K počestnosti Jana Wericha jsem tu měl článek před rokem, dávám odkaz pro ty, kdo sem tenkrát ještě nechodili.
Nemohu to dát rovnou do komentáře, protože mne plechovka na bloggu nebere jako bloggera. Nemohu se přihlásit jako okolojdoucí, protože mne plechovka bere jako bloggera, a proto po mně nechce zadat náhodný kód! A bez kódu komentář nepublikuje - ani do spamového koše. Jéje... Snad to půjde aspoň jako článek, když už jsem dneska neměl čas na článek.
\ :-/
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
62 komentářů:
Heydrich chce opět germanizovat !
Vážení vlastenci, vážené vlastenky, drazí přátelé, soudruzi a soukmenovci !
Již vloni, na Den znárodnění, jsem vás volal na pomoc : ZASTAVME GERMANIZACI NAŠEHO POHRANIČÍ ! *)
Dnes je situace ještě horší – nejenže prašivý Němec není jen tak nějaký feudál, potomek původního prašivého vlastníka, ale přímo syn kata českého národa ! Navíc zámek určený ke germanizaci se rozkládá nedaleko Prahy-Matky měst ! Viz článek „Heydrichův syn chce opravit zámek v Panenských Břežanech“ v dnešních protilidových Lidových novinách, plátku vlastněném velkoněmeckým velkokapitálem.
Ano, takovou práci dalo nám a Velebné Matce Přírodě zčechizovat znárodněné zámky (hrady, kostely, statky, továrny atd.) do dnešní podoby, a prašiví Němci (i jiní Evropani) by je chtěli opět germanizovat ?!? To nelze připustit !
Zámky (hrady, kostely, statky, továrny atd.) jim nedáme, raději je zbouráme ! Naše vlast musí být konečně očištěna od pozůstatků působení neslovanských živlů, od všech připomínek neslovanských vlivů ! Ať cizí turisti jezdí do naší vlasti za přírodou, krásnou přírodou, kterou zde našel Praotec Čech ! A ne za stavbami Němců, Italů a jiných papeženců, včetně domácích zrádců.
Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast !***Volte ČSSD a KSČM !
---------------------------------------------------------------------------------------
*) http://samanovodoupe.blogspot.com/2010/10/svobodne-volby.html
Dobrá, začnu diskuzi já, když se ještě nikdo o Werichovi neozval. A začnu ji otázkou, nebo spíš sérií otázek.
Vracíme se zase k věčnému tématu: umělec (v širokém slova smyslu, spisovatel, básník, režisér, herec) a společnost.
Má umělec společenskou funkci anebo je jeho dílo jen vyjádřením svého soukromého vnitřního světa?
Odpovíme-li kladně na první část otázky, otevírá se před námi další serie otázek. A to, co rozumíme pod slovy společenská funkce.
Myslím, že většina odpoví kladně na první část otázky v souvislosti s národní tradicí považovat umění a hlavně literaturu za nástroj politického boje. Tradicí, která se upevnila hlavně v interpretaci Národního obrození, když spisovatelé byli definováni jako mučedníci za národní věc, pro niž položili na oltář i své umění. (A. Pražák o generaci Havlíčka a Němcové: "Podobali se spíš bojovníkům o národ než zažihačům ryzího uměleckého ohně. Každý umělecký vzlet jako by byl náhle a prudce dopadal s nebeských výšin do nížin národního boje..."
A jaký postoj má umělec zastávat? Má se postavit se na stranu vládní anebo je jeho úkolem vyjadřovat a zastávat názory protivládní opozice? kde je ta správná strana? Kde končí svoboda umělce a kde začíná jeho společenská zodpovědnost?
A pak ještě: společenská angažovat v tom nebo onom směru je rozhodující pro posouzení uměleckých kvalit jeho díla?
Odpovíme-li kladně na druhou část otázky a to, že umělecký projev je výhradně soukromou záležitostí umělce, že má být sebevyjádřením a ne agitací, objeví se tu další tázka. Je umělecké dílo zrcadlem autorovy duše, je nějakým vyznáním jeho kreda, zpovědí? Anebo je v něm velká dávka fikce, přizpůsobení vyjadřovacích prostředků celkovému umělcovu záměru? Jinak trochu banálními slovy, kolik je tam pravdy a kolik je tam uměleckého výmyslu?
Pak tu jsou případy, kdy vyjde na veřejnost, že umělec je osoba s pokřivenou páteří, zrádná, s prohnilým svědomím. A to vzbudí rozhořčení, protože umělec má mít podle názorů většiny křišťálově čistou duši.
Po pádu Berlínské zdi měla evropská veřejnost víc příležitostí k pohoršení. Je to případ G. Grasse, který napsal, že se v 17 letech dobrovolně přihlásil do do SS. Teprv dost nedávno utichlo pohoršení nad případem Milana Kundery, a jeho "udáním" Dvořáčka. Je tu případ maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který doznal, že jeho otec byl po léta, i po 1956 r. donášečem komunistické policie. Když se z literatury přemístíme na pole katolické církve, najdeme případ varšavského arcibiskupa, Stanislava Wielguse, který byl placeným spolupracovníkem policie.
Jak vysvětlíme tyto morální defaillances? Czeslaw Milosz se o nich jednou vyjádřil jako o "uvězněných myslích", myslích a talentech, které někdy žijí dvojím životem, životem pravdy a předstírání. Snad nesnesitelná lehkost bytí je jen eufemizmem pro nesnesitelnou tíži historie.
A vracíme se znovu k otázce, jsou morální kvality umělce, jeho politický postoj rozhodující pro posouzení kvalit jeho díla?
Říkám pro posouzení kvalit, to znamená pro úsudek, který nad ním pronesou různé jednotlivé generace.
Co můžeme říci o Werichovi? Máme právo ho soudit? Máme hledat svědectví pro nebo proti tézi, že podepsal Antichartu? A změní to něco na jeho odkazu autora, herce, režiséra?
Názory žibřidovy na informací počatou diskusi:
- společenskou funkci umělec má tehdy, je-li jeho dílo veřejnou záležitostí. Umělec neznámý společenskou funkci nemá. Umělec známý, byť doma zalezlý jako Holan, společenskou funkci má. Tedy Werich měl společenskou funkci značnou. Ale to je společenská funkce vytvářená čtenáři. Pokud tuto funkci provádí sám autor, pořád ještě se mu nemusí zdařit (např. Hupka nebo jak se jmenuje ten kytarista, ani si nedokážu jeho jméno zapamatovat, ačkoli on se snaží dost). Werich svou společenskou funkci vědomě posiloval svými morálními apely.
- umělec má celkem nezpochybnitelnou tvůrčí svobodu a proto případná společenská angažovanost je jen a pouze jeho rozhodnutím. Apel na angažovanost umělce ze strany společnosti vede k zotročení umělce a ve výsledku pravděpodobně ke snížení kvality jeho tvorby. Ve Werichových dílech mě nejvíce ruší právě ta občasná naivní socialistická angažovanost.
- umělecké dílo je pouhým maličkým odrazem umělcovy duše a nedozvíme se tedy z díla o autorovi téměř nic. Copak se z Máchova Máje dozvíme něco o jeho Deníku? Copak je v tvorbě Nohavici zaznamenatelná skutečnost jeho spolupráce s StB? Tedy ani z Werichova díla se nedozvíme nic relevantního o jeho reálných občanských skutcích - ani proč nezůstal v USA, ani proč podepsal Antichartu, ani to, zda ji opravdu vlastně podepsal a případné altruistické důvody. Dílo samo tedy nemůže být sníženo padoušstvím autora a případné pokrytectví díla musíme hledat pouze v díle samém a stejně těžko bude mít zpětně dopad na možné celkové morální hodnocení autora.
Wericha jako člověka určitě máme právo soudit. Můžeme se šťourat i v jeho podpisu Anticharty. Na odkazu jeho díla to ale nic nezmění, občasné lapsy v díle jsou čitelné i bez znalosti morálního profilu a - koneckonců - vznikly časově zcela nezávisle na patálii s Antichartou.
K zámku:
zámek je, jak jsem viděla na stránce Panenske Břežany, majetkem státu. Pan Heydrich by se měl obrátit tedy k majiteli. Kromě toho se v článku píše, že by obstaral nějaký příspěvek EU, neplatil by to ze svého.
Záleží na tom, jak to vnímají obyvatelé, já se k tomu nemám co vyjadřovat.
Co se týče snahy H.Heydricha pomoci na EU vydusit grant na opravu zámku, kde pobýval v letech 1942-5, je to jistě chvályhodné, má to šanci na úspěch mediální a tedy následně i finanční a lze říci, že za činy svého otce opravdu nemůže.
Ovšem také lze říci, že sentiment H.Heydricha k dočasnému bydlišti svého dětství je čistě jeho soukromá záležitost. Záležitostí usmíření by byl lépe např. příspěvek na památník v Lidicích, odškodné potomkům zavražděných a podobně.
Žibřide,
jmenovala jsem to Kunderu, ne náhodou, ale proto, že je skutečně názorným příkladem nároků čtenářů vůči spisovateli. A teď se dočítám, že ve Francii budou vydávat jeho dílo v edici Pléiade. Píší o tom Novinky.
O angažovanosti umění a literatury se dost diskutovalo v osmašedesátém, ale, jak vidím i dnes. V září minulého roku se konala v Praze konference o vlivu současného umění na společnost. Na - hp://www.advojka.cz/archiv/2010/21/zmena-je-jinde - je o tom článek, docela zajímavý. Velkým diskutérem byl prý Bělohradský, ten člověk se uplatňuje všude jako velký znalec.
Tak nějak mám pocit, že vyprázdněnost a bezradnost některých umění vyvolává potřebu umělců po alespoň angažovanosti. A někteří jsou pak na sebe v této povinnosti přísnější, než byl požadavek totalitního režimu...
Požadavek Bělohradského "vyrazit divákovi z ruky ovladač" je zajímavý. Má tedy umění diváka vždy (kromě jiného) prudit?
Myslím, že už když řekneme, že umění něco "má dělat", je to požadavek nepatřičný, přicházející nikoli z vnitřní potřeby umělce, ale zvnějšku, a nemá tedy s uměním co do činění. Vždyť i ti diskutující umělci kladli požadavky na své kolegy. Prosím, když je kladou sami na sebe, je to možná součást jejich vyjádření. Ale klást na někoho mimo sebe požadavky je vždy trochu totalitní.
Žibřide,
našla jsem na netu záznam pohovoru s Bělohradským v českém rozhlasu, kde zastává angažovanost moderního umění. Vystupuje tam jako zastánce nové morálnosti umělecké "řeči", která by měla odhalovat skryté stránky reality a vnuknout divákům pocit viny. Pocit viny za naši životní úroveň, za moc vlastnictví, zisku atd., který společnost nedokáže plně vyjádřit. Umění se má angažovat v rozbíjení reklamních pohledů na skutečnost, které ukazují jen jedny její rysy a cenzurují ty druhé. Má, podle něj rozbíjet tyto stereotypy, které maskují skutečnou tvář reality. Angažované umění má ukazovat, co je v těchto reklamních stereotypech zamlčeno a předefinovat je.
Celkem vzato se mi zdá, že je to jakýsi staronový utalitarizmus, kdy umění musí vždy vykonávat nějakou společenskou funkci. V tomto případě je to funkce zrcadla, které ukazuje holou skutečnost bez příkras, bez reklamních stylizací politiky a medií. Trochu mi to připadá, jakoby umění mělo za úkol bojovat proti reklamě na zubní pastu.
Umělec má být cenzorem společnosti, říká. A jaksi zcela opomíjí otázku individuality umělce, jeho právo na svobodné vyjádření.
Otázka morálnosti umění také není nová. Hovořilo se o ní mnohokrát, v různých kontextech. O umění, které má jako nákaza šířit myšlenku dobra a potírat zlo, píše Tolstoj, ve svém Co je umění?, který je částí historiků teeorie umění považován za projev"senilní aberace".
Na opačné straně je Goethe, který říká, že umění může mít morální účinek, ale žádát po umělci, aby se řídil morálními cíli, znamená zničit umělecké dílo.
Takže angažovanost znamená nový didakticizmus nebo dokonce manipulaci vědomím? Bělohradský, jestli se nemýlím, na pozicích levice, takže se tomuto utilitaristickému zápalu nemůžeme divit.
hp://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/vaclav-belohradsky-jako-host-na-dnech-heinricha-bolla--791717
Zámek v Panenských Břežanech prý patří výzkumnému ústavu a ten na jeho opravu nemá peníze. Heider Heydrich nemá v úmyslu poskytnout nějaké své peníze, ale zkusil by zprostředkovat nějaké unijní. Konec konců, proč ne? Nevidím na tom nic špatného.
K panu Werichovi. Pamatuju ho, když už byl v nemilosti režimu, jako moudrého starého pána. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
K Werichovi se dá povídat dlouho. Podstatné je, že Voskovec s Werichem se do určité míry přičinili o poválečné vítězství levice tady u nás. Před válkou ale asi jen těžko mohli tušit, co se z toho nakonec vyvine. Voskovec na to doplatil emigrací, Werich pak onou nemilostí. Do určité míry se dá říci, že sklidili plody svého úsilí.
Werichova tvorba měla a pořád má svůj velice lidský rozměr, neodlučitelně patří k mému dětství a mládí, spolu s dalšími se spolupodílela na vytváření mého postoje k okolnímu světu. Nehodlám se tedy příliš zabývat nějakým kádrováním Wericha a řešit zda podepsal či nepodepsal antichartu a pod., věřím, že proplul těmi událostmi a tlaky co nejlépe, jak jen to v ten moment šlo a jak dovedl.
S tou angažovaností umělců se to má tak, jak to asi jak popsal výše žibřid, cítí-li umělec sám potřebu se k nějakému společenskému dění nějak vyjádřit, nechť tak učiní, určitě by se ale neměl nechat k něčemu takovému najímat a nebo by neměl být ze strany společnosti na něj tímto směrem vyvíjen nátlak.
Bělohradského tlaky na tvorbu, co vzbuzuje v lidech pocit provinění, pokládám za cosi velmi podpásového a tudíž velmi odporného. Na jedné straně chápu, že někomu může připadat, že politika ztratila ideje a stala se jen rvačkou o peníze z veřejných rozpočtů. Je to bezduché a prázdné? Ano asi je, ale pořád je to lepší nežli idejemi přeplněná poválečná léta, kdy na jedné straně řádil McCarthy a zbytečně ničil spoustě lidí život a na druhé zase Stalin zdárně plnil gulagy. Nežli znovu zažívat tohle, to se těch velkých idejí raději vzdám. To, co se nám pomocí angažované tvorby snaží vnutit Bělohradský, zavání například oním mediálním vymýváním mozků, které nám teď předvádějí odpůrci jaderné energetiky a zastánci té fufrníkové a solární. Děkuji, nechci, už takhle je z toho škody až nad hlavu. Stejně z té angažovanosti tak akorát kouká snaha přerozdělit trh ve prospěch někoho jiného, nežli je tam teď a nikde není zaručeno, že ten nový je lepší, než ten, co už tam je. Metody používané momentálně levicí a zelenými jsou zavržení hodné, ale Dr Göbels by na své žactvo a následovníky byl nepochybně velice hrdý.
Draku,
Bělohradský je sociolog a politolog a na angažovanost umění zřejmě aplikuje své téze z knihy Společnost nevolnosti, kterou vydal v ČR. Tam také mluví o degeneraci politiky, kterou je nutno předefinovat. Naplnit prázdno slovní komunikace nynější společnosti, vzít na sebe osobně zodpovědnost za nesrovnalosti a nepořádky konsumistického světa. Prostě to, co by měl podle něj dělat jednotlivec, občanská hnutí nebo strany (o nichž se ale vyjadřuje skepticky), má dělat i umělec. Umění jako politický, společenský činitel, který má upozorňovat na to, co není v pořádku, a napravovat to.
Vypadá to, že by umění dal spíš nějaký úkol reformistický než revoluční.
Podotýkám, že jsem knížku nečetla, ale na netu je jeho třídílný pohovor s českou televizí.
Kromě jiného se B. asi inspiruje některými tendencemi zdejších mladých umělců, kteří hovoří o nutnosti vzburcovat mezi lidmi zájem o jisté sociální problémy s cílem vylepšit nynější stav společnosti.
K tomu jeho spojení morálnosti s pocitem viny a individuální zodpovědnosti mi napadá, že asi velká část náboženského umění bude morálně angažovaná. Také povzbuzovala ve věřících víru v Boha, v přikázání církve a strach z pekla a chtěla udělat lidi lepšími.
Co si máme vlastně představit pod pojmem umělecké angažovanosti? Aktivní zapojení do politického života tvorbou, výstavami, prodejem svých děl ve prospěch emigrantů nebo černé Afriky? A také veřejný akt kritiky zaměřený na odhalování a demaskování pokrytectví politiky a vúbec současné situace nerovnosti?
Anebo jen pouhé upřímné nefalšované vyjáření svého individuálního životního pocitu?
Proč to píšu? V Los Angekes byla uspořádána v r. 2000 anketa Politics and novel, které se zúčastnil i Kundera. Tenkrát se vyjádřil o angažovanosti takto:
I abhor novels that commit themselves to the service of some political purpose. The novel should "discover what only the novel can discover" (Hermann Broch), and not clothe in novelistic images "truths" that are already known and that were cooked up in other people's kitchens. I have no liking for what Sartre called la litterature engagee. The concept did French literature a good deal of harm in its time. That was when Albert Camus, the author of the enthralling "The Stranger," wrote "The Plague," a lesson in politics and morals disguised as a novel. I don't mean to say that the great novelists never spoke of political events in their works, but that they did so in their own fashion--ridding them of ideological interpretation, demonstrating their devilish complexity, exploring their existential essence. This is how politics is discussed in the novels of Stendhal, and Flaubert, and Broch, and Musil, or Rushdie.
Nemá Kundera na mysli jinou angažovanost, nezávislou na politickém nátlaku a formulacích, ale přes to v postatě angažovanost, vnitřní, nemoralizující a nedidaktickou?
informaci:
Pokud vím tak pan Kundera je ještě naživu, tak by nám to mohl říci sám co a jak tím myslel. Jak stíhám sledovat aktivity pánů Kundery a Bělohradského a jak tak čtu ten konkrétní citát, tak rozhodně bych se ztotožnil spíš s názorem pana Kundery a podle Vaší poslední věty si myslím, že ho chápete podobně jako já.
Včera jsem se byl podívat na Nové scéně ND, probíhaly tam Interpelace, podrobněji zde ať se nemusím rozepisovat, když musím dělat:
www.novascena.cz/cs/repertoar/284.html
www.interpelace.cz
www.ceskatelevize.cz/porady/10345011743-interpelace/211563230900001/video/
Sledujíce ty hosty a kombinujíc to se svou vlastní zkušeností jsem došel k závěru, že sice nejsem vyloženě apriorní pravičák, není mi líto dát někomu nějaké prostředky, je-li v nouzi, nebo mi není líto odvést daně, ať je z čeho stavět silnice, prostě spíš inklinuji k rozumně vyváženému středu. Jenomže my se pohybujeme v prostředí, kdy za císaře pána bylo normální poškozovat stát jak to jen šlo, neb to byl erár neoblíbený, císařský (jinak velmi korektní a slušný, co se veřejných financí týče). Pak tu tedy nějakou dobu existovala první republika a lidé se k ní chovali většinou poměrně vstřícně a slušně, ale po únorovém převratu se to zase vrátilo do starých kolejí a před první republikou a zažilo se, že "Kdo neobírá stát, obírá vlastní rodinu.", a tento přístup nám bohužel přetrval až do dnešních dnů. Máme na trhu firmy, které se vyloženě specializují na pumpování prachů z evropských fondů a evropských i českých dotačních titulů a jak jinak, snaží se jich urvat co nejvíc. Názor, že "Když to činí jiní, tak proč ne i já?.", je rozšířený a samozřejmý. Za těchto okolností stávám se pravičákem a tvrdím, že čím "menší stát", tím méně prachů k přerozdělování a tím méně pak příležitostí k rozkrádání a pumpování prachů. Tím dříve se pak lidé naučí starat sami o sebe a až se po nějaké době naučí vystačit si se svými prostředky a sebou samými a hlavně nemaje co rozkrádat, naučí se slušnému chování, nebo aspoň zapomenou na to rozkrádání, tak pak možná nastane čas na nějaký posun ke středu směrem k "většímu státu" a tudíž přerozdělování, ale ani o vteřinu dříve, to, co se děje teď je hrůza a musí se to zastavit co nejdříve, dokud nás to ještě neposlalo kamsi směrem k Maďarsku, Řecku a Portugalsku. S panem Bělohradským se asi tudíž neshodnu, protože to co on tvrdí a oč se on snaží, je bohužel z jiné planety a je to odtrženo od naší místní reality, tudíž z hlediska našich místních podmínek a potřeb je to naprosto k nepotřebě.
Draku a Žibřide,
také jedna skupina angažovaného revolučního umění, moskevská Vojna. Příslušnící skupiny vydali manifest, v němž hlásají ůmysl vytvořit nový nezávislý jazyk umění, který nemá sloužit ekonomickým a politickým zájmům. N stránce la Repubblica je ukázka: 65 metrový grafit s názvem pyj zatčený KGB.
hp://mariangelamaritato.blog.espresso.repubblica.it/senza_veli/2010/12/arte-e-rivoluzione-il-caso-voina-.html
Víc o nich najdete na Wikipedii
hp://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%92%D0%BE%D0%B9%D0%BD%D0%B0_(%D0%B0%D1%80%D1%82-%D0%B3%D1%80%D1%83%D0%BF%D0%BF%D0%B0)
Video jejich akce před volbami Medvěděva.
http://www.youtube.com/watch?v=BstpfQuQzuw
Nevím, jestli to Plechovka pustí.
Co by tomu řekl pan B.?
Vzbuzování pocitu provinění je velmi důležité umění pro ovládání jiných.
Schumacherovi:
Každý, kdo se v někom pokouší probouzet pocit viny, je zpravidla pěkný zmetek. Nemám takové lidi rád.
informaci:
Za normálních okolností bych řekl, že to, co dělá Vojna je normální ptákovina a také že to je za hranicí vkusu. U nás máme podobné skupiny, například Ztohoven, jejich počínání mě příliš neoslovuje, spíš si o nich myslím, že plýtvají časem a energií na naprosté kraviny. Co se ale týče té Vojny v Rusku, tak to, co se děje v Rusku je natolik mimo normál, že podnikne-li proti tomu někdo i cosi mimo hranice běžného vkusu, nevadí mi to, důležité je, zda v konečném důsledku pomůže dění v Rusku dostat více do normálu. nebo to aspoň upoutá pozornost tím správným směrem a k těm správným věcem. Prostě byť je to ptákovina, myslím, že tam se to dá tolerovat.
Draku,
ta Interpelace připomíná spíš minuet než politickou debatu. Všichni jsou tak slušní, uklánějí se, neskáčou si do řeči, dokonce se navzájem chválí, to je jaksi dost nepřirozené. V Itálii by tedy něco podobného, i na divadelním jevišti, které asi dost na atmosféru působí, bylo zcela nemožné.
Mluví pak dost všeobecně a dost učesaně o tom, jak se dělá politika. Všichni zasednou kolem jednoho stolu a radí se v zájmu budoucích generací.
Připadá to trochu nějaký reklamní spot, ve kterém se chtějí politici představit publiku v co nejlepším světle. V italštině se tomu říká pubblicità ingannevole - klamná reklama.
Pokud jde o tu ruskou skupinu, dva hlavní představitelé už sedí. Ve jménu respektování "svobody" projevu ze strany ruských úřadů. Asi tu svobodu vzali hoši futurističtí moc doslova.
Draku,
teď jsem viděla, že Šaman vystavil novou povídku. Pan Bělohradský by určitě řekl, že místo lítání po Vesmíru by měl vychovávat čtenáře k třídění odpadků a šetření vodou a elektrickým proudem v zájmu budoucnosti naší planety.
Kdy Šaman pochopí, co je to angažovaná literatura? Je docela out.
No nějak nám ta diskuse "scípá". Tak snad trochu zaroštovat? Na "psu" byl včera dost výstižný článek p. Frýborta (ne vždy s ním ve všem souhlasím, ale tentokrát bych mu to podepsal). A jak rychle by se měla naše civilizace probudit - myslím že spíše çabuk než yavaş - ono pomalu začíná být pozdě! A článek od p. Blažka je taky pěkný - jako dělaný na námět pro vážné zamyšlení (případně i na námět pro další minimálně půlstránkový výtvor jistého místního grafomana).
Pište, grafomani, pište, já nemám čas. Kdyžtak mi něco pošlete, já založím jako hlavní chod. 31.3 je dedlajna jedný povídkový soutěže, 15.4. druhý. Homework se mi štosujou. A to ještě nemám vyplněný daňový přiznání. Pak na finanční úřad, zdravotní pojišťovnu a ještě sociální zabezpečení.
A plechovka mi stávkuje. Moby Dick skoro taky. Pište! Já jdu spát.
\ :-)
informaci:
Bylo to takové příjemně komorní a musím říct, že právě proto se mi to tam líbilo. Za klamavou reklamu bych to neoznačil. Samozřejmě, že vím, že politkům se dá s bídou tak věřit pozdrav, ale v tento den bych řekl, že se Tomáš Sedláček pozval celkem inteligentní a vychované hosty, sám se toho moderování ujal víc než dobře, leckterý profík by se u něj mohl učit a až na jednoho či dva idioty z publika, to tím pádem celkem nemělo chybu.
Jinak oni se pánové umí i rozvášnit, nebojte se :-)
www.youtube.com/watch?v=eW_gNbGXTew
www.youtube.com/watch?v=FWfXkMe9Rto&feature=related
Nebo když si na stránkách České televize najdete pořady, v nich Studio 24 a tam ve videoarchivu se podíváte na přenosy ze sněmovny, tak u některých se dá pravda umřít nudou, ale některé jsou lepší, než Chaplinovy grotesky. Nebo když si na youtube.com zadáte k vyhledání Ráth, Kalousek, Škromach, Zaorálek, Jandák a některé další kvalitní komiky, návštěvníci Hospůdky možná doplní, tak se nepochybně pobavíte. Příště prý má být na těch divadelních Interpelacích mimo jiné hostem Miloš Zeman a nepochybuji, že to bude jiskřit a sršet, zejména když se povede najít mu dobrého partnera.
informaci:
Bělohradský ať se jde s těmi pitomými nápady vycpat. Od roku 1948 až do roku 1989 nám tady krafali do kultury aby byla ptřičně angažovaná bolševici a nic moc dobrého z toho nebylo. My už víme, že to stojí za prd a vracet se k tomu nechceme. V Rusku o tom vědí svoje ještě lépe než my tady, buzerovali je totiž ještě víc a déle. V Číně s tím otravujou dodnes, najali si i Google na censuru internetu. Myslím, že by si pan Bělohradský měl udělat výlet do Ruska a Číny, aby viděl, oč se snaží, třeba by ho to probralo ze sna a dal by s těmi kravinami konečně pokoj.
Pedrovi:
Bohužel má na krku k vyřízení tunu papírů a do 31.3 se na tom "roštování" moc podílet nebudu, ale pak zase jo.
Šamanovi:
Já se chystám dát něco dohromady už dlouho a doufám, že to nepozapomínám ještě dřív, než to napíšu, ale čas na to bude až začátkem dubna. Já se pak ozvu.
RRR:
Řekl bych, že můžete být celkem bez obav, vztah k panu Werichovi je tu celkem příznivý a myslím, že jsem za celý svůj život až na pár vyloženě potrhlých echt bolševiků nenarazil na někoho, kdo by Wericha neměl v oblibě.
Já nestávkuji. Jenom dělám daňové přiznání. Sobě, Mrtvé Kočce, Ambrožovi, Juniorovi.
Mě tedy pan Plechovka poslouchá. Asi proto, že se k němu nechovám hrubě.
Za pozornost dík.
>>:))
Zatím jsme tu mluvili o dnešním angažovaném umění, jaké by mělo asi být. Je tu další zajímavá otázka, a to jak se z angažovaného umění stává umění státní. Otázka přerodu - v r. 1948 po únorovém převratu - politicky angažovaného a do jisté míry svobodného umělce, pokud jde o volbu orientace, v umělce hlásajícího a prosazujícího zájmy státní komunistické moci. Jak se z angažovaného levicového umělce stává socrealista?
Upřímně se přiznám, že k načrtnutí otázky a tím míň k odpovědi na ni mi chybí znalosti. Nejsem bohemista a z české literatury té doby toho vím dost málo. Budovatelskou literaturu jsem kdysi dávno četla, alespoň ty nejznámější autory, protože to byla povinná četba, ale umědomuju si, že si z nich moc nepamatuji.
Na netu jsem sice našla nějaký materiál, ale nemá cenu ho tady shrnovat a vydávat to za "mouku ze svého pytle".
Zajímavou otázkou je také, jak režim sám vytváří své literární a umělecké modly. To je na příklad případ Julia Fučíka. Jak jsem viděla, byla tu i diskuze o autenticitě jeho Reportáže, dokonce se pochybovalo i o jeho popravě - byla fingovaná, Fučík byl ve skutečnosti konfidentem gestapa a to mu pak umožnilo útěk do jižní Ameriky anebo to byl doopravdy persekvovaný komunistický novinář?
Rovněž tak i Werich. jaká je doopravdy jeho historie? Nakolik se ztotožnil s poúnorovým režimem a nakolik se to odráží v jeho díle? Jaké byly doopravdy jeho politické názory, byl přesvědčeným zastáncem režimu "žral" to, anebo měl výhrady a aby mohl dál psát nebo hrát, musel si sám nasadit roubík?
Nevím, jestli mi na to někdo odpoví.
Všichni mají tolik práce.
Tak udržuju teplé uhlíky diskuse sama.
Totalitární režim angažované umění avantgard nepotřebuje. Sice ho využívá jako užitečného idiota po dobu svého nástupu k moci a jejího upevnění, ale pak neví, co s ním, je nejen nepohodlné, ale i nebezpečné svými deklaracemi a výzvami.
To můžeme jasně pozorovat na ruské situaci, kde přechod k státnímu umění socrealizmu trval po revoluci asi deset let, až do počátku let třicátých . Během dvacátých let se různé skupiny angažovaných mezi sebou rvaly, kdo bude oficiálním představitelem umění v novém sovětském státu (byli to hlavně "proletáři" a futuristi), až tomu zuřivému sporu ve r. 1934 položil konec A.A Ždanov, generál plukovník a ideolog bolševické strany. Který se pak v letech 1938-39 aktivně zúčastní jako spoluautor stalinských čistek. Staří pamětníci, je jich už málo, z Ufy, Kazaně a Orenburgu,kde "ideologický čistič" Ždanov působil, si neradi vybavují v paměti tu hroznou "bakchanálii zatýkání,výslechů a poprav, která zachvátila město" (cit.Karjakin: Ždanovskaja židkostˇ) Zavražděné zarývali chvatně do země i v neděli, vrámci "dobrovolných subbotnikov a voskresnikov".
Tak tento pán, jistě jemnocitné povahy se sklony mecenáše, prohlásí na I Sjezdu sovětských spisovatelů, že "spisovatelé jako inženýři lidských duší musí zobrazovat život ne scholasticky a suše jako objektivní skutečnost, ale v jeho revolučním, potenciálním vývoji".
To je magická formule nového umění socrealizmu, který zobrazoval, jak známe z praxe, spíš potenciální vývoj než skutečnost samotnou. A není to ani natolik zašifrovaná formule, aby zakryla fakt, že literatura a umění vůbec jsou degradovány na nástroj propagandy a převýchovy člověka.
Že na druhé straně samy angažované avantgardy, hlásající nutnost sblížení nebo spíš splynutí literatury a umění se skutečností a odsuzující tradiční umění jako pouto, které svými uměleckými postupy a kánony falšovalo skutečnost, samy směřují k umělecké sebevraždě, je také nepopiratelné. Tak na konci
dvacátých let futuristický Novyj Lef prohlašuje, že jedinou další cestou pro revoluční umění je jen dokument nebo proklamace. Literaturu výmyslu měla nahradit literatura faktu.
Na poli literatury, pokud si pamatuju, tato tendence nepřinesla velkých výsledků, nějaký životopis čínského revolucionáře a pod. V kinematografii Dziga Vertov natočil ve čtyčiatřicátém film Tři písně o Leninovi na základě montáží dokumentárních snímků, který měl úspěch. Jak jsem viděla, jeho němou verzi prodávají stále jako DVD.
Jenže namísto literatury faktu, umění, které splývá se skutečností a stává se její hybnou silou, jim strana a její ideolog naservírovali literaturu holého výmyslu.
Nejsem v zásadě proti angažovanosti v umění, je-li spontánní, ale zůstává mi záhadou, jak může umělec provádět svým dílem agitaci kolem konkretních případů sociálních nebo politických nesrovnalostí, jako na př. malíř, aniž by nenamaloval místo obrazu plakát. Ŕekntete mi, že i plakát může mít uměleckou hodnotu. Hm. V literatuře tedy spisovatel místo povídky sepíše nějaký Cahier de Doléances? Jistě to bude historický dokument, jako ty z francouzské revoluce, ale bude to ještě literatura?
Jak se na to dívám, napsala jsem svými příspěvky do dikuze skoro celý článek. Tak teď si dám pohov i já.
Na příklad Pedro k tomu nemá co říct?
Nemám tu ctižádost hrát si tu na amatérského literárního kritika a vykladače Werichova díla. Podle mého byl Jan Werich národem považován za určitou morální autoritu a každé jeho vystoupení, ať už v divadle s Miroslavem Horníčkem, či v televizních inscenacích (Uspořená libra, Kočár nejsvětější svátosti atd.), či v publicistice (televizní rozhovory s Vladimírem Škutinou) mělo vždy veliký ohlas. A to se už nezmiňuji o jeho literární tvorbě (v knihovně mám nachystaný Lincoln 1933, ale pořád mi chybí čas si tu knihu přečíst). Samozřejmě musel dělat režimu ústupky (Císařův pekař), ale podle mne si svou rovnou páteř zachoval a národ na něj nezapomene.
Bělohradský v tom rozhovoru mluví o morálce v literatuře, která by měla rozkrývat ustálená klišé. Jako levičák má na mysli klišé politická nebo sociální. Ale on rozkrývá každý spisovatel, alespoň např. klišé jazyková. Tu politiku do toho každý tahat nechce. A na závěr rozhovoru stejně mluví o angažované filosofii (tedy nikoli o angažovaném umění), tedy o sobě. Možná se to lehce dotýká třeba Kundery, ten vsouvá do svých románů takové filosofující odkazy? Jenže ani ten Kundera nestaví román na kritice konzumní společnosti a studu vůči třetímu světu. V tom má Bělohradský nechtěně pravdu, že prvotní by v kritice drancování třetího světa měla být snad spíše filosofie, než umění.
Otázka angažovaného státního umění je opravdu zajímavá. Např. o tvorbě Riefenstahlové se mluví jako o kvalitní. Ale tady se trochu zaměňuje dokument za propagaci a reklamu, zaměňuje se realita za fikci. Je narušen vztah mezi krásou s dobrem (reklama je lživá a proto nemůže být a priori krásná). Sice se o angažovaném státním umění mluví jako o propagandě, ale, domnívám se, nikdy nikdo dost nezdůraznil, že propaganda nemá s realitou společného vůbec nic. Naopak ze strany totalitního objadnavatele šlo o záměr tvrdit, že propaganda je něco jako budoucnost, tedy možná a pravděpodobná realita. Čili, domnívám se, angažovaná propaganda může být umění, může být i krásná, ale nárok na pravdivost (stačila by i vnitřní pravdivost) není splněn a tedy ta krása je jen mámení.
Žibřide,
Leni Riefenstahl se věnovala činnosti spíš dokumentárního typu, tedy filmové nebo fotografické faktografií než samotné umělecké tvorbě a jestliže dosáhla jistých innovací v technice, to z ní ještě nedělá nějakou průkopnici nových směrů v umění a ani umělkyni. Nacisti moderní umělecké směry nazývali degenerovaným uměním a prakticky ho dali všechno na index.
Propagandistická tvorba může mít své technické hodnoty v provedení, ale podle mého názoru to není ještě umění. A může se v ní i uplatňovat formální innovace. Vezměte na příklad ruská futuristická Okna Rosta - ty jejich plakáty jsou dosud považovány za originální, po formální stránce "all' avanguardia", ale je to stále jen formálně podařená propaganda.
Podívejte se na plakáty malířů (Maljutina) a srovnejte je s jejich obrazy.
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3b/Malioutine1920.jpg
Jistě si všimnete, že plakát je jakýmsi prototypem celého systému stylistických kánonů a s ním spojené symbologie sovětského umění.
Stát nepotřebuje hledání nových výrazových prostředků, nějakou průkopnickou avangardu, jeho umění nesmí vzbuzovat pochyby nebo chuť něco změnit. Proto je sorela tak zkostnatělá.
Jako kluk jsem shltal spoustu knih z knihovny mých rodičů: namátkou Keller - Kornelová Kocour Sklíčko a sova Pálenka, Karel Konrád Rozchod!, Tichon Sjomuškin Žil jsem na Čukotce či Alitět odchází do hor, N. Birjukov Naryn (silák Tašpulat po určitém váhání způsobeném náboženskými přežitky buduje jako úderník se svou motykou zavlažovací kanál pro pěstování bavlny - dnes vidíme devastující následky těchto строек кoммунизма na osudu Aralského moře), Victor Hugo Devadesát tři, Alfredo Varela Temná řeka (jako študák v Praze jsem si pak chodil koupit sypanou yerbu maté do prodejny v Dlouhé ulici - proboha, vždyť už je to půl století - zdalipak ta prodejna ještě existuje?), Ašihei Haino - Květiny a vojáci (v té době jsem nic nevěděl o nankingském masakru), Howard Fast Američan, ale i Přehradu od Marie Majerové nebo Byly ztráty na mrtvých od Jenčíka a další a další spoustu knih. Dneska už mi na čtení chybí čas (viz ten Lincoln 1933, ale i Politické vzpomínky L.K. Feierabenda - budu muset s jejich čtením zase trochu popojet kupředu). Každá doba zrodí svou literaturu, to kvalitní vždy zůstane. Každé nařizování a vynucování angažovanosti nakonec přinese špatné ovoce, které posléze upadne do zapomenutí.
Plechovka mi zas zabavil příspěvek.
Žibřide,
Leni Riefenstahl se věnovala činnosti spíš dokumentárního typu, tedy filmové nebo fotografické faktografií než samotné umělecké tvorbě a jestliže dosáhla jistých innovací v technice, to z ní ještě nedělá nějakou průkopnici nových směrů v umění a ani umělkyni. Nacisti moderní umělecké směry nazývali degenerovaným uměním a prakticky ho dali všechno na index.
Propagandistická tvorba může mít své technické hodnoty v provedení, ale podle mého názoru to není ještě umění. A může se v ní i uplatňovat formální innovace. Vezměte na příklad ruská futuristická Okna Rosta - ty jejich plakáty jsou dosud považovány za originální, po formální stránce "all' avanguardia", ale je to stále jen formálně podařená propaganda.
Podívejte se na plakáty malířů (Maljutina) a srovnejte je s jejich obrazy.
Odkaz na plakát jsem smazala, je tam dělník s kladivem.
Jistě si všimnete,(totiž všiml byste si, kdyby tu byl odkaz, ale na googlu najdete plakáty ROSTA) že plakát je jakýmsi prototypem celého systému stylistických kánonů a s ním spojené symbologie sovětského umění.
Stát nepotřebuje hledání nových výrazových prostředků, nějakou průkopnickou avangardu, jeho umění nesmí vzbuzovat pochyby nebo chuť něco změnit. Proto je sorela tak zkostnatělá.
Dodala bych ještě, že neexistuje nějaká všeobecně platná definice umění. Už od dob antického Řecka byly formulovány různé definice, které se časem měnily a pokaždé jaksi s duchem doby. Některé filosofické školy kladou kladou důraz na sociální úlohu umění a vidí ho jako proces tvoření, jiné zas vyzdvihují estetický účinek na člověka, mluví o krásnu. Novější estetika také hovoří o uměleckém díle jako o aktu sebevyjádření, tedy o schopnosti umělce vtělit do díla své pojetí světa. K tomu musíme dodat, že různé umělecké směry, hlavně moderní, považují za nutné definovat své pojetí umění a jeho úlohy ve společnosti, aby se odlišily od těch předcházejících nebo "konkurenčních". V moderním umění snad byli v tomto směru nejplodnější futuristi, kteří vydali velkou spoustu manifestů a halasných deklarací.
Takže, jak máme rozlišit umělecké dílo od agitace, propagandy, nebo pouhého otrockého napodobování?
To závisí hlavně od individuálního vkusu, schopnosti porozumět dílu, na osobní zkušenosti a znalostech. Na druhé straně je tu tradicí (kritikou a historií umění) vypracovaná škála hodnot, která řídí orientativně uživatele uměleckého díla.
Je to dost složitá otázka ten vztah mezi uměleckou hodnotou a sociální funkcí. Toho si člověk hned všimne, když čte nějaký socrealistický román.
Mně postačí ke štěstí, když umím od sebe odlišit dílo s nějakou opravdovou uměleckou hodnotou od propagandy nebo politické agitky a také je pro mne důležité, že se mi podařilo ono umění to od sebe odlišit, předat mým dětem. Pro život ve společnosti považuji za naprosto důležité a nezbytné, aby se člověk nenechal oblbovat propagandou, jakmile je tohoto dosaženo, nepovažuji pro sebe za přínosné hrabat se v tom víc do hloubky. Nechci tady zabředat do tvorby a ciselování definic umění a propagandy a stanovování hranic, jak to od sebe odlišit. Myslím, že na tvorbě jediného autora Vítězslava Nezvala, se dá celkem dobře ilustrovat rozdíl mezi opravdovým uměním a propagandou, neboli socialistickým realismem. Nezvalova tvorba z doby socialistického realismu ani zdaleka nedosahuje kvalit jeho díla předválečného. Také je zapotřebí, jak správně popisuje žibřid, umět od sebe oddělit obsah, účel a řemeslné zpracování. Z hlediska řemesla byla třeba Riefenstahlová úžasná, možná až průkopnická, ale z hlediska účelu a obsahu už byla ta její tvorba velmi problematická. Myslím, že takhle daleko už by umělec za žádných okolností zacházet neměl.
Nejsem odborníkem ani na život Jana Wericha, ani na jeho tvorbu, ale myslím, že morální autoritou rozhodně byl, jeho literaturu, filmy a vystoupení jsme měli a dodnes máme rádi a také si myslím, že tím životem prošel tak slušně, jak to jen šlo.
Co je a co není umění, jak se umělecké postupy dají zneužít propagandisticky, jak široký má být okruh adresátů uměleckého díla, zda je možné umění vysvětlovat nebo má být jednoduše pochopitelné, co je to umění nadčasové a co aktuální...
Tohle není téma pro hospodu - ani pro tuhletu u hřbitova. Navíc názory jednotlivých diskutujících tu budou tak subjektivní, až běda.
Už jenom ta Leni Riefenstahl. Vymyslela a poprvé použila nejen několik postupů snímání, které předtím nebyly známy, ale měla i jiné schéma střihu, než bylo doposud "přípustné", zcela nový temporytmus filmu. Že vsadila na Hitlera (upřímně jej obdivovala - a mezi ženami zdaleka nebyla sama) je smutné a nesvědčí to o její politické prozíravosti - ale s jejím uměleckým významem to nemá vůbec nic společného.
Protože jakmile začneme kumšt posuzovat z ideologického, náboženského nebo sociálního pohledu, nikdy se ničeho nedobereme.
Myslím si, že umění musí oslovovat samo a bez vysvětlování širokou škálu posluchačů či diváků a musí být zcela nadčasové.
Tak, jak dokáže nadchnout antická socha nebo Sofoklovo drama.
Ale jak říkám - asi se neshodneme aniž by se někdo zle mýlil.
STK,
nejme přece nějaká hospoda IV cenové skupiny, kde se kunčafti jen hádají a vzájemně popichují a plácají o všedních věcech? Jednou se také můžeme pustit do diskuze o nějakých zajímavých věcech jako umění a společnost, umění a státní moc, čisté umění nebo umění angažované, nemyslíte?
A když téma k diskuzi je Werich a jeho obvinění z nezásadovosti, tak je logické, že se hovor stočí na sorelu a na vztah mezi umělcem a totalitární mocí.
informaci:
Proč Vás vlastně tak zaujala otázka angažovanosti umění?
Víte proč?
vzpomněla jsem si na generaci těch mladých, co po válce a hlavně v osmačtyřicátém bezvýhradně podporovali stalinismus, a v osmašedesátém byli zase v čele Pražského jara. A omlouvali se při tom, že prý před dvaceti lety je hnala touha prolomit dveře ke svobodě a netušili, že za dveřmi byl Stalin. Někteří odešli pak do exilu, jiní ale zůstali. Co s nimi bylo pak, nevím.
Byla to v každém případě generace superangažovaných, jak se říká hercujících na koni historie.
Werich do této společnosti moc nezapadá, jistě musel dělat ústupky režimu, ale nebyl tou aktivní avantgardou.
V této souvislosti jsem začala psát o vztahu umělce k moci. Pak jsem našla hlasatele nové angažovanosti Bělohradského na webu a odtud se ta diskuze rozvinula.
Myslím, že není nic protivnějšího než politicky angažovaný spisovatel. V Itálii je to teď Roberto Saviano, co napsal knihu o neapolské mafii (camorra). Měl s ní velký úspěch, což mu stouplo do hlavy a teď zaujal pozu věštce a veřejného žalobce vůči pravici. Producíroval se v televizi, s výrazem poloboha vševěda a prachsprostě překrucoval skutečnost. Je samozřejmě levičák a tak všechno, co se v Neapoli stalo, je vinou pravicové vlády. Představte si, že na vánoce jim vláda dala odklidit všechny odpadky (už po druhé) a teď v březnu jich mají zas nahromaděno na ulicích kolem půl druhého tisíce tun. A za to může levicová správa města, že nedokáže odvoz zajistit. Ale to náš moralizátor jaksi nevidí.
Chápete, proč mě ti angažovaní lezou na nervy?
STK
Co se té Riefenstahlové týče, nikdo jí a jejímu týmu nebere novátorství ve filmařském a střihačském řemesle. Nejsem na tyhle věci odborník, ale jakési minimální znalosti chtě nechtě mám, neb jsem té filmařské tvorbě z části dobrovolně, vystaven a ledacos přemýšlejíc o ní postřehnu. Odborníci a profíci, třeba Vy, by měli být schopní lepšího rozlišení a zasvěcenějšího výkladu. To co Riefenstahlová a její tým dělali bylo zajímavé a novátorské, ale také to pomáhalo dláždit cestu čemusi velice ošklivému a zlému. Nakolik to Riefenstahlová a její tým mohli a měli tušit nechci soudit, asi by to bylo na delší povídání, ale celkově vzato těžko její angažmá v tomto případě nazvat žádoucím a prospěšným.
Konec konců to, co vymyslel Dr Göbels je také dodnes s povděkem využíváno kdekým s kdejakými cíli a úmysly, prostředek je to účinný, ale metoda to moc ušlechtilá není a nemyslím, že jí dokáže ospravedlnit jakýkoliv byť ušlechtilý cíl. Manipulace je prostě manipulace a není to nic hezkého. V mých očích je kdokoliv kdo se k ní uchyluje svého druhu padouch.
No takových mudrlantů, co mají recept na všechno, je u nás víc - třeba takový brněnský Jan Keller (viz třeba hatetepe://search.seznam.cz/?sourceid=szn-HP&thru=&q=brn%C4%9Bnsk%C3%BD+Keller)
Doplňuji odkaz: hatetepe://denikreferendum.cz/clanek/8695-keller-belohradsky-zaoralek-a-spol-vyrazeji-na-diskusni-turne
Viděla jsem na netu, že Bělohradský se má připojit k jakémusi think tank socdem.
Já ho tedy prakticky neznám, i když žije v Itálii. Setkala jsem se s ním asi před dvaceti lety na nějaké konferenci, ale tehdy byl dost pravicového zaměření. Jakým způsobem proběhl jeho přerod na zelenooražový světonázor, nevím, ale dost mne udivil. Našla jsem o něm zmínku právě na českém netu při hledání informací o české literatuře po osmašedesátém. A právě jeho přednášku o angažovanosti intelektuálů a umělců. A tak jsem to použila v diskuzi v domnění, že je vám to jméno známé.
Draku - o tom jsem už psal.
Ale myslím, že i když konkrétního člověka musíme posuzovat komplexně - t.j. ve všech oblastech jeho života najednou, např.: (vynikající chirurg, ale bohužel krade) jeho dílo naopak musíme soudit izolovaně: Napsal / namaloval / složil něco báječného a pak zavraždil svou ženu (např.). Ale to co napsal / namaloval / atd. tou vraždou přece neztrácí nic na své hodnotě!
STK,
jistě nemůžeme posuzovat dílo podle života nebo názorů autora e nemůžeme ho zavrhnout jenom proto, že autor nebyl "dobrý" člověk. Máte pravdu. A zároveň nemůžeme zas ospravedlnit, dát rozhřešení autorovi za jeho viny jen proto, že napsal velké mistrovské dílo. To jsou dvě zcela rozdílné sféry - osobní nebo společenský život autora a na druhé straně jeho výtvor. Jak hlásá už asi šedesát let semiotická škola, dílo, jednou dokončené, žije svým autonomním životem, zcela nezávislým na svém autorovi, leží před čtenářem a čeká na interpretaci. Čtenář má před sebou text, který se snaží pochopit a ocenit podle svých "kompetencí" čtenáře, podle svého individuálního vkusu. Když čtenář čte, nenavazuje přímý hovor nebo styk s autorem, ale styk je prostředkovaný dílem. Nebudu se tu šířít o problému správných, mylných nebo manipulačních interpretací, to bychom se trochu zapletli. A ani o otázce, nakolik je dílo směrodatné pro prozkoumání a pochopení autorova nitra.
Ale k problému estetického hodnocení díla čtenářem bych dodala, že chápání estetické hodnoty se v našem vědomí nerozlučně pojí s hodnotami etickými. Nemůže se nám zdát uměním něco, co pobuřuje naše morální zásady, co je pro nás nelidské, zločinné, kruté, atd. Můžeme uznat, že ta práce je formálně zdařilá, ale nemůžeme se na požitku podílet i z etické stránky, a tedy odmítneme přiznat knize, obrazu, filmu status uměleckého díla.. Při oceňování díla totiž nevnímáme jen jeho formální stránku, jak je uděláno, ale současně a nerozdílně i jeho obsah, nebo poselstvá, které nám sdílí.
Myslím že oda oslavující vraždu nebo mučení člověka, i když napsaná tím nejperfektnějším veršem a jazykem, se Vám nebude zdát uměním ale jen mechanickým rýmováním a pravděpodobně se Vám bude zdát i nechutným použití této vysoké aulické formy pro opěvování zločinu.
informaci:
S těmi superangažovanými co zůstali to dopadlo tak, že někteří ztichli a upadli do zapomenutí. Někteří jen změnili směr svého angažmá, přizpůsobili se situaci a i nadále s nimi nebylo k vydržení. Model jako za francouzské revoluce, část svých dítek revoluce požrala (některé jen emigrací a zapomněním) a ti, co zavčasu rozpoznali nové trendy a přidali se k nim, třímali prapory dál.
Osobnosti z akademické půdy, ekonomiky a financí mohou určitým způsobem vstupovat do politiky, proč ne? Pakliže se to projevuje způsobem, jako je třeba vznik a působení poradního orgánu vlády NERV, to je podle mého model, který se do značné míry osvědčil a nepřekračuje v onom angažmá meze slušného chování a dobrého vkusu. Tato kritéria dobrého vkusu už ale nesplňuje Bělohradský, který je kdesi na půl cestě mezi vkročením do politiky a akademickou půdou a navíc ještě jezdí po agitačních turné ve prospěch ČSSD, to už je poněkud za hranicí vkusu. No a pak ještě navíc posílá do světa plamenné výzvy k tomu, že umění má být angažované a samozřejmě, že doleva a také má lidem vsugerovávat viny, tedy ještě do zelena. To už je kdesi na pozici mezi vytvářením nové rudozelené totality a psychiatrickou léčebnou. Obávám se ale, že toto jeho blouznění je pro nevím jak velkou, ale rozhodně podstatnou část publika přitažlivé. Myslím, že Bělohradský by se měl rozhodnout co vlastně chce dělat a buď se vrátit na akademickou půdu, nebo jít do politiky. Podobně jako Bělohradský třeští i Jan Keller. Zaorálek v tomto triu je tak trochu za sebestředného, o své naprosté dokonalosti přesvědčeného klauna, toho bych v tom triu určitě nechal, odvádí velice užitečnou práci, díky němu aspoň části veřejnosti dojde, co je to vlastně za ptáčky a šašky zároveň, nebýt Zaorálka, byly by ti dva předchozí demagogové nepochybně úspěšnější.
Jakmile někdo začne chrlit plamenné výzvy k angažovanosti umění, automaticky tu vzniká podezření na pokus o manipulaci a propagandu a demagogii, do kteréžto kategorie se v mých očích pan Bělohradský úspěšně dopracoval a vlastními výzvami a činností zařadil.
On je svým způsobem unikát, neboť názorový posun zleva doprava je logický a obvyklý: mladí lidé se srdcem na správném místě projevují solidaritu a soucit a inklinují k levici. Později, když vidí, jak se to akorát tak zneužívá k tunelování a rozkrádání prozřou a v touze to řádění chmatáků zarazit, prostě začnou zastávat názorové pozice směřující k menšímu přerozdělování, tedy poskytování zdrojů demagogickým chmatákům a nefachčenkům. To je celkem logický vývoj, jak zvládl Bělohradský ten opačný je mi celkem záhadou, ale v každém případě je unikátem.
STK:
Přesně jak to popisuje paní informace, na jedné straně když sleduji filmy Reifenstahlové, tak vnímám to kvalitní řemeslo a na druhé mi mrazí v zádech z toho, co pomáhala přivést na svět a jakékoliv zaujetí řemeslem a obdiv k ní a jejímu týmu je přebit tou hrůzou. Pro lidi od řemesla je ale určitě dobré umět ty emoce zvládnout a to řemeslo si nastudovat a toto umění si zařadit do repertoáru.
Jinak chirurgova operace také neztrácí pro pacienta na ceně proto, že chirurg krade, možná za to ani nemůže, třeba je kleptoman, takových tu máme spoustu, zejména v politice všech úrovní, ale i v byznyse, to jsou ti profesionální příjemci dotací.
Když se ale objeví umění politicky angažované, nebo začnou-li filozofové vyzývat k tomu, aby umění bylo angažované, je nutné začít být ostražitý a podezřívavý, zda se nám tu někdo zase nesnaží zavést nějaký nový druh totality.
Pedrovi:
Ten Zaorálek je opravdu hvězda :-)
Draku,
já politicko osvětovou činnost Bělohradského v Itálii neznám. Našla jsem na webu jen zmínky o jeho vystoupení na nějakých konferencích o situaci ve střední Evropě, a to organizovaných v severovýchodní části Itálie. A jen málo článků. Zřejmě působí hlavně v ČR, kde se na něj dívají jako na autoritu, která přináší mínění intelektuálů na západě, v Itálii.
V jednom svém pohovoru z r. 2009 říká, že je na konci své kariéry (asi půjde za tři roky do penze, nevím který zákon se na něj vztahuje) a tak možná plánuje vyvíjet svou další činnost na české půdě.
Z těch mála článků na webu je těžké vykonstruovat cestu, jakou se ubíral jeho světonázor.
Mám dojem, že ten není vždy dost jasně formulovaný. Tak v článku z 2007 mluví o morální a kulturní vině občanů, ale neupřesňuje, koho se to týká a v čem spočívá. Na jedné straně se ptá, nakolik jsou vinní občané, když jsou poslušni totalitarnímu zločineckému státu, na druhé tvrdí, že legalita, která není totožná s legitimitou je zas nutí ji respektovat ve své volbě a konání.
Takže je občan totalitárního zločineckého státu, který respektuje jeho zákony, morálně vinný anebo ne? A když ty zákony přestoupí v boji proti jeho ilegitimitě, je občan vinný nebo nevinný?
Bělohradský odsud emigroval za komunistů, takže měl k pravicovému naladění důvod. Teď se profiluje jako levičák a navíc z něj občas vybublá taková nepochopitelná (protože především nevysvětlená) nenávist ke katolické církvi. Možná prostě potřebuje mít nějakého nepřítele na státní úrovni? Své články tu publikuje v Právu.
Informace,
ta "aulická oslava vraždy", pokud je opravdu umělecky zdařilá, je pro mě do značné míry nepochopitelný rozpor, který je pro mě ještě méně stravitelný než primitivismus ve službách totality.
Např. hotel Jalta na Václaváku se považuje za zdařilé zvládnutí státní objednávky na sorelu. Mě to tak nepřipadá, ten dům je prostě ohavný, ale musím mu uznat, že některé detaily zvládnul, nebo se o to alespoň viditelně snažil. Takže závěrem bych spíše vydedukoval, že arch.Tenzer se podvolil zrůdné objednávce, snažil se přesto udělat udělat řemeslně dobrý dům, ale nezdařilo se mu to. Možná proto, že skutečně dobrému profesionálovi to prostě nejde a ten brak se mu v ruce rozpadá. Zatímco mizernému umělci brak drží pohormadě a stane se opravdu zdařilou ohavností (např. hotel Giovanni od arch.Nahálky, ale vpodstatě cokoli od něj).
Žibřide,
hotel Jaltu si pamatuju a našla jsem foto a články na webu. Hotel Giovanni ne a ani jsem o něm nic nenašla. Snad to není Internacionál?
O Jaltě jsem se dočetla, že tam architekt pamatoval na všechno, dokonce je pod hotelem atomový úkryt. A všechno originálně řešil.
Skutečně ze stalinského monumentálního stylu architektury toho moc nemá, i vnějšek je velice střízlivý - tak trochu ve stylu ale zdrženlivě.
Každé odvětví umění má svou specifiku, pracuje s jiným materiálem a má své způsoby vyjádření, realizaci, zpracování. Já jsem hlavně literát, jak je vidět z mých příspěvků, a tak těžko mohu dělat porovnání architektury se slovesným uměním. I když si uvědomuji, že některé problémy mají společné, v první řadě vztah se společností, jejich společenskou funkci. Některé požadavky, jako etické, jsou snad pociťovány akutnějším způsobem v literatuře. I když i v architektuře problém oslavování režimu nebo podřízení se jeho diktátu je tam stejně aktuální.
informaci a žibřidovi:
Možná jsem si na tu Jaltu za ta léta zvykl, ale nevadí mi, nejsem z ní nadšen, ale ani otráven, nechává mi klidným, určitě se najdou i hroší domy.
Hotel Giovanni najdete třeba zde:
www.in-prague.org/hotely-v-praze/hotel-don-giovanni-prague-praha-3/
Jinak stačí do Googlu zadat hotel giovanni praha a třeba si i překliknout na obrázky bude fotek plno. Já musím říci, že tenhle dům se mi tedy příliš nelíbí. Tady se s žibřidem shodnu v úsudku, ta budova je opravdu dost ošklivá. Mnozí z nás si nepochybně pamatujeme, jak chutnal v dětství větrník, ten pravý s opravdovou šlehačkou a jak chutná (vlastně vůbec nechutná) taková ta syntetická náhražka k jejíž výrobě se použilo mimo jiné ztužených rostlinných tuků. Podobně na mne působí ta budova. Nemohu jí přijít ani na chuť ani na jméno.
Draku,
to je vtipné, ten větrník, protože já tomu říkám puding:-)
Každopádně je pro mě už za hranicí kýče.
Informace,
pravda je, že zrovna architektura je vždy společenské a na objednávku vznikající umění, takže se relativně obtížně dá posoudit, co by vzniklo, kdyby měl architekt zcela volnou ruku a naopak nakolik je dům změněn pod vnějším tlakem.
žibřidovi:
Co se toho větrníku týče, tak na Smíchově, naproti Ženským domovům, vlastně na rohu ulic Radlická a Ostrovského se nachází Čokoládová cukrárna:
www.cokoladovacukrarna.cz
Tam je, když má člověk kliku, ke koupi snad nejlepší větrník v Praze. Dole je velice jemný puding a na něm je šlehačka. Těm větrníkům, co si pamatuji z dětství, se to podobá nejvíc. Určitě se jim to vyrovná. Ono ale i kdyby už nebyl k mání, tak se tam dá koupit jakýkoliv jiný zákusek či dort, nebo i čokoláda vlastní výroby a člověk se nesplete, kvalita je úžasná, chuť taktéž. Zrovna když mám zkoušet hubnout, tak musím narazit na zdroj tak úžasných sladkostí, to je jako na potvoru.
Draku,
až tamtudy půjdu, zajdu si do cukrárny spravit pachuť z Giovanniho.
žibřidovi:
Zajděte, stojí to za to.
Draku, nepopuzuj. Dost na tom, že si spílám za přibylé špeky. Vystavovat bližního svého takovému pokušení a svádět ho na scestí z jeho dobrého úmyslu jest hříchem biblických rozměrů.
Jen počkej, draku. Impérium vrací úder! Praha 5, U Klikovky 10. Řízkárna. Nejlepší řízečky v Praze a okolí. Pomalu na pánvi na másle do zlatova smažené. S lahodným masíčkem jehož chuť se mísí s máslovou chutí trojobalu. Křupavoučké, neuvěřitelně šťavnaté a na jazyku se rozplývající. Tůček teče jen se nese...
Páni,
Vy máte prapodivné chutě! Já nějaké šlehačkové dorty nebo něco takového nejím, už z pachu vanilky se mi dělá špatně od žaludku. A ty přemaštěné řízky, ze kterých jen teče "tůček", mě taky nelákají. Copak takovou pěknou "bistecca alla fiorentina" na rožni nebo toskánskou "tagliata"? Anebo mořskou rybu? Tuňáka po janovsku, po sicilsku, spigolu, oratu nebo rybí "cacciucco alla livornese"?
Pro RRR (k příspěvku z 25.3. 3:18) :
Jan Werich byl v nemilosti režimu jako mladý muž, za buržoasní ČSR, která mu cenzurovala a zakazovala jeho hry.
Za vlády lidu dostal vlastní divadlo, skvělé příležitosti ve filmu (Císařův pekař... byl naší ČST vysílán minimálně jednou ročně), vícekrát devizový příslib, možnost publikování knih, titul Národní umělec.
Takže tak.
Suďte rychle, a odsuďte je všechny. Jinak oni budou jednou soudit vás.***Volte ČSSD a KSČM !
Okomentovat