 |
| Trifid |
Tentokrát jsem si vynašel mapu výskytu hub, která je přesnější a přehlednější v terénu než je ta, zveřejňovaná Českým hydrometeorologickým ústavem. (Podle té jsem před měsícem úspěšně vyrazil do Brd.) Po zaparkování na legálním obratišti jsem se nejdříve vydal oblíbenou trasou vysokým lesem, kde sice ty svině divoký rozryly mech až ke kořenům smrků, ale šlo o pěknou procházku. Přesně podle nové mapy tu nic nerostlo. Ledatak falešná liška podšitá, u které jsem se vyčúral. Přesněji lištička pomerančová - jedlá houba, pro riziko žaludečních potíží by se však neměla konzumovat ve větších dávkách, říká Wiki. (Jedlá??? Ale - nakonec každá houba je jedlá, že, alespoň jednou...) Díky však aspoň za dvě růžovky a jeden lesní žampion. Pak jsem vynechal dřívější klouzkový Klondike, rozbrázděný Lakatoši (LKT 80, což jsou lesní kolové traktory, nikoli lehké, jak jsem se pletl minule, díky za opravu, Romane, ony totiž nejsou "lehké"). Chodívám tudy pravidelně, protože se kojím nadějí, že najdu houbařský nůž, který jsem tu před dvěma lety ztratil. (Mám už nový od snoubenky Karly, jenže co kdybych ho ztratil...) Ale pak jsem se místo na sever vydal na západ přes potůček, kde by už měly houby růst - tak je ta nová mapa přesná. (Nebo domalovaná AI.)
Potůček je malý, ale vodnatý a přejít se dá obvykle jen na několika úzkých a nezakopřivovaných místech. Jenže teď tu je místo potůčku jen jeho kamenité dno pod asi metrovými břehy. Sejít se na něj dá, což jsem učinil, abych si vyfotil kaluž, která po potůčku zůstala. Na displeji se mi objevil hrbol, vyrůstající kolmo z břehu. Přišel jsem k němu nevěřícně na dotek - ano, nádherný hřib. A protože je zde doubrava, pak hřib dubový. Dosti starý, poněkud ožraný a dokonce se slizkým nájemníkem. Tak jsem mu svůj nález ponechal. A málem jsem měl HOUBU. Tak to totiž už dlouhodobě dříve rodince a teď Karle říkám - že jdu do lesa ne na houby, ale "na houbu". I když nic neroste, tak alespoň jednu musím přinést. (A jen jednou jsem opravdu nepřinesl nic!)
Nechtěl jsem původně fotit, protože buďto fotím, nebo sbírám. Proto jsem měl foťák schovaný v batohu. Ale tentokrát jsem neodolal, i když jsem si byl vědom rizika, že odteď už budu fotit permanentně. Vždyť indiánské léto je v listnatém lese nádherné! A když jsem přišel na kraj paseky, nad kterou se skláněly vysoké borovice, tak jsem pak vskutku neodolal. A do portfolia do fotokurzu, kam už k docentu Hornému z VŠE několik let virtuálně chodím, jsem sejmul sled fotek. K poslední jsem se dokonce sklonil pod hladinu trávy, abych měl popředí, pane docente.
Pak mi bylo prodírat se smrkovým mlázím. Nežebych v něm hledal houby, na prodírání jsem už dost starej, ale postavilo se mi do plánované trasy. Když jsem pak vyfotil asi metr vysoké mraveniště, podíval jsem se do už vyfocených snímků. "Snímek nelze zobrazit," oznámil mi drze displej mého Soníka G. Tenhle konkrétní podtyp Géčka vám sice na chvíli zobrazí právě vyfocený obrázek, ale neuloží - když nemá kam. A neřekne, potvora. Nechal jsem kartu v noťasu, když jsem z něj stahoval víkendový výlet kolem říčky Doubravy. Fotil jsem na plech! Chtěl jsem svůj žal alespoň zahnat horkým čajem s mlékem z červené otřískané termosky, kterou chtěla Karla už dávno vyhodit. A nebude mít práci - protože termoska ve vnější postranní kapse batohu nebyla. Někde cestou mi vypadla. Jejda! A nebyl tedy ani čaj.
Ještěže jsem od auta jenom tak kilometr a půl. Vrátil jsem se k němu po lesní cestě a silnici. Odložil nepotřebný foťák a vydal se znovu do lesa. Ne na houbu, ale na termosku!
Mám v tom tak trochu praxi. V červnu roku 2002 jsem takhle v tom přípražském lese vsel klíče od auta. Tedy od Trabanta. Rozumíte: Stojíte před zamčeným wágenem, uvnitř máte pro jistotu i peněženku se všemi penězi a doklady - abyste je náhodou v lese neztratili. Mobily nebyly. Tak nejdřív jsem se samozřejmě pokusil o nemožné - nalézt si klíče sám. I když je les tak velkej a já v něm chodil mimo cesty. Postavil jsem se na start svého potulování a dal se do nedobrovolné bojovky. Tady jsem vlezl z cesty do lesa. Kudy dál? Pustil jsem nohy na špacír a mozek na volnoběh. Cik cak mělo svou nečekanou logiku. Našel jsem to, co předtím: holubinku vrhavku. Pak růžovku. Červavou. Lahev od limonády. Klíče od auta. Dobrý úlovek! (Datum a ročník sběru si pamatuju - protože jsem o tom tehdy napsal fejeton Co najdeš v lese.)
Vydal jsem se dále naplánovanou trasou a ještě našel jednoho kováře a pár klouzků, ale už jen tak na polívku. A jednoho trifida - houby jsou možná skutečně mimozemšťani! Zato jsem se nádherně prošel, ještě nádherněji, než jsem si naplánoval. Protože nemám chytrý telefon. A ještě jsem si doma zapomněl papírovou mapu. Nic to, mám dokonalý orientační smysl, zpátky k autu stačí jít na jihovýchod. Busolu jsem v batohu měl, ale orientoval jsem se podle slunce a hodinek. Tak jsem šel lesem z hub po cestách a pěšinách směřujících nejdříve na jih, než se vydám na východ. Měl bych dorazit na louku, u které parkuji. Ale šel jsem nějak moc dlouho. A nakonec vyšel na úplně jiné louce u úplně jiné vesnice. Už jsem viděl ty titulky - senior se ztratil na houbách! Naštěstí se na obzoru asi kilometr daleko rýsovala věž známého zámku. Měl jsem jít na východ dřív! Ano, mám smysl, takže jsem nakonec narazil na tu správnou silnici. No na správnou - spíše známou. Tedy předpokládanou. Čtyři kilometry od auta.
Alespoň jsem se zdravě prošel. A teď se těším, až mi Karla usmaží řízky.
Ale fakt že rostou, i když to sucho je děsný. Zdá se, že klimatičtí alarmisti měli nakonec pravdu...
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 2. října 2026
Další Šamanovy články o houbách viz příslušnou záložku na jeho blogu: Houby
Ale aktuálně máme v rodině jinou postrádanou věc: Dcerka Terka někde ztratila Ovci. Pokud ji někdo najde, je odměna jistá:
Tereza Tess Kovanicová
Zjistila jsem, že jsem ztratila Ovci. Nepamatuju se přesně kdy a kde, protože měla své místo, kam jsem se neměla důvod dívat a tam není. Ani nikde jinde.
Při sledování svých stop jsem vyvodila, že jeden z hlavních podezřelých je Ostrava, kam jsem neměla důvod Ovci brát, ale moje spolubydlící si ji pamatuje. Mohla jsem ji nechat na parapetu za závěsem na ubytování Garsoniéra Ostrava v ulici Na Hradbách. Je to celkem hezké ubytování, ale klasický vstup přes kód, bez recepce, nemají funkční telefon. Měly jsme dvoulůžkové studio v přízemí.
Bylo to už DÁVNO, 26.-28.6., takže pokud jsem ji tam opravdu nechala (nemůžu zaručit), je tohle výstřel opravdu do prázdna.
Pokud někdy někdo Ovci viděl nebo uvidí (ať už v Ostravě nebo jinde), ozvěte se prosím.
Jedná se o malého maňáska s tuhou hlavou, zakoupený v roce 2009 ve Skotsku v Lochcarronu na svatební cestě, dárek od (zesnulého) manžela.
Velká citová hodnota.
Žádné komentáře:
Okomentovat