V Česku to takový svátek není, přesto jeho připomínka se každý rok naší novodobé svobodné historie opakuje. Organizuje ji Institut Terezínské iniciativy a jde o veřejné čtení jmen obětí holokaustu. Letos proběhlo už ve 41 městech České republiky. V Praze akce probíhávala na Náměstí Míru, časem se přesunula do komornějšího prostředí na Mariánské náměstí ke kašně Terezky. Chodívám na tohle podujatie pravidelně, letos jsem však nestihl začátek, plánovaný na dvě odpoledne. Tedy projevy velvyslanců, primátorů a dalších politických činovníků. Ve tři už zmizely kamery televizních společností (pokud tam nějaké byly...), zůstal jen hádek fronty lidí, kteří čekali na svůj přednes. U stolku pod plachtou stánku pak do mikrofonu přečetli šest náhodně vybraných jmen z objemné Terezínské knihy, která ukrývá jména asi 80 tisíc českých židů, kteří byli zabiti během 2. světové války. Od jisté doby se připomínají i jména ze seznamu obětí romského holokaustu, kterých z území Protektorátu bylo zabito podle zatím neupřesněných odhadů až 7.000. Nebylo jich tolik, jako židů, ale byli to téměř všichni, kteří před válkou v Čechách a na Moravě žili...
Vzpomněl jsem si při této příležitosti na veřejné "čtení" jiných jmen u příležitosti jiného svátku, které jsem před dvaceti lety zažil v izraelské Netanji. Bylo pondělí na 1. máje 2006. Tentokrát sirény zazněly v osm hodin večer. Po západu Slunce a vyjití tří hvězd začal Jom HaZikaron, Den Paměti, který připadá na 4. Ijar. Izraelci v tomto dni vzpomínají padlých vojáků, kteří položili životy za svobodu vlasti. A to jak ve všech arabsko-izraelských válkách, tak ještě dávno před rokem 1948, kdy neexistoval ani Stát Izrael, ani jeho pravidelná armáda. Rovněž se vzpomíná na všechny oběti teroristických útoků. Při listování v hotelové televizi jsem dorazil až na 32. kanál. Některé televizní stanice po 20. hodině nevysílaly nic než tklivou, ale moc hezkou muziku. Na tom 32. kanálu onu hudbu doprovázel obrázek s měnícími se kalendářními daty, místy a jmény. Což jsem pochopil až za chvíli, protože ivrit ani hebrejské písmo neovládám, avšak poznám jména, když se stále opakují - a data byla vedena ve formátu občanského kalendáře. Na každé jméno byly vyhrazeny asi tři vteřiny. Některý den byl výčet padlých nekonečný - i několik desítek. Na tenhle kanál jsem narazil až hodinu potom, co začal onen připomínkový seriál. To už bylo po deváté hodině večer a doplazil se zatím k roku 1939.
Šli jsme s mou tehdejší ženou Ivanou ještě na místní náměstí HaAcmaut, kde se konal vzpomínkový koncert. Už bylo po největší slávě, na židličkách poslouchalo tklivé písně už jen několik desítek posluchačů. Zazněly už jen tak čtyři písně, a byl konec. Přišli jsme pozdě. Alespoň jsme se prošli noční promenádou nad černým, věčně šumícím mořem. Na pokoj jsme dorazili někdy po desáté. Třicátý druhý kanál se zatím dopracoval k polovině roku 1945. Šel jsem se vysprchovat, když začal prosinec 1947 a vrátil se v lednu 1948. To - podle učebnic - ještě dávno nevypukla válka za nezávislost, a už v ní padlo několik tisíc vojáků. Šli jsme spát. Když jsme se druhý den vrátili ze snídaně, byl už březen 1973. V televizním říjnu jsme se šli podívat do brusírny diamantů. Vrátili jsme se před polednem. Neutuchající výčet jmen a dat se zatím dostal k 7.8. 1973. Z hotelového pokoje jsme si šli užít báječné písečné pláže pod vysokými pískovcovými útesy. Od moře jsme se vrátili 7.7. 1994. Po vysprchování a převlečení jsme šli na svačinku do příjemné kavárny na kolonádu, v televizi bylo 29.9. 1997 a promítání jmen stále pokračovalo. Občerstveni jsme se vrátili k datu 16.9. 2005.
Výčet nezapomenutých jmen skončil až 18:20. Celý den se vzpomínalo. Poslední padlý byl zaznamenán 28. dubna 2006. Skončil Jom HaZikaron, byl večer 4. Ijaru 5766, úterý 2. května 2006. Naposledy v pátek padl jeden voják - v době, kdy jsme se v míru cachtali v tiberiadských minerálních lázních...
Před 20 lety ten výčet jmen obsahoval 20.000 příslušníků izraelských ozbrojených sil, kteří zemřeli - ti první, když se ještě jejich vlast nejmenovala Stát Izrael. Padli ve válkách, stali se oběťmi teroristického útoku, automobilové nehody, nešťastné náhody. Nejčastěji to byli záklaďáci a záložáci, kluci a holky nebo tátové od rodin. Krom arabských států útočily Hamas, Palestinský islámský džihád, Brigády mučedníků od Al-Aksá... V hotelu proti tomu našemu vystříleli útočící Palestinci svatbu v místní restauraci. Jejich útok z 27.3.2002 způsobil smrt 29 lidem a zranil 130 obětí.
Za těch 20 let od prázdninové Netanji byly palestinskými teroristy a islámskými bojůvkami zabity další stovky Izraelců. Téměř každý týden byl zaznamenán nějaký útok, v době intifád často nožem. Aniž by to vzbudilo sebemenší zájem tzv. "demokratických" zemí. Jakýsi zájem vzbudil až 7. říjen 2023, kdy bylo zabito v jeden den nejvíce židů od dob holokaustu. Íránské rakety a střely libanonského Hizballáhu dopadají na Izrael i dnes. A zabíjejí Izraelce - židy, muslimy i křesťany bez výběru. Zápaďácká "pokroková veřejnost" na to reaguje - vzepětím největší vlny antisemitismu za dlouhá léta.
Ale dnes jsme vzpomínali 80 tisíc českých židovských obětí z dob druhé světové války. Ono to tak vypadá, jako když svět má rád židy jen tehdy, když se nechají zabít. Jenže právě kvůli tomu bylo za den vzpomínek na oběti šoa vybráno datum, kdy podle židovského kalendáře povstali v roce 1943 židé ve varšavském ghettu proti náckům! Nikdy nešli "jako ovce".
Taky jsem si dnes vystál frontu, šel pod tu plachtu a přečetl šest jmen, rok narození a místo a den smrti. Ti lidé "nezahynuli" - byli zavražděni. Pro svůj "původ." Stejně jako 25 příslušníků mé rodiny.
Tu poslední vzpomínku jsem pro pěst v krku téměř nedočetl:
Eva Blodková
Narozena 1938
Łódź
Zavražděna 1942
Ve svých čtyřech letech...
Psáno na Jom haŠoa, tedy v úterý 14. dubna 2026, aneb 27. Nisanu 5786
