou moc, aby jednali za nás. Skutečný kredit může být jenom osobní; ale náš volební řád ho nepřipouští. Svěřit svůj souhlas nové straně je jisté riziko; můžeme být zklamáni; ale bez nějakého rizika se v tomto světě nepodaří nic."
(Z článku Politikum, 1925)
*****
Tyto citáty z knížky Čapkových úvah a glos "Místo pro Jonathana!" (Vydavatelství Symposium, Praha 1970) opsal a poznámkami opatřil Šaman v říjnu 2002, na Neviditelném psu vyšlo v rámci článku "I ten bezmocný hlas znamená mnoho" 19.10. 2002. Tehdy bylo před volbami a tím článkem jsem k nim zval občany. K Čapkovým stále aktuálním slovům jsem tehdy dopsal:
>>Osobní kredit mají v dnešním "volebním řádu" komunální politici i senátoři. Za týden jsou volby. Je to věc vašeho kreditu, jestli se pokusíte uvěřit něčí mravní hodnotě nebo jestli se na to vyfláknete. Karel Čapek pro zlepšení kreditu společnosti se v roce 1925 podílel na vzniku nové strany - Národní strany práce, za kterou i kandidoval. Jeho strana získala 0 mandátů. Ale Čapek svůj kredit naplnil. Dnešní příspěvek věnuji všem lidem, kteří přesevše půjdou k volbám.<<
Kolikery volby už proběhly a ty sněmovny pak vypadaly podobně jako v tom roce 1925. Jen senátní a komunální volby u mne získávají kredit. Stejně jako věčně neposlušná Hana Marvanová, od roku 2022 zvolená do pražského zastupitelstva i do Senátu za Spolu pro Prahu.
Na web dáno v Praze na Lužinách v den skládání slibů nově zvolených poslanců, tedy v pondělí 3. listopadu 2025
Pro zájemce o internetovou archeologii a novodobou historii Poslanecké sněmovny uvádím link na můj článek z 14. července 2018, který byl rovněž inspirován Karlem Čapkem a tehdejším rozruchem kolem získání důvěry druhé vlády Andreje Babiše (ANO+ČSSD), kterou získala až 27. 6. 2018 díky toleranci KSČM: Parlamentní živé obrazy.
Tehdy se při svém vystoupení ve Sněmovně ptal prezident Miloš Zeman budoucí vlády, kde na plnění svých slibů vezme. Jsme velmi žádostivi sněmovního vystoupení dnešního prezidenta pana Petra Pavla.
I když v reakcích na tehdejší můj článek doporučoval JŠ zrušit TV přenosy z parlamentu: "Tím by se jednání značně urychlilo a poslanci by měli čas i na projednání reálných bodů programu. Zmizelo by předvádění jak ten či onen zvládli divadelní roli - viz p. Kalousek."
Ovšem J. Jurax mu oponoval: "Ne. Ale přenosy z parlamentu převést pod redakci zábavných pořadů. I když, pravda, i Ein Kessel Buntes bývaly zábavnější, ovšem zas to nebyla taková sranda..."
