Podle Bohumila Doležala rakouský prezident H. Fischer ve své zdravici "přeje pietní akci, připomínající konflikty a nevinné oběti, důstojný průběh v duchu smíření a zaměření na budoucnost.... pietní vzpomínka se týká událostí z počátku března 1919, kdy české vojsko zastřelilo v několika městech s německou většinou 54 neozbrojených civilistů a asi 200 jich zranilo... Prezident zmínil tyto události, ale především „hrůzovládu nacionálního socialismu“, která „přinesla nenávist, násilí, pronásledování, deportace a vyhnání“. To je zjevně způsob, jak se civilizovaný evropský politik může co nejvíc přiblížit nestydaté české státní doktríně o „příčině a následku“ (za všechno můžou Němci a Rakušani, protože si zvolili Hitlera)."
Jenže ona existuje prvotní nestydatá kmenová doktrína lansmanšaftu o „příčině a následku“: za všechno můžou Češi, protože si zvolili Stalina, vyhnali Němce, rozbili Rakousko-Uhersko a vymysleli si v devatenáctém století národní obrození. (Takto o tom hovoří dnes, kdežto před sedmdesáti lety tvrdili: "Čech nemá na tomto území co pohledávat.") Tato doktrína má i svůj dobře známý název "Drang nach Osten" a bojoval proti ní Tomáš Garrigue Masaryk už v době, kdy ještě nebyl prezidentem.
Ovšem vynechejme protentokrát hádání o vině na rozpadu mocnářství či "degrety", vypusťme zcela války první i druhou světovou, nechme stranou českou genocidu statisíců nevinných německých dětí, žen a starců, a podívejme se, co bezprostředně předcházelo onomu čtvrtému březnu, kdy - slovy sudeťáků - padli první oběti za právo sebeurčovací. Pokusím se o stručnost, zájemce o problematiku odkazuji na samostudium přiložených dokumentů.
14. 10. 1918 se v Čechách konala generální stávka, jako protest proti vývozu potravin do Rakouska.
14. 10. 1918 oznámil dr. Edvard Beneš spojeneckým státům, že byla vytvořena prozatímní československá vláda. (V té době jsme byli se svými sto tisíci legionáři respektovanou součástí spojeneckých ozbrojených sil.)
18. 10. 1918 T.G. Masaryk jménem této vlády vydal Washingtonskou deklaraci, ve které byla deklarováno Československo jako demokratická republika.
21. 10. 1918 vyhlásil rakouský Nationalversammlung ve Vídni podivuhodný útvar "republiku Deutsch-Österreich" (viz přiložený obrázek), kterou chtěli Rakušáci spojit s Německem. Tato tříšť enkláv byla rozdělena na "Deutschböhmen" (Egerland und Nordböhmen - Chebsko a severní Čechy), "Sudetenland" (severní Morava s celým Slezskem), "Deutschsüdböhmen" (která měla být přivtělena k Hornímu Rakousku) a Deutschsüdmähren (nové území Dolního Rakouska). Tenkrát hodlali odejít naši Němci domů, do Německého Rakouska - s územím tisíciletého českého státu, avšak bez Čechů. Do tohoto území Rakous-Němci zahrnuli i "německá města" Iglau (Jihlava) a Brünn (Brno). A rovněž území dnešní severní Itálie.
28. 10. 1918 se v Ženevě schází představitel domácího odboje K. Kramář s E. Benešem, který vedl delegaci zahraniční Národní rady československé.
28. 10. 1918 po špatně pochopené zprávě o tom, že Rakousko-Uhersko přijalo podmínky amerického prezidenta Wilsona, propukl v Praze nekrvavý převrat. Lid československý vstoupil tohoto dne v řadu samostatných kulturních států. Česká část nového státu vznikla v rámci hranic Českého království, které bylo samostatnou správní jednotkou i v rámci Rakouska-Uherska.
29. 10. 1918 se k republice Deutsch-Österreich přidali i rakouští Němci, sídlící v čerstvém Československu. Ve čtyřech provinciích sestavili čtyři vlády a sněmy, jejichž poslanci zasedli ve velkoněmeckém sněmu.
30. 10. 1918 se k československému státu přihlásila i Slovenská národní rada v Martinské deklaraci: "Slovenský národ je čiastka i rečovo i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa."
14. 11. 1918 revoluční Národní shromáždění sesadilo Habsburky, prohlásilo republiku a Masaryka jejím prezidentem.
Jednání mezi Čechoslováky a dojč-esterajcháky skončila neúspěchem, z níž dodnes viní sudeťáci českou stranu: Ta odmítla odtržení pohraničních území a koncem listopadu do něj vojensky vtáhla. Ozbrojený odpor Němci zvedli jen na několika místech. Do konce prosince 1918 bylo celé českomoravské území pod kontrolou ústřední vlády. Němečtí vůdci prchli do zahraničí, ti ostatní přísahali věrnost nové republice. A svou přísahu zanedlouho věrolomně porušili. Záminkou se stala měnová reforma.
Vídeňská emisní banka si po 28. 10. 1918 pořídila nové tiskací stroje, jako pracovní síly nastoupili vojáci. Začal nepřetržitý tisk rakouských korun, 7/24. Do osmi týdnů se měla produkce zvýšit na dvojnásobek. Naše společné hranice ještě neměly spolehlivou ostrahu, hranice na Slovensku vlastně ještě nebyly ani ustálené. Inflační peníze tak mohly nerušeně proudit zejména ke čtyřem pofiderním rakouskoněmeckým vládám v pohraničí.
25. února 1919 byly nečekaně uzavřeny hranice za účelem provedení měnové odluky. Bankovky měly být okolkovány, přičemž polovina oběživa měla být zabavena k nucenému nákupu státních obligací. Nakonec díky různým výjimkám bylo staženo jen 20 % bankovek. Tato Rašínova reforma odstřihla naši ekonomiku od inflačních německých ekonomik a je dodnes dávána za vzor podobným akcím. Teprve po měnové dluce získal náš stát po politické samostatnosti i svobodu hospodářskou. Reforma se týkala všech obyvatel Československa! Jenom sudeťáci však začali řvát, že je ožebračila. Vyšli do ulic s hesly Nieder mit der tschechishen Tyrannei. K tomu se přidružilo i rozhořčení, že Československo znemožnilo účast našich Němců v rakousko-německých volbách. Které se - pozor - týkaly trochu jiného státu, než ČSR, jehož byli (tedy nedobrovolně) občany.
27. února 1919 němečtí sociální demokrati vyhlásili na 4. března masové demonstrace, německé odbory se přidaly s generální stávkou.
Vůdce sociálních demokratů Josef Seliger na desetitisícové demonstraci volal: “Neslučuje nás nenávist k českému národu, kterému my jeho osvobození přejeme…Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení …. Chceme společně s nimi vstoupit do velkého, svobodného socialistického Německa!"
Tedy podle Seligera se mělo už v roce 1919 stát území Čech, Moravy a Slezka velkoněmeckým. Mírný posun věrného občana ČSR oproti těm zrádcovským uprchlým Němcům, kteří chtěli jen odtrhnout pohraničí. Ještě jeden Seligerův citát z roku 1919 připomenu:
"My chceme odhodlaně vést boj se stejnou chladnokrevností a stejnou odvahou a být připraveni přinést oběti pro naši vskutku vlastní a největší věc." (Warum kämpfen wir?) Seliger pak bojoval v československém Národním shromáždění, kde byl poslancem od roku 1920. (Ale ještě tentýž rok zemřel.) Německá socdem měla 31 poslanců, německé partaje celkem 72 křesel z 281.
Při střetech 4.3.1919, vyvolaných zejména německými provokacemi, bylo čs. vojskem a četnictvem zastřeleno 54 lidí a zraněno asi 200. Před střelbou však byli naši vojáci biti, kamenováni, demonstranti jim chtěli sebrat zbraně. Byli to legionáři, kteří právě přišli z vojny a kteří se nechtěli nechat zabít uprostřed míru. A střílet se příliš nerozpakovali.
Čeští Němci prý chtěli mezinárodní veřejnost upozornit na “bezpráví vůči Němcům v českých zemích”. (Ve skutečnosti se bouřili proti měnové odluce!) Avšak mezinárodní veřejnost (tehdy ještě) přijala české vysvětlení, že šlo o potlačení bolševické vzpoury. Primárně nevadilo, že se bouří Němci, ale že se bouří proto, aby se přidali k (tehdy) sovětisujícímu se ("socialistickému") Německu. Však taky pražské zastupitelské úřady referovaly domů, že se jednalo o "oprávněnou obranu pořádku a územní integrity státu".
8. března 1919 náš ministr zahraničí dr. Edvard Beneš psal francouzskému premiérovi Clemenceauovi o "těžkých nepokojích bolševických". Příkazy k "německým operacím byly připraveny agenty ministerstva války ve Vídni".
Další bolševické příkazy, které podporovaly odtržení českého pohraničí sudetskými Němci přicházely pak z už jen Moskvy:
V červnu 1923 vyhlásil V. kongres Kominterny "právo sudetských Němců na sebeurčení až k oddělení."
V březnu 1931 totéž vyhlásili na svém 6. sjezdu i naši komunisté. KSČ tehdy mluvila o "právu Němců na odtržení i o české okupační moci v německé části Čech".
Takže, Šaman si vyhražuje, aby byl kvůli uveřejňování pravdivých informací o sudetoněmecké iredentě (šovinistickém hnutí za připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou) nazýván bolševikem. Po německých bolševicích to byli ruští bolševici a naši komunisté, kteří podporovali sudetské Němce, aby rozbili a zničili jediný středoevropský demokratický stát.
Téměř legrační v této souvislosti je pak fakt, že při podepsání Versailleské smlouvy (28. června 1919) a po její pozdější ratifikaci Společností národů (10. ledna 1920) bylo Rakousko prakticky jediným státem, se kterým jsme neměli žádné pohraniční spory! Rovněž tak i otázky poválečného vyrovnání s Rakouskem byly vyřešeny už někdy v 70. letech minulého století.
4. března si němečtí vyhnanci nejen z Československa, ale i z Polska, Ruska a dalších zemí vybrali jako vzpomínkový den na své oběti, při kterých dodnes "oplakávají své mrtvé".
Bc. Franz Chocholatý Gröger píše: "Dne 27. XI. 1918 začala systematická anexe všech těch území, které byly podle Beneše považovány za nezbytné pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Dokončením anexe německých provincií v polovině prosince 1918 byly vytvořené nové poměry a bylo doufáno, že se v budoucnu nepodaří již nikomu je změnit....
V českých zemích působila událost 4. března jako významný krok ke stmelení Němců z různých regionů v jedno “osudové společenství”, k vytvoření národnosti, které se označovalo jako sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudety, Sudetenland.. “Březnoví padlí” se stali pro celou dobu republiky symbolem utrpěného a trpěného bezpráví a násilí, tryzny o výročích v řadě měst udržovaly a pěstovaly tyto pocity.... Jsou nadále mementem arogance státní moci vůči jiné skupině obyvatel, která chce mít stejná práva jako většinová část obyvatel."
Prezident rakouské republiky Heinz Fischer rakouskému landsmanšaftu: "Pozvali jste mne, abych zaslal pozdravné poselství Vašemu pietnímu shromáždění, které se koná 6. března 2010 ve Vídni s mottem „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“." Pan rakouský prezident se potřeboval ozvat se svou zdravicí ausgerechnet k výročí těch březnových kraválů před 91 lety. Bohumil Doležal to glosuje:
"Zdravice má dvě části. V první není nic, co by vybočovalo z prezidentova tradičně opatrného a umírněného postoje. Přeje pietní akci, připomínající konflikty a nevinné oběti, důstojný průběh v duchu smíření a zaměření na budoucnost."
Pietní akce, ano, ale k výročí zmaření prvního pokusu odtržení českého pohraničí. Podle Doležala: "Obyvatelstvo jazykově německých oblastí zahrnutých do Československa odmítalo s odvoláním na Wilsonův postulát práva na sebeurčení národů občanství v národním Československém státu, chtěli se stát občany Rakouska. 4. března 1919, v den, kdy se konalo první zasedání ústavodárného rakouského Národního shromáždění, došlo na podnět německé sociální demokracie k řadě demonstrací v městech s převážně či výlučně německým obyvatelstvem. České represivní orgány situaci nezvládly, došlo ke střelbě do neozbrojených demonstrantů..."
"Jazykově německé oblasti zahrnuté do Československa," vskutku téměř doslova sudeťácké označení českého pohraničí, při kterém se mí liberečtí čeští předci, narození ještě v 19. století, otáčejí v hrobě!
A ještě někdo by se otáčel v hrobě, kdyby nějaký hrob měl. Zatímco sudetoněmečtí vlastenci lkají každoročně 4. března, čeští vlastenci ani nevědí, že by měli vzpomínat na noc z 8. na 9. března. Ten den, tu noc, v roce 1944 došlo k největší vraždě československých občanů v historii. 3792 lidí bylo zabito v plynových komorách krematorií II. a III v Osvětimi-Birkenau.
Psáno v Praze dne 10. března 2010
**********************************
Odkazy:
Sudetoněmecký vlastenec Bohumil Doležal: Dekrety znovu na scéně
"Pozdravná adresa" prezidenta rakouských sudeťáků k vzpomínkovému setkání „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“.
Podivná republika Německého Rakouska
Čeští vlastenci o 4. březnu 1919: Likvidace banditů a zajištění pořádku v pohraničí čs. armádou
Sudetoněmečtí vlastenci o 4. březnu 1919: První oběti za právo sebeurčovací
Český historik o 4. březnu 1919 v Kadani.
16 komentářů:
Sudetští Němci mají novou strategii
22. dubna 2006, Lidové noviny
EVA HAHNOVÁ, HANS HENNING HAHN
Sudetští Němci zjistili, že dřívější zahraničněpolitický nátlak na ČR nebyl úspěšný. Nyní proto hledají podporu mezi mladou generací Čechů s cílem proměnit česko-německé konflikty do vnitropolitické kontroverze v Česku.
Sudetoněmecký politický život se modernizuje a jeho současní představitelé hledají nové metody a nové obsahy své činnosti. Začali sázet na celosvětový trend historického revizionismu, který jim otevírá nový úhel pohledu na druhou světovou válku.
Jednu ze změn zviditelnila nedávná návštěva předsedy rakouské pobočky Sudetoněmeckého landsmanšaftu v doprovodu skupiny vídeňských poslanců v Lidicích a Ústí nad Labem. Až donedávna byly totiž v sudetoněmeckém prostředí vzpomínky na nacismus zamlčovány. Dnes je rakouský list Sudetenpost hrdý na novou linii svého vedení a dává ji za příklad Česku. Návštěva Gerharda Zeihsela v Lidicích byla podle něj gestem usmíření spojeným s nadějí, „že vláda v Praze podanou ruku příjme“. Takový „zázrak na Vltavě“ lze však do příštích voleb těžko očekávat, dodal komentátor listu se zdánlivým porozuměním, ale i s tradičním rozhořčením nad údajnou hrubou necitlivostí českého národa, který si stále ještě troufá stavět pomníky Benešovi: „Není ksicht tohoto muže stejně urážlivý pro pocity sudetských Němců jako karikatury Mohameda pro Muslimy?“ (26. 3.2006)
Pro historicky vzdělaného pozorovatele nabízí Sudetenpost často překvapující obrazy minulosti. I nejnovější vývoj naznačuje neobvyklou formu vzpomínání: fotografie z nového putování po památkách minulosti českých zemí byly totiž doplněny informacemi o tom, že v Lidicích bylo vzpomenuto „českých obětí masakru z roku 1942“, zatímco v Ústí byla vzdána čest „sudetoněmeckým obětem pogromů roku 1945“. Užití singuláru a plurálu je výrazem tradiční sudetoněmecké představy, že zatímco Češi prožili válku v údajném protektorátním blahobytu narušeném pouze jedním masakrem v Lidicích, stali se sudetští Němci obětí mnoha podobných zločinů: „Lidice byly strašně nafouknuty. Češi sami zopakovali ,Lidice‘ vůči sudetským Němcům tisíckrát,“ napsal již v roce 1948 slavný Pater Emmanuel Reichenberger.
V r. 1987 americký historik napsal:
http://www.ihr.org/jhr/v07/v07p261_Oppenheimer.html
Very few things are absolutely certain, but we can be reasonably sure about s two things concerning the SL: the Sudetenland will in all probability never again be occupied by Sudeten Germans; and secondly, this is no longer a crucial matter to Sudeten Germans. Content where they are, Sudeten Germans will sustain memories of the homeland through institutions such as the Munich House of the German East and the SL, having refocused its attention on cultural and historical matters, will continue to exist for some time.
Zřejmě se klamal, jako se klamali i politici, kteří věřili, že časem protest SL dohasne a dozní.
SL naopak bude čekat a využívat každé vhodné příležitosti, aby vrazili klín do mezinárodního veřejného mínění a, což je horší, do vnitřního českého politického života.
V 1984 r. ještě před zhroucením sov. režimu a před sloučením Německa Kohl vyjádřil naději, že řešením všech problémů bude sjednocená Evropa: On 9 February 1984 Kohl appeared at the Tag der Heimat des Bundes der Vertiebenen (Day of the Homeland sponsored by the Association of Expellees) and enunciated the belief that expellees had been a constructive force in their support of democracy and peace in West Germany. He went on to state "ich setze mich ein für ein geeintes Europa, das uns allen Heimat ist und bleiben kann."
Zřejmě SL chce "svou" Evropu. Nyní to zkouší "revizí" dějin. Dobrá, chtějí doplnit výklad dějin novou kapitolou o válečném a poválečném utrpení německého obyvatelstva? Na to mejí právo, ale na mazání konkrétních výsledků dění ne!
Ad vrážení klínu do vnitřního českého politického života. Přesně o tom psali Hahnovi před 2 lety:
Sudetští Němci mají novou strategii/2
Důsledky neúspěšného nátlaku
V průběhu minulých dvou let dospěli sudetoněmečtí politici k závěru, že dřívější zahraničněpolitický nátlak na ČR nebyl úspěšný. Jejich nová strategie hledá podporu mezi mladou generací českých občanů s cílem transformovat česko-německé konflikty do vnitropolitické kontroverze v Česku.
Podle sdělení svého mnichovského listu Sudetendeutsche Zeitung z 25. 11. 2005 se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodl, že v roce 2006 uspořádá tzv. celostátní kampaň k vyhnání sudetských Němců. Za tímto účelem vyzval své spolkové a zemské organizace k veřejným demonstracím ve velkých městech. Cílem je informovat média o tom, že se sudetští Němci stali před šedesáti lety obětí genocidy. Jednotliví členové byli vyzváni k účasti na centrálně organizované poštovní akci, v jejímž rámci budou rozesílány letáky s informacemi o „Benešových dekretech, o ztrátě domova, o německých obětech a o požadavcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu k zahojení ran způsobených bezprávím vyhnání“. Výrok „vyhnání je genocida“ se stal heslem roku 2006.
V rámci této kampaně se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu obrátil nedávno na Českou republiku s novou výzvou k tzv. přímému dialogu. Jeho cílem má být uznání odsunu za zločin genocidy, kterým se v rozporu s mezinárodním právem provinilo Československo a kterému údajně padlo za oběť 250 000 lidí (odkazy na mezinárodněprávní legitimizaci odsunu Postupimskou konferencí a zjištění společné česko-německé komise historiků, že v poválečném Československu zahynulo nanejvýš 30 000 Němců, jsou stále ještě zamlčovány). Parlament a vláda ČR byly vyzvány, aby se distancovaly od odsunu stejným způsobem, jakým německé státní orgány odsuzují nacistické zločiny. Dále byl zopakován požadavek zrušit Benešovy dekrety a vyslovena výzva k tzv. bezpodmínečnému vyjednávání o vyřešení údajně otevřených majetkových otázek. Novým tématem těchto požadavků se stala ochrana tzv. německých uměleckých děl především z doby gotiky a baroka, která údajně chátrají na území ČR. Státní orgány a elity ČR mají prý navíc vzdát svoji politiku „blokády“ a začít vyjednávat se zástupci sudetoněmecké národnostní skupiny v tzv. evropském duchu.
Mezi mladými Čechy a Němci se dnes politické programy tohoto druhu těší podobně velké popularitě, jako se kdysi mnoho lidí nadchlo pro tzv. generální linii KSČ. Morální apel, aby bylo odsouzeno bezpráví, jehož obětí se v minulosti staly miliony bezbranných lidských bytostí, okouzlil v poválečném Československu také především velkou část tehdejší mládeže. Komunistická propaganda tehdy v dramatických projevech odsuzovala brutální střílení do dělníků v předválečném světě, marxističtí historici nabízeli vědecké studie o tzv. třídním boji v kapitalismu a levicoví novináři s oblibou připomínali vzpomínky dělnických vůdců, vyprávějících o zkušenostech z věznic první republiky. Příslušníci nekomunistické části veřejnosti, poukazující tehdy na zkreslování dějin předválečného Československa, byli kritizováni jako nepoučitelní obhájci minulého světa; o poukazech nekomunistických hlasů na protiliberální tendence poválečného politického vývoje, který tehdy nové obrazy dějin pomáhaly legitimizovat, rozhořčení nadšenci zdánlivě nového morálního cítění vůči předválečnému světu odmítali diskutovat.
Dnes se stal předmětem podobně zjednodušujícího historického revizionismu poválečný svět, a to nejen v Česku.
Žijíc ve slunné, ale rozhárané a politicky hádající se Itálii, a zaměřené hlavně na současnost, neměla jsem tušení, když jsem začala psát do diskuze, jaké vášně a problémy cloumají střední Evropou. Tady se o důsledcích II sv. války nemluví, stačí současný politický bordel. Jen občas si vymění Itálie a Chorvatsko ostré noty o genocidě Italů v Istrii, a pak basta. Berlusconi dělá při oficiálním přijetí německé kancléřky zpoza sloupu na Angelu "ku-ku", což je zase předmětem kritiky levice. A tak se zdá, že všechny problémy jsou už za námi.
Upřímně řečeno, někdy toho začínám litovat, že jsem sem vůbec lezla, ale stáhnout se a nechat všeho se mi zdá zbabělé. Největší problém je, podle mého, že tu lidi pořád pletou dohromady pojmy právní, s politicky reálnými a humanitárně lidskými. Někdy je to k zoufání, žádná kontruktivní diskuze tak není možná.
To, že Německo, poté co se zbavilo pocitu viny, bude předkládat účty, bylo předvídatelné. Jednou jsem našla na Webu sajt,kde byla zaregistrována zvěrstva, spáchaná proti Němcům, jak civilistům tak válečným zajatcům Spojenci,nejen Rusy, ale i západními vojsky. Bylo to otřesné. Za pár dní se mi už sajt neotevřel, prý neexistuje. Člověk se ptá, co se na těch stále dýmajících rozvalinách může postavit nového a pozitivního.
Rozhodně "úpravou" předešlých usnesení a dohod ve smyslu humanitární plačtivosti dnešního trendu se ničeho kloudného nedosáhne. Jen nová napjetí, třenice a, nedej Bůh, nějaký ozbrojený konflikt.
Zdá se Vám, demokraticky smýšlejícím, pak tak odsouzeníhodní rozhodnutí Rusů zamezit "revizi" historie? Jeden extremizmus vyvolává další. Víte, co by při té ruské revizi vyšlo najevo?
Pravda bolí, ale je vždycky užitečná? To je otázka pro paní Harpyji, jejíž názory respektuju, ale mám o jejich správnosti a hlavně užitečnosti pro veřejné blaho silné pochyby.
Omlouvám se. Vynechám půlku toho dva roky starého článku, ale jeho konec sem prostě musím vsunout. Ukazuje se, jak noví revizionisté pod taktovkou sudetských (a bohužel nejen sudetských) Němců oprašují nacistické ideje, které, jak se ukazuje, nebyly ani tak nacistické jako německé.
Sudetští Němci mají novou strategii/3
Nacistická idea Německa jako „oběti moderních evropských dějin“ dosáhla završení
Jestli má být Beneš, východní či celá Evropa postavena na pranýř, sice není jasno, ale východní části kontinentu bývá každopádně připisována zodpovědnost za zločiny, které prý postihly 30, někdy 50, a často dokonce prý 70 milionů Evropanů. Jako oběti jsou uváděny nejrůznější národy, např. Arméni, Řekové, Inguši či Tataři, ale zahrnovány jsou i židovské oběti holocaustu. Za nejpočetnější skupinu obětí údajného scestí evropských dějin ve 20. století jsou vydáváni Němci, takže by se po úspěšném naplnění cílů současného historického revizionismu dostalo Německu po dvou světových válkách 20. století konečně uznání obětního beránka moderních evropských dějin, které pro sebe reklamovali již nacisté.
Tak jako komunističtí agitátoři vytrhávali z historického kontextu nejrůznější příklady tzv. třídního boje a sestavovali z nich obraz evropských dějin jako boje dělnické třídy proti kapitalistům, konstruují dnešní zastánci historického revizionismu obrazy dějin tzv. etnických čistek, přesídlování, vraždění a všestranné perzekuce německého národa a kolaborantů s nacismem jako obětí jakéhosi moderního spiknutí na evropském kontinentě 20. století. Na ideály liberální demokracie, které stály u zrodu nového evropského pořádku po první světové válce a teprve na konci 20. století byly na (téměř) celém evropském kontinentě prosazeny jako vůdčí hodnoty politického života, nebývá v dnes novém historickém revizionismu vzpomínáno.
Především se ale vytrácí vzpomínka na specifické rysy nacismu a společné úsilí milionů těch Evropanů, kteří se zasloužili o osvobození většiny evropských národů od brutálních nacistických pokusů o hegemonii na evropském kontinentě. Dnešní spory o dějiny odsunu Němců z Československa nejsou jen regionálně specifickou česko-sudetoněmeckou kontroverzí. Na pozadí jejich souvislostí se současným historickým revizionismem se i v nich ukazují daleko závažnější a zdaleka ne nové problémy historického vědomí.
Ani sudetoněmecká kampaň za označení odsunu za genocidu není nová. Již v poválečné době srovnávali bývalí nacisté -jako např. známý sociolog Eugen Lemberg - odsun Němců z území, která patřila v letech 1939-1945 k Velkoněmecké říši a po válce k Československu a Polsku, s holocaustem: „Čeho se dopustili Němci na Židech, toho se dopustili Češi a Poláci na Němcích.“ Dnes se však těmto pokusům o revizi obrazů dějin druhé světové války a zastínění nacistických zločinů připomínáním ojedinělých příkladů brutálního násilí z poválečného světa dostává široké podpory v celosvětovém trendu historického revizionismu.
***
Die Killing Fields der Ostens und Europas geteilte Erinnerung
Norman M. Naimark Transit 30 (Winter 2005/2006), strany 57-69
Plameny nenávisti.
Etnické čistky v Evropě 20. století
Norman M. Naimark V překladu Šimona a Mileny Pellarových vydalo nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 235 stran
Geschichte des Nationalismus in Europa
Eugen Lemberg Vydal Curt E. Schwab, Stuttgart 1950, 319 stran
Hans Henning Hahn je profesorem pro východoevropské dějiny na univerzitě v Oldenburgu. Eva Hahnová působí jako nezávislá historička v Oldenburgu.
Nemo,
H.H.Hahn a E.Hahnová se svými teoriemi a výkladem historie vztahů mezi Německem a zeměmi, které leží na východ směrem k Rusku (něco od nich o Sudetech vyšlo i v českém překladu, jak jsem viděla) jsou jednou z odnoží německého historického revizionizmu. Debata o německé a evropské historii začíná v Německu někdy tak v polovině osmdesátých let, když Ernst Nolte přijde se s svou tézí, že nacionalsocialistická ideologie je reakcí vylekané německé buržoazie na bolševický státní převrat v Rusku a revoluční nepokoje v Německu a Maďarsku. Vidí kořeny nacizmu v bolševizmu, sostavně poukazuje, jak celá ideologie a následující politika (včetně antisemitizmu, politické represe, koncentračních táborů) je jen německou odvozeninou nebo odpovědí na Stalinův režim.
V Itálii se diskutovalo o hist. revizionizmu v souvislosti s jeho domácí odnoží, D. Losurdo v knize Revisionismo storico. problemi e miti prakticky přejímá téze Nolte.
Francouzský revizionista F.Furet jde ve hledání příčin nacizmu ještě dál - nachází je ve francouzské revoluci, odkud se v r. 1789 rozšíří "nový nebezpečný virus".
Další variantou hist. revizionizmu je pak negacionizmus Holokaustu. Četla jsem jen jeden článek italského negacionisty a bylo mi z něj špatně. Vyjmenoval celou stránku historických archivů, které prý konzultoval, aby nakonec řekl, že žádný Holokaust nebyl, že je to jen politické zneužívaní historie.
Jak vidíte, historický revizionismus začíná pouštět kořeny i v Česku, alespoň jak se někdy ukáže v diskuzích.
Jedním z charakeristických přístupů hist. revizionizmu je právě vytrhávání a isolování jednotlivých faktů z historického kontextu, jejich ideologická dezinfekce a pak následující zařazení do této teorie. Je to spíš politický přístup k historii než vědecký, deformuje hist. paměť a dělá z historie politický nástroj.
Jenom bych dodala: podle revizionistů dějin 20. stol. za všechno může bolševické Rusko. Když ale vezmeme v úvahu, že bolševizmus je jen rozvinutím a provedením v praxi teorií německých myslitelů 19, stol. tak jak se s tím revizionizmem máme vyrovnat? Kde teda hledat kořeny zla minulého století?
Dovoluji si upozornit, že jsem si všimla celkem brzy po r.89 zajímavého poznámkového aparátu v knihách, přeložených z němčiny. Byly to převážně knížky o vojenských letadlech, mužskou část rodiny to zajímá a mě zaujaly např. počty sestřelených letadel, které pro nezasvěceného znamenají jen jediné: podle udávaných dat musela německá armáda nutně vyhrát 2. světovou válku! Jestliže se tedy jejich zkreslování historických faktů týká i počtu letadel vůbec, sestřelených obzvlášť, padlých vojáků a usmrcených civilistů ( pikantní je i zahrnutí Židů do tohoto počtu) a dalších statistických dat, pak nelze k tomu dodat, že holt velké státy mají svou pravdu, nehledě na skutečnosti
To Kresinka:
Počty vyrobených a sestřelených letadel skutečně vypovídají o tom, že spojenci měli nad Evropou větší ztráty než Němci. Ono je to trochu jinak - zatímco na straně USA a GB piloti pravidelně střídali bojovou a nebojovou službu (takže byli "zprůměrovaní" - ti nebojoví totiž učili mladší bojovat), na ruské a německé straně se lítalo do padnutí. Doslova. Pilot vyšel ze školy, nastoupil k letce a kromě krátkých dovolených či léčení zranění jednotku neopustil, v případě jejího konce byl převelen k jiné. Vedlo to k tomu, že velké procento pilotů nepřežilo prvních pár bojových letů, ale ti, co přežili, se stávali virtuózy a jejich skóre prudce narůstalo. Srovnáme-li si Hartmana s Kožedubem, Gabreskim nebo Malanem, stačí porovnat nalétané hodiny na jeden sestřel v jednotlivých letech (a také zohlednit proti komu létali). Obecně se tedy nejsnáz sestřelovali nejméně zkušení piloti - proto měla luftwaffe tak vysoké skóre na východě, zatímco na západě už tak úspěšná nebyla.
U tankistů je to podobné - stačí porovnat počty nasazených a zničených tanků třeba u Kurska.
Ta kniha Normana N. Naimarka: Plameny nenávisti. Etnické čistky v Evropě 20.století musí být takový historický guláš, že ho kritizují i Hahn a Hahnová,
http://cejsh.icm.edu.pl/cejsh/cgi-bin/getdoc.cgi?08CZAAAA03637372
Ostrou kritiku pak provádí Pavel Kopecký http://www.ucm.sk/revue/2007/3/kopecky.pdf .
Otázka: podle jakého kriteria jsou sestavovány ediční plány nakladatelství, jestli nějaké mají? Mají nějaké zaměření nebo je to jen snaha co nejvíc prodat?
To informace: co nejvíce prodat.
Ad sestřely letadel: Rozdíl je také v tom, že u RAF musel být sestřel zdokumentován fotograficky a svědecky. Mohlo letadlo kouřit, jít dolů, dokud nebyl zaregistrován dopad nebo výbuch, pak bylo sestřeleno jen "pravděpodobně".
A taky se počítalo jedno sestřelené letadlo jen jednou - když na něm měl podíl vedoucí i jeho číslo, tak dostali každý jen půlku sestřelu.
Nejen Němci a Rusové, také Američani byli velkorysí. Když jedno letadlo sestřelilo pět útočících, tak se počítalo pět sestřelů. A spousta uznaných sestřelů bylo vlastně jenom poškození.
A tak skore anglánů bylo ve skutečnosti o něco vyšší, kdežto americké, německé a ruské výsledky bych dělil reálně tak dvěma.
Medved
Moc pěkný článek! Je to jen potvrzení toho , že Hunové (W.Churchil) již dlouho před válkou chtěli "Heim ins Reich" takže se jim to vyplnilo bohužel až po válce ale za to důkladně. A také doufám že i Rakušáci konečně přestanou s jejich nenávistí proti nám, i když se značná část od těchto záští distancuje. Zdravím Šamane
Moc pěkná mapička. Za tento státní útvar tedy rakouský sudeťáci bojujou dodnes, a ten kretén Heinz Fischer jim k tomu posílá zdravice. Za tuhle mapičku tedy bojuje i ten kretén Doležal, aniž to možná ví. Ale ví, protože to není kretén, ale zrádce.
Rakušáci jsou tvrdohlaví a vytrvalí, jak o něco přijdou, nikdy se s tím nesmíří. Psala jsem tu o bývalém jižním Tyrolsku a o všech oplétačkách a těžkostech, co Rakušani, hned jak se stáhla okupační vojska po II sv. válce, Itálii nadělali. Jižní Tyrolsko je na té mapičče dole vlevo, kde je napsáno Bozen a to bylo po I světové připojeno k Itálii.
Kdyby ale byli ztratili jen území, oni ztratili imperium! Stát se po stoletích slávy malou republičkou ve střední Evropě, to musí být hodně hluboká rána pro sebevědomí.
Nejdřív jsem tu chtěla napsat něco o ruském historickém revizionizmu, o knize Viktora Suvorova Ledokol, česky Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku, ale pak jsem přišla náhodou na článek Tomáše Krystlíka Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli.
Páni, ten to bere od podlahy, když revidovat, tak revidovat všechno už od středověku. Dozvídám se tam věci, že kdybych se byla někdy české dějiny neučila, tak bych musela dojít k závěru, že pocházím z národa blbů, lhářů, zbabělců, pokrytců, násilníků a hlavně zamindrovanejch málo schopnejch závistivců. Na Wikipedii trůní jeho osvícenský vlastenecký citát:
"Nakonec, dříve nebo později, bude muset česká společnost své vylhané a překroucené dějiny opustit, přestat neustále dokazovat světu i sama sobě, že Češi nejsou méněcenní a že se mu dokáží vyrovnat."
Čím se ten pán zabývá, kromě sestavování "pravé a upřímné" verze revidovaných českých dějin? Samozřejmě "bohatě" podložené dokumenty??? A jaký má vliv podobná propaganda na čtenáře?
A kromě toho je tam u jedné recenze Krystlíka od pana Frýborta výmluvná ilustrace.
http://hedvicek.blog.cz/0810/tomas-krystlik-zamlcene-dejiny
Ke komu se asi vztahuje? jsou tu tři možnosti interpretace. Nemusím snad říkat po lopatě, jak ji interpretuju já.
Okomentovat