Nejdelší den

21. srpen 1968 v Liberci
---------------------------------------------
To ráno

 V noci jsem si četl nějaký horor. Za týden začínala zase škola. Hrůzný maturitní rok. Někdy jsem si skoro až přál, aby vypukla 3. světová válka, ta jaderná, která by mne od maturity zachránila. Jak je člověk v sedmnácti hloupý! "Dvacetčtyři nulapět, město spí, země dýchá, sladká vůně akátů opíjí bezpečím..." Otevřeným oknem našeho přízemního bytu bylo zvenčí slyšet nepřerušovaný hluboký hukot leteckých motorů, asi nějaké cvičení, letos jich bylo už několik. Četl jsem až do tří, tyto prázdniny jsem si už odbyl pobyt u příbuzných na venkově, brigáda mi taky skončila, jen jsem se poflakoval. Minulý týden jsme s Honzou Šplíchalem prolezli jeskyni pod Ještědem, zítra asi pojedu na kole na Lesní koupaliště a tam si budu číst. Potápět se v ledové vodě, schnout na srpnovém sluníčku a číst si. Máti to flákání vadilo, ale teď si pochrupovala ve svém pokoji a neměla zdání, že si ještě čtu. Čtvrt na čtyři, tak dobrou a zejtra vstávám až v poledne.




 Z tvrdého spánku mne probudil naléhavý hlas z nahlas puštěného rozhlasu, kterému přes zeď nebylo rozumět. Ani máti nedala pokoj. Otevřela dveře a: "Jendo, pustila jsem si rádio, abych věděla, kolik je hodin, a oni žádný čas nehlásí. Je tam nějaké svobodné československé vysílání a že prý nemáme poslouchat nějakou Vltavu a zastavovat nějaký tanky. Jendo, jaký tanky?"

 Okamžitě jsem pochopil, co se děje. "Americký určitě ne," opáčil jsem, a v té vteřince jsem pocítil tu hroznou a nekonečnou neodvratnost, do které jsme právě spadli. A převalil jsem se na druhý bok, rozhodnut dospat včerejší deficit. Co už se dalo dělat!

 Máti se ve spěchu oblekla a běžela do práce. Já jsem už nezabral. Po chvíli jsem vstal, pustil jsem rozhlas na plné pecky a dal ho do okna. Jenže venku nikdo nebyl, bylo málo po šesté... Dokonce jsem si i tu "Veltavu" naladil, byla tam, co včera Radio Dresden. To mi konečně dalo celistvé informace: pozvání revoluční vlády, invaze bundeswehru - to už jsem věděl přesně, co se děje, víc, než ze zlomků našich hlášení. Oblekl jsem se, ale co teď. Směr mé činnosti dal telefon. Volala máti z práce: "Skoč do krámu a kup mouku, cukr, chleba, olej, vajíčka..." Tak jsem šel. Před sámoškou na rohu - vedle jsem chodíval do hospody U Jelena pro večerní pivo do džbánku - se už vytvářela fronta žen v domácnosti. Bylo ještě čtvrthodinu před sedmou! Byl jsem asi desátý. Vtom se z města (každé město má své "město") ozvalo s těžkou kadencí "dadadadadada". "To jsou kulomety" pravil jsem se zjevným záměrem a hned jsem byl pátý! (Ještě jsem nevěděl, že Rusáci už zastřelili asi pět lidí.)

 Dav se poněkud ztenčil o ženy, utíkající ke svým dětem domů, ale brzo se zase zahustil. Paní vedoucí se jím ztěžka prodírala - a hned otevřela, pět minut před sedmou. Vešel jsem klidně dovnitř, vzal košík, rozhlédl se, kde asi bude ta mouka - a zíral jsem do prázdných regálů, jejichž obsah si odnášeli lidé i bez košíků k pokladně. "Lidi neblázněte, zboží máme dost!" volala zoufalá vedoucí a vezla další paletu. Ani nemusela zboží dávat do pultů, ne jako jarní sníh, jako voda odtékající z dřezu, tak rychle zmizelo. Nakoupil jsem, donesl nákup domů a ohlásil máti do práce splněný úkol. "A ne abys lajdal venku, buď pěkně doma!" (Ještě nevěděla, že střela ze samopalu, vystřelená někde na začátku Frýdlantské ulice do vzduchu, přerazila její kolegyni nohu, když přicházela do práce - až v Hvězdné ulici, bylo to vlastně jen asi kilometr letem střel.) Tak mé bloumání u zapnutého rozhlasu a televize dostalo další směr.

Nasedl jsem ná své kolo značky Junior a vydal se do města.

Projížďka městem

Liberec byl malý. Projel jsem kolem hřbitova, přes Tržní náměstí a za chvilinku jsem stál na mostě přes Sokolskou třídu a zíral. Nekončící řada tanků se zdviženými hlavněmi se rámusivě posunovala vzhůru uličním kaňonem, kde filmový blbec z Xeenemunde střílel své přesné rakety. Tanky byly natřeny bílými pruhy ve tvaru kříže, nejdřív jsem ani nevěděl, že to jsou sovětské stroje. Přijížděli z Německa, tak to jsou asi Němci, myslel jsem si. Budovy Šaldova divadla a ONV byly už otřískány kulkami. (Ještě jsem nevěděl, že Rusáci hned jak přijížděli do Liberce, někdy kolem páté ráno, tankovými kulomety preventivně postřelovali fasády domů, asi ten film taky viděli... Zásah dostal i obraz, který brácha nakreslil jako svatební dar svému kamarádovi, který v Sokolské bydlel...) Seběhl jsem s kolem na rameni se schodů a dole opět nasedl. Jel jsem po chodníku kolem té popojíždějící pancéřové fronty do kopce (bez přehazovačky), jednou rukou jsem držel tancující řidítka a druhou hrozil na vojáky, sedící ve věžích. Jeden z nich se otočil a tím jednoduchým pohybem jsem se dostal před ústí hlavně jeho samopalu. Přestal jsem hrozit, chytil řídítka oběma rukama, šlápl do pedálů a pryč! (Ještě jsem nevěděl, že kluk, co jsem s ním ten rok byl na brigádě, házel na vojáky kamení a dostal do těla dávku ze samopalu. První střela šla do stehna a další, jak zpětná reakce zvedala hlaveň, do břicha, hrudi, ramene... Nejhorší byly průstřely plic, několikrát byl v klinické smrti. Lékaři ho zachránili, příští rok o prázdninách se pak na koupališti před holkama předváděl se svými jizvami - jizva vzadu odpovídala jizvě zepředu - a vytahoval se, že on může na Rusy nadávat otevřeně, protože má nezpochybnitelný důkaz o jejich chování.)

[Pozn.2011: Kamarád přežil - ale za trest se nedostal na žádnou školu. Komunistům vadily ty jeho jizvy od sovětských soudruhů.]

Pryč bylo blízko, kolem radnice obestavěné lešením na Náměstí Bojovníků za mír. Odložil jsem kolo pod lešení. Všude na dlažbě byly třísky z dřevěných palet, které ráno svrhávali nějací kluci z lešení na tanky. Říkalo se, že za tanky jela černá Volha, z jejíhož okénka někdo ty "teroristy" postřílel. Na náměstí už byla hlava na hlavě. Vylezl jsem na sokl lampy, abych měl lepší přehled. Český policajt mi řekl, abych slezl dolů. Ve výši hlavy byl ve sloupu průstřel, slezl jsem. Ale štvalo mě, že esenbáci zadržovali lidi mimo jízdní dráhu, aby nelezli pod tanky, a přitom nechali ty tanky jet evidentně v protisměru! Pekařská dodávka, vyjíždějící na náměstí z Moskevské ulice se taktak vyhnula...

Před radnicí ležela v kaluži krve kytice květů. Fotografoval si ji profesor Tomíček, který nám před prázdninami vykládal, že Sovětský svaz musel napadnout Finsko, které ho ohrožovalo svou obrannou linií, že musel vstoupit do Polska, aby si vytvořil nástupiště proti Hitlerovi ("Vy byste udělal ze Sovětského svazu největšího agresora!" křičel na kamaráda Pínu a dal mu pětku ze začátku druhé světové války, ale to ještě nevěděl, že vojska se opět chystají) a teď byl tedy svědkem toho jak Sovětský svaz opět musel...

 Všude bylo už plno nápisů, letáků, tvořily se fronty na podepsání žádostí o odchod vojsk, vyhlášení neutrality. Za radnicí, u historického meteorologického kiosku, v místě, kde ráno ležel další zastřelený, stáli kluk s holkou, východní Němci, koukali na tanky bez znaků, přijíždějící ze severu z východního Německa a oba brečeli. Možná si taky mysleli, že to jsou německé tanky. (Ještě nevěděli, že až se vrátí, tak je hned za hranicemi strčí do internačního tábora, dokud nevyčichnou od Pražského jara...)

Kolja

U Sokolské nad divadlem stál ruský vojáček, kterého vysadili, aby ukazoval tankům, kudy mají jet správně v protisměru k radnici. Malinký ušpiněný nevyspalý okupant. Lidi na něj nejdřív plivali, až byl od plivanců úplně politý. Ve skutečnosti se jmenoval Saša, možná Serjoža. Brečel. Měl hlad, vůbec jim s sebou nedali žádné jídlo. Právě ten den mu bylo osmnáct... Naši lidi mu nakonec donesli polívku a chleba.


 Vzal jsem si své (nezamčené) kolo a vydal se za tátovou rodinou do Rochlic. Cestou jsem předjížděl kolonu nákladních aut, která stála na třídě Zdeňka Nejedlého. Jak se ty kolony vůbec mohly někam dostat, když pořád stály! Na dřevěnou ohradu vedle stojícího náklaďáku jsem vylepil nějaké azbukou psané letáky, které jsem si vezl za trikem. Z auta vylezl důstojník v zelenozelené uniformě se zlatými výložkami a s omluvným úsměvem ty letáky strhal (to jsem toho ještě hodně nevěděl).

Bába a děda

 Když jsem šlapal do kopce k Hluboké(!) ulici, vyhlížel jsem ten krajní barák na kopci. Od té doby, kdy měl děda infarkt a pak mu museli uříznout nohu, jsem vždycky s úzkostí už z dálky sledoval známky života. Na balkoně byla vyvěšena československá vlajka, žili! Jinak děda vyvěšoval vlajku vždy jen 28. října, na výročí svatby, kterou měli se slečnou Vobořilovou ten den v roce 1918 na liberecké radnici. Táta byl se svou ženou (slavili právě ten den její narozeniny) a s dcerkou na podnikové chatě v Jizerkách, kousek od soukromé chaty Ludvíka Svobody. (Shodou okolností tam byla nedaleko i oficiální prezidentská chata.) Uklidňovali Svobodovy tetičky, které se k nim raději nastěhovaly.

Děda ležel u televize a sprostě nadával. Poslal mě za babičkou na zahradu. Bába (tak jsem jí říkal od malička, pro mne to bylo nejněžnější oslovení) seděla na lavičce před domem.

Dole v údolí duněly silné diesly a já jsem si vzpomněl, jak jsem jako dítě s koleny na židli, lokty na stole a ruce pod bradou sledoval, jak si bába vykládá pasiáns. Naučila se to za války, za Jiříčka, za Otu, za Milána, za "tátu" - když to vyjde, vrátí se mi z koncentráku (Miluška už umřela na souchotě). Pasiáns Jiříkovi a Otovi nepomohl, ale bába ty čtyři hry vykládala pořád dál. Teď tu seděla stařena, kterou přivedl na chvíli do reality rachot tankových pásů, ruce se jí třásly a pořád jen opakovala "Co s námi bude, Jendo, co s námi bude?" To jsem přesně nevěděl. Raději jsem nasedl na kolo a vrátil se na náměstí k radnici.

Tankista

 Tam došlo mezitím ke změně. Tank číslo 314 dostal na tramvajové vyhýbce smyk, vyjel do podloubí, kde porazil jeden sloup. V podloubí se vršila hromada suti, lidi ji zběsile odhrabovali a vytahovali raněné. Za tankem stála bokem trojice sanitek. Celé místo obloukem objížděly další tanky. Vtom se zpola zasypaný tank dal s řevem do zpětného pohybu, couval z té spouště, kterou způsobil. Přitom tlačil sanitky, které stály kolmo za ním. Ty se k sobě přitiskly a začaly drncavě poskakovat na gumách, jak je boční tlak odtlačoval. Mezi lidmi na náměstí projela zápalná jiskra. Tank zastavil, odklopil se poklop a ven do půli pasu vylezl sovětský důstojník, aby se rozhlédl, kudy dál, průzory i periskop musel mít zanesené sutí, ale mně to připadalo jako že se rozhlíží po svém vražedném díle. Mladík vedle mne popadl půlku cihly a hodil ji tankistovi do zad. Bylo to dost daleko. Cihla nejdřív stoupala, stoupala, pak mírně poklesla přímo mezi vojákovy lopatky. Ten vytrhl pistoli a dvakrát, třikrát z ní vystřelil do vzduchu. V uších mi začal šumět adrenalin: Zničil barák, poranil, možná zabil lidi, poškodil sanitky, které pro jeho oběti přijely a teď si ještě troufá? Rázně jsem pokročil k tanku, abych tomu okupantovi řekl od plic, co si o něm myslím. Vtom sklonil pistoli do davu a otočil se. Jestli střílel pak, nevím.

 Vím jen, že jsem se najednou nějak ocitl o padesát metrů dál za rohem radnice. Zahanbeně jsem se vracel a tvářil se, že se směji kamarádům, kteří leželi za radničními schody. (To jsem ještě nevěděl, že z baráku, který patřil socialistům, sledoval tuto scénku spisovatel Havel a z vedlejšího zase z podkroví moje budoucí žena Ivana - ostatně neznal jsem tehdy ani jednoho z nich).

Babička a děda

 Odpoledne jsme šli s mátí k jejím rodičům. Byli zalezlí ve svém bytě IV. kategorie na Stalingradské ulici a snad si ani rozhlas nepouštěli. Když jsme začali nadávat na Rusáky a naše zrádce - Biľaka, Koldera, Barbírka, Hofmana, Indru (jak to, že si to dodnes pamatuju, že to jsou zrádci a nikdo jiný už to neví?) - zavřeli okno do zahrady. "Nikdy nevíš, kdo tě může poslouchat."

Noc

 Večer jsme doma vyslechli zprávy o zatýkacích vozech a že máme sundat jmenovky ze zvonků a ze dveří a čísla z domů. Vyčistili jsme náš dům v ulici Ant. Beera a šli spát - bylo toho od rána až moc. Ještě volal brácha z Prahy, že je v pořádku a že samozřejmě na tom Václaváku, kde byl, nebyl.

 Spát šli ale jen někteří. Počkal jsem až máti usne, sešplhal se z okna našeho přízemního bytu a vydal se do města. V Rumjancevově ulici jsem se přidal k partě, která likvidovala jmenovky na zvoncích a popisná čísla domů (později cedule z domů vrátili na radnici). Pak jsem zaběhl na náměstí F. X. Šaldy. Velitelé kolon už pochopili, že nemá smysl kodrcat se jednosměrkami a ze Sokolovské neodbočovali k radnici, ale pokračovali přes Šalďák Ludmilinou ulicí dál směrem ku Praze. Totiž chtěli.

 Přiběhl jsem na náměstí ve chvíli, kdy tam nebylo žádné cizí vozidlo, jen nabuzený dav, který tvořil přehradu do Ludmiliny ulice. Někteří házeli kameny na lampu uprostřed, aby ji zhasli. Nějaká žena volala z okna "Nechte už toho, copak nemáte dost těch mrtvých zrána?" Někdo řekl "Počkejte," otevřel dvířka v lampě a vytáhl pojistky. Náměstí potemnělo.

 Šalďák v době Libereckých výstavních trhů býval druhou nejzatíženější křižovatkou na světě. Někde ve Vancouveru drželi prvenství. Je to maličké náměstíčko, ale jezdila přes něj veškerá liberecká doprava, rozbíhaly se odtud komunikace na všechny strany. Když na ztemnělé náměstí přijížděla další kolona, zapálili lidé v přehradě do Ludmiliny ulice noviny. Pískali jsme, křičeli "Iditě damoj!" a ukazovali zpátky. Kolona poslušně proti vztyčeným rukám a šipkám na nápisech "MOCKBA 2000 KM" jela směrem na Jablonec. Dole o křižovatku dál vztekle poskakovali další hoši, kteří tam postavili jakousi chatrnou barikádu, kterou chtěli zastavit okupační tažení. Žádné vozidlo se k nim nedostalo!

 Chtěli jsme chránit Prahu. Ještě jsme nevěděli, že ta byla obsazena první výsadkářskými tanky. Stejně to ale byl povznášející pocit vítězství ducha nad hmotou, když kolony poslušně jely proti ukazujícím pažím. Jely do Jablonce, jiné Husovkou do Jizerských hor anebo ulicí 5. května k ZOO. Když pak dojely dost daleko, aby zjistily, že zabloudily, vracely se zpátky na Šalďák, kde se míchaly s nově přijíždějícími kolonami a zvyšovaly zmatek. Nezapomenu na vojenskou kuchyni, která několikrát objížděla to náměstíčko dokola.

 Říkalo se, že některé tanky dojely až do prvních serpentin nad Harcovem a když jejich posádky pochopily, že jedou špatně, stejně musely jet dál, protože se na úzké silničce nemohly otočit. To jsme ještě nevěděli, že ty tanky, které jsme mazaně odklonili od Prahy, burácejí Husovou třídou kolem libereckého rozhlasového studia, kde v té době byli i umělci Tříska a Havel, kteří si mysleli, že už jedou na ně, protože kam by se to jinak trmácely, do Jizerek jistě ne. Tak se pohnutě loučili s národem a přitom to vlastně byl jen důsledek naší bezmocné srandy.

 Ještě jsem šel s jednou partou přehazovat a sundávat směrovky. Všude už byly sundané, jen na konci Jablonecké ulice, za Textilanou, kde meziměstská tamvaj Liberec - Jablonec opouští vozovku a míří do lesů a do polí, tam byly z dálky patrny. Jenže tam proběhly jakési podezřelé postavy - kolegové sundavači? - tak to sundají oni - nebo Rusové, které jsme tím směrem odklonili? Už jsme to nezkoumali a vydali se do svých domovů. Na té křižovatce se jede vpravo do Jablonce a vlevo... vlastně taky do Jablonce.

 Domů jsem přišel dlouho po půlnoci. Vyhoupl jsem se do okna, padl do postele a usnul. Byl to dlouhý den.

Druhý den

...jsem se probudil a zjistil, že se mi to nezdálo.

ooooooooooooooooooooo

Co vím

Na liberecké radnici dnes visí pamětní deska. Tankovým pásem jsou na ní přejeta tato jména:

Eva Livečková
Rudolf Starý 
Bohumil Kobr 
Stanislav Veselý 
Josef Fialka 
Zdeněk Dragoun 
Jindřich Kuliš 
Miroslav Čížek 
Vincent Březina

ooooooooooooooooooooooooooo

Tady vevnitř je mi pořád sedmnáct.
************************************************
Zažito v Liberci 21.8.1968, psáno v Praze 1990, 1994, 1997

Poprvé vyšlo na Neviditelném psu v týdnu od 7. do 14. července 1997, podruhé 18. srpna 2008

(Fotografie Václava Toužimského, jež jsou přiloženy, prodávala v Liberci Fotografia ještě v září 1968. Přechovávali jsme je v rodinném archivu, jako stovky dalších Liberečáků. Zde použité snímky naskenoval Ondřej Neff v roce 1997 z těchto papírových snímků, omluvte jejich sníženou kvalitu. Tyto snímky a vyprávění o nich viz článek na www.fotoreporter.cz Fotka z úvodu je převzata z této stránky, proto je kvalitnější)