Ještě je únor

Stále ještě je únor. Únor bílý, pole sílí, zněla stará pranostika. Pranostika novější, z dob normalizace, byla jen malinko pozměněná: Únor bílý, ÚVé šílí.
Vítězný Únor, Slavné májové dny a Měsíc československo-sovětského přátelství byly variantou dřívějšího masopustu, květnic a adventu, svérázná obdoba církevního roku. Vždy se kolem těchto komunistických svátků rozeběhla mašinerie propagandy. Byla tak vtíravá a všudypřítomná, že se říkalo, že by se měl listopad přesunout na leden, abychom se na ten Měsíc čs.-sov. př. nemuseli těšit celý rok.
No a vida, jednou jsem se této mašinérie vědomě účastnil i já.

Od září 1976 do konce srpna 1977 jsem si odbýval roční absolventskou vojnu u spojařů v Českých Budějovicích. Jako "zapíčený kolejničkár" (obecně užívané označení vojskem) jsem měl službu o dost snadnější než chudáci záklaďáci. Coby nespolehlivého živla mne nakonec zařadili do funkce "zvonkaře". Obcházel jsem důstojnické rodinky a spravoval vedení k poplachovým zvonkům všech nejdůležitějších šajb českobudějovické divize... Z toho důvodu jsem měl stále vycházkovou knížku u sebe. Roztrhal jsem dvoje polobotky. Když odpoledne vojsko vybíhalo do budějických hospod, zalézal jsem na pokoj, četl si, hrál na kytaru a dumal nad korespondenčními šachy. Měl bych se jak prase v žitě, nebýt čtyř věcí.
Tou první bylo zupácké vojenské prostředí. Vejda poprvé k veliteli štábu, pozdravil jsem jej "dobrý den", což se mu hrubě nelíbilo. Pracoval jsem tam pár dní na měsíčním "plánu aktivit", inteligent přeci musí umět psát na stroji! Dva z mých prstů stačily. (Ostatně musí stačit i dnes.:-) Přišlo mi přijmout telefonický hovor. "Pane majore, volá vám manželka," oslovil jsem dotyčného. Po ukončení telefonátu jsem jím byl poučen, že na vojně se oslovujeme "soudruhu". Neměl jsem rád, když na mě řvali.
Druhou věcí, která mi vadila, bylo, že jsem musel sám řvát na vojáky. Naštěstí jenom asi jednou týdně, kdy na mne připadla služba. To jsem musel vojáčky budit, honit do umýváren, vést rozcvičku, vodit je na snídani, oběd i večeři, buzerovat k rozvodu atd. Nejhorší byla nutnost hnát je na povinné Televizní noviny! Naštěstí jsem nemusel dělat kontroly po rajónech.
Za třetí mi bylo líto ztraceného času. Blbě procivěného, hloupě zorganizovaného, nuceně zašitého, hozeného do studny věčnosti.
To hlavní, co mne však trápilo, bylo odloučení od rodinky. Psal jsem sice téměř každý den dopisy, ale nějak to není ono, věřte mi. Byl jsem čerstvým tatínkem, žena Ivana povila v červnu 1976 dcerku Terku. Celý její první rok jsem si nemohl užít. Vždy, když jsem se dostal domů, na dovolenku, na opušťák či na černo, volala na ni maminka "Tatínek, tatínek," a dcerunka se batolila ke dveřím. Takže když jsem se najednou objevil doma natrvalo, budilo podivení návštěv, že na slovo "tatínek" se dívala Terezka ke dveřím, případně se tam i rozběhla. Ačkoliv jsem evidentně seděl na gauči. (Synek Janek zas později, když jsem nastoupil do směnného provozu, po hlášce "tatínek" pozoroval telefon. To by měl Pavlov radost!)
Žena doma sama s děckem, bez babiček a dědečků, na sociálce, a já se flákal na vojně. Jistou šanci, jak se dostat domů na opušťák, jak přečkat nudu nuceného odloučení, skýtal jeden kolega, který se kasal svými režisérskými pokusy v amatérském divadle. Protože jsem za sebou měl taky tři sezóny ochotničení v souboru Maryša, vymysleli jsme, že budeme hrát na vojně dívadlo. Tenhleten ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti) skýtal po předpokládaném úspěchu i možnost slibné odměny ve formě opušťáku.
No a abychom se nějak reprezentovali, nepřišli jsme na nic lepšího, než přednést několik básniček v rámci oslav výročí slavného Února.
Vybral jsem pro ten účel pár vskutku kvalitních autorů, žádné říkanky z Rudého Práva, žádní oceloví ptáci nad oblaci. Jak krásně to znělo!

Byl mráz
Šel do kostí
A masy ztvrdlé jako on
Svou neústupností
Vyvstaly náhle
Byly zde
A řekly svoje ano
Všemu, co jménem socialismu
Bylo stvořeno
A v zákon vykováno

Byli to opravdu dobří autoři, které národ později ctil jako své klasiky a mravní idoly. Jenže byl rok 1977 a my jsme žvástali jejich díla z padesátých let. Do znuděnejch obličejů nahnaného mužstva a spokojeného náčelnictva. Připadal jsem si chvílemi jako v loutkovém divadýlku.
Z našeho dívadla nakonec, naštěstí, sešlo. (Sledoval jsem pak vítězné představení o Fučíkovi, asi pět minut.) V ASUTu jsem reprezentoval útvar sólo, básničkami, kterým nelze nic vytknout. Seifert, Orten, Chlebnikov. I nějaký ten diplom byl. A opušťák. Z toho malého vězení kasáren do poněkud většího vězení socialistické reality...

Ptali se Vladimíra Brabce, proč přijal roli majora Zemana. "Protože jsem herec a ten chce hrát." A "nejen herci museli tehdy sloužit tomu svému království". A "já jsem především herec a ne historik". A "ta zkušenost, že jsem byl nucen projít tímto očistcem," (zkušeností s komunismem) "na jehož konci nemusí být člověk vůbec tak čistý, jak jste si představoval, ve svém konečném důsledku nebyla také k zahození." A "nejsem si však jistý, že bych se měl zpovídat právě před tímto národem".

Já však cítím, že když už tomuhle národu kážu ze stránek Neviditelného psa [a po dalších letech na svém blogu], že bych se mu vyzpovídat měl. Snad to přežijete.
Byl jsem nevolník v zeleném a chtělo se mi domů za mými miláčky. Udělal jsem něco, co jsem nemusel. Ta zkušenost s tím očistcem mi ve svém konečném důsledku byla na hovno. Snad jen, že trochu chápu všechny ty vynikající herce, kteří dnes svoje účinkování v Majoru Zemanovi (a mnohde jinde) všelijak okecávají. Ale divím se jim, že se nestydí.
Já jo.
A zpětně se omlouvám těm záklaďáckým vyholencům, kteří to ale měli o moc horší, protože museli v tom vojenským sajrajtu vydržet celé dva roky. A ani se nemohli zdejchnout, protože Trnava byla dál než Praha a oni nenosili na ramenou zlaté kolejničky. A třeba měli doma taky mimino.
Honit na Televizní noviny jsem je musel. Zahnat večer do postele a ráno z postele taky. Ale recitovat jim verše géniů o Únoru jsem tedy nemusel.

To bylo na tom otroctví nejhorší: Že sami otroci dělali často i to, co vlastně nemuseli, a tak se podíleli na prohlubování svého vlastního otroctví i otroctví druhých.

Právě proto tak nemám rád otrokáře.

Psáno v Praze na Lužinách dne 23. února 2000, poprvé vyšlo na NP 29. února 2000
(Použito citátů z rozhovoru Pavla Vondráčka s Vladimírem Brabcem v TV magazínu Dnes z 16. prosince 1999)