POVÍDKA: Petr ve skále (dokončení)

Kdybych tohle někomu vykládal, tak by mně buďto nevěřil, nebo by mne považoval za magora.


Sedím si a přemýšlím, po dlouhé době si zase jen tak přemýšlím, když se dívám na prázdnou konzervu, poklidně plovoucí uprostřed blátivé louže.

Nejdříve jsem měl radost, že jsem začal hubnout i když nebylo proč. Jenže mi vadily časté průjmy. Přes půl roku jsem nevyrobil žádné konzistentní hovínko. Pro jistotu jsem si zašel na vyšetření okultní krve. Pozitivní. To nic nemusí znamenat. Takže následovala kolonoskopie, ustřižení jednoho ošklivého výrůstku a jeho zkoumání. A pak verdikt: rakovina tlustého střeva. Za týden jdu na operaci. A do té doby jsem si chtěl ještě "užít".

To si tedy užívám! Myší díru místo tunelu, stísněnou studni místo dómu a nakonec tohle "krasové jezírko"!  Jo, a kde máme krápníkovou výzdobu? Tím jste mysleli tahle několikamilimetrová rachitická brčka? Pro tohle jsem se plazil celých sto metrů podělanou myší dírou? Ano, sto metrů, protože klubko se stometrovým provázkem se právě dorozvinulo. Ano, podělanou dírou, protože teď jsem z ní celý podělaný já.

Jsem docela zklamaný. A naštvaný. Náhle si na něco vzpomenu a šahám si kolem pasu. Zjišťuji, že se mi až na záda posunulo pouzdérko, které jsem si zapomněl na opasku, jímž jsem si přepásal svoje prastaré montérky. Je otevřené. A můj krásný nový mobil je fuč! Někde jsem ho vytrousil cestou. Ještě ke všemu! Snad ho najdu cestou zpátky. Tedy jestli vůbec polezu zpátky. Vstříc nejméně deset let neviděným spolužákům a spolužákyním. Co už jim ani náhodou není sedmnáct - osmnáct, a kdoví, jestli někdy vůbec bylo. Vstříc poznámkám "ty jsi ale báječně zhubl" nebo "už se kácí v našem lese".  Vstříc operaci a následné chemoterapii. A toho se bojím. To není žádné fiktivní nebezpečí, jaké jsem si maloval, když jsem lezl do téhle myší díry. Maloval a věřil mu. A možná se i těšil, že spadnu do nějaké propasti  nebo že mne něco zavalí nebo zaplaví...

Závěť jsem už sepsal a nechal u notáře. Tady to sice není žádné bájeslovné místo, ale docela slušná hrobka ano. Co kdybych tady prostě zůstal? Mám v kapse montérek nějaké prášky, v klidu si usnu. Ale škoda toho mobilu - ten by se mohl hodit Ance, tedy ženě.

Zatímco váhám, ozve se repotění vodního čůrku ("vodopád"!) hlasitěji. A hlouběji. Opět hovoří téměř srozumitelně.

Petr... rychle pryč... hrozí smrt... rychle...

Koukám se k díře, kterou jsem se sem dostal - teče přes něj konečně skoro vodopád. Stéká z komína, kterého jsem si dříve nevšiml. Tam nahoru míří kromě mého pohledu i provázek neznámého předchůdce. Aha, tam asi bude mít kamenná obluda další část svého mnohadílného žaludku. Teď odtud crčí stále silněji voda. Nejspíš se venku rozpršelo. Náhle mne napadá - sedimenty i na stropě této myší díry znamenají, že i tudy občas teče voda. Usnout pod vlivem prášků a už se neprobudit je jedna věc, k níž jsem se ostatně ještě nerozhodl. Ale být utopen hluboko v zažívacím ústroji nějaké kamenné velryby, utopen proti své vůli, udusit se, zalknout se, lapat po doušcích mizejícího vzduchu, hrabat se v předsmrtné křeči pod nepropustnou hladinou, daleko od domova, daleko od volného prostoru, daleko od hvězd na nebi...

NE!

Jen nepropadnou panice! Jen nepropadnout panice!!! Říkám si, když se šplhám zpátky a občas mi proklouzne noha. V téhle sekci se mohu pohybovat rychleji, pomáhají mi chyty na okrajích prohlubinek. Zezadu se nese brumlání vodopádu dobře, Petře, dobře, Petře, odspoda zní jemné šumění neviditelného spodního proudu. A náhle se odtud ozve i taneční hudba! Nostalgický valčík a šum sálu plného rozvířených párů. Z otvorů na dně těsné myší díry tryskají barevné proměnlivé stíny.

Hluboko ve skále někdo tančí. Zmocňuje se mne neovladatelný strach. Cítím, jak se mi ježí zbytky vlasů na zátylku. Tohle neokecám zurčícím čůrkem vody! Uvědomuji si, že je vlastně Velký pátek, kdy "hory odkrývají své poklady". Pěkná pohádka, které dnes už nikdo nevěří. Ale teď jasně slyším potlesk spousty lidí po právě ukončeném valčíku. KDO tam dole je? Ti, kteří nestihli včas vylézt ze skály, když se zavírala? A teď si uvnitř svého vězení pořádají na výroční den taneční zábavu??? Vždy jsem byl nepřítelem klišé, ale to, co nyní cítím, se dá realisticky popsat jen takto:

Srdce mi sevřela ledová hrůza.

Jakási ruka mi nemilosrdně tiskne všechny vnitřnosti. Pak se odspoda ozve hlas, tentokrát známý dětský hlas. Ahoj, dědo, řekne Adélka. A pak světlo i hudba uhasnou a utichnou. Buďto mám halucinace, anebo... Ale nejdřív se musím doplazit alespoň do nedaleké studny. Nemyslet, plazit se, nemyslet, plazit. Nemyslet... A jsem tu. Sedám si, protahuji se a dovolím si konečně myslet.

V každém případě je to prostě hodně, hodně hodně podivné. Pokud nemám uprostřed skály zešílet, musím nalézt nějaké logické vysvětlení pro taneční sál v jeskyni. Sál, plný neviditelných lidí. Ty lidi jsem neviděl, jen stíny jejich tance. Nebyli skuteční. Jen -

Jen nahraní. Našel jsem svůj ztracený mobil! Měl jsem vypnuté zvonění. A cestou do skály mi nejspíš poslala ememesku dcerka Alenka z dnešní taneční soutěže, které se účastnila. A pak natočila i vzkaz od Adélky. Při prolézání těsným tubusem se mi otevřelo pouzdro, jasně, pak jsem sebou trhl a odšprajcoval se. Mobilek vyklouzl a zapadl do díry. Nízko, ale nedosažitelně. Při pádu se rozevřel. Nebo ho někdo otevřel? A pak... Pak ho čísi ruka, ruka nějakého neviditelného Gluma spustila, právě když jsem lezl zpátky? Nech toho, Petře! Spíše to byla ruka krátkého spojení, když se dovnitř přístroje dostala první kapka vody a spojila kontakt Play. Než přístrojek další nápor vody zkratoval zcela.  Nebo se mi to všechno jenom zdálo. Včetně hlasu mé vnučky.

Kapka, která mi dopadla na pleš, mne vzburcovala. Načervenalé světlo baterky ukazuje, že i z téhle studny vede nějaký ukrytý komín, kterým teď dovnitř stékají zatím jen krůpěje vody. Ještě mne čeká asi padesát metrů plazení do mírného svahu. Zasoukám se do protějšího otvoru, kam mne vedou teď už dva provázky. Nyní chápu svého předchůdce, že se mohl ocitnout v situaci, kdy se nezdržoval s navíjením klubka. Supím zvýšenou námahou, už na nic nemyslím, jen mechanicky a vytrvale si to šinu vzhůru k východu, vsříc volnému prostoru a

zhasne mi baterka.

Náhle a neočekávaně. Jako by mi kdosi sfoukl svíčku přes rameno. Najednou se ocitnu v naprosté tmě. Ani si nestihnu zopakovat svou mantru jen žádnou paniku.  Panika se dostaví okamžitě. Nečekaně, nevolaně mne zasahuje nezvladatelný nával autentické klaustrofobie. Náhle cítím tíhu skály, která na mně spočívá. Na mně, pode mnou, všude kolem mě. Jsem uzavřen v kilometrech kubických kamene a cítím, jak se kolem mne začíná stlačovat. Ne velryba, ne horský hřbet, to celá planeta mne pozřela a už nikdy mě nevypustí ze svých útrob. Je čas na další klišé.

Cítím děsivou hrůzu až do morku svých kostí.

Něco podobného jsem zažil jako kluk při jarním koupání na ještě zavřeném Lesním koupališti. Neúprosný chlad, který způsobí, že kosti bolí zevnitř. Ale na koupališti jsem mohl po chvilce vylézt z vody, utřít se, obléci a zahřát se na sluníčku. Tady žádné slunce nikdy nesvítilo, a už ho asi víckrát svítit neuvidím.

Je Velký pátek a hora se zavírá.

Vydechnu a už se nemohu nadechnout. To modré a červené, co vidím před očima, vidím, i když zavřu víčka. To není světlo, jen vzpomínka na něj. Jsem jen několik barevných skvrn uprostřed kosmické černoty. Bod v nekonečné nicotě. Bublinka života uprostřed mrtvé netečnosti. Bublinka života v bublince vzduchu, kterého je náhle tak málo, tak málo! Málo pro sevřené plíce, kterým dochází kyslík. Bublinka, která za chvíli s drobným, sotva slyšitelným prasknutím pukne.

Otevřu zoufalé oči do absolutní temnoty. Ve žluté skvrně mých očí se zachytí náznak barvy. Jediný žlutý pixel. Zavřu oči. Žlutá zmizí. Otevřu oči, nějaký zatoulaný foton mne do nich udeří. Kamenný vesmír se trhá náhlou puklinou. Jsem v ní. Stále pořád jsem ještě uprostřed skalního jícnu, hora mne dosud nepozřela!

Konečně se mohu nadechnout. Začínám se sunout tam za tím fotonem, za tou žlutou skvrnkou. Nejdříve za Ferym, Ríšou a Valérií. A za gambrinusem. Pak za Adélkou a Alenkou. Za Ankou, mou ženou. Za operací a chemoterapií. Za životem.

Mám dobrou šanci. Padesátiprocentní, říkal doktor. Bude hodně záležet na mně, kterou stranu pravděpodobnosti si vyberu.

Už se odmítám bát!

A nebudu se bát ani té druhé možnoszti - vždyť to je nakonec jistota, ke které všichni doplujeme. K vodám tichým, na pastvy zelené...

Moje hrabání se ven trvá ještě nekonečně dlouho; později jsem si spočetl, že snad celou půlhodinu. Světlo na konci tunelu stále jasní. Díra se rozšiřuje, na stěnách jeskyně přede mnou plane divý oheň. Na hlavu mi padne kapka. Vroucí kapka roztaveného vosku. Svíčka, kterou jsem před čtyřmi hodinami postavil na římsu a zapálil, právě zhasla.
*

Jsem racionální člověk. Technik. Dovedu si vysvětlit neznámé jevy, nebo připustit, že zůstanou neznámé. Vysvětlil jsem si repotání tajemného skalního ducha. A proč mne varoval? Varovalo mne mé podvědomí, když se zvýšil průtok vody. Vysvětlil jsem si podzemní taneční sál a neuvěřil v existenci Gluma. Baterku mi taky nezhasil někdo schválně - neměl jsem ji vodotěsnou a navíc jsem si ji vysvítil. Záchvat klaustrofobie po jejím zhasnutí byl v daných podmínkách normální. Překonal jsem ho. Díky jednomu fotonu. Díky svíčce, kterou jsem sám zapálil. Ale jednu věc si vysvětlit nedovedu.

Jak to, že jiné svíčky ze stejné sady hoří jenom dvě hodiny. 
 *

Psáno v Praze 7. - 11. března 2007