Umřel uličník Arnošt

Je skutečně mizerný počasí. V sobotu nad ránem umřel Arnošt Lustig. O němž jsme si mysleli, že je nesmrtelnej. Jak by mu mohla ublížit rakovina, když přežil nacistické lágry? Jak by mohl umřít, když byl stále tak plný plánů, nadšení, když byl tak klukovsky nadšený? Tak živý!

Jako každý jeho čtenář jsem měl pár možností se s ním setkat na dotek. Naposledy to bylo předloni před Vánocemi v pražském Kafkově knihkupectví, 11. prosince 2009, první den chanuky, jak neopomněl napsat do věnování v knížce Zpověď. Byla tam velká fronta, jako vždy, Arnošt se zjevil s mírným zpožděním. Vypadal unaveně, přitom však sršel energií, jako vždy. Povídal a povídal si snad s každým. A každému tykal. Velice srdečně a přirozeně. Pak podepisoval. Namátkově vezmu pár odstavců z té knížky, přesněji z toho jejího exempláře, do kterého vepsal "Ivance a Honzíkovi".

On byl skutečně skoro jako náš táta. Naši tatínkové s ním vlastě ve válce pobývali na stejných nebo podobných místech. Tak, zpovídej se, Arnošte!

Tenhle odstavec se týká filmu Transport z ráje, který se natáčel v Litoměřicích, režíroval ho Zbyněk Brynych:

"Jednou jsme potřebovali tři tisíce vychrtlých židů, masu. Zajeli jsme do jednotných zemědělských družstev v sousedství. Jsou v tom úplně stejní jako Američani. Všichni chtěli hrát ve filmu. Tisíce statistů jsme sehnali za hodinu. Češi, slovanské tváře. V tu chvíli, kdy jsme jim našili na prsa židovské hvězdy, proměnili se v židy."

Uličník Arnošt si vymyslel schválnost, že totiž zato nejelegantnější esesáky hráli - židovští herci...

Odstavec, který popisuje dobu po příjezdu do Osvětimi:

"Jenom jsem čekal, kdy bude v plynové komoře prázdno. Transport českých židů. Tři dny jsme byli opravdu ustrašení. Za tři dny se začneš nudit. Je ti sedmnáct, pořád si nedovedeš představit, že umřeš. Tak jsem udělal hadrák a začali jsme na sebe s kamarádem Jiřím Justicem z Českého Brodu kopat. Já byl brankář. Začal na mě střílet desítky. Za mnou byly dráty nabité desíti tisíc volty. Dotknout se jich, je ze mě škvarek. Ale kdyby ten hadrák propadl dráty, máme po zábavě. Chytal jsem, jak nejlépe jsem uměl. Přijde esesák a žasne, protože ví, že půjdeme do plynu - jen nevíme kdy. On taky ne (protože to záleží na hlášeních z plynové komory, kolik potřebujou lidí).

Když byl Arnošt v osumačtyřicátým jako dopisovatel Zemědělek a Lidovek v Izraeli, setkal se tam s Ludvíkem Aškenázym. Ludvík prošel bez zranění z Buzuluku do Prahy, Arnošt zase přežil Osvětim-Březinku a Buchenwald, utekl, chytili, ale nepopravili. Oba věděli, že jsou nesmrtelní. "Jednou jsme seděli a stáli v novinářské kantýně. Arabové bombardovali Jeruzalém. Aškenazy řekl: "Člověče, to je nuda tady sedět. Pojď na procházku." Protože jsme byli nesmrtelní, šli jsme. V ulicích se střílelo. Granáty dopadaly kus od nás. Byl zkušený voják. "Hele, když to slyšíš, už ti to nic nemůže udělat." Chodili jsme tam a poslouchali dělostřelbu.
Najednou se to začalo přibližovat z obou stran. Řekl mi: "Hele, to už není tak bezpečný. Najdi bezpečnější místo." "Kde?" ptám se. "Zatluč u jednoho z těch baráků, jinak to nejde," odpověděl."

A v tom baráku s plochou střechou byly dvě vojačky. Byl to nádherný večer... Ve čtyři ráno odešla ta Arnoštova za svým snoubencem, velitelem severní jeruzalémské fronty...

Arnošt pak o tom později vyprávěl své snoubence. "Řekl jsem jí: "Prosím tě, já prožil zvláštní noc, to ti nedovedu popsat. Byla tam mladá vdova z Budapešti, opravdu hrdinskej charakter." Moje budoucí žena řekla: "Víš, co ti řeknu? Můj tatínek by to mé mamince neudělal. Odpustím ti, ale jenom jednou. Kdybych tě milovala sebevíc, odejdu od tebe."
Tak jsem jí nikdy o podobných dobrodružstvích už neříkal."

Arnošte, ty uličníku!

Psáno a opisováno v Praze dne 23. února 2011, doprovozeno obrázky a záznamem z mobilu, pořízeno 11.12.2009.

PS: Arnošt Lustig by měl být pochován počátkem týdne na Novém židovském hřbitově v Praze. Je výslovným přáním jeho dcery, aby se tak stalo pouze v rodinném kruhu.