Únor

Je zase únor. Tenkrát, ve čtyřicátém osmém, byl mráz. Šel do kostí. A masy, ztvrdlé jako on svou neústupností, vyvstaly náhle, byly zde, a řekly svoje ANO... Jak hlásal jeden z mnoha našich básníků vskutku národních, kteří se rozhodli psát levou. Než pochopili.
Únorové vítězství pracujícího lidu nám, dětem padesátých let, cpaly do makoviček ve školách soudružky učitelky, v divadelních a rozhlasových hrách herecké hvězdy. S napětím jsme sledovali filmy, zda lid konečně zvítězí a občan Brych pochopí. A těch kněh! Vítězný únor byl pojem, název nejlepších jézetdé a národních podniků. Snad stejně důležitý, jako poem o křižníku Aurora a jasné hvězdě tam na Východě.
Pak se začínaly objevovat jemné trhliny na fasádě revoluční krásy. Šedesátá léta přinesla odhalení, že Stalin nebyl zdaleka tak hodný strýček, jak nám od mateřských školek vykládali. Schylovalo se k osmašedesátému. Ve společnosti se začaly objevovat tiché a pohublé tváře amnestovaných politických vězňů, noviny začaly psát o jejich pohnutých osudech. Staly se chyby, soudruzi, deformace padesátých let. Tolik nevinných komunistů bylo perzekvováno! Clementis, Slánský, Husák. Nějak se nám to po osmačtyřicátým pokazilo. Ale ty idee, za které jsme se tenkrát, v mrazivém Únoru, postavili proti zrádcovské reakci, ty byly čisté.
Ale nebyly, jak už někteří z nás pochopili. Nejprve byli komunisty pronásledováni, zavíráni, popravováni a zabíjeni političtí protivníci, pak všichni trochu aktivní lidé. Protifašističtí odbojáři, nejdříve ti ze Západu, pak domácí i ti nepohodlní z Východu. Skauti, Sokolové a duchovní. Zástupci velkokapitálu a malí živnostníčci. Majitelé bloků činžovních domů a domkáři. Statkáři i drobní zemědělci, kteří nechtěli vstoupit do družstev. Demokratická inteligence. Teprve pak se začali žrát komunisti mezi sebou. Kdo cestou k moci vraždil, vraždí a bude vraždit dál, zpívá Vladimír Merta pravdivě.
Když už to vypadalo, že naši vrazi ztratili moc, pozvali si na pomoc tu rudou čistou hvězdu tam z Východu. Bylo mi sedmnáct a tuze mne mrzelo, že náš pokus o demokratický socialismus Sověti pochopili jako snahu vymanit se z jejich přátelského objetí. A tak přišli sprostě v noci, s letadly, tanky, neohlížeje se na protesty stranických a vládních činitelů ani lidu naší země. Šeříkem voněli a travou, když tenkrát v Květnu 1945 přišli s děly. V roce 1968 smrděli lžemi.
V ulicích trpěly pahýly stromů, zpíval Kryl, a my jsme zmoudřeli.
Minulo září a mnozí zmoudřeli znovu. Jako ta značně antikomunistická rodina, co jsme se s ní v Liberci stýkali. Nadávali na bolševika od rána do večera. A 7. listopadu 1968 měli v oknech naše a sovětské práporky. Domovní důvěrník by mohl mít potíže, pravili nám na naše udivené pohledy. A nikomu to neublíží. Krom toho už dlouho žádali o výjezd do Západního Německa za tatínkem paní domácnosti. Policajti jí to stále vymlouvali, že žena má následovat muže, muž je Čech, tak patří do Čech. Nějaký německý tatínek v Německu, kór tom západním, je nezajímá. Muže se neptali, věděli, že se za tchánem těší. Nakonec je pustili i s dětmi, snad jim pomohly i ty praporky, možná, že víc, než východní politika Willyho Brandta.

I kvůli nim se v lednu 1969 upálil Jan Palach.

Ale doba spěla dál. "Maturita se blíží, učte se, studenti!" vítal nás na začátku každého ročníku třídní Kugler. A my se smáli. Začátkem roku 1969 jsme se už nesmáli. Maturita už klepala a já se klepal z ní. Jedinečná příležitost maturovat z angliny byla pro mne zhatěna kategorickým prohlášením paní profesorky: Když budeš dělat maturu z angličtiny, tak u mne ji neuděláš! Zato ruštinářka ke svému předmětu přímo lákala. No dobře, ale što sďélať, když i v pečlivě připraveném taháku, který mi zabavila, našla pětadvacet chyb?! Proč jen má ruština tolik tvrdých a měkkých znaků... Dala mi kouli, prý ne že jsem měl tahák. Jenom mi ho oznámkovala. Nakonec jsem vždy ruštinu nějak vytáhl na čtyřku, ale maturovat z ní?
Naštěstí nám tehdy na gymplu (vlastně SVVŠ) sdělili, že pro zaostávající studenty se začátkem února, v týdnu pololetních prázdnin, pořádá speciální kurs ruštiny. "Jen běž, určitě ti to pomůže," pravila máti, a tak jsem šel. Nic zlého netuše jsem se v to prázdninové pondělí dostavil na nábřeží Nisy do budovy Okresního výboru KSČ. Tehdy stál v čele strany ještě náš milovaný hrdina Saša Dubček. Nic mne netrklo, ani když jsem v naší skupině uviděl pár kolegů, o nichž jsem netušil, že by kdy měli problémy s ruštinou. Lektoroval nás rodilý Rus, který pro tu příležitost vážil cestu do Liberce snad až z nějakého moskevského nebo leningradského univerziťéta. Nejvíc jsme si vyprávěli o Evženu Oněginovi, to bylo jeho. A o Mozartovi, toho přímo miloval.
Myslím, že to bylo až ke konci týdenního kursu, takhle ve čtvrtek, když mi nějaký dobrák spolužák strčil před oči severočeské noviny Průboj s červeně zatrženou zprávičkou. Teprve pak mi to došlo. Ty xichty, se kterými nám ve škole doporučovali účast na kurzu, který povede rodilý Rus. "Okresní výbor KSČ poskytl své prostory kursu ruštiny pro maturanty," stálo tam. A dále, že jsou přítomni sovětští lektoři z bratrského Sovětského svazu, a že se v dnešním kontrarevolučním štvaní jedná o vzácnou ukázku československo-sovětského přátelství.
Tak on se tvářil jako puškinovský Rus, který dlouho do noci šutí, odpoledne guljá po bulváre a vzdychá po nějakých Táňách, a přitom to byl vlastně sovětský okupant!, vybuchlo ve mně. Až teď mi dochází, že takový mohl opravdu být. Vždyť jsme si povídali o Puškinovi, ne o Leninovi. Jako ruský inteligent mohl mít docela krušný život.
Ale tehdy jsem ho znenáviděl. Styděl jsem se, že jsem byl vmanipulován do role, kterou bych nikdy dobrovolně, jak jsem byl tehdy přesvědčen, nehrál. Ale štó sďélať. Už nastal poslední páteční den kurzu. Už jsme se pomalu měli rozloučit. A tu ten skrytý okupant po nás chtěl, abychom mu řekli o svých zálibách. A nejdřív sám začal zase bájit o Mozartovi. Tak jsem prohlásil, že Mózarta něljubljú. A ještě něnrávim. Beetchoven je lepší! Viditelně ho to zasáhlo. Asi ho i mrzelo, že jsem se neúčastnil odpoledních pokúpek, při kterých si, nejspíš za svůj jidášský honorář, hodlal zakoupit role československých tapet. Však ho ten kolega, který z nás nejlíp uměl rusky, do obchodu ochotně doprovodil.
No ale z ruštiny jsem na začátku léta pohodlně odmaturoval.
Únor v roce 1969 byl v Liberci zasněžený, samozřejmě, jako vždycky. Ale na pražském Václaváku spíš lezavě sychravý, jako každá velkoměstská zima.

25. února se ji pokusil rozsvítit středoškolský student Jan Zajíc.

Psáno v Praze na Lužinách dne 23.2.2000, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato