Známky, známky. Nejlépe jedničky. A začíná to už černými a červenými puntíky ve školce. Zlatá paní učitelka Milada Kuncová, kterou měla za třídní naše dcerka Terka v první třídě. Někdy zapomněla Terezka doma bačkůrky, jindy mýdlo. Jednou ručník, podruhé toaletní papír. (Dodnes netuším, proč měli prvňáčci do školy nosit tuny věcí, které tam mohli mít trvale.) Avšak paní učitelka Kuncová byla natolik moudrá, že ji za to nepeskovala. Dělala to obráceně. Když občas přinesla Terezka do školy všechno, veřejně ji před celou třídou pochválila.
Synek Janek měl však smůlu na jinou učitelku. Soudružku. V září radostně nastoupil do školy, říjen proležel doma v nemoci a hned první den po návratu do školy nenapsal správně školní úlohu... Počítání hruštiček a třešniček mu šlo, ale to písmo! A těch poznámek v sešitě od soudružky učitelky. Povídám jí: "Paní učitelko, měla byste děti motivovat pozitivně, ne negativně." A soudružka učitelka odvětila: "Pane inžinýre, já mám na to vysokou školu!"
A tak jsme se raději na začátku dalšího září přestěhovali do ještě nekompletního nového bytu na sídlišti, abychom změnili školu. Honzík si nepolepšil. Jeho nová soudružka psala další a další poznámky: "Vyrušoval při sedmé vyučovací hodině". Vyrušovala celá třída, druháci ve čtyři hodiny odpoledne. Za trest byli po škole další hodinu. Přišli domů po páté hodině večer, měli psát tři úkoly a ještě trest. Do osmi, do devíti. Aby si zapamatovali, že se soudružky nemají vyrušovat. Nedosti na tom, podělal jsem to synkovi na třídní schůzce, že jsem se ozval. Rodičové, moje rada zkušeného:
Pokud je pedagog tupý, hovorem s ním ho jenom nabrousíte proti svému dítěti (případně dětem, neboť se mstí i na jeho sourozencích!).
A tak měl Janek z matiky trojky. Ačkoli při suplování cizí učitelka pravila, že je nejlepší ze třídy. A třebaže měl ve čtvrté třídě závěrečnou čtvrtletní písemku za 1, dostal nakonec stejně trojku. Ptám se té soudružky, proč nepřihlédla k poslední známce z obtížné písemky. Odpověď zněla: "On to taky mohl opsat." A ještě: "Ve známkách se také odráží vztah dětí ke škole".
Honzík si nepolepšil, zato Terezka si pohoršila. Zarazilo nás, že se najednou začala vyjadřovat vulgárně. Rozuzlení bylo nečekané: Sprostotám se naučila od třídní, češtinářky, jinak soudružky výchovné poradkyně. Jejíž oblíbené úsloví o jejich svěřencích (našich dětech) znělo: "Je to s nima jako s hovnem. Čím více se s nima mažu, tím víc smrdí". S rodiči tak nemluvila, přišli jsme na to až pozdě.
Největšího podrazu se soudružka třídní na dcerce dopustila tímto: Když ji nemohla dát z češtiny horší známku než dvojku, poštvala na Terezu soudružku z výtvarné výchovy, se kterou sdílela kabinet. Najednou měla Terka mezi známkami za výtvarku pětku. Prý nedonesla včas jakýsi domácí úkol! Výsledkem byla trojka na pololetním vysvědčení v osmé (poslední) třídě, jenž se předkládalo k přihláškám na střední školu. Od předškolního věku přitom chodila naše dcerka do lidušky, tam měla štěstí na výborného výtvarníka Karla Šafáře (poslední žák Maxe Švabinského), ale vymyšlený domácí úkol ji měl zlikvidovat. Avšak zachránily ji olympiády z matematiky, fyziky, češtiny... A talentovky na výběrové gymnázium.
Honza měl na druhém stupni štěstí, že za třídního získal matematika Jana Šafíra. A tak se "zlepšil", ačkoli ostatní děti se "zhoršily" - podle známek. Pan učitel Šafír přišel s převratnými novinkami. Zavedl testy, bodování a tabulku pořadí. Rodičům vysvětloval: Není jen důležité, jak vaše dítě uspělo v testu a jak si vede v porovnání s ostatními, důležitější je, jestli se zlepšuje, nebo zhoršuje. Pro soudruhy rodiče to bylo moc složité, vynutili si navíc známkování...
A ještě se pamatuju, jak Honza dostal pětku z občanské výchovy, z etiky. Já líného učitele přesvědčoval, že to byla příležitost, jak žákům etiku přiblížit, o jejím různém chápání v různých společenstvech - mezi lidožrouty byla etika jiná, než je dnes. V partě nezletilců, kteří posedávají na lavičkách (odsouzeníhodné!) je také jiná. Soudruh učitel odvětil: "Přece s těma dětma nebudu diskutovat!!!"
Ještě že podobné děti provedly revoluci. Právě včas, aby Honza mohl chodit na soukromé gymnazium, když státní školství bylo zahnojeno socialistickým zprůměrováním a nenávistí k vyčnívajícím žákům i pedagogům. Aby mohla Tereza odjet na rok na high school do Ameriky, kde zjistila, že může být rovnocennou partnerkou profesorovi i světově uzávanému odborníkovi (což jí po návratu často scházelo i na české státní vysoké škole!). Naše děti prošly školním komunistickým a postkomunistickým koncentrákem také díky těm několika málo skutečným a statečným pedagogům, kteří tam zbyli.
Jenže deset let po revoluci zase máme socialistického ministra školství, jenž hovoří jazykem staré známé třídní nenávisti: Zrušit víceletá gymnázia, protože to je "profesně ideální způsob, jak se stát bílým límečkem..." Eduard Zeman neví, že dnes existují podniky, kde i dělníci nosí bílé límečky a ne rozedranou halenu??? "Tato cesta (víceletá gymnázia) zajišťuje pro elitu velmi perspektivní budoucnost. Ale jenom pro ni... Selektuje část populace mimo hru, znerovnoprávňuje ostatní..." Místo aby zlepšil špatné, chce likvidovat elitní. Pro budoucnost je snad lepší být debilem, v rámci rovnoprávnosti se z vás může stát třeba i ministr.
Za špatné známky jsme děti nikdy nebili. Věděli jsme, že nafackovat by zasloužil někdo jiný.
Poprvé vyšlo v Šamanově doupěti na Neviditelném psu 29. června 2000
Šamanova poznámka 2010: Měli jsme letos kliku, že se soudružkou ministryní nestala nějaká další levá kráva!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
Tak to bylo velmi aktuální téma. Tedy pro mne. Právě letos totiž dáváme naše děti na jinou ZŠ. Důvod? Třídní učitelka syna jaksi nemá problémy. Pokud mají ve škole volnou hodinu, odpovědnost za děti přebírají rodiče (kteří jsou v práci). Pokud ne, dítě nesmí opustit budouvu školy (včetně návštěvy kroužků apod.). Když se kluci poperou, nezjišťuje se, kdo začal, prostě ten, kdo prohrál, dává trest vítězi. Pokud se někdo někoho ve třídě zastane, automaticky dostává stejný trest + poznámku. Vrchol byl, když jsme zjistili, že v angličtině jsou o rok pozadu oproti jiným školám! Pan ředitel pak do obecních novin napsal článek jak je naše venkovská školička dobrá, protože nemá problémy s dětmi a pokud rodiče tvrdí něco jiného, jsou to rodiče těch problémových dětí a tam nevadí, že odcházejí jinam. Pak vypsal všechny úspěchy školy v tomto školním roce. Předmětové olympiády byly asi tři, sportovních desítky. Jen pan ředitel jaksi připočítal škole i úspěchy z mimoškolních soutěží, mimoškolních sportovních utkání - stačilo, když v družstvu figuroval alespoň jeden žák ZŠ.
Uvedení otce na pravou míru:
Soudružka třídní neovlivnila mou známku z výtvarné výchovy. V kabinetu seděla se soudružkou učitelkou Poláčkovou, sice komunistkou, zato velice hodnou dámou, která mi naopak na vysvědčení přilepšovala, neb v hodinách ruštiny a občanské výchovy jsem (na rozdíl od ostatních, kteří hlučeli) tiše seděla a četla si knihu.
Pětka z výtvarné výchovy byla, ale moji celkovou známku myslím neovlivnila.
Trojku na vysvědčení jsem tenkrát dostala z fyziky, neb elektromagnetismus mi prostě nelezl do hlavy a nelezl a nelezl. Nebylo to učitelkou, protože elektromagnetismus mi nelezl do hlavy ani když jsem se učila na maturitu z fyziky. Všechno ostatní jsem ovládala perfektně, jen ten elektromagnetismus jen na dvojku! Nicméně výsledná trojka v osmičce mi byla ukradená, neb už jsem na gymnázium přijatá byla. Jen jí bylo škoda.
Souška třídní je ale zodpovědná za mou skoliózu - rok jsem kvůli nevhodnému poměru velikostí židličky a lavice nebyla schopná dát nohy pod lavici a musela jsem sedět bokem. Souška odmítala řešit, až otec zařval. Nicméně jsou to doživotní následky.
Staříkova poznámka:
Některé spory prostě oboustranně přijatelné řešení nemají a pokusy věc rozumně vyřešit jen "rozpajedí" ránu.
- - -
Moje žena v takových sporech obvykle prohlásí: "Když mluví blbec, je lepší odejít!" - a opravdu odejde. Já odcházívávám většinou mlčky. Výsledek je stejný. Blb intenzivně přemýšlí, jak nám namydlit schody...
Gleichschalt, neboli zprůměrování, jakási nenávist k těm chytřejším, těm co se liší od zbytku tím, že jsou zvídavější, chytřejší, pracovitější a v něčem vynikají je cosi, co je v naší společnosti hluboce zakořeněno. Nutno dodat, že bohužel a že je to ke škodě nás všech. Udávalo se kvůli tomu za Rakouska, intrikovalo za 1. republiky a opět udávalo za okupace a za bolševika snad ještě víc.
Říkejme tomu jak chceme, ale je to mezi námi a je to silné, nastanou-li vhodné podmínky, tak se to také hodně, rádo a často projevuje. Naštěstí pro nás pro všechny, po listopadu 1989 podmínky k projevování tohoto jevu tak vhodné nejsou, ale přesto se ten jev projevuje a přesto má pořád dost prostoru. K němu se ještě bohužel připojuje jakási mediální masáž, která lidi utvrzuje v tom, že oni mají právo na vše a k tomu navíc, že nemají žádné povinnosti, takže jede-li kupříkladu mladý muž za silného deště po dálnici 130 km/h a rozbije si vůz o svodidla, tak na vině není on, který nepřizpůsobil svou jízdu okolnostem, ale někdo, kdo nepostavil dálnici pořádně, nebo někdo, kdo tam neumístil dopravní značky, omezující rychlost za deště a pod. a už hledá, na koho podat žalobu za utrpěnou škodu, místo aby se zamyslel sám nad sebou a tím, nad tím, zda s jeho vozem a v tom technickém stavu v jakém byl, bylo vůbec smysluplné pokoušet osud.
Možnost jedince mít úspěch úspěch, nebo se v něčem lišit od ostatních, je pořád ještě silným motivem k nenávisti jeho okolí vůči němu, která se pak může projevovat skutečně všelijak.
Mnohému bohužel napomáhají i rodiče samotní ve své většině, když požadují, aby jejich děti byly ve škole dobře hodnoceny, ačkoliv reálné výsledky a znalosti jejich dětí, tomu naprosto neodpovídají. Ty děti si pak tento postoj jejich rodičů nesou sebou do života dál a často si pak pletu svého zaměstnavatele s bezplatnou internetovou kavárnou, copy-shopem, telefonickým centrem a půjčovnou aut. V kombinaci s Paroubkovým zákoníkem práce to vede ke skutečně zajímavým jevům a výsledkům.
Draku,
to zprůměrňování tady hlásala levice v sedmdesátých a osmdesátých letech. Podle ní se děti rodí všechny se stejnou inteligencí a jejich vývin ovlivňuje hlavně domácí prostředí. Děti bohatých nebo intelektuálů mají doma knihy a všechny potřební pomůcky, zatímco ty chudé nic. A považovala to za velké sociální bezpráví.
To byla léta, kdy se všem žákům dávaly stejné známky a na univerzitě se dělaly t. zv. kolektivní zkoušky, kde měl každý zaručeno 30 e lode (nejvyšší možná známka).
Jaký byl výsledek, to jsme uviděli až potom. Z univerzit vyšla masa ignorantů, které nikdo nechtěl přijmout do zaměstnání a tak se všichni navalili do škol jako vyučovatelé.
Okomentovat