Spaní na třípatrových kavalcích. Nástup na apelplace ve čtyři ráno. Pak fasuňk polévky. Pak kácet stromy. Večer rozdělení chleba podle splnění normy. Nad normu 900 gramů chleba, norma za 700 g, kdo neplnil 500 g. Nemocní 300 g. Kdo nepracuje, ať nejí. Kdo nejí, umírá. Denně až 200 lidí z 2000 v pracovním lágru. To byl také důvod, proč ho pravidelně doplňovat.
Veřejné popravy oběšením za sabotáž - zločinec polkl střepiny skla. Mizení lidí odsouzených tajně. Umlácení kápy. Tuberkulóza. Tyfus. Hladoví vězni se živí masem vyřezaným z umírajících druhů.
Mráz až 60° pod nulou. Od 45 stupňů mrazu se nemělo pracovat. Jediný teploměr zamrzl na minus 27. Kdo na to upozornil, byl umlácen.
Ano, krutý mráz. A v ostnatých drátech nebyla elektřina. Nejednalo se totiž o nacistické koncentráky, ale o komunistické koncentráky v Sovětském svazu. Neplynovalo se tu. Hromadně nevraždilo ve velkém na jednom místě. Ne dvacet tisíc denně v jedné Osvětimi, ale po dvou stech ve stovkách anonymních Osvětimí... Ne plynem. Jen prací a hladem. Deset milionů? Dvacet milionů? Nevedly se statistiky s německou důkladností. Jenom se se sovětskou důkladností zahlazovaly stopy.
Tak poznali Sovětský svaz ti Čechoslováci (Češi, Slováci, Maďaři, Rusíni, Ukrajinci, Poláci, Židé), kteří po okupaci hledali záchranu i možnost ozbrojeného boje proti německému nepříteli u "ruského bratra". A první, co poznali, byl soud za "nedovolené překročení hranice". Standardní trest: 5 let. Pro mnohé to kvůli nelidským podmínkám znamenalo doživotí. Těmito sovětskými lágry prošlo na 5.000 československých občanů, z toho asi polovina zahynula díky standardní ruské péči. Mezi sovětskými oběťmi kapka v moři. Do sibiřských táborů nucených prací NKVD ( = sovětské gestapo, tak se skutečně představovali vyslýchající vyslýchaným) pomohlo československým emigrantům často vyjádření prověrkových výborů složených z československých komunistů.
Čechoslováci, dlouhodobě usazení v Sovětském svazu, šli na Sibiř důvtipnou sovětskou smyčkou: Po okupaci zbytku republiky v roce 1939 vyměnily sovětské úřady našim občanům československé pasy za pasy protektorátní. Na přání svých německých spojenců. No a když je "spojenci" přepadli, stali se z našich lidí nepřátelé a šli hned do lágrů...
Teprve začátkem roku 1942 začalo osvobozování čs. občanů, aby mohli nastoupit do Buzuluku, kde se již shromažďovali dobrovolníci, kteří žili v SSSR na volné noze. Záleželo na libovůli velitele tábora, koho pustí. A aby se vůbec dozvěděl, že je smí pustit, o to se osobně staral v té době plukovník Heliodor Píka. Ten se po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody ze dne 18. července 1941 stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. A byl to on, kdo v roce 1942 začal v Buzuluku utvářet kompaktní jednotku československé armády z československých dobrovolníků. Protože věděl o věznění našich občanů v sovětském gulagu, začal objíždět jednotlivé tábory s bumážkou, opatřenou patřičným štémpeljem a vymohl tak propouštění našich občanů z ruské pohostinné péče. (I toto později patřilo k důvodům, proč ho komunistický režim zavraždil.)
Ti, kterým se podařilo dostat do Buzuluku pak informovali naše vojenské orgány o svých stále zaťurmených druzích, a ty pak další "zajatce" vyreklamovaly. Rusové je však pouštěli právě v takovém stavu, v jakém byli: Často nemocné, podvyživené (je doložena "obvyklá váha" 42 kg - tolik vážil táta po návratu z Mauthausenu, když už dva týdny jedl...).
I ti zdraví měli problémy s několikatýdenní cestou vlakem, když se do něj probojovali, za mrazů, často bez jídla. Do Buzuluku přijeli zhuntovaní. Mnozí ještě zde zemřeli v nemocnici na následky útrap.
Tolik by mělo být na závěr oslav vítězství ještě řečeno: Koncentráky, kde za války umírali Čechoslováci, byly i sovětské komunistické koncentráky. Ti, kteří se odtamtud dostali, pak bojovali proti nacismu. A ti, kteří přežili likvidační Sokolovo a Duklu a nepostavili se na tu "správnou stranu", pak ještě mohli zažít opět komunismus v jeho poněkud mírnější československé mutaci. A někteří opět v lágrech anebo na popravištích...
A ještě jednu věc je nutno právě v dnešní době připomenout: Značnou část čs. sboru v Sovětském svazu tvořili českoslovenští Židé. (V prvotním buzuluckém útvaru dokonce 73 %!) Za celou existenci "Svobodovy armády" to bylo celkem 2.300 mužů i žen, z nichž padlo 640 vojáků a důstojníků. Na to jaksi naši historikové po čtyřicet pět let zapomínali. I na Židy v západní armádě. V Polsku, ve Francii i u Tobruku, v RAF i v tancích u Dunkerque.
Zapamatujte si to, prosím, alespoň teď: Naši Židé nebyli jen bezmocné oběti šoa, ale i váleční hrdinové, kteří zachránili čest československé vlajky. Naši, československou a českou čest!
Psáno v Praze dne 10. května MM. Poprvé vyšlo na Neviditelném psu dne 11. května 2000.
Revidováno a doplněno o pasáž, zmiňující generála H. Píku v Praze na Lužinách v Den vítězství 2026.
Literatura: Erich Kulka, Židé v československé Svobodově armádě, Naše vojsko, Praha 1990
Viz i heslo Heliodor Píka na Wikipedii
