Blogger Jan Neruda

V Paříži vystavěli za 18 let 25.000 domů a z těch se zbořil jeden jediný – hanba! U nás se vystaví za rok dva, a z těch za půl roku čtyry spadnou! A když se ten neopatrný dům v Paříži zbořil, vzato jest stavební společnosti právo její ihned a zcela – nerozum! Mohla přijíti komise, mohla dát stavitelům vysvědčení, že žádný z nich do domu schválně nekopnul, a stavitelé mohli stavět dál. Neboť z bořících se domů jsou výhody pro dělníka, který má až do své smrti, jež arci může být hned zde, pořád práci, v lidu se pěstuje srdnatost a zvyšuje cit lásky rodinné, městu se dodá malebnosti a nájemníci nemají v bytě štěnice a ošetřování v nemocnici a pohřeb v obecní šachtu mají zcela zdarma.
(Nejnovější naše kuriosity, 6. února 1869)

Ve své knihovničce mám tři zelené knížky z řady "Dílo Jana Nerudy", které v r. 1925 vydalo nakladatelství Kvasnička a Hampl v Praze. Jedná se o uzavřený soubor fejetonů z Národních listů, Národních novin, Našich listů z let 1867-69, což byly vždy stejné noviny. Protože se však jednalo o "Léta persekuce", ty noviny se přejmenovávaly ze stejných důvodů jako o sto let později Literární noviny na Literární Listy a posléze jen Listy... Jedna knížka na jeden rok, v tomto vydání jde o svazky z Díla Jana Nerudy č. XV, XVIII a XIX. Neruda totiž ještě mimo fejetony psal divadelní recenze, básně, povídky, příležitostné textíky...
Když jsem před časem do Neviditelného psa některé z jeho fejetonů přepisoval, uvědomil jsem si, že Jan Neruda byl vlastně první blogger. Každý den - včetně neděle - vycházely jeho drobné postřehy. A to nikoli k jedné věci. Vždy několik obsáhlých odstavců, z nichž každý se zabýval jednou věcí: Politickým životem v Praze či v mocnářství, někdy zde byl pohled do hlubin světové politiky, zprávy ze života kulturního - drobné recenze divadelnícch her či románů - součástí býval i odstavec o probíhajících jarmarcích či svátcích, odstavec o mizerném počasí... Prostě jednalo se o předobraz dnešního klasického blogu. Jeden den večer pan novinář napsal, druhý den ráno si již národ četl.
Náhodou vyjmu několik odstavců:

Husí ouroda, 1.I. 1867:
V socialním životě svém nevidíme ale pokroku, spíše krok na zad, totiž jevení se českého živlu na veřejnosti. Byla již doba pěkná, ale krátká, kdy z Pražanů české národnosti mluvil jen ten německy, kdo toho nutně potřeboval, a mimo to potřebují ho z mužů jen policajt a ze žen jen ony dámy, které s policajty často se setkávají a pak obyčejně se vyznamenávají češtinou úžasně plynnou. Nyní ale - nu, bylo by jednou na čase, s duševní nicotou promluvit beze vší galanterie a na husy nevolat jinak než "hejhá!"

Špatná příroda, 12.I 1867:
Je špatná zima, špatný led, a ten led také již odešel a měli jsme špatnou dřenici. Ve všem všudy špatnost, i v přírodě, a to je už k zoufání! Je to příroda, pořádná příroda, když lehkomyslnou hrou nám béře úctu před našimi předky, když v pravém slova smyslu blátem hází po moudrosti, kterou z otců máme?...
Schází nám zimní chlad, jímž každý omládá, a než přijde jaro, budem staři. Skoro abychom začali také již šidit, je to kvůli osobní bezpečnosti. Beztoho byl již učiněn návrh : "Jak pak, když je známo na světě devadesát devět percent lidí nespravedlivých a jen jedno percento lidí spravedlivých zcela, že by se zařídily káznice jen na lidi spravedlivé?" Jednou se to řekne žertem a po druhé třeba již doopravdy!

Mrtvá schůze, 21.II. 1867:
I to zahajující cinknutí předsedova zvonku je v den mrtvé schůze jaksi ospalé. Po cinknutí začnou referenti monotoně o volbách. Zvěstují, že tam a tam se děla volba "zcela správně", že mělo přijít tolik a tolik voličů, že jich ale přišlo hezky míň, většina hlasů že "padla" na pana ..., který zde sedí v některé lavici, a ostatní hlasy že padly vedle na někoho, který zde ale nesedí. Je-li referent Němec, dává zprávu po německu a přenechává pak pomocnému ouřadníku, aby zcela krátce totéž řekl česky; je-li referent Čech, dává zprávu po česku a po tom vlastnoústně a ve vší obšírnosti zase po německu. My Češi už to jinak neděláme. Na to podívá se pan předseda v pravo, podívá se v levo, a řekne po německu - my Češi už to jinak neděláme - aby vzdvihli ruce, kdož jsou pro nově zvoleného poslance. A sotva dech předsedův zalehne mezi sněmovní lid, vzdvihnou se všechny pravice, jako při větru křídlo větrného mlýnu. A když zase sklesnou, je jeden poslanec hotov, jedno zrnko umleto na tu sněmovní moučku, z níž se buď upeče praktická placka nebo "luxus".

Chudá Evropa, 26.IV. 1867:
"Věčná láska" - "věčný mír", obé dokazuje, že člověk nemá ani pojmu o věčnosti, a je snad dobře, že ho nemá, žilť by jen ode dne ke dni. Věčný mír uzavírá a spečeťuje se právě tak jako věčná láska, jen že ne s aparátem tak jednoduchým a tak často; a však mezi podepisováním a pečetěním rostou již ty nehty, které ty věčné svazky dojista brzy rozederou, u míru i u lásky. "Poměry" se jinačí a rozvinují, změna všeho je přirozena, není tedy divu, že nemá věčnosti, co smrtelný člověk páše. V loni zrušen jeden starý věčný mír a uzavřen jeden nový věčný. A letos již není človíčka, nazývajícího se "politikem", který by neprál a nepsal, že za nedlouho vezme jiný věčný mír zase bídně za své. Budem-li my zapleteni v to, posud nevíme, alespoň sobě toho jistě nepřejí ty kraje posud zdupané a plnými hroby proryté, ty rodiny starající se o syny mrzáky, ten lid zbědovaný, v přítomnosti zchudobnělý, do budoucnosti beznadějný. Avšak nechť nejsme bezprostředně vrženi v ten krvavý rej, nechť bouř se vychrlí jen na kraje vzdálené německé a francouzské, prostředně nás válečné nehody přece chytí válečnými kleštěmi i urvou nám ještě kus ze zbylého suchého chleba. Evropa splynula již dávno v hmotných zájmech svých a co stát neb národ jednotlivý činí, tím získají neb trpí všichni kompagnonové. Utrpěli víc posud než získali a firma "Compagnie Europe" je blízka úpadku.
Konec citace.

Jan Neruda se podepisoval nejdříve trojúhelníkem, později používal jako svého nicku štírka. A jako štírek také neúprosně bodal svou jedovatou ironií: České Němce, i německé Němce (v roce 1866 prohrálo Rakousko-Uhersko válku s Pruskem). Neruda se strefoval do Maďarů, do českých politiků na českém sněmu. Kritizoval např. jejich "pasivní odpor, co nejpasivnější", předchůdce budoucí "pasivní rezistence". Dělal si nesmírnou prču z husiček českých pražských dívenek na vdávání, jimiž byl sám obletován. Kritizoval počasí i meteorology. Napsal ironický referát o nové lávce či válce. Svou zlobnou ironii dštil na kolegy/konkurenty z německých pražskýc novin. Velice tepal jezuity. Vysmíval se neobratným veršotepcům. V jednom fejetonku dokázal napsat "o tom velkém větru, o husách, miasmech a zlodějích", jiný nazval "Popeleční středa, zázraky, půst, volové a apisové, lásky, parohy a jiné maličkosti. (Dnes podobné podtitulky používá třeba Moby Dick:).
Neruda psal o všech aspektech své doby, a tak si dělal taky legraci z Židů. Kteří v té době byli nedílnou součástí společenství v kotlíku Království českého i mocnářství rakousko-uherského. Ale když jsem pročítal ty stovky fejetonů, z nichž každý měl asi tak pět různých námětů, pak jsem na ironické šlehy směrem k židovstvu narazil jen v několika případech. Nerudu spíš žrali pangermánští Němci, němčící české husičky, pro mne překvapivě i jezuité - svou ironii však rovnoměrně rozhazoval po celém českém a evropském mraveništi, takže, pochopitelně, ani Židy z tohoto svého bičování nevynechal. V roce 1869 napsal silně antisemitský pamflet "Pro strach židovský", v němž útočí především na "židovský" vztah k penězům. (Dodnes se literární vědci dohadují, co ho k tomuto kroku vedlo. Jedna z odpovědí je, že se sám zadlužil u židovského lichváře. Jinde se uvádí, že dílko bylo sepsáno po porážce mladočechů ve volbách a jako datum vzniku se uvádí r. 1870. Alespoň v tomto roce tento pamflet vyšel masovým nákladem v péči mladočeské strany. Neruda byl v té době "znechucený židovskými liberály", kteří se postavili proti českým národním požadavkům.) Toto dílko je od roku 1935 do současnosti zneužíváno nejdříve nacisty a fašisty, dnes jejich "neo" odrůdami, k diskriminační antisemitské propagandě.
Jenže Jan Neruda nebyl antisemita - ne větší, než byla v roce 1869 tehdejší česká společnost. Jan Neruda se i ve zmiňovaném dílku přiznává, jak on sám došel ke svému českému "nacionalismu":
"Na školách gymnasijních čítal jsem Židy k nejlepším svým přátelům, rval se za ně ve škole, studoval s nimi ve světničkách a po dumně šerých půdách pražského gheta, kde vše a vše se mně zdálo být poetické, a když jsem po prvé slyšel kolegu jednoho, který co "nationale" své před celou školou místo obvyklého, stydlavého "israelita" s unášející pýchou pronesl: "Ich bin ein Jude!", přiznávám se, teprv jsem se naučil být rozhodně pyšný na národnost svou, tenkrát hlupcům jen k posměchu sloužící, a hlásit se k ní ostentativně pro život celý."
Avšak později "prozřel". To naopak velký český myslitel prezident Tomáš G. Masaryk, ve světě i u nás známý jakožto "semitofil" se ve svých pamětech přiznává ke svému jinošskému antisemitismu...
Zpátky k Nerudovým feuilletonům: Jan Neruda byl velice plodný spisovatel a novinář, který si dělal ukrutnou srandu ze všeho. Mohl by být velkým učitelem všem dnešním bloggerům - pokud by však ti jeho dílo znali. Pak by věděli, že se Jeník nikdy nenechával zaujmout jen jedním tématem, nad kterým by bděl jak pes nad okousanou gumovou kostí. Neruda může však sloužit i jako dobrý příklad špatného psaní - tehdy, když jeho ironie přestala být sžíravá a stávala se nenávistnou.
Na konec si ještě dopřejme jednu téměř soudobou Nerudovu glosu z března 1868, kdy byly nařízením vlády zvýšeny daně:

Možné daně, které budou už brzy nemožné
"Prosím Vás," řekl mně jistý pán, "napište jednou zvláštní feuilleton o tom, z čeho by se mohla ze všeho u nás platit ještě daň." - Prosím Vás, pane, to bych byl velmi brzy hotov u nás, kde se platí za pivo z vody i za vodu v pivě. Je pravda, voda k mytí na př. pořád ještě nepodléhá dani a celá putna je dosud za pět krejcarů, také ještě nikdo nebyl nucen k přísežnému udání, kolik otčenášů se modlí a kolik krychlových sáhů vzduchu denně spotřebuje - s tím bychom byli ale už tak asi hotovi. Jen do té daně z hlav nechce se posud nikomu, snad proto, proč se u nás také nezavádí guillotina - krků bychom měli dost a to také dost hladových, nad nimi bývá ale jen v nejřídších případech něco. Jediný, který hlavu nikdy neztratí, je pražský domácí pán - a ten je zároveň největší odpůrce všeho pasivního odporu. Sotva došla zpráva o páně Brestlových [ministra financí] finančních předlohách, ihned sobě přispíšili někteří domácí a přirazili "nějakou tu maličkost" na nájemném. Mnohý z nich vydělá při tom přec několik set - nu, vždyť nemusíme bydlet, ať si pak uznávají domácí páni "základních zákonů"!

Psáno v Praze dne 20. června 2010