V Liberci před válkou chodívala babička Emílie s třemi syny a dcerkou na výlety do Jizerských hor i na Ještědský hřeben. Na ten Ještěd to byl bez lanovky docela záhul, můžete si to zkusit i dnes. Zesílí vám nohy i plíce. Kluci hráli v zimě hokej, běhali po horách na lyžích, v létě pěstovali atletiku, plavali. V silném těle silný duch, paže tuž, vlasti služ. Když se v osmatřicátém "vrátili" (jak říkal pan Neubauer) či "přestěhovali" (jak říkal pan Mandler) do Prahy, sportovali i tady. Jenže oni se nikam "nevraceli" - v tom Liberci se narodili, babička tedy v blízkých Vratislavicích. (Jen děda se přistěhoval z Kolína.) Byli vyhnáni.
Strejda Ota byl dobrej, hrál ligu za mančaft Slávie - v létě fotbal a v zimě hokej. Jirka s Milanem bruslili na DTJ u Bohemky, tetička Milenka už nějak nemohla, pak se přišlo na to, že má mozkomíšní sklerózu, umřela ještě ten podzim. Kluci v létě sportovali v Kampa klubu, jezdili plavat na Vltavu k Roztokám. Vono se jim to pak hodilo.
Když jsem se jako dítě táty ptal, proč má na předloktí vytetované kostrbaté modré číslo, říkal, že je to z koncentráku a nijak to nerozváděl. Tehdy mi to stačilo. Neptal jsem se ani později, rozvázal sám po narození vnučky Terezky. Ani tehdy toho moc neřekl a já ho nechtěl trápit přivoláváním vzpomínek. (A dnes se ho už zeptat nemohu...) Takže o Osvětimi vím jen to, jak do ní přišel a jak z ní odcházel.
Jak jsem zjistil v deprimující knize Terezínský památník, odvezli tátu do Terezína z pražského Veletržního paláce 6. března 1943 v transportu Cv společně s brášky Oty Pavla a s tisícovkou dalších bratří, sester, tátů, babiček a tetiček. Z této tisícovky se konce války dočkalo jen 238 bytostí. Po Terezínu přišla na řadu další "klasická" cesta: Transport Ek, který vyjel 28. 9. 1944 do Osvětimi. V Terezíně poradil na rozloučenou nějaký kamarád doktor tátovi: "Seš nastuzenej, hned, jak tam přijedete, tak se hlas na marodku, že seš nemocnej, tam to budeš mít lepší."
Jenže. Vlak s jejich transportem dorazil do Osvětimi až navečer jako poslední toho dne. Pan doktor lékař Mengele byl již tuze unaven. Nezdržoval se prohlídkou. Nechal hnát dav naháčů proti sobě a pokynem ruky je třídil doleva a doprava, jak se mu zdáli být v tom běhu dobří, nejspíš. Kdo pochopí duši lékaře. A tak táta neměl čas říci panu doktorovi, že je nemocen a chce na marodku. Byl mladej, nohy měl dobrý a pan doktor mávl rukou tím lepším směrem...
Další tátova vzpomínka, se kterou se svěřil, je až na leden 1945, kdy už bylo slyšet dunění ruských děl. Němci ve spěchu evakuovali komplex osvětimských táborů, transporty s heftlinky jely na západ a na jih. Táta se dobrovolně přihlásil do likvidační čety. Doufal, že je Rudá armáda osvobodí dřív, než je odtransportují dál. Třídili "materiál", který zbyl po zavražděných lidech a nakládali jej do vagonů. Táta tehdy nevěděl, že budou esesáci likvidovat celý tábor, hlavně krematoria. Jejich komíny proletělo ve všech táborech asi jedenáct milionu lidí - Židů, Romů, Poláků, sovětských válečných zajatců, politických odpůrců a dalších... (V samotné Osvětimi se jednalo o milion tři sta padesát tisíc spálených těl, o kterých je to doloženo. Nejméně stejný počet obětí není zdokumentován - všechny záznamy o lidech usmrcených v plynových komorách byly ihned po vykonání spáleny. Jenom Židů zde bylo zplynováno 2,5 milionu...) Masová vražda měla zůstat před světem důkladně ukryta. Nějaká likvidační četa by se v tom taky ztratila...
"To bylo to nejhorší, pořád ses musel rozhodovat a nikdy jsi nevěděl, jestli to bude dobře," říkal k tomu táta. Tenkrát se trefil, z hromady bot, které německá armáda ukořistila na lidských mrtvolách, si vybral jeden pár, který mu sedl. Při apelu se postavil doprostřed čtverce, aby ty boty nebyly vidět, jinak by ho okamžitě zabili. Neviděli je.
Jejich likvidační komando nezlikvidovali, ani se nedočkali Rusů, poslali je na pochod za předem odeslanými transporty. Předešlé kolony měly více času, proto se přesouvaly pěšky. Pro tátovu kolonu měly přijet náklaďáky. Jenže ty nedorazily včas. Esesáci pospíchali. Byl to pochod smrti. Kdo nestačil, toho odstřelili. Táta táhl jednoho kamaráda, který už nemohl jít dál sám. Pořád se snažil, aby se moc neopožďovali. Nožičky mu pořád ještě sloužily, hlavně, že měl ty boty.
Němci je doprovázeli na motorce se sajdkárou, na které měli kulomet. V lednovém nepříjemném počasí byl přikryt nějakou plachtou, o svou techniku se úzkostlivě starali. Jeden z nich povídal: "To už nemá cenu, skonči to," druhý začal plachtu z kulometu sundávat. Potřebovali vyřešit nepříjemný problém, žádná nenávist v tom nebyla.
Vtom přijely náklaďáky.
A tak táta přežil "Osvěčim" i další transport v otevřených nákladních vagonech v lednových mrazech, i Mauthausen. Jeho bráchové Otík a Jirka to štěstí neměli, byli zavražděni v dubnu 1945 v Dachau. Tátu osvobodili až 5. 5. 1945 Američani v Gusenu. A zase ho nesly nožičky dál. S několika kamarády zabavili Rakušákům pár bicyklů a vydali se na nich do Čech...
Ale to už je spousta jiných povídek.
Poprvé vyšlo na Neviditelném psu 6. února 1999, podruhé 23. ledna 2008. Pro blog Šamanovo doupě redigováno 10. února 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
18 komentářů:
Vyhnanec bez domova je jak mrtvý bez hrobu
Pročetl jsem se diskuzí pod dalším štvavým článkem sudetoněmeckého agenta Doležala (UDÁLOSTI: Nenávist až za hrob), a byl jsem potěšen příspěvky kolegů-českých vlastenců všech velikostí.
A protože na Psa již nemohu, svou vlastní vzpomínku vložím do útulného Doupěte (díky, ó Velký Šamane).
Můj moravský dědeček (ročník 1897) si upevňoval kondici sokolováním, fyzickou prací na malém hospodářství i v zaměstnání (stolaři tehdy hoblovali a řezali ručně), a dlouhými procházkami po Bílovických lesích (s puškou – v lovecké sezóně na rameni, po zbytek roku pod kabátem).
Hory si asi nezamiloval, protože po vyléčení ze zranění se na italskou frontu do Alp už nevrátil, a zbylých pár měsíců Velké války se skrýval, někdy v lese s jinými dezertéry, jindy v chalupě své budoucí ženy.
Z krátké historie ČSR rád vzpomínal na rvačky s brněnskými němci : "To jsem stál na zadní plošině té šaliny, a ten buršák ji chtěl doběhnout. Tak jsem si nachystal baldu, a jak se chytl štangle, tak jsem ho pěkně švácl přes čuňu, až mu klobouk ulétl a vystříkla červená. No ti byla taková prča, jak se tam svalil jako kus dřeva."
S koncem První republiky skončily i tyto zábavy. Dědeček, tehdy zaměstnanec Zbrojovky Brno (jeho firmička zkrachovala za krize), pokračoval i po 15.březnu 1939 ve známé práci – vyráběl pažby. Ale již téměř výhradně k puškám vz.24, které šířily slávu českých a moravských rukou po většině bojišť 2.sv.války.
Asi v r.1942 skončila výroba klasických pažeb; dědeček byl převelen na úplně jinou práci – výrobu pancířů za sedadla pilotů stíhacích letounů. Z tlustého ocelového plechu se pancíř vyřezával pomocí acetylénového hořáku.
Tam už šlo něco dělat. Když se německý dozor nedíval, bylo možno celou tabuli plechu rozřezat k nepotřebě.
Jenže - jednou se sice němec nedíval, zato jakýsi Moravan ano. Dědečka a jeho spolupracovníka zatklo gestapo, následovaly Kounicovy koleje atd.
Nikdy mi nevyprávěl, co tam zažil; místo toho mně dával číst dokumentární knihy o době německé okupace. (Moje matka obvykle protestovala – kvůli fotografiím v těch knihách.)
Co ale dědeček vyprávěl často, byl průběh přelíčení u Lidového soudu. Prokurátor, přirozeně, za sabotáž válečné výroby požadoval pro oba obžalované trest smrti. Dědeček nechoval velkou naději, zvlášť když jemu ex offo přidělený obhájce - byla žena. Mladá žena. A navíc, ó hrůzo, národní nepřítel. Němka z Moravy.
Avšak zlá Sudeťačka v závěrečné řeči pronesla mimo jiné : "Obžalovaný, jako český vlastenec, nemohl jednat jinak než jednal." Dědeček dostal 10 let. S poznámkou "Rückkehr ungewünscht".
Seděl v Breslau, a za katrem se asi nenudil (na rozdíl například od bývalého generálního tajemníka Strany s.Zápotockého). Na samém konci války jej z pochodu smrti zachránila Rudá armáda.
Od vlasti dostal http://www.vyznamenani.net/CSR/Valecny_kriz_1939.html , a jako materiální kompenzaci zabavený štábní Mercedes. S obrovským černým vozem nikdo z našich nechtěl jezdit, aby nevypadali jako skopčáci či buržousti, takže jej nakonec prodali na jaře roku 1953. S tím, že vezmou všechny našetřené peníze, a koupí si nějaké menší auto. Tudíž k 1.6.1953 měli doma docela slušnou sumičku. :-)))
(Mimochodem – dědeček byl členem sociální demokracie od dvacátých let. Babička, rázná žena z lidu, jediná nečlenka Strany v celé mé rodině, jednou vyprávěla : "On se pán ještě rozmýšlel, jestli má jít do partaje, jako ke komunistům, když to vyhráli. Já jsem s ním byla hotová ajncvaj. Řekla jsem mu – blázne stará, sotva ses trochu zmátořil, tak chceš zas do lágru ? Tak jim to podepsal.")
Nikdy se nezjistilo, kdo dědečka a jeho kolegu tenkrát udal. Ale nad tím mával rukou (doslova). Trápila jej jiná otázka : jak a kde skončila Sudeťačka, jež mu zachránila život.
Exul, ubi ei nusquam domus est, sine sepulcro est mortuus (Publilius Syrus)
Pánové, dneska tedy oba jedete. Díky Vám za to!
Šamanovi
Jsem na rozpacích co dodat. Stavět a rozvádět nějaké všeobecné téze na osobních nebo rodinných vzpomínkách jiných se mi zdá nešetrné. Jako bych se dotýkala hrubou rukou bolavých míst.
Jistěže je naše historie složena z tolika osudů jednotlivců a paměť má důležitou úlohu nejen pro poznávání, pro uchovávání zkušeností ale i pro své přímé citové púsobení. Osudy jednotlivců se stávají konkrétním obrazem osudu kolektivního.
Na druhé straně lidé nevzpomínají stejným způsobem a nepřisuzují paměti stejný význam. A práce historika není jen shrnutím a generalizací pamětí jednotlivců nebo kolektivní. Historik si klade za úkol podrobit kritickému rozboru i vzpomínky, i když k němu došly nepoškozené a nedeformované časem nebo individuálním postojem. Zatímco pamět si klade za úkol zachovat pro budoucí generace zkušenost, být rádcem pro budoucí činění, uchovat identitu kolektivní existence, historie chce poznat další souvislosti, dát „objektivnější“ (pokud je to možné) obraz doby. Je ale nesporné, že historie svým zevšeobecňujícím výkladem událostí působí zpětně na kolektivní paměť, zvláště u mladých generací a přímý citový dosah paměti svědků oslabuje nebo docela anuluje. Vzdaluje nové generace od nedávných událostí, staví před nimi zeď „objektivity“.
Myslím, že paměť a historie by měly působit současně, alespoň teď, když minulost je stále částí přítomnosti a paměť může některé snad až moc „objektivní“ výklady zkorigovat.
Nakonec: takže, Šamane, vděčíte za svou existenci šťastné náhodě? Co je ale lidský život!
Většímu vlasteci: V 5:11 jste ještě nemohl z oné diskuse moc přečíst. K Vašemu příspěvku: Každá rodiná historie je jen pouhým střípkem v mozaice dějin. Nic nedokazuje, nic nevysvětluje. Musím souhlasit s nickem Informace, že "stavět a rozvádět nějaké všeobecné téze na osobních nebo rodinných vzpomínkách jiných" je, podle mého názoru, nejmíň zavádějící.
Při veškeré pokoře a úctě vůči obětem zrůdné NS ideologie, bych byla všem pisatelům příspěvků vděčná, kdyby se nezmiňovali o zločinech "Němců" (tak jako já neviním "Čechy" za utrpení a předčasnou smrt mého strýce v Jáchymově), protože mezi jejími obětmi bylo i hodně samotných Němců. A též se nejedná o oběti "německého fašismu", jak se snaží vsugerovat stoupenci příbuzné totalitní ideologie.
Vážené Harpyji :
Vážně, vážená ? Vážně se ta diskuze od 5.11 nějak zásadně změnila ? Proběhl jsem teď (kvůli Vám) skoro všechny stránky (831 příspěvek na 29 stránkách; možná rekord "běžné" diskuze), a nepovšiml jsem si výraznějšího posunu.
Snad jen – opravdoví čeští vlastenci začali vyjadřovat naději, že po 15.únoru z diskuzí na NP zmizí sudetoněmečtí agenti a podobné stvůry. Prostě odporní tvorové, troufající si zarytě tvrdit, že Němci jsou taky lidi.
A jak vyplývá z emocionálních výkřiků i víceméně racionálních povzdechů řady známých přispěvatelů - odpůrců registrace, naděje českých vlastenců se nejspíš vyplní.
To bude na Psu pohoda, bez obhájců fašistů a židů !
K Vašemu komentáři mého výše uvedeného příspěvku : Prosím, opravdu PROSÍM, ukažte mi, kde stavím či rozvádím "nějaké všeobecné téze".
Vážně by mě to zajímalo.
Přeji Vám hezký večer.
Můj táta také přežil koncentrační tábor. Náhodou. Nikdy o tom nemluvil. My děti jsme věděly jedno - že se nikdy nesmí zapískat na píšťalku, když náš táta spí.
Jen jednou jsem viděl, co to s ním udělalo a už nikdy jsem to neudělal ani nedovolil nikomu udělat. Kdysi kdesi venku před chalupou zapískala moje malá sestřenice na píšťalku (měli jsme je všichni "nafasovány" pro případ, že bychom se ztratili v lese) a táta, který odpoledne v chalupě spal, protože byl unavený, doslova "vyletěl" z postele ven, stál v pozoru vedle postele a jenom blekotal "co... co... co se děje?". Byl najednou bledý, zpocený a třásl se po celém těle. To byl následek jeho pobytu v koncentráku.
Tu chalupu jsme měli (a stále máme) v bývalých Sudetech. Pochopitelně, byla po vyhnaných Němcích a koupili jsme ji od MNV jako letní byt za 400 Kčs, což bylo tehdy o něco méně, než měsíční plat.
Hodně stavení bylo opuštěných, v obydlených dřevěnicích žili většinou Němci. Hodně staří lidé, vdovy po vojácích, děti padlých vojáků. Pracovali dost těžce, protože museli pravidelně odvádět státu takzvaný "kontingent" a ještě je muselo hospodářství uživit, protože práci měl málokdo, důchod nikdo.
No a můj táta i děda (Polák) se s nimi úplně normálně bavili. O počasí, o životě. Kupovali jsme od nich čerstvé mléko, solené máslo, vajíčka s nádherně oranžovými žloutky a oni si zase posekli trávu na našich pozemcích nebo jim táta spravil elektriku - a vůbec jsme spolupracovali v míru. Ptal jsem se tehdy táty, jak se s Němci může tak přátelsky bavit, když mu vyrazili všechny zuby a ho málem zabili. A táta mi tehdy řekl něco, co mě provází celý život: "Tak tihle Němci to nebyli, tihle mi nic zlého neudělali."
Když jse pak začal jezdit ven, neměl jsem nikdy pocit, že jsem v cizině. Jednak proto, že jsem od dětství uměl mluvit polsky a trochu německy, jednak jsem leckde měl nějaké vzdálené tetičky či prabratrance.
Proto neumím posuzovat lidi podle národnosti. A necítím se být Čechem. Jen Evropanem.
Harpyji o "zločinech Němců"
Fakt je, že babička s dědou nikdy o "zločinech Němců" nic neříkali - ani já jsem to sousloví nyní vůbec nepoužil. Nepoužil jsem téměř ani slovo Němci - jen jednou, dvakrát, německá armáda, Němci na motorce.
Naši, co se pamatuju, nikdy nemluvili o "zločinech nacismu". Pro ně to bylo vždy jasné - zavřeli je Němci, děti jim zabili Němci. Tak to prostě v té generaci bylo. Protože to němectví bylo víc než nějaké esesáctví... Nakonec stejně tak to píše i Ota Pavel ve svých povídkách.
Přitom táta samozřejmě po návratu z koncentráku se i nadále bavil s libereckými Němci ze sousedství, kteří po válce u nás zůstali. Byli to jeho předváleční kamarádi, a někteří i příbuzní... Ani školit (východo)německé techniky na mechanických kalkulačkách Mira/Nisa mu nedělalo potíže. A když nechtěli užívat hóch dojč a švandrnili nějakými odrůdami němčiny, tak na ně vybalil libereckou němčinu, a to pak vždy křičeli "Nein, Milán, nein!"...
Ale halt už vždy obecně Němci byli - Němci. Jedinkrát jsem ho ale slyšel nadávat na "Němce", ne na ty dávné vraždící bestie, ale na současné (tedy je to už deset let co umřel), na soudobé dědice henleinovců...
No a náckům se v té generační mluvě prostě říkalo "fašisté" (viz dokonalou Obecnou školu) a bojovníkům proti nim antifašisté - a těžko je změnit historii, když se toto slovo skutečně historicky používalo...
Jak už jsem psal o komunismu, platí to i o nacismu. Nacismus, stejně jako komunismus je zlo. A je možné odpustit člověku, který byl v moci zla. Ale zlu samému možno odpustit není...
Pánové STK a VV, vážená Harpyje, milé informace, všichni Honzové, jaká je pravděpodobnost, že někdo z české rodiny byl za války zavřenej do koncentráku nebo odsouzenej k smrti, nebo že byl zavřenej do komunistickýho koncentráku?
Buďto abnormálně vysoká - anebo se na mým blogu sešla skutečně vybraná společnost...
Pro Šamana:
Možná je tu jenom málo mlaďochů. Ti už to mají filtrováno "krzevá" dvě generace. My ještě ne. (Ale to časem přejde... ;-)
Z jiného soudku:
Dnes na kterési TV zcela oficiálně mluvili o škodlivosti solárních i větrných elektráren pro energetickou síť. Že by pomalu nastával konec "Zelené revoluce"?
To by bylo až snad příliš rychlé vítězství CZK!
Budeme se muset opřít do biopaliv a jiných paskvilů, ať využijeme současného příznivého větru! ;-)
Bohudík, mohu říci, že nikdo z mé rodiny neměl podobný osud. Oba režimy se nás naotravovaly dost, ale nikoho tenkrát nezavřeli ani nepopravili. (I když moje matka tomu osudu unikla jen díky dobrotě jednoho českého policisty, když veřejně schvalovala atentát na Heydricha a ten pán ji jenom napomenul, že si má uvědomit, že má dítě a držet jazyk za zuby.) Znám lidi, kteří byli zavřeni jak za Protektorátu, tak za socializmu a znám také lidi zde v Itálii, kteří byli odvlečeni na nucené práce do Nemecka po září 1943 r., kdy Itálie uzavřela příměří se spojenci a zbavila se Mussoliniho. Mého souseda, který pochází z Toskánských Appenin sebrali při tažení jako 14letého kluka a odvezli dobytčákem do Německa. Sepsal ty své vzpomínky pro syna a vnoučata a jednou mi je dal přečíst. Nejsou to pěkné vzpomínky, nebudu tu kazit mírnou náladu a tak nebudu nic vyprávět. Ale německý sedlák se k němu choval jako ke psovi (doslovně, i jídlo mu dával do jeho misky). Soused o Němcích nemluví a připadá mi to netaktní se ho na to ptát.
Na univerzitě v Praze jsem měla za kamarádky dvě slovenské židovky, vyprávěly, jak se s rodinou skrývaly, aby neskočili všichni v koncentráku. A taky to nebylo moc pěkné vyprávění. A myslím, že tím zůstaly poznamenané na hodně dlouho, ne-li na celý život.
Zlo se neprodukuje samo od sebe, není nějakou abstrakcí, ale dělají ho lidé. Konkrétní osoby jako jsem já nebo vy. A těm osobám není možno odpustit. Na světě jsou lidé hodní a těch je myslím většina a pak tu jsou svině a ty je nutno izolovat.
Ad "jaká je pravděpodobnost, že někdo z české rodiny byl za války zavřenej do koncentráku nebo odsouzenej k smrti, nebo že byl zavřenej do komunistickýho koncentráku?"
Ó Velký Šamane, tato pravděpodobnost je prakticky 100%, alespoň co se národně-socialistických (to jest německých) koncentračních táborů týče. Vážně – před chvílí jsem si do imperialisticko-sionistického internetového vyhledávače zadal heslo "Češi v koncentračních táborech", a dostal jsem spoustu ("asi 25800") výsledků. Některé z nich vypadají věrohodně.
Dá se dokonce předpokládat, že někteří Češi byli v KL internováni ještě PŘED válkou.
Obdobně pro osoby, odsouzené k trestu smrti (heslo "Oběti nacismu z Československé republiky").
Ovšem co se týče NAŠICH převýchovně-pracovních táborů (TNP resp. NTP), tak nelze odpovědět jednoznačně. Jistě, mezi odsouzenými resp. internovanými byla řada osob české národnosti; lze je však pokládat za opravdové Čechy (Češky) ? Vždyť to byli zrádci národa a jeho cesty ke šťastným zítřkům ! Tvorové skoro na úrovni českých němců.
Však taky proto jsme je dávali pěkně dohromady, němce a bývalé Čechy, do stejného tábora, do jedné šachty. Proto jsme říkali vyakčněným vykořisťovatelům a členům jejich rodin "bývalí lidé".
Míru zdar !
Šamane, pravděpodobnost zavřených příbuzných v alespoň jednom režimu je veliká. U nás to byl dědův bratr. Moc se o tom v rodině nemluvilo, jen náznakem a celé jsem si to vlastně poskládal až po jeho smrti. Stryk Laďa (jak se mu říkalo) měl vulkanizérskou dílnu a jeho učeň na půdě vysílačku. Když tam dělali nácci šťáru, strýc je raději nechal najít "šmelinu" jen aby nepátrali dál. Za vysílačku by je popravili všechny. Tak seděl do konce války. Vrátil se, dělal dál, přišel rok 48 a hele - bývalý učeň v koženém kabátě napochodoval a zabavil mu dílnu a poslal ho sedět. Za šmelinu... Tak seděl za obou režimů.
I můj děd, prvorepublikový důstojník, prožil válku v koncentráku (dlouho jsem - jako dítě - nechápala, proč měl tolik kamarádů kominíků a proč ty komíny jen nečistili, ale také jimi létali...). Odměnou mu, po 48, bylo vyhození k lopatě. Kupodivu jsem od něj nikdy neslyšela slovo výčitky jak proti fašistům, tak proti komunistům. Možná proto se ve zdraví dožil 95...
Dnes večer jsem otevřela diskuzní stránky na Psu a zůstala jsem paf. To, co vidím pod článkem Vlka staršího, se už se nedá ani nazvat ani diskuzí, je to spíš nějaký tanec v předsmrtné agonii. Diskutující se vrhají freneticky na stránku, aby užili posledních hodin, kdy mají tolik bílého prostoru k dispozici, aby tam v šíleném víření za zvuků řehtaček a bubnů předvedli svou oddanost umírajícímu zvířeti. Nic jim nevadí, že jako při rituálu woodoo jsou bičováni svými známými starými odpůrci, naopak opojeni urážkami a ranami sami extaticky šlehají bičem kolem sebe. Jen tam chybí obětní dary, zařezávání zvířat a pití jejich krve. Snad i k tomu dojde čtnáctého, škoda, že tu nebudu, abych se podívala.
Dělám si z toho legraci, ale je to dost divná podívaná. Je jasné, že u těchto lidí se časem vyvinula diskuzní internetová závislost a že po zavedení registrace, ať se zaregistrují nebo ne, se jejich život podstatně změní. A něco tam bude bolestně chybět.
Ze strany redakce a majitele novin je zavedení povinné registrace skutečně aktem t.zv. mental cruelty nebo mental anguish. Termín se používá hlavně v rozvodových přích ale podle definice Legal Dictionary se užívá i v jiných případech: "Any behavior that threatens the life, physical health or emotional health is termed as mental cruelty.
As used in ordinary parlance cruelty signifies a disposition to inflict suffering; to delight in or exhibit indifference to the pain or misery of others; mercilessness or hard-heartedness as exhibited in action."
Řekněte mi, jestli to nepadne jako ulité na situaci na Psu. Uvědomili si páni redaktoři a majitel, co strádání (a nepřeháním) zaviní svým opatřením? Kolik starších nebo starých lidí se nedokáže své internetové neurozy zbavit?
Nechci nic radit, ani k ničemu burcovat, (u Čechů, zdá se, je to docela zbytečné), ale být na místě dlouholetých přispěvatelů zeptala bych se u advokáta, není-li možno započít nějakou class action pro biologické škody. Jenže dlouholetí nadopovaní uživatelé se raději oddávají rituálům woodoo.
Šaman jistě promine, že příspěvek je jaksi mimo téma, ale začala jsem popisovat pohřeb od začátku a tohle jsou mé poslední dojmy. Bude mi to někdo vyprávět, co se dělo dál, až se vrátím?
STK: Kontingent museli plnit všichni soukromí zemědělci bez rozdílu národnosti a byl postupně zvyšován tak, aby donutil lidi ke vstupu do JZD. Vydrželo jich jen málo.
(Nejen) pro váženou Informaci:
Myslím, že je to problém, který má každý sám se sebou. Pokud netrpí těžkou grafománií nebo naprosto neodolatelným nutkáním něco strašně důležitého "národu a lidu" sdělit, přežije to v neporušeném duševním zdraví.
Ovšem na druhé straně (zas ten mlíkař... ;-) si na netu člověk najde přátele. Přátele v tom nejabstraktnějším smyslu slova. Neví, kde jsou, co dělají, jak vypadají. Ví jenom, že jsou zajímaví, moudří, přátelští. Ví, že kdyby se s nimi fyzicky setkal, byl by možná překvapený, ale ne zaskočený - bylo by přece o čem povídat, bylo by o co se ve vší počestnosti přít. Ale net je veliký (chce se říct "bez hranic") a tak není nic ztraceno.
Nemocný Pes v posledním tažení vyslal do světa své svěřence a ti za čas naleznou své Hospůdky u hřbitova, najdou se i Šamanové, kteří je pro ně otevřou a nakonec se tahle doupata naplní štamgasty i zajímavými kolemjdoucími. Dobrá vůle se nedá natrvalo zlikvidovat.
Zatím ne...
Pro JJ: Jistě, ale tam u nás JZD nikdy nevzniklo. Byl tam jen Státní statek, Lesy a Rudné doly. Takže volby nebylo. A volných míst (v místě) taky ne. Pár Slováků (dvě rodiny), kteří tam v té době ještě žili, někdy řešilo kontingent tím, že nakoupili např. chybějící vajíčka v "konzumu" a odevzdali jako kontingent - tamtéž.
(jj = JJ-JJ?)
Ad Šaman: "jaká je pravděpodobnost...": ona je ta pravděpodobnost asi velká, postižených nebylo málo (podle Vlastence cca 30000 lidí) a v široké rodině (kolik lidí se bere jako široká rodina?) se tudíž často někdo najde.
U nás z otcovy strany umřel jeden příbuzný na nucených pracech v Polsku, zavřeli ho za roznášení nějakých letáků. Z matčiny strany se z nucených prací pradědeček vrátil, nějaký německý doktor mu poradil, ať spolkne kávová zrna, pak mu udělal rentgen a prohlásil, že má žaludeční vředy. Jak vidno, není Němec jako Němec, ale kdokoli kdy z mých příbuzných mluvil o 2WW, tak to byl pro ně vždy národnostní konflikt, ideologie byla jaksi navíc a k smíchu. A Němci to opravdu dělali pro sebe.
Okomentovat