Zasláno: Třetí doba

 (Autor: STK)

Pro Draka, ale nejen proň:
      Víc než 1/4 roku jsem "prdůchem" a myslel jsem, že mi zbude víc času na pozorování světa s poza kamen. (Nebo ze šestého patra věžáku, mám-li být konkrétní.) Nezbude, ani nápad, mám ho míň - a to ještě vzhledem k neexistenci vnuků (což mě dost hodně mrzí, ale nemohu s tím nic dělat) a vzdálenosti Ostravy od Dobříše nekonám funkci dědy. Mimo jiné - když mě chce někdo z přátel vytočit, huláká na mě „Staříku!" - naštěstí to nikdo z nich nemyslí vážně. Takže jakmile jsem se si snížením úvazku na 0,66 uvolnil cca 3 hod. denně, dostal jsem ihned několik „dobrých nápadů", jak volno zase pozbýt. Píšu „Výkladový slovník divadelní" což by měla být, alespoň doufám, švanda i pro čtenáře divadelního zákulisí neznalé, dávám do pořádku archiv svých fotek za cca 55 let, pořádám hodně rozsáhlý archiv zvukových efektů a pokusím se na CD vydat spolu s několika kolegy - herci herecké vzpomínky, historky až anekdoty - něco, jako byli kdysi v rádiu Sedmilháři. Bylo by škoda, kdyby ta poněkud šílená atmosféra let sedmdesátých (byli jsme tehdy sice hloupí, ale  zato silní a zdraví, prostě mladí!) zmizela spolu se smrtí pamětníků.
      Ale k věci: Zdá se, že nastává nová "šílená doba", doba, kterou bych nazval dezinformační.  Na rozdíl od předešlých dob, kdy se nesmělo mluvit, ale přesto se o ledačem vědělo a doby, kdy se smělo všechno, jen se o tom nesmělo moc mluvit („co není zakázáno je dovoleno“), se nynější doba vyznačuje svobodou slova i činu. Ve zkratce by se dalo říct, že „Kdokoliv může říkat a dělat cokoliv!"  Dnešek se tak paradoxně poněkud podobá době, kdy se nesmělo říkat a dělat vůbec nic, co bylo v rozporu s oficiální linií Strany. Takže zprávy ze všech tří médií si každý musel pozorně vyslechnout a pak  z nich dekódovat vlastní sdělení, přičemž byla reálná i možnost, že zpráva vůbec žádnou informaci neobsahovala. Kryptografové ve světě by si s tím docela pohráli - a u nás to uměla kdejaká hospodyňka či řemeslník.
Ten, kdo zprávu posílal do světa tam obvykle vložil jisté markanty, domluvené obraty, které poměrně přesně určovaly, jak zprávu číst, ale nebyly nijak napadnutelné, nedaly se „zcenzurovat". Vzpomínám na skuhrání jednoho soudruha z oddělení tiskového dohledu KNV, který napadl v divadelní hře umístění hlavní pauzy. Přestávky. Tam, kde byla, naznačovala něco, co se po ní ukázalo býti jiné - přičemž byl Vampilovův text do písmene dodržen. Jen ta pauza byla prostě o dvě repliky dříve. A změnil se trochu důraz na jedno slovo. Ale jak to oficiálně napadnout a nepřiznat, že i já, cenzor, uvažuji stejně, jako obyčejný občan, nekomunista? Že mám neschválené myšlenky, představy? To musela být pro s. cenzora strašná, strašná pohana. A riziko prozrazení. Že je normální. 
      Teď je ovšem "všechno jinak".  Politik "A" si najme na politiky "B" a "C" soukromá očka, "C" s to dozví a oznámí světu, že "B" byl protizákonně sledován, do toho se ozve nějaká jiná osoba, že naopak "B" nechal sledovat "A"  - a tak dále. Objevují se záznamy soukromých rozhovorů, někdy i v poslouchatelné kvalitě, aniž by bylo veřejnosti sděleno, jak snadno lze podobné záznamy zfalšovat, sestříhat. "Investičnímu novináři" - píši to v uvozovkách, protože jiní už snad ani nejsou, už nehrozí vězení nebo ztráta místa jako za "první doby šílené", ani se nemusí bát, že po nastartování svého auta vyletí do vzduchu, případně že jej navštíví bývalí členové OMON z Ukrajiny, což bylo možným rizikem investigativce v "druhé době šílené".  Teď už se nepřátelé trumfují zveřejněním ještě většího průšvihu protivníkova. A vzájemnými žalobami. Čím víc, tím líp. Média vše důkladně rozmazávají, podle své domovské příslušnosti straní tomu či onomu, je lepší náklad tištěných médií i slušná sledovanost těch virtuálních. 
O pravdu nebo aspoň o zdání pravděpodobnosti tu už nejde ani náhodou. Lidé, čtenáři, posluchači nebo diváci rovněž věří té nebo oné straně sporu, v internetových diskuzích tu druhou stranu většinou primitivně znectí, dotýkajíce se i cti jejich matek a sami jsou protistranou obviněni z těch nejhorších vlastností, přičemž fatální nedostatek inteligence je ten nejmírnější odsudek, který je může potkat. Takže si vzájemně zle vynadají, osobně se většinou neznajíce. A jede se dál. Za týden už ale kauza nikoho nezajímá, je třeba objevit novou, čerstvou a pikantní jak francouzskou hořčici. Takže použít oficiální zdroje jako pramen informací bez zásadního rekódování nelze, stejně jako to nebylo lze za první doby šílené. 
      Takže se vtírá nepříjemná otázka: věřit jen tomu, co vidím na vlastní oči nebo slyším přímo na vlastní uši? To by bylo ale dost lokální nazírání na svět. Záchrana se jmenuje internet. Ne, že by internet dodával přesnější a pravdivější informace než jiná média. Myslím, že je tomu přesně naopak - množství pábitelů na internetu je snad o dva řády vyšší, než u médií, kde je redaktor pod svým dilem podepsaný vlastním jménem. Naděje na získání pravdivých informací je v tom, že lze dělat rychle průzkumy, kdo si o tom či onom myslí a porovnávat, jak daný informační zdroj dopadl s pravdivostí v kauzách, které už skončily. Udělat si vážený průměr. A započítat i politické odchylky komentátorů i blogerů.
      Jakž-takž validní informace tedy získat jde - jenže to dá hodně práce a ztratí se na tom fůra času. Když si nakonec pomocí těch pravděpodobných informací uděláte hrubý obrázek světa kolem sebe zjistíte, že je právě čas na "zpěv pohřebních písní". Svět nevypadá příliš nadějně - ať už jste optimista, nebo naopak optimistický pesimista jako já.
Přestanete věřit, že s tím cokoliv zmůžete. Ne, že by bylo o něčem zakázáno mluvit. Není. Jenže vás nikdo neposlouchá. Většina vašich "bližních" – spolucestujících, spolupracovníků, spolunájemníků, prostě spoluobčanů se zajímá o to, kdo bude následovat po odchodu Kristýny Kočí z Věcí Veřejných, jestli bude Marta Kubišová platit jeden a půl miliónu Martinu Michalovi a zda zpěvačka Bartošová po sto patnácté podlehla démonu alkoholu. Kdyby se aspoň zajímali o něco praktického, třeba kde sehnat levné párky nebo dobré boty...
      Pokud tedy máte nějaké obavy o tom, že se naše Kotlinka, potažmo celá Evropa pod vedením samolibých nebo podplacených hňupů řítí do velkého průšvihu (důvodů je několik), hledáte někoho, s kým byste si o tom mohli popovídat, vyměnit si názory. Svou hospodu, kde vám rozumí, hospodu, kde i vy rozumíte ostatním štamgastům. Ne, že s nimi budete souhlasit nebo oni s vámi. Stačí, když víte, o čem ten druhý mluví. A není to blb.
      Míval jsem tři taková místa. Jedno pozvolna umřelo, když se bloger oženil a pořídil si děti - a už neměl dost času blog udržovat v chodu a krmit ho novými články, další blog ještě existuje, ale vyprofiloval se na místo, kde se dokola omílají fakta, že "stát je špatný, vláda je špatná, policie je špatná, provideři internetu a mobilních telefonů špatní" - a jak s nimi co nejlépe "vydrbat"  - (takže za čas nuda nudoucí) - a tím třetím místem byl Neviditelný pes. Ne, že bych s mnoha přispěvateli souhlasil - spíše naopak. Ale nediskutoval jsem příliš často, jen jsem čekal, kdo přijde s názorem podobným mému a jak na to komunita zareaguje. Když se začalo "registrovat", snažil jsem se ovlivnit O. Neffa aby to nedělal, což se mi nepovedlo, naopak jsem jej asi naštval. Když se objevila Šamanova nabídka na blog, kde se registrovat nebude třeba, hned jsem do hospůdky zašel, vyžádal si židli u kamen a upozornil, že tahle virtuální hospůdka je (aspoň si to myslím) těsně u hřbitova. Přišlo pár hostů a aby řeč nestála, začali jsme se oťukávat...
      Dneska se tu už celkem známe. Šaman přičiní článek, někdo k tématu něco podotkne, někdo jiný mu odpoví... Tu a tam sesmolím pár řádek textu i já, protože mě to baví a protože mám chuť něco malinko rozsáhlejšího podotknout. Jinak se do hospody dostavím tiše, přečtu si Šamanův článek pro tento den a reakce na něj, zjistím, co zajímavého na netu našla Informace, co k tomu podotknul Drak, Pedro, Schumacher, A.S.Pergill nebo RRR. A pochopitelně, jak problém pro tentokrát znectil Vlastimil Větší, Vlastenec. (Kdy ten Vlastenec vlastně spí?) Na Psovi se objevuji několikrát týdně, přečtu si články od jednotlivých přispěvatelů (často už dopředu tuším, o čem a jak budou psát) - a obvykle vynechám diskuzi. Jednak tam nemohu nic podotknout, jednak obvykle není co podotknout. Diskutujících už mnoho nezůstalo a navíc to často nejsou osobnosti podle mého gusta. Někdy to nejsou ani osobnosti, ale jen osoby. A na čtení standardních, téměř prefabrikovaných reakcí je opravdu škoda času. 
      Čas, chybějící čas je to, co se prolíná celou touhle úvahou. Dneska je Boží hod velikonoční, jeden tesař a potulný kazatel ze severní Afriky prý vstal před dvěma tisíciletími z mrtvých, v "Ústavu" se nepracuje a já nechci děsit vrátného svou přítomností. Tak jsem zůstal doma. Poslouchal jsem z balkonu mši z kostela Don Bosco v sousedství (za to může amplifikace kostelů) a nedělal nic. Chtěl jsem původně natáhnout na balkon síť, aby mi kocouři nepadali ze šestého patra dolů, ale začalo pršet a tak jsem si raději sedl k PC a zašel do Hospůdky. 
      A tedy jediným mým počinem za celý sváteční den bylo sestavení TV s DVD přehrávačem a set-top boxem do jedoho celku a tento text. Tohle zamyšlení nad lidmi, informacemi a časem.
Tedy nic moc....

Skvělé Pondělí velikonoční přeji!

(Zasláno před nedělní půlnocí)