Podle vztahu k Bohu dělíme lidi na věřící a praktikující, věřící a nepraktikující, agnostiky a ateisty. Podle zápisů v matrice jsem věřící křesťan - člen církve Československé bratrské. Ve skutečnosti jsem ale nevěřící pes. Ne zrovna ateista, ale agnostik, to jest ten, který sice připouští, že by "něco" nad námi existovat mohlo, ale nespoléhá na to, nepočítá s tím, nemodlí se k tomu.
Proč to tu ale píšu: V Sudetech jsme tak nějak "zdědili" po panu Bernardu Müllerovi, ktery padl kdesi na vychodní frontě a jeho paní, která byla po válce na vlastní žádost "odsunuta" k příbuzným do Německa malou dřevěnici z roku 1848. Tu si paní Müllerová sebou vzít nemohla, ani skříně se nevešly a nádobí jak by smet. Takže jsme si dovezli z domova ložní prádlo, nakoupili potraviny a začali bydlet. Když jsme naši chalupu (za 400,- Kčs!) koupili od Místního národního vyboru, jeli jsme tam na první "letní byt" všichni - celá rodina. My, děti, abychom se tam zrekreovali, děda, čerstvý penzista, aby radil s nejnutnějšími opravami, táta, aby je fyzicky prováděl, strejda, aby mu v tom pokud možno pomáhal, maminka, aby nám všem vařila a babička, aby dohlédla, jestli děláme všechno správně. A právě babička, hluboce věřící Polka, jednoho dne objevila u "konzumu", tj. u jediné prodejny ve vsi nesoucí hrdý nápis "Smíšené zboží", pod kterým ale stále prosvítal německy nápis hlásající totéž, malý, ručně psaný plakátek. Zval v řeči německé, české a polské na pouť, která se měla konat u "Marie Pomocné - Maria Hilf". Byl to kostel v lese, pár kilometrů za vesnicí. To už nám místní Němci prozradili. Ale jenom německy. Babička se rozhodla, že na tu pouť prostě musí jít - a že já půjdu s ní. 
Snad po hodině a půl úmorného pochodu lesem se objevily u cesty stánky s růženci, přívěsky a svatými obrázky. Babička mi tam koupila postříbřený přívěsek na krk - Sv. Antoníčka v "kapličce" s dvířkama, ze které se dal Antoníček vytáhnout a zas tam vrátit. (Ještě ho mám schovaného.) Psal se rok 1954 a to se ještě ledacos smělo.
Pak ovšem nastala bohoslužba v kostele, kde se pořád vstávalo a sedalo, zpívalo, odpovídalo knězi a já se příšerně nudil (a zlobil babču hloupými dotazy). Naštěstí i pouť měla svůj konec. Snědli jsme před kostelem chleby s máslem, které ale v tom horku někam zmizelo, zapili to vodou ze studánky a v příšerném horku jsme nějak došli až k silnici. Ale ten den naším směrem už nic nejelo a tak jsme se s mojí kulaťoučkou babčou a jejím astmatem vydali do táhlého kopce pěšky. Nebylo zbytí, další autobus jel až ve čtyři ráno.
Domů jsme dorazili až za tmy, babička málem bez dechu a já hladový a žíznivý. Jahody, kterých tenkrát rostlo u silnice dost a dost mi prostě nestačily a navíc - po setmění se nedaly moc dobře hledat. Naši už pobíhali nahoře na "Vorwitz" s baterkami a snažili se od náhodných příchozích dozvědět, jestli nás nepotkali. Naštěstí jsme byli s mojí kulatou babičkou nepřehlédnutelná dvojice a tak dávno před vynálezem mobilů (a elektrifikací pohraničí) byli naši průběžně informováni o našem pomalém, ale nezadržitelném postupu na hřeben. No nic, dostali jsme doma od mámy vynadáno a večeři a další den jsme oba spali do devíti dopoledne.
To bylo naposledy, kdy se u Maria Hilf konala pouť. Další rok už byl kostel uzavřen, léta pak chátral a nakonec ho tehdejší věrchuška nechala, tuším v roce 1973 odstřelit výbušninou a pomocí buldozerů srovnat se zemí. Tak strašně jim ten kostelík v lese pil krev.
Jak říkám, jsem pouhý agnostik a v Pána Boha nevěřím. Přesto mě cosi pudilo se každý rok podívat na místo, kde stával kostel Maria Hilf. Poseděl jsem, udělal pár obrázků ruin na památku, vzpomněl na babičku, která mě vychovala a kterou dodnes považuji za svoji první mámu a zase šel dál. Tak to šlo každý rok až do roku 1991, kdy se přeživší neodsunutí Němci, jejich potomci a starousedlí Češi dohodli s odsunutými Němci a nedalekými Poláky a začali pořádat sbírku na obnovu kostela i kláštera, což se jim za pár let báječně povedlo. Kostel je ještě hezčí, výstavnější než býval a žije si svým vlasním církevním životem. Poutě a bohoslužby byly v nemalé míře obnoveny.
Nadále tam jednou ročně zabrousím. Ne na pouť, ne do kostela, jsem přece bezvěrec. Přijdu pěšky, lesem, napiju se, jako pokaždé, z pramene ve dvoraně kostela (pramen čisťounké vody tam byl odjakživa), vylezu o pár schodů výše k lavičkám pro poutníky, ubalím si jednu cigaretu a ve stímu si chvilku zavzpomínám. (Co tam budu dělat letos, když jsem přestal kouřit - tak to tedy fakt nevím!)
Zanedlouho ale z kláštera vyšel mnich a přinesl mi na talíři krajíc chleba s máslem a hrnek mléka. Když jsem se jej, krajně udivený, ptal co to znamemá, proč mi to donesl, tak řekl: "Ta kočka je hrozně plachá, víte? Když tu přijde někdo cizí tak vždycky někam zaleze a objeví se až večer. A aby někomu ukazovala svoje koťata, to se ještě nikdy nestalo. Prý je to zvláštní, říkali bratři. Tak proto, ...bratře...?" Jelikož podle dokladů Český bratr opravdu jsem, nezmohl jsem se na žádnou rozumnou odpověď.
(Netušil chudák, že to není nic zvláštního. Když nekřičíte, neděláte prudké pohyby a mluvíte klidným, hlubokým hlasem, přijdou k vám lecjaká zvířátka, o nichž si myslíte, že jsou plachá. S vírou to nemá nic společného. Možná s - důvěrou. )
Ale chleba byl čerstvý a mléko krásně chladné, tak jsem bratrovi v hnědém moc poděkoval a všechno, co donesl, jsem snědl a vypil...
Tak to je vzpomínka, inspirovaná Šamanovým článkem o "Věčně šumějících lesících" na tu moji "Cestu tam a zase zpátky".
Je moc dobře, že se některé špatnosti dají napravit a že se najde někdo, kdo je napravit může a chce.
*****************************************************
Foto: STK
Viz i, jak vypadá Maria Hilf dnes.
23 komentářů:
Spíš nevěřící kocour než pes, ne? Ale ne, věřící kocour, věřící v kočičí nebe...
\ :-)
Krásný článek, krásná vzpomínka a očité svědectví barbarství tehdejšího režimu.
Lidskost není otázkou víry nebo vyznání.
I já se připojuji.Nádherný článek. Haprpyje, jakýsi V.Pavel Vás nazval "babochlap" a to jen kvůli tomu, že nemáte u příjmení koncovku "ová". Pán neví, okolní země koncovku "ová" nepoužívají.Při tom Vám nesahá ani po kolena. Vaše jazykové znalosti jsou úctyhodné.
Możemy sobie tylko życzyć, aby raz nasze wnuki nas tak ciepło wspominały, jak my wspominamy naszych prarodziców. Dziękuję za miły artykuł
Dura necessitas (1.část)
Vážení vlastenci, vážené vlastenky, soudruzi a soudružky !
Jak se říká, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Takže i já teď chtě nechtě musím porušit souznění tří duší a zdánlivý poklid bohaplného zamyšlení takzvaného agnostika.
Jak jsem se právě dočetl na wikipedii, agnostici se prý dělí do několika subkategorií. Musím konstatovat, že pro nás ateisty je to všechno jedna banda. Kdo nejde s námi, jde proti nám !
Jdou snad s námi agnostici, drbající se za uchem – je bůh, není bůh, já nevím, ty možná víš ??
Samozřejmě že nejdou ! Takové váhavce buď rychle přesvědčíme, nebo přiřadíme k pánbíčkářům. A pak pánbůh s nimi, protože kola dějin se točí neúprosně.
Jistě, nad námi něco existuje : Nad námi plá rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení !
Jistě, existuje něco po smrti : Věčný Kreml. Ale je vyhrazen pro Hrdiny SSSR a osoby jim rovné; například generální tajemníky komunistických a dělnických Stran, kteří se nikdy nezpronevěřili ideálům M-L-S. Takže z našich rodáků zatím sedí na věčné schůzi ve Věčném Kremlu pouze soudruzi Gottwald a Zápotocký.
My prostí členové Strany máme jistotu, že smrt je pouze zastavení životních pochodů a rozklad, pak jas plamenů pece krematoria. Vlastně nirvána sui generis, navíc bez nutnosti projít koloběhem životů. To je přece NESMÍRNĚ pozitivní !
Mimochodem, příhoda váženého STK s klášterní bílou kočkou se krutě podobá příhodě s bílým kocourem v Barmě, popsané v knize Nevila Shuta "The Chequer Board" (česky "Šachovnice").
Dura necessitas (2.část)
Ale co má nikoli nejmenší český vlastenec napsat k výše uvedené adoraci "díla" Němců a papeženců ? Proč jsme dělali Husitské revoluční hnutí, proč jsme dělali odsun, znárodnění, proč jsme osvobodili lid od hrozby pekla a očistce ? Abychom se takové věci dočítali na blogu, tvářícím se česky a vlastenecky ??
Autor těchto řádků každoročně chodí po horách naší tisícileté vlasti, dívá se z pohraničních kopců do dáli, kde též leží části naší vlasti, západními mocnostmi nám protiprávně upřené po Velké válce. Kdy, ach kdy, se nám tato území vrátí jako např. Sudety ?
I po kopcích Jesenicka chodím; však před pár lety šplhal jsem na zříceninu Koberštejnu, 5,5 km vzdušnou čarou od toho hnízda tmářských papeženců. Proto se znovu a znovu přesvědčuji o věčné a nekonečné správnosti našeho rozhodnutí humánně odsunout zlotřilé Němce-fašisty.
Správně to Velký Šaman popsal ve svém článku "Místa, po kterých chodíme" -
kdo by se chtěl potkávat v našich horách a lesích s těmi zavilci, kteří pod průhlednou záminkou získávání obživy (jak by se mohli, pro Leninovy rány, uživit na těch kamenech a příkrých stráních, kde našinec by umřel hlady ??) skoro tisíc let stavěli kryty pro fašistické funkcionáře a koncentráky pro budoucí zajatce ?!?!?
Rád si sebou nesu stravu na celý den, na Králický Sněžník i na Nádržovou horu, směji se radostným smíchem u trosek rozhledny a turistických chat. Rozveselen míjím blínem a hložím zarostlé zbytky německých statků, kde jistě zlí Němci týrali jak české služebnictvo, tak vlastní dobytek.
Ovšem s rozhořčením pozoruji vzrůstající počet tabulek typu "Tuto silnici vystavěla firma (následuje německé jméno) v roce 1912". Ty tabulky jsou zhusta v němčině !!!
V našem starém českém městě Šumperku kdosi na jistou budovu připevnil tabulku s provokačním textem "Opraveno s přispěním (jméno jakéhosi revanšistického sudeťáckého spolku !)". HNUS !
Je snad toto v zájmu naší vlasti a našeho lidu ? Není, samozřejmě ! To jen někteří naši politici jsou ovlivněni penězi a/nebo stockholmským syndromem.
TO SE MUSÍ ZMĚNIT ! A my to změníme !! Pohraničí bude zase české, naše vlast bude zachráněna !
Ale ten klášter ... Takové práce, takových peněz jsme věnovali jeho odstranění, a všechno k ničemu ...
Ach, jak je mi líto všech těch Čechů, kteří svoje těžce uspořené prostředky pod hrozbou zatracení "dobrovolně" věnovali papežencům na obnovu námi tak pracně zneškodněných hnízd nepřátel ! Nejen na tzv. Pannu Marii Pomocnou, ale i jinde, např. na kostel v Neratově. Teď se odtud zase šíří nákaza, jako mor !
Vždyť si za ty peníze mohli pořídit něco užitečného, nebo je třeba prostě propít !
Ach jo, to zase budeme mít práce, po našem vítězství nad papeženci, sionisty, buržuji a Němci.
Ne Řím, ale Tábor ! (T.G.Masaryk)***Volte ČSSD a KSČM !
Díky za ideologicky naprosto čistou recenzi MÝCH vzpomínek, Vážený VV!
S potěšením konstatuji, že se některé pěkné příhody opakují - viz "bílá kočka s koťaty". Budu se muset po té "Šachovnici" podívat - doufám, že už ji někdo přeložil do jazyka mi rozumitelného...
Jo - a ty horské silničky bez údržby drží dodnes. Chucpe! Drzost! ;-)
Rádo se stalo, vážený STK.
Doufám, že jste si povšiml, jak jsem se krotil ve výrazivu.
*************************************************
Jojo, třeba silnice na Červenohorské sedlo; jeden z mnoha příkladů brutálního znásilňování našich panenských hor Němci-cizozemci.
Ovšem kamenné dřevařské stezky, dopravní spojnice mezi horskými lesy a údolími, ti mizerní Němci moc dobře nepostavili. Už pod náporem našich českých smrků a jedliček mizejí (viz např. severní svahy Nádržové hory).
Raději lezu rovnou na hřebínek od vodopádů na Borovém potoce.
A ten Schnellerův kříž by měl konečně nějaký český vlastenec buď zapálit nebo znárodnit.
*************************************************
Nevil Shute, Šachovnice :
http://www.google.cz/search?q=nevil+shute+%C5%A1achovnice&ie=utf-8&oe=utf-8&aq=t&rls=org.mozilla:cs:official&client=firefox-a
Buržoasně-idealistický brak. Hlavni hrdina je soudně trestaný podvodník; nakonec sice umře na zranění, způsobené mu Němci-fašisty, ale předtím se záměrně snaží konat dobro. Které navíc jím vybraní chudáci nepotřebují, neb si mezitím pomohli sami (v podmínkách poválečné Anglie resp. Barmy !).
Navíc dvě rasově smíšená (a spokojená !) manželství !!!
Prostě : Doporučuji NEKUPOVAT A NEČÍST !!!
Pro ty co neustále naříkají jak se jim vede špatně
http://www.stern.de/panorama/1000-tote-pakistan-ertrinkt-1588486.html
Milý STK, s tou kočkou nemáte pravdu. Polodivoká kočka jen tak k někomu nepřijde a ukázat mu mladé, to je fakt na hranici zázraku. Asi jste dobrý člověk. Nic si zato sice nekoupíte, ale vězte, že takových je málo. Moc málo.
Velký Vlastenče, vy asi nebudete jen ten klasický prázdný hrnec (co nejvíc duní). Šachovnice je moc dobrá knížka.
Vaažení V V, moje nenávyst k vaam je nevííslovnaa, Absolvent vúmlu 1973.
STK:
Díky za nádherný článek. Asi také budu agnostik, moc jsem nad tím upřímně řečeno nepřemýšlel, ale z toho jak Jste popsal ta rozličná stádia víry a nevíry si myslím, že by to mne sedlo asi tak ze všeho nejlépe.
Upřímně řečeno, přesto, že jsem víry vlažné až žádné, v životě bych nepozdvihl ruku k tomu, abych ničil něčí kostel, či chrám a určitě bych nic takového ani neschvaloval, v tomto ohledu prostě považuji projevy komunistů za barbarské, mimochodem ani Hitlerovi národní socialisté, neměli s církví a kostely zrovna nejlepší úmysly, ale měli na práci spoustu jiných věcí, takže na kostely a církev naštěstí pro ně už jaksi nedošlo. Určitě bych ale byl proti výstavbě jakéhokoliv islámského svatostánku na našem území. Občas do kostela rád zajdu, zejména když tam nikdo není a rád si tam v tichu, klidu a chládku posedím. Ten tichý a krásný klid uvnitř, má v sobě cosi velmi krásného a příjemného.
Je velice sympatické, že se na obou stranách hranice našlo dost peněz a pochopení a že byl kostelík a klášter obnoven. Fakt, že se tam při poutích setkávají lidé tří zemí, asi byl tehdejším bolševikům tím největším trnem v oku. Je hezké, že se v tom dnes může pokračovat.
Ohledně kočky s koťaty máte samozřejmě pravdu v tom, že základním předpokladem, aby se Vás zvířata nebála a přišla je, že se musíte umět chovat tiše a klidně, ale jenom to, si myslím že nestačí. Já když jdu k známým, tak si někam sednu a obvykle je mi vzápětí sděleno, že tam co sedím rovněž rád sedává jejich kočka či kocour. Kočky a psi ke mně jdou rádi, k mým dcerám také. Nicméně jak už jsem si povšiml, tak naše domácí kočky rozhodně nejdou samy od sebe ke každému a rozhodně zdaleka ne každému dovolí, aby si s nimi tykal. Takže tím, že Vám bílá kočka ukázala koťata, Jste byl onou bílou kočkou poctěn značnou důvěrou, tak si toho važte ;-)
Díky za pozvání, milá Harpyje. Ten článek, je opravdu krásný a mluví mi z duše. Jinak Vás zdravím, Větší vlastenče, už se mi po Vás stýskalo.
Přála bych Vám, vážený éolo, abyste mohl vidět ten hloupý, překvapený výraz na mé tváři, před malou chviličkou. :-))) Musím se Vám omluvit za to, jak jsem si asi před půl rokem utahovala z Vašeho nicku. Ta registrace mi už přinesla několik překvapení.
Na Psa se dnes už kvůli tomu hnusovi idolovi vracet nebudu . Ono heslo, kterým jsem shrnula článek, je motto Klubu českého pohraničí, jak jste si zajisté všiml. (Velcí oblíbenci pana Johna :-)))
I můj zájem o l´art culinaire je čistě amatérský. Četba zajímavých kuchařských knih, nebo degustace jsou pro mně většinou zajímavější, než samotná příprava. Když diletuji, tak se jedná o vzácné příležitosti, a o vzácné hosty.
Pro Draka:
Něčeho jako porozumění jsem dosáhl i s "velkým chlupatým kamarádem" v ZOO. Irbis, samec sněžného levharta si mě oblíbil (a já jeho) a několik let jsem si s ním chodíval ve všední den kolem poledne, kdy návštěvníci, pokud nějací do ZOO vůbec zabloudili seděli před stánky s občerstvením popovídat k jeho kleci. Irbisí samice na mě dost žárlila a dávala to zřetelně najevo.
Pak jsem tam asi rok nebyl a kouzlo zmizelo - Irbis se už ke mně chová jako ke všem ostatním otravným a hlučným návštěvníkům. Zaleze dozadu do klece a nekomunikuje.
>>>
Je ale jisté, že když jsem u Maria Hilfe seděl ve stínu na lavičce, někdo mě z oken kláštera, vzdáleného snad 150 m musel pozorovat. Tak jaképak rozjímání, jaképak soukromí. Bůh a mniši všechno vidí. Ale to mi došlo až později... ;-)
"Bůh a mniši všechno vidí."
To napsal "agnostik".
Cha !
Co všechno mu dojde "až později" ??
Milá Harpyje,to jste skutečně překvapená? Já myslím, že jsem ve svém pohledu na svět konsistentní, ať pod nickem či identitou. Že jste mne několikrát setřela, to patří k věci. Mám dost sebevědomí na to, abych byl schopen přiznat i fakt, že existují lidé chytřejší, vzdělanější a většího rozhledu než mám já. Arogance hlupců, stejně jako Vás, mne popuzuje a tak je trochu škoda, že občas mi dáte pecku mezi oči, a právem mne mezi hlupce přiřadíte. Od Vás to beru, od blbců ne.
VVV, líbila by se Vám lépe taková konstrukce: Bůh to viděl, poslal zkušební kočku a když test dopadl tak, jak očekával, vnuknul mnichovi krajíc chleba a hrnek mléka jako odměnu pro testovaný subjekt?
Vždyť "já su tak přízemní..."
Dura necessitas (3.část)
Ale samozřejmě, vážený STK, že se mi to líbí. Velice líbí.
Já jsem člověk mírumilovný; když se podezřelý přizná bez mučení, spadne mi kámen ze srdce.
Prostě - dobrovolný přesun tzv. agnostika z amorfní subkategorie "že by přece jen ?" do mnohem určitější "no tak jo, ale do kostela chodit nebudu" je z hlediska provádění kádrového hodnocení (a následného provádění příslušných opatření) posunem VELICE pozitivním.
Děkuji Vám za vší náš lid.
Pokud jsou na tom Fšichni Flastenci s manipulací tak dobře jak Vy, nepochybuji, že časem porazíte i ty mohamedány.
Tedy porazíte: naprosto zblbnete...
(Což je ovšem ten nejvyšší stupeň vítězství! ;-))
STK 2. SRPNA 2010 21:10:
Zkusím to tak nějak popořadě:
Irbis, jak jsem zjistil na Wikipedii je velice hezká "kočička", také se jí říkávalo levhart sněžný a takto si jí já pamatuji z dětství z atlasu a ZOO. Kočkovité obecně mám rád, jen bych jim nerad padl do cesty jsou-li velké a mají-li hlad ;-)
Co se týče ZOO, tak já jako obyvatel Prahy mám nejblíže tu pražskou a v té je návštěvnost taková, že pobýt sám se zvířetem u klece je cosi z říše sci-fi, posledních řekněme 10-15 let nepochybně. Zato se ale kolem nás, když už tam jdeme shluknou všechny potulné místní kočky, neb neomylně vycítí, že se s nimi podělíme o svačinu a podrbeme je za ušima.
Ten samec Irbise možná trochu trucuje, přeci jen Jste za ním nějakou dobu nechodil, kdybyste tam chodil déle, tak se vztah možná obnoví, možná také ne. Třeba se více a lépe sblížil s tou žárlivou samicí a Vaše šance je tím pádem mnohem menší.
Jeste jeden 'buržoasně-idealistický brak': Zvon pro Adano (John Hersey). Cteno jednim dechem davno tomu u vodopadu Cerneho potoka v Jizerkach jeste kdyz tam byly vsude stromy (pro VV).
Okomentovat