POVÍDKA: Odlesk léta

Tak nám začíná nový školní rok, pomyslel si Standa. Povinný nástup do vzdělávacího zařízení. Letos poněkud jiný než kdykoli dříve. Protože už není student, ale učitel. Ale něco se přece jenom nezměnilo: projev ministra školství. A fráze v něm obsažené. "Prázdninám odzvonilo. Už jsou za námi a nás čeká další práce v novém školním roce, který přináší řadu změn."



    Ano, jistě. Třeba, že "do školních škamen" zasednou noví žáci. Jako tradičně. A jako tradičně, na závěr slavnostního zahájení dostanou děti úplně první úkol s úplně originálním zadáním:
    "Můj nejkrásnější zážitek z prázdnin."
    Standa vyfasoval hned na začátek sedmáky. Celoroční supl za třídní učitelku, která se odebrala na mateřskou dovolenou. Za rok se vrátí a se Standou zas zašíbují na jiný supl. Ale jestli mu budou dávat jen záskoky, půjde na dlouhodobou dovolenou taky. Jen až se Saskii narodí dítě. Už neexistuje "mateřská", ale "rodičovská" dovolená. Standa si nedovedl představit, že by jeho ambiciózní žena zůstala doma s dítětem několik let. Jen co odrodí a odkojí "základní turnus" půjde zase honem manažeřit. O děcko se pak postará - otec! Ani moc nechápal, jak se vlastně mohlo stát, že je Saskie v tom. Dával si přece takový pozor.
    Při těchto myšlenkách Standovi uplynulo celkem klidně těch několik minut, během kterých chrochtal školní rozhlas ministerská moudra. Dneska vyučování skončí brzy, jen co rozdá žákům sešity na domácí úkoly. Naštěstí si připravil během prázdnin tuhle zásobičku. Učebnice a další pomůcky se budou fasovat až zítra, pan školník má dnes volno.
    Mladá paní školníková spadla před týdnem ze skály. Nehoda. Školník nesl ránu osudu celkem klidně. I když v něm přece jen muselo něco pracovat. Veden nezbadatelnými vnitřními příčinami vyslovil totiž  jakési varování. Když se dověděl, že Standovou domovskou třídou bude 7.B, zabručel:
    "Dejte si bacha na to světlo."
    Přece jen v něm úmrtí manželky zanechalo nějaké stopy, protože osvětlení ve třídě bylo absolutně v pořádku. A zatím ho Standa ani jeho svěřenci nepotřebovali. Nízké slunce zářijového rána prosvětlovalo celou třídu a odráželo se i od nové lesklé podlahy. Chvějivý lem světelného prasátka se dokonce promítal až na protější zeď.
    Po skončení ministerského natřásání se pokusil rozvinout svůj pedagogický um i Standa. Doufá, že se mu s novou třídou bude dobře pracovat. Žáci už nejsou malé děti, znají své povinnosti, jsou už odpovědní, proto jim může poskytnout i určitou míru svobody. Svůj prázdninový zážitek si zpracují samostatně doma. Teď jim každému předá sešit, aby měli do čeho psát. Každý si ho převezme u katedry osobně, alespoň se hned na začátek trochu poznají.
    První přišel Tomáš. Standa ho přivítal v novém školním ruce podáním ruky. Pomyslel si: kdepak jsi asi byl o prázdninách ty, synku z místní podnikatelské čtvrti? A dostal neočekávanou odpověď. Jak se chlapec vracel do své lavice, odrazilo se od jeho holých lýtek sluneční světlo a Standa uviděl:
    Temně modré moře. Bělostný korálový písek na pláži. Bílé lodě v laguně. Bílé mraky nad smaragdovou zelení pobřežního pralesa.
    To nebyla jen nějaká Standova představa! Stromy se kývaly v mírném větru, voda dorážela na břeh, kde se rozpadala do krajek z vodní pěny. Obraz byl jasný, pohyblivý - a plastický, jako v nějakém 3D filmu nebo virtuální realitě. Dokonalý, i když kraťounký. Jenom zvuk chyběl.
    Tomáš už dávno seděl ve své lavici, ale Standovi se stále před očima promítal krátký záblesk z "nejkrásnějšího prázdninového zážitku" jeho žáka.
    To už před Tomášem stál Petr. Podání ruky, převzetí sešitu, obrat, odchod, odraz světla na lýtku. Azurové nebe. Olivová zeleň keřů, siena vyprahlé půdy. A pod vysokou vápencovou stěnou trosky antického chrámu.
    Pak přišla Romana. Pozdravení, sešit, obrat, záblesk lýtka ze sukně. Vysoký smrkový les. Zelený koberec trávy. Pod ním závěje bílých hřibů.
    Lýtko malé Nikolky ukázalo krásy vesnického rybníka, pobledlá Jana předvedla nejasný obrázek nemocničního pokoje a snědý Tibor kuřácké zátiší u popelnic.
    Dítě za dítětem defilovalo před zkoprnělým učitelem a Standa se stále větším úžasem sledoval tu podivuhodnou galerii zážitků. Jenom propadlík Zdeněk ukryl své tajemství pod látku dlouhých kalhot.
    Standa byl vděčný, že děti už vypadly. Seděl u katedry a držel se za hlavu. V prvním případě, u Tomáše, si myslel, že se nějak zhmotnily jeho představy o exkluzivní dovolené dítěte ze zbohatlické rodiny. Ale on těch výjevů viděl desítky! Tahle záhada musí mít nějaké logické vysvětlení.
*
Standa šel domů pěšky přes centrální park sídliště. Tak sakra, krom češtiny má i aprobaci na fyziku. Ty jeho vjemy nějak souvisely se zábleskem slunečního svitu na holé kůži. Jako by ten obrázek byl do kůže vypálen. Počkat - vždyť vlastně byl vypálen - prázdninovým sluncem! Tedy mohl by být, kdyby měly děti kůži citlivou na světlo. Kůže samozřejmě na světlo citlivá je. Ale na tomhle fotografickém materiálu se zachytily úplně všechny letní události, takže by měl vidět pouze informační šum, totiž kůži v různém stupni opálení. A krom toho - nešlo přece o statické ukázky, ale o stereoklip.
    Ten by mohl sledovat leda na hologramu. Kdyby byl fotocitlivý materiál o několika vrstvách ozařován koherentním světlem alespoň ze dvou stran najednou, tak, aby zachytil i vlnoplochu... Bude se muset doma podívat do skript fyziky. Ale nejspíš zná podstatu odpovědi. Slunce v létě dělá divy. Odráží se od hladiny vody, skal nebo i lesklé podlahy. Přitom se polarizuje. Pohyb dětského lýtka mohl nasimulovat posuv filmu. Na kůži pak zapsal sled vjemů, zprostředkovaný hlavním i odraženým proudem světla. A později, když se tento záznam dostal do podobné situace, kdy byla kůže osvětlena a prosvětlena ve stejném pohybu hlavním i odraženým paprskem, mohla se vyzářit i bezděky zachycená informace! Podlaha ve třídě byla po prázdninách, kdy dostala novou krytinu, zvlášť lesklá.
    Standa spěchal domů, aby se o svůj poznatek podělil se Saskií. Dneska jí nebylo dobře, nešla do práce. Nu však má nárok.
    Až ve výtahu, který ho vezl do posledního patra jejich věžového domu ho napadlo, že vlastně školník něco naznačoval. "Dejte si bacha na to světlo." Tím "světlem" tedy nemyslel osvětlení, ale sluneční světlo a jeho odraz  od podlahy v sedmé Bé, pochopil Standa náhle.
    Jenom nevěděl, proč ta školníkova věta zněla jako varování.
*
Byt měli malý, postavený vlastně až na střeše. Zato se mohl pyšnit velkou terasou. Saskie se na ní ráda slunila. Tak i dnes zachytávala poslední záři ještě téměř letního slunce. Ležela na střešní terase ve vyzývavých plavkách, na nose tmavé brýle, v ruce nějaký časopis, který sám sebe označoval za "exclusiv". Hned vedle ní se na stolku perlila sklenice s ostře zelenou tekutinou. Saskie byla stále přitažlivá, svůdná. Její těhotenství na ní ještě nebylo patrné. Standa však měl hlavu plnou svého objevu. A hned začal nadšeně přednášet svou převratnou teorii o použití lidského těla jako záznamového zařízení. Žena ho však brzy nevrle přerušila.
    "Prosímtě, jen se z těch tvých mrňat nezfanfrň!"
    "Ale Saski, poslyš, tohle může být převratný objev!"
    "Ty a ty tvoje objevy! Těch se nenajíme," odfrkla Saskie a pohrdlivě se odvrátila ke sklenici. V tom pohybu se její lýtko dostalo i do odrazu slunečního světla od okenního skla. A Standa uviděl:
    Blížil se nějaký chlap, úplně nahý chlap, asi on sám, jak spolu byli na nuda pláži v pískovně. Ale to nemohla být pískovna, říkal si Standa, na veřejnosti se přece neukazuji takhle vzrušený. A tohle nejsem já, přece se neholím tam dole...
    Osvítil ho záblesk poznání: vidí souseda u nich na téhle terase! Ten si asi pozor nedával. Standa vzal Saskii do náruče a přehodil ji přes zábradlí. Křičela, jak padala, ale jen asi dvě vteřiny.
*
Vyšetřovatel byl nenápadný. Jakási kancelářská myš, která ještě zápolila se zakládáním papíru do starobylého elektrického psacího stroje.
    "Tak nám řekněte, jak se celá ta nešťastná událost stala."
    Standa nebyl ani nervózní, spíš otupělý. Dvě lampy, kterými si na něj vyšetřovatel svítil zleva i zprava, prý "aby dobře viděl na psaní", ho neznepokojovaly.
    "Já ani přesně nevím. Přišel jsem domů, oknem jsem viděl, jak žena zalévá květiny na terase, a pak tam najednou nebyla. Domnívám se, že nejspíš přepadla přes zábradlí."
    Vyšetřovatel se na Standu přes svůj stroj podíval až ukřivděně.
    "Mám tohle vaše vyjádření vůbec zapisovat? Možná to nevíte, ale to zábradlí je konstruované tak, že přes něj nejde jednoduše přepadnout."
    "Tak já nevím, možná si na něj vylezla, třeba aby se jí líp zalévalo."
    "Hm, a konvičku si pro jistotu nechala v kuchyni. Víte co? Nebudeme se navzájem zdržovat nějakými kličkami. Vy jste svou ženu přes to zábradlí přehodil sám. A já teď jen potřebuju vědět, proč."
    Ve Standovi se něco zlomilo. Ten vyšetřovatel si byl tak jistý! Potichu zamumlal.
    "Jo, máte pravdu. Ale jak jste to poznal?"
    "Já nevím, jak, ale takhle je to vždycky. Prostě se podívám - a vidím."
-------------------------------------------------------------------------

(Povídka se umístila na 3. místě v kategorii „mikropovídka“ v  Ceně Karla Čapka 2006)
Poprvé vyšlo ve sborníku MLOK 2006, ve kterém se mi tehdy povedlo umístit hned tři povídky z různých kategorií. Svým způsobem šlo vlastně o mou první sbírku povídek. Letos Mlok nic, ale aspoň se v něm v mikropovídkách chytla dcerka Tess...